↗

V Evinu jsou také novinářky Nilufar Hamediová a Elaheh Mahommadiová, které jako první upozornily a popsaly příběh úmrtí Mahsy Aminiové, mladé íránské Kurdky, která zřejmě zemřela v září loňského roku v nemocnici na následky zacházení ze strany íránské policie. Na snímku z října 2022 jsou noviny s uveřejněným textem íránské novinářské asociace, která se vůči zadržení svých členek vymezila. Foto Atta Kenare, AFP

Sociálnímu fóru Rady OSN pro lidská práva 2023, které se má konat 2. a 3. listopadu v Ženevě, bude předsedat Írán. Členským zemím to v dubnu oznámil česky velvyslanec při OSN a letošní předseda Rady pro lidská práva Václav Bálek. Alí Bahreiní, velvyslanec a stálý zástupce Íránu byl do této funkce jmenován, přestože sama Organizace spojených národů píše o zhoršujících se lidských právech v Íránu.

V posledním roce se v zemi zvýšil počet popravených, a Írán je tak celosvětově hned na druhém místě za Čínou. Zdá se, že světoví lídři situací v Íránu přehlížejí. Malý výčet toho, co lze vyčíst z veřejných zdrojů:

V roce 2022 bylo podle Amnesty International v Íránu popraveno 582 lidí, což činí zhruba 75% nárůst ve srovnání s rokem 2021, během kterého bylo údajně popraveno 333 lidí. Mezi popravenými v roce 2022 přitom byly tři děti. Z celkového počtu poprav bylo 256 za drogové trestné činy.

Data OSN

Podle zástupkyně Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva Nady Al-Našífové se celková situace v oblasti lidských práv v Íránské islámské republice razantně zhoršila. Podle Al-Našífové bylo od září loňského roku kvůli účasti na protivládních protestech zadrženo přibližně 20 tisíc lidi. Také se odhaduje, že mezi zatčenými během protestů byly tisíce dětí, přičemž nejméně 44 z nich, včetně 10 dívek, bylo údajně zabito bezpečnostními silami. Nejvyšší počet úmrtí byl hlášen v provincii Sistan a Balúčistán, kde bylo zabito nejméně 10 dětí.

Zpráva se také zmiňuje o četných obviněních z mučení a špatného zacházení s jednotlivci ze strany bezpečnostních složek během zatýkání a výslechů. Respondenti také mluvili o sexuálním a genderově podmíněném násilí páchaném na ženách, mužích a dětech, a to zejména ve vazbě. O sexuálním obtěžováním a sexuálním násilí na ženách ve vězení psala také významná íránská disidentka Narges Mohammadiová, která je nadále držena v teheránské vězení Evin. Mohammadiová například píše, že ženy byly ve vězení donuceny se vysvléct, načež je zaměstnanci fotili a ponižovali.

„Podmínky ve věznicích, včetně odepření lékařské péče, hrozných hygienických podmínek, kontaminované pitné vody a přeplněnosti, zůstávají znepokojivé,“ popisuje situaci Al-Našífová. Alí Bahreiní s obsahem zprávy nesouhlasil a odmítl ji jako „nepřesnou“.

Věznice Evin je plná disidentů

Zmíněná věznice Evin je celosvětově známá. Jde o jednu z největších věznic v Íránu, kde jsou zavření i političtí vězni. Ve vazbě je zde mimo jiné také například německo-íránská lidskoprávní aktivistka Nahid Taghaviová. Ta byla zatčena v říjnu 2020 a obviněna z narušování národní bezpečnosti a šíření protistátní propagandy. V rychlém procesu, který podle Deutsche Welle postrádal jakýkoli důkaz o obvinění, byla odsouzena k 10 letům vězení.

Mariam Clarenová, dcera Nahid Taghaviové, která žije v Německu, byla rozhodnutím Rady pro lidská pravá šokována. „Jako dcera politické vězeňkyně, která více než dva roky na vlastní kůži zažívá svévoli režimu a porušování lidských práv, vážně zpochybňuji hodnoty Organizace spojených národů,“ řekla Deutsche Welle.

A podobné „rychlé procesy“ nejsou v Íránu ojedinělé. V lednu 2018 byli Nilufar Bajaniová a osm dalších ochránců životního prostředí pracujících pro nadaci Persian Wildlife Heritage Foundation uvězněni a následně odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. V době svého zatčení pracovala Nilufar v Íránu pouhých šest měsíců. Monitorovala zde kriticky ohroženého leoparda skvrnitého. Bajaniová byla odsouzena k 10 letům a 4 měsícům vězení.

Dělali svou práci, jsou za to ale zavřeni

V Evinu jsou také novinářky Nilufar Hamediová a Elaheh Mahommadiová, které jako první upozornily a popsaly příběh úmrtí Mahsy Aminiové, mladé íránské Kurdky, která zřejmě zemřela v září loňského roku v nemocnici na následky zacházení ze strany íránské policie. Aminiová byla zatčena a převezena na policejní stanici za „nesprávný hidžáb“. Po její smrti se v celém Íránu konaly velké demonstrace, jejichž heslem se stalo „Žena, život, svoboda“.

Obě novinářky byly obviněny ze „spolupráce s nepřátelskou vládou Spojených států“ a z propagandy proti establishmentu. Ženy obvinění odmítají a trvají na tom, že pouze dělaly svou práci. Íránské úřady od začátku masových protivládních protestů zatkly nejméně dalších 75 novinářů. Sedmnáct z nich, včetně Hamediové a Mohammadiové, jsou stále ve vězení.

Výše uvedená Narges Mohammadiová, významná íránská disidentka a aktivistka za lidská práva je v Evinu už poněkolikáté. Naposled ji propustili loni v prosinci kvůli jejímu zdravotnímu stavu. Ve vězení dostala zřejmě infarkt. Dnes je ve vězení zpět.

Narges Mohammadiová však nepřestala být aktivní ani v Evinu. Naopak. Z vazby nabádá lidi k občanské neposlušnosti. Má-li se Írán proměnit v demokracii, musí podle ní přijít změna zevnitř prostřednictvím rozvoje silné občanské společnosti. „My Íránci přecházíme z teokracie Islámské republiky k demokracii, přechod bude dlouhý a těžký, ale vše nasvědčuje tomu, že se to určitě stane.“ V minulých měsících vězeňské úřady Mohammadiové odebraly právo telefonovat a přijímat návštěvy, a to právě kvůli prohlášením, které vydala z vězení.

Jak to v Evinu vypadá

Mohammadiová v Evinu také vedla rozhovory se spoluvězeňkyněmi. V prosinci pak vyšla kniha, která z těchto rozhovorů pramení a popisuje nejen emocionální dopady samovazby — tedy vazby, během níž je zadržený jedinec někdy i několik měsíců zavřený zcela o samotě, ale i a podmínky v íránském vězení. Sama Mohammadiová na samotce skončila několikrát.

BBC Persian o poměrech v íránských věznicích v únoru a v březnu publikoval dva články. Texty vznikly na základě rozhovorů s řadou lidí, kteří byli zatčeni při loňských celonárodních protestech v Teheránu. Z článků vyplývá, že cely jsou těsné a bez ventilace, bez oken a přístupu denního světla. Polovina prostoru je pokryta kobercem a druhou polovinu tvoří kámen či beton, na němž je umístěno umyvadlo a záchod. Zadržení dostanou dvě přikrývky. Jednou se mají přikryt, druhou použit místo polštáře. Co je ale nejhorší — často nevědí, proč se ve vězení ocitli, jak dlouho tam zůstanou nebo kdy bude další výslech.

Proti současným podmínkám ve věznicích a proti trestu smrti začal veřejně vystupovat bývalý ředitel teheránského Evinu Hossejn Mortazaví Zandžání, který věznici spravoval v osmdesátých letech. V roce 1988 se po celém Íránu konaly hromadné popravy politických vězňů nařízené ajatolláhem Chomejním. K vraždám došlo v nejméně 32 městech po celé zemi a odhady počtu zabitých se pohybují od 1000 do 30 tisíc, přičemž mnozí byli také vystaveni mučení. Tehdejší popravy stály zcela mimo legislativu. Mortazaví Zandžání tvrdí, že podobné praktiky panují i nyní.

Bojují denně na ulicích

Přestože se může zdát, že protesty v Íránu utichly, Íránky svůj boj rozhodně neukončily. Denně se statečně bez šátku pohybují ulicemi především větších měst, a přestože režim hledá cesty, jak jim tuto svobodu upřít, odolávají.

V dubnu letošního roku šéf národní policie Ahmad Reza Radan oznámil spuštění „inteligentního“ programu zahrnujícího sledovací kamery, které mají identifikovat ženy, které si na veřejnosti nezakrývají vlasy nebo nenosí volné oblečení. Varoval, že ty, jež budou při porušování zákona o hidžábu přistiženy podruhé, budou souzeny. Auta převážející „pasažérky s nezakrytými vlasy“ budou zabavena, a podniky tolerující porušování zákona budou zavírány. Jeho oznámení však na íránských sociálních sítích vyvolalo spíše posměšné reakce. Ženy po celé zemi zveřejňovaly fotografie a videa, na nichž jsou na veřejných prostranstvích bez hidžábu.

Kromě současných technologických vymožeností Írán hledá i další strategie, jak v budoucnosti omezit „neposlušnost mladých lidí.“ Například deník Javan — z perštiny mladý — navrhuje tyto kroky: v íránském rozhlasu a televize více dbát na „islámské oblečení“ a dodržování „správného hidžábu“, kontrolovat obsah učebnic a v médiích představovat úspěšné lidí, kteří hidžáb respektují.

Ve týchž novinách se mimochodem zamysleli nad tím, proč taková „touha po nezahalování“ ve společnosti vůbec je. Může za to prý nedostatek štěstí — lidé jsou prostě málo spokojení, a proto nechtějí „správný hidžáb“ dodržovat.

Situace v Íránu je jistě velmi složitá. Jasné však je, že k dodržování lidských práv má země velmi daleko. Je otázkou, zda Rada pro lidská práva, jedná z nejvýznamnějších orgánu Spojených národů, opravdu nemá na výběr a předsednictví fóru musí v listopadu předat právě Íránu. Bez nadsázky tím totiž riskuje, že nejen masivně zpochybní právě ty hodnoty, které se snaží ve světě prosadit, ale také plivne do tváře stovkám a tisícům politických vězňů a vězeňkyň po celém světě.