↗

Počet žen zabitých rukou svého partnera je alarmující zvláště ve srovnání s celkovým počtem zavražděných žen. Zhruba ve třetině z celkového počtu 12431 případů jsou vrahy žen jejich partneři. Ilustrace Louiza Karageorgiouová, MIIR

Zdeňka, 59 let, ubodána svým přítelem na Rokycansku. Žena, 27 let, matka sedmiměsíční holčičky, partner ji ubil kovovým předmětem. Adriana, 35 let, byla zavražděna před očima dětí, pachatel byl partnerem zemřelé. Sousedé přitom upozorňovali na domácí násilí.

To jsou stručné charakteristiky jen tří z 260 případů femicid, tedy zabití ženy v přímé souvislosti s jejím genderem, které za posledních dvacet let zmapovalo monitoringem českých médií centrum Rosa — organizace pomáhající ženám a obětem domácího násilí. Rosa je jedinou organizací v České republice, která data o femicidách sbírá.

Femicida je nejzávažnější formou genderově podmíněného násilí. Podle OSN takto zemřelo v roce 2020 na celém světě přibližně 47 tisíc žen. Nejčastěji jsou zabity svými nejbližšími — současným či minulým partnerem nebo svým příbuzným.

Zjistit, kolik je takových obětí v Evropské unii, bylo cílem datové investigace, na které spolupracovalo patnáct evropských médií. Analýza zkoumala femicidy i další genderově podmíněné násilí ve státech Evropské unie a také v Srbsku. Data pocházejí z Evropského institutu pro rovnost žen a mužů (EIGE), Eurostatu a od institucí v jednotlivých zemích, především od policie.

Bohužel zdaleka nejsou kompletní. To samo o sobě poukazuje na jeden ze základních parametrů problému — jednotlivé státy Evropské unie se liší svým přístupem k němu, a to právě už i sběrem dat.

Sesbíraná data ukázala, že mezi lety 2012 až 2022 se v Evropě stalo obětí femicidy přinejmenším 4221 žen. Pachatelem v uvedených případech byl současný či bývalý intimní partner a motivem byl gender oběti.

Reálné číslo je ovšem mnohem vyšší. Do analýzy nebyly pro absenci srovnatelných dat zahrnuty Belgie, Bulharsko, Dánsko, Irsko, Polsko a Rumunsko. Nadto ne všechny analyzované státy poskytly data pro veškeré sledované roky.

Podobné číslo ukazují i data Eurostatu. Ten vede statistiky ohledně žen, které byly zabity svým intimním partnerem a členem rodiny. Nelze však říct, kolik z uvedených případů tvoří femicidy, tedy vraždy spáchané v přímé souvislosti s genderem.

Mezi roky 2012—2022 byl podle Eurostatu počet žen, které zemřely rukou svého partnera 4334. Počet žen zabitých členem rodiny byl 2472. Celkové číslo je tedy 6754 žen za deset let. I v této statistice ale scházejí data pro některé státy, a to pro Belgii, Bulharsko, Dánsko, Estonsko, Irsko, Lucembursko, Polsko a Srbsko.

Počet žen zabitých rukou svého partnera je alarmující zvláště ve srovnání s celkovým počtem zavražděných žen. Těch bylo podle Eurostatu za sledované období 12431. Zhruba ve třetině z celkového počtu případů jsou tedy vrahy žen jejich partneři.

Evropský institut pro rovnost žen a mužů stanovuje čtyři typy genderově podmíněného násilí páchaného intimními partnery — fyzické, sexuální, psychické a ekonomické. Všechny formy tohoto násilí výrazně vzrostly během covidových lockdownů. Od té doby vypadá situace v Evropě opět o něco příznivěji.

Pro představu, v roce 2018 připadalo na sto tisíc obyvatel v průměru 201 obětí genderově podmíněného násilí. V roce 2021, tedy během pandemie, vrostlo toto číslo na 311 obětí. Loni však číslo kleslo na 164. Vypadá to tedy, že spolu s pandemií částečně ustoupilo i násilí na ženách.

Právě jiné formy násilí femicidám často předcházejí. Podle socioložky Blanky Nyklové působící v Akademii věd ČR vraždy často následují moment, kdy se žena rozhodne od svého partnera odejít. „V těchto vraždách jsou vzorce, které se opakují. Nejrizikovější je období kolem rozchodu, případně rozvodu, a přibližně půl roku po něm,“ říká Nyklová.

Zároveň upozorňuje na to, že většina pachatelů nejsou psychicky narušení jedinci, jak si část společnosti myslí. Násilníci jsou často lidé, kteří násilí jako děti sami zažívali a žádné jiné vzorce chování z osobní zkušenosti neznají. „Pokud řeknete, že ti lidé jsou psychopati, tak problém zindividualizujete na konkrétního jedince. Úplně tím zakryjete, že se jedná o celospolečenský problém,“ vysvětluje Nyklová.

S tím souvisí i sama definice femicidy. Ta je v České republice často definována jako „vražda ženy proto, že je žena“. Podle Nyklové je ale toto označení zkratkovité. Ignoruje totiž skutečnost, že se jedná o strukturální problém vycházející z genderových nerovností ve společnosti.

Podle Nyklové by proto měla být femicida spíše definovaná jako „zabití ženy nebo dívky proto, jaký má gender“. Takto definuje femicidu například i Evropský institut pro rovnost žen a mužů — EIGE, hlavní poradní orgán Evropské unie v genderových otázkách.

Právě pojem „gender“ totiž poukazuje i na sociální, ekonomické či statusové rozdíly mezi muži a ženami. „Podle mě je u nás patrná snaha vyhnout se slovu gender a nějak tu definici zjednodušit. Femicida ale není zabití ženy proto, že je žena. Když to řeknete takhle, obzvláště v češtině, tak se vám z toho vytratí právě rozměr, který postihuje pojem ‚gender‘. Nejedná se zkrátka o vraždu ženy kvůli tomu, že je ženou biologicky. Tady nejde o biologii, ale o role ve společnosti,“ vysvětluje socioložka.

Princip femicid je tedy stejný jako například u rasově motivovaných vražd. „V obou případech se jedná o vraždy, které vycházejí ze strukturální nerovnosti a strukturálního útlaku,“ říká Nyklová a dodává, že v případě femicid ale nemusí být pro spoustu lidí problém tak snadno pochopitelný.

„U rasy je jednodušší tomu porozumět, jelikož tito lidé vypadají jinak a jsou chápáni jako menšina. Ženy ale menšina nejsou,“ říká Nyklová. Druhý důvod podle ní spočívá v tom, že zdaleka ne všem dochází, jaké ve společnosti přetrvávají nerovnosti. „To, že je rovnost mužů a žen zakotvena v ústavě a že je tak formulována legislativa skutečnou rovnost samo o sobě negarantuje,“ dodává socioložka z Akademie věd.

Femicida jako právní pojem

Jedním z mnoha způsobů, jak genderově podmíněnému násilí předcházet, je podle některých odborníků zavedení femicidy jako právního pojmu. Jako specifický trestný čin ji do své legislativy zatím zavedly tři evropské země: Belgie, Malta a Kypr.

Podle Cristiny Fabréové Rosellové z Evropského institutu pro rovnost žen a mužů — EIGE je v současnosti obtížné odhadnout, zda měla změna v legislativě vliv na míru násilí v uvedených třech zemích. Femicida jako právní pojem tam totiž zatím existuje pouze jeden až dva roky. „Je ale jasné, že to má vliv na zvyšování povědomí o problému. Zároveň to velmi zvyšuje ponětí o všech formách násilí na ženách,“ říká Rosellová.

Na dotaz, zda by měla být femicida zakotvena do české legislativy, odpovídá senátorka a advokátka Adéla Šípová (Piráti) souhlasně: „Ve chvíli, kdy máme v trestním zákoníku speciální skutkové podstaty například podle etnicity, tak by to tam patřilo,“ odkazuje Šípová na trestné činy z nenávisti, při nichž je motivem například příslušnost k rase, náboženskému vyznání nebo sexuální menšině. Podle Šípové by navíc změna v zákoně vedla k lepšímu popisu problému a k posílení prevence.

Se senátorkou souhlasí i Blanka Nyklová: „Už pokud by to vedlo k tomu, že se začnou sbírat data, měla by být femicida zavedena jako právní pojem.“ Nyklová by se přikláněla k tomu, aby české právo přejalo definici, kterou používá EIGE — Evropský institut pro rovnost žen a mužů.

Česká republika nesbírá data

Institucí, která je ve většině evropských zemí jediným zdrojem ucelených dat o počtu femicid a o genderově podmíněném násilí, je právě Evropský institut pro rovnost žen a mužů — EIGE. Data má však pouze do roku 2018. Novější čísla zatím chybějí a získat jinou cestou je téměř nelze.

Data za Českou republiku poskytuje evropské instituci Policie České republiky. Dostat čísla přímo od ní je ale dlouhodobě velice složité až nemožné. Svědčí o tom například zkušenost Zdeny Prokopové z Centra Rosa. „Před lety jsme chtěli vědět od mluvčího policie, zda mají data k ženám zavražděným v důsledku domácího násilí. Odmítli nás s tím, že tohle nesledují,“ líčí Prokopová.

Podobnou zkušenost má i senátorka Šípová, která je zároveň členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů. „Musím upřímně říct, že policie nemá moc dobře rozdělená data ohledně násilných trestných činů z hlediska genderu. Když jsme se na to ptali, odpověděli nám, že to policie takhle systematicky nesbírá,“ popisuje Šípová.

O data k genderově podmíněnému násilí žádala policii i redakce Deníku Referendum. Zajímaly nás například počty žen, které byly zavražděné členem rodiny či intimním partnerem — pojem jsme v žádosti přesně definovali.

Od vedoucího oddělení tisku Policie České republiky Ondřeje Moravčíka jsme dostali následující odpověď: „Takto statistiky koncipované nejsou. Potřebujeme vědět jednotlivé trestné činy, jejichž statistiku chcete zaslat.“

Na dotaz, z jakého důvodu police statistiky k genderově podmíněnému násilí nevede, Moravčík uvedl, že policie pouze nevede čísla jako statistiky na svém webu. „Co se týká femicid, domnívám se, že jich může být ročně kolem třiceti. A to je dost malé číslo na to, aby kvůli tomu vznikla speciální statistická kolonka,“ řekl Moravčík.

Doplnil však, že pokud si o čísla kdokoliv zažádá, je policie schopna zpracovat patřičnou analýzu. „My ta data máme, jen nejsou součástí statistiky. Takovéto případy můžeme mnohem detailněji podchytit právě analýzou, která například ukáže, jaké byly motivy a za jakých okolností se vražda stala,“ uvedl Moravčík.

Ani policejní analýza však není zárukou uspokojivého výsledku. Dokládá to zkušenost socioložky Blanky Nyklové, která se podílela na sběru českých dat pro EIGE — Evropský institut pro rovnost žen a mužů. „My jsme to s policií řešili půl roku. Když nám data poslala, tak jsme vlastně náhodou přišli na to, že jsou tam úplné nesmysly. Do genderově podmíněného násilí například zařadili únos letadla,“ popisuje Nyklová s tím, že se správná čísla podařilo získat až na třetí pokus.

Co by se tedy muselo stát, aby policie začala ve svých statistikách femicidy a genderově podmíněné násilí všeobecně systematicky sledovat? I v tomto případě je řešení v rukou politiků.

„My máme, zjednodušeně řečeno, pouze takové statistiky, jaké po nás chce zákon,“ říká Moravčík z odboru komunikace Policie České republiky. Dodává, že pokud by zákonodárci jednotlivé typy genderově podmíněného násilí přesně vymezili, mohla by je policie začít sledovat.

Žádná data, žádný problém

Data o genderově podmíněném je důležité začít systematicky sbírat jednak proto, aby vznikl jasný obrázek o celkovém rozměru problému, jednak kvůli prevenci. Pokud totiž budeme mít o takovémto druhu násilí dostatek informací, je snazší mu předcházet.

„Nám tady prevence chybí. Česká společnost není příliš vedená k tomu, že pokud někdo něco dělá, je to z určitého důvodu. Že je třeba problémem nedostatek komunikace, psychické problémy nebo alkoholismus,” říká Šípová.

↗

Data o genderově podmíněném násilí je důležité začít systematicky sbírat jednak proto, aby vznikl jasný obrázek o celkovém rozměru problému, jednak kvůli prevenci. Pokud totiž budeme mít o takovémto druhu násilí dostatek informací, je snazší mu předcházet. Ilustrace Louiza Karageorgiouová, MIIR

Absence dat navíc vede k tomu, že se stát nemusí problémem zabývat. „Nemít data je vlastně velice výhodné. Protože vy potom můžete vždycky říct, že nevíte, kolik těch případů je. Že nevíte, kolik z těch vražd byly femicidy. A pokud to nevíte, tak ten problém vlastně vůbec neexistuje a nemusíte ho řešit,“ vysvětluje Nyklová ze Sociologického ústavu Akademie věd.

Podle ní by situaci v České republice mohly zlepšit dvě věci — myšlení lidí a zákony. „Má-li nastat systémová změna, potřebujete tlak shora i zdola. Tlak zdola tu už myslím docela působí. Je tu spousta lidí, kteří jsou schopní a ochotní se do řešení problému zapojit,“ říká Nyklová. Problém tak vidí především v legislativě a v tom, že prevence genderově podmíněného násilí dlouhodobě není podle odbornic důležitým tématem pro české politiky.

Podle Nyklové se to názorně projevilo během koronavirové pandemie. Právě tehdy strmě vzrostl počet případů domácího násilí. „Máte nouzový stav, kdy vytvoříte naprosto dokonalé podmínky pro domácí násilí. A neuděláte nic. Nevydáte jediné prohlášení. Neuděláte prostě nic pro to, abyste uznali, že tohle je alespoň potenciální riziko, které s sebou zaváděná opatření nesou,“ hodnotí Nyklová počínání tehdejší vlády.

Že byla pandemie z hlediska genderově podmíněného násilí problémem, dokazuje i skutečnost, že mnoho evropských zemí na rozdíl od České republiky nová opatření přijalo. Mezi nimi například Belgie, Francie, Řecko nebo Slovinsko.

Istanbulská úmluva v nedohlednu

Podle všech konzultovaných odbornic by nyní jednoznačně pomohla ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, takzvané Istanbulské úmluvy. Tu však Senát v lednovém hlasování odmítl. Česká republika se tak řadí spolu se Slovenskem, Bulharskem, Maďarskem a Litvou mezi jediné státy Evropské unie, které úmluvu dosud neratifikovaly.

Při pohledu na jednotlivé cíle úmluvy je dobře vidět, že Česká republika má výrazné nedostatky v mnoha z nich. Ratifikace by tak mohla skutečně významně pomoci.

Úmluva například zavazuje státy právě k systematickému sbírání dat k genderově podmíněnému násilí. „Je to jeden z důvodů, proč má ratifikace Istanbulské úmluvy význam. Mimo jiné by totiž měla vést k tomu, že se tu budou data lépe sbírat a vyhodnocovat,“ vysvětluje Šípová.

Kromě toho úmluva zavazuje státy, aby genderově podmíněné násilí řešily, a to včetně dostatečného zajištění a financování potřebných služeb. Těmi jsou například zavedení nepřetržitých tísňových linek, školení odborníků či pravidelné osvětové kampaně.

Úmluva dále ukládá signatářům i to, aby stát zajistil dostatek míst v azylových domech pro ženy. Závazek vychází z doporučení Komise o boji proti násilí páchanému na ženách z roku 2014. Podle ní by mělo být v České republice přes tisíc lůžek pro ženy a děti ohrožené násilím. Dlouhodobě jich je ale pouze devadesát, a to ve třech utajených azylových domech.

Úmluva se však nesoustředí jen na pomoc obětem, ale i na asistenci násilným osobám. Státy zavazuje poskytnout v dostatečné míře programy, ve kterých se agresoři naučí svoje sklony zvládat. V současnosti existuje v České republice pouze pár organizací, které se práci s násilnými osobami věnují. V některých krajích chybí programy úplně.

Oslovení zástupci organizací se shodují, že je služeb výrazný nedostatek, sektor je těžce podfinancovaný a poptávka převyšuje nabídku. „O daný problém se nikdy žádná vláda nezajímala. V současnosti neexistuje žádný zákon, do kterého bychom se vešli,“ vysvětluje ředitel organizace Tvá volba Ondřej Čech, proč je obtížné dosáhnout na peníze, nebo dokonce služby rozšiřovat. Roste totiž množství zájemců, kteří chtějí do programů vstoupit dobrovolně.

Právě programy na zvládání agrese jsou nejlepším a mnohdy jediným nástrojem, jak lidem pomoci změnit své chování. „Pokud člověka potrestáte, například vězením, sklouzne posléze do stejných vzorců a najde si jinou oběť. Pokud tedy chcete pomáhat obětem, musíte pracovat i s násilnou osobou,“ říká Věra Víchová, vedoucí programu Stop násilí.

S tím souvisí nedostatečná sexuální výchova ve školách. V České republice totiž neexistuje výchova, kterou by prošli všichni žáci a zároveň by byla kvalitní. „To znamená výchova, která by poučovala o tom, co je a co není ve vztazích normální. A to nemusí být vůbec vztahy, které budou směřovat k sexualitě, to se týká i rodiny,“ říká expertka z Akademie věd Blanka Nyklová s poukazem na fakt, že dítě, které vyrůstá v násilném prostředí, si takovou normu chování snadno osvojí.

„Takové dítě potřebuje informaci, která mu nastíní, že násilné chování není v pořádku. A že má právo na to, aby se nedělo,” dodává. Právě zahrnutí genderové problematiky do školních osnov je přitom dalším z bodů Istanbulské úmluvy.

Kdyby byla Praha jako Bukurešť…

Že prosazení Istanbulské úmluvy může skutečně významně pomoct, je vidět například v Rumunsku. Země, která se dlouhodobě potýká s extrémní genderovou nerovností, ratifikovala úmluvu v roce 2016.

V souvislosti s tím tehdy rumunská vláda zafinancovala mediální kampaň na podporu prevence násilí na ženách. „Jednalo se o velkou osvětovou kampaň, která byla například v televizi nebo na billboardech. Šlo o to, aby si ženy uvědomily, že se jim může dít něco špatného. A pokud to tak je, že mají kam jít,“ vysvětluje Šípová.

V zemi také vzrostl počet azylových domů a vláda zavedla například i náramky na ruce pro oběti a agresory. Pokud se agresor přiblíží příliš blízko k oběti, dostane policie upozornění.

Proč je v České republice tak těžké liberální zákony prosadit? Přestože podle průzkumů se proti ratifikaci staví jen malá část veřejnosti, neblahou roli zřejmě sehrávají ultrakonzervativní organizace.

Obdobně se to projevilo v případě hlasování o manželství pro stejnopohlavní páry. O něm rozhodovali poslanci koncem února. Takzvané manželství pro všechny ale neprošlo, a to i přes to, že by si ho podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění — CVVM přála většina lidí.

Proti ovšem vystupují ultrakonzervativní organizace jako Tradiční rodina, Hnutí pro život či Aliance pro rodinu. Právě poslední ze zmiňovaných organizací mohla mít podle socioložky Evy Svatoňové z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem vliv na zastavení ratifikace Istanbulské úmluvy.

Mezi senátory totiž před hlasováním koloval dokument, který měl přesvědčovat o její škodlivosti. Původcem dokumentu je přitom nechvalně proslulá polská organizace Ordo Iuris, která stojí například za zpřísněním tamější potratové politiky. „Zprávu senátorům pravděpodobně nějakým způsobem dopravila Aliance pro rodinu, která s Ordo Iuris spolupracuje,“ vysvětluje Svatoňová, která se specializuje na problematiku anti-genderových hnutí.

Vědkyně také poukazuje na fakt, že obě organizace se soustřeďují právě na ovlivňování politiků. „Tady v České republice nejsou tak populární mezi lidmi, nesnaží se mobilizovat davy a nestojí o demonstrace. Mají ale velký vliv na politickou scénu,“ vysvětluje Svatoňová, proč je tak těžké liberální zákony v České republice prosazovat.

Evropská unie to možná vyřeší za nás

Podle senátorky Šípové je ale stále naděje, že se Senát k ratifikaci Istanbulské úmluvy vrátí. V únoru například napsala spolu s dalšími sedmi senátory otevřený dopis adresovaný předsedkyni Poslanecké sněmovny Markétě Pekarové Adamové (TOP 09), aby její komora parlamentu pokračovala v projednání ratifikace úmluvy.

Šípová přitom vidí naději v letošních senátních volbách. „Teoreticky se může obměnit třetina senátu a mezi obhajujícími je mnoho senátorů, kteří hlasovali proti ratifikaci. Hlasy, které nám chyběly, tu tedy mohou po volbách být,“ uvedla Šípová.

Ratifikace Istanbulské úmluvy ale možná nebude vůbec potřeba. V únoru se totiž státy Evropské unie a europoslanci shodli na podobě nové směrnice o potírání násilí vůči ženám. Dokument je vůbec prvním právním předpisem Evropské unie, který se zabývá genderovým násilím.

Směrnice by měla implementovat některé cíle, které obsahuje Istanbulská úmluva. Například povinnost států zajistit dostatek krizových center a linek první pomoci či povinnost vést osvětové kampaně.

Kromě toho se navíc zaměřuje na kriminalizaci mrzačení ženských pohlavních orgánů a na kybernetické násilí, jako je například sdílení intimních fotografií bez souhlasu. Pokud by byla směrnice přijata, musely by ji členské státy implementovat.

Podle Cristiny Fabréové Rosellové z EIGE — Evropského institutu pro rovnost žen a mužů mohla být směrnice ještě ambicióznější. „Vidíme v ní spoustu mezer, ale aspoň stanovuje minimální standardy, které musí členské země dodržovat,“ říká Rosellová. Dodává však, že pro státy, které stále nemají řešení genderového násilí jako prioritu, je směrnice velmi důležitá.

Takovou zemí je i Česká republika. „Chápu, že spousta lidí může zavádění takových kroků vnímat jako komplikaci. Nemusí to být ani proto, že přicházejí o nějaká privilegia. Mohou mít prostě pocit, že je to další komplikace jejich už tak dost komplikovaného života. Ale pokud současný stav vede k tomu, že jsou tady v zásadě vražděni lidé, kteří by mohli jinak žít, tak by asi bylo dobré něco změnit,“ uzavírá konverzaci Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu Akademie věd.

Pokud jste svědkem nebo obětí domácího násilí, můžete se telefonicky obrátit na Policii ČR nebo na krizové intervenční centrum ve svém kraji. Jejich seznam najdete na webu domacinasili.cz. Zavolat můžete i na bezplatnou nepřetržitou Linku pomoci obětem kriminality a domácího násilí na telefonním čísle 116 006. Také si můžete stáhnout aplikaci BrightSky, která pomáhá obětem partnerského násilí.

Projekt přeshraniční datové investigace koordinovalo řecké médium Mediterranean Institute for Investigative Journalism (MIIR.gr) v rámci sítě European Data Journalism Network (EDJNet). Analýzu a vizualizaci dat provedla Konstantina Maltepiotiová (MIIR), kontrolu analýzy dat provedlo maďarské médium EUrologus/HVG.

Na šetření, jež probíhalo od listopadu 2023 do března 2024, se podílelo 14 dalších členů sítě EDJNet: MIIR (Řecko), El Confidencial (Španělsko), Alternatives Economiques (Francie), Le Soir (Belgie), Divergente (Portugalsko), VoxEurop (Evropa), Pod črto (Slovinsko), Noteworthy (Irsko), EUrologus/HVG (Maďarsko), PressOne (Rumunsko), Delfi (Litva), Denník N (Slovensko), OBC Transeuropa (Itálie) and BIQdata/Gazeta Wyborcza (Polsko).