↗

Je jedním z největších paradoxů Fialova politického života, že přece chtěl být pravou antitezí minulému režimu, ale místo toho dnes oprašuje jaderné plány normalizačních technokratů. Foto FB Petr Fiala

V rozhovoru pro Českou televizi citoval bývalý ředitel ČEZ Jaroslav Míl zprávu ministerstva financí o předpokladech výstavby čtyř jaderných bloků v České republice. Odhadem by náklady na výstavbu čtyř nových jaderných zdrojů měly atakovat částku dvou bilionů, tedy dvou tisíců miliard korun, což by podle Mílem citované zprávy ministerstva financí šlo financovat za následujících podmínek: „Vyrovnaný státní rozpočet každý rok po dobu dvaceti let, realizace důchodové reformy, kontinuální ekonomický růst po dobu dvaceti let, trvalá politická stabilita a podpora vlád po dobu dvaceti let a pochopitelně společenská stabilita a nekrizový vývoj v Evropě.“

U soustavy zcela nerealistických předpokladů týkajících se stability českého politického a sociálně-ekonomického prostředí by debata o nových jaderných blocích mohla a měla skončit. Pokud si někdo myslí, že takový příznivý vývoj nastane a někdy kolem roku 2055 bude Česká republika disponovat čtyřmi novými jadernými bloky, zřejmě spadl z jiné planety.

Každému je zjevné, že by případný pokus o realizaci v realitě neukotvených jaderných plánů zatížil veřejné rozpočty v řádech stovek miliard korun na několik příštích dekád. Příklady britského Hinkley Point C, francouzské Flamanville nebo finské Olkiluoto 3 ukazují, jak nesmyslně drahým a nejistým podnikem jaderná energetika dnes v Evropě je.

Francouzská elektrárna Flamanville se prodražila z původních tří miliard euro na třináct, a ačkoliv měla být dokončena k roku 2012, doposud nebyla spuštěna. Finské Olikiluoto se místo plánovaných pěti stavělo osmnáct let a cena se z plánovaných tří vyšplhala na 11 miliard euro. Hinkley Point C, které se staví od roku 2017 už nyní provázejí vážné problémy a zprávami o zdrženích a prodraženích nás bude jistě zásobovat i v následujících letech. Tento typ problémů ostatně patřil k jaderné energetice vždy.

Není žádný důvod se domnívat, že by to v českých zemích, které ostatně mají svou veskrze nepříznivou zkušenost s dostavbou Temelína z 90. let, mělo být jinak. Budeme to pak my, generace současných dvacátníků a generace příští, které budou muset platit astronomické částky a nést bezpečnostní rizika spojená se současným od reality odtrženým aktivismem jaderných nadšenců ve vládě Petra Fialy.

Pozoruhodné ostatně je, že nikdo z mladých lidí do debat zatím nepromluvil. Jaderní boomeři naprosto ovládli debatu o rozhodnutí, jehož astronomické náklady ponese generace jejich dětí. Posunutí tendru na dostavbu nejméně jednoho dukovanského reaktoru a žádost o položení závazné nabídky na výstavbu tří bloků adresovaná francouzské firmě EDF a jihokorejské KHNP ze strany české vlády se tak rovná prakticky vyhlášení války všem budoucím generacím.

Nikdo neví, kde na nové reaktory vzít. A to je vlastně dobře

Zcela zjevným problémem aktuálních jaderných plánů české vlády je financování. Očekávané příjmy státního rozpočtu pro rok 2024 odhaduje ministerstvo financí na 1940 miliard korun. Při zohlednění vývoje cen v jaderném sektoru za poslední roky by se cena čtyř jaderných bloků mohla pohybovat někde kolem dvou bilionů korun, předpovídá ministerstvo, tedy více než jsou příjmy státní pokladny za jeden rok.

Přitom vezmeme-li v úvahu obvyklá překročení rozpočtu jaderných projektů, počítejme s několikanásobnou cenou. Je to absurdní, zcela nerealistická suma, která z příštích generací udělá dluhové otroky jednoho zpupného, od reality zcela odtrženého rozhodnutí Fialovy vlády s minimální veřejnou podporou, a tedy bez demokratické legitimity.

Přesto rezort ministra Stanjury tvrdí, že česká státní kasa v příštích dvaceti letech náklady na stavbu čtyř bloků může zvládnout. Nic jiného mu ani v dané situaci nezbývá. Spíše než reálné ekonomické rozvaze se ale takové tvrzení podobá modlitbě zoufalce ztraceného v poušti.

Státní dluh podle makroekonomické predikce ze srpna 2023 činí 3447,7 miliard korun. Pokud by financování elektráren vzal na svá bedra stát, zvětšil by se oproti současnosti státní dluh o 72 procent — a to nepočítáme pravděpodobné několikanásobné překročení rozpočtu jaderných projektů. Je jasné, že nikdo na sebe takové podnikatelské riziko nevezme a celou sumu — doslova i s úroky — bude muset hradit už tak těžce zadlužený český stát.

Vláda se však o způsob financování již několik měsíců přetahuje a stále mlží. Když se pak na svých „spanilých jízdách“ trapně prořekl vicepremiér Vít Rakušan, že je zestátnění ČEZu na stole, musel velmi rychle své tvrzení dementovat. Sečteno a podtrženo, vláda Petra Fialy a s ní zástupy jaderných svazarmovců chtějí lít tuny betonu a oceli za stovky miliard korun do dvou monster v Dukovanech a Temelíně, aniž by věděli, kde na to vezmou peníze.

Zcela směšně pak působí vládní pokusy mírnit veřejné rozhořčení nad nesmyslnými plány utěšováním, že dostaneme jakousi „množstevní slevu“ a že „čtvrtý reaktor by byl téměř zadarmo“, jak se nechal slyšet ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Jaderné reaktory ale nejsou housky v pekárně, nýbrž dlouhodobá, strategická, a zejména velmi problematická a nebezpečná investice, která se velmi pravděpodobně už během své výstavby vzhledem k vývoji světové energetiky ukáže — doslova — drahá i zadarmo.

Žijeme totiž v době, kdy v celém světě závratným tempem klesají ceny obnovitelných zdrojů a kdy také velmi rychle postupuje vývoj technologií pro ukládání energie. Je zcela absurdní investovat tak zásadní prostředky do technologií z poloviny minulého století. Úvahy české jaderné sekty mají k realitě podobně blízko, jako by plánovali stavět nové továrny na parní lokomotivy.

Co je to za národohospodáře, který chce investovat masivní prostředky, které nota bene nemá, do úpadkové technologie, jejíž cena dlouhodobě vykazuje jasně stoupající trend, zatímco ceny za výrobu jedné megawatthodiny elektřiny ze solárních a větrných zdrojů strmě klesají? Jaké jiné než ideologické důvody stojí v cestě tomu, abychom dělali, co je nejen ekologické, ale zjevně i ekonomické?

↗

Obnovitelné zdroje kontinuálně, rychle a rapidně snižují svou cenu. Proč tedy investovat do jaderné energie, která naopak setrvale zdražuje? Graf Our World in Data.org

Vůči obnovitelným zdrojům samozřejmě lze vznášet dílčí námitky. Budou potřebovat proměnu distribučních sítí. Je třeba dořešit skladování energie. To je ale nutné tak jako tak. Jaderné zdroje pokryly 19 procent celkové spotřeby primární energie v ČR za rok 2022, v Evropské unii je to 12 procent.

Pokud bychom vzali v potaz zcela optimistická čísla české vlády o 2000 miliardách korun na čtyři nové bloky v jádru a chtěli touto cestou zvládat klimatické změny, znamenalo by to, že bychom v Evropě museli takových bloků, jaký vláda plánuje do Dukovan, postavit několik set. Abychom se dostali na polovinu současné primární spotřeby energie v Evropské unii, museli bychom výkon jádra v Evropě zčtyřnásobit.

Pomineme-li všechny důvody, proč je to zhola nemožné, tedy důvody logistické, infrastrukturní, ekonomické, bezpečností, ekologické a politické — většina evropské veřejnosti je v dané věci mnohem lucidnější než česká, a je tudíž proti výstavbě nových jaderných zdrojů — stejně bychom do řešení problému klimatických změn nezasáhli, protože za dvacet let už musí být primární spotřeba energie v celém světě kryta prakticky výhradně z obnovitelných zdrojů, jinak nás čeká kolaps planetárního ekosystému.

Změny v procesu dekarbonizace tak čekají celá odvětví: od ocelářství přes stavebnictví či dopravu po teplárenství. Jaderné reaktory v tom ale nebudou hrát ani okrajovou roli. Ekonomický a energetický systém se musí změnit tak či tak od základu. Proč tedy investovat tisíce miliard do absurdní antikvární technologie, která nám v tom nijak nepomůže, namísto promyšlených investic do inovativních postupů, které našemu hospodářství skutečně mohou dát konkurenční výhody a přiblížit nás k vstupu do éry bez emisí skleníkových plynů?

Energetická bezpečnost je pojem, který dává smysl jen v kontextu EU

Jak uvádí i zpráva ministerstva financí, klíčovým aspektem celého rozhodování musí být politická stabilita a globální bezpečnost… Ale všechny velké příběhy katastrof jaderných elektráren ilustrují, že tak velké zařízení, ve kterém je koncentrovaná ničivá energie, je už ze své podstaty bezpečnostním rizikem. Ať už selže jakýkoliv stupeň zabezpečení a ať už je chyba na straně lidského faktoru, technologie nebo se prostě stane nešťastná náhoda, škody takové havárie jsou nedozírné, nepřijatelné.

Příklad jaderných havárií v elektrárnách Three Mile Island, Černobylu nebo ve Fukušimě ukazuje mnohé variace toho, co může k takové katastrofě vést a jaké následky může mít. Do Evropy se po desetiletích relativního míru vrátila s nevyprovokovaným útokem Ruska proti Ukrajině válka. Patrně jen na vlásku několikrát viselo, že se v Záporožské jaderné elektrárně, největší v Evropě, nezopakovala katastrofa černobylského rozsahu anebo i o řád horší. Přitom takové neštěstí není ani dnes vyloučeno — navzdory kýčovitému chlácholení jaderné aktivistky Dany Drábové.

Naproti tomu energetický systém založený výlučně na obnovitelných zdrojích — a zopakujme si, že vzhledem ke klimatické realitě, žádný jiný nepadá do úvahy — je bezpečný ze své podstaty. Jistěže bude vyžadovat velké investice. Avšak nebezpečí, že se jednou má generace nebo generace budoucí budou potýkat s podobným rizikem, jakým se potýká nynější Zelenského vláda, natožpak řešit následky možné havárie, jakkoliv závažné a jakéhokoliv rozsahu, se s problémy, jež mohou provázet přechod na obnovitelné zdroje energie, nedá nijak srovnávat.

Zcela mimo realitu je tvrzení, že jádro garantuje energetickou bezpečnost ve smyslu energetické soběstačnosti. S tímto tvrzením přitom neustále operuje jak ministerstvo průmyslu a obchodu, tak vláda. Je to tvrzení na úrovni hoaxu. V praxi totiž v chápání vlády spočívá taková bezpečnost v zajištění výroby elektřiny na území České republiky. Vůbec přitom neřeší, odkud pochází palivo.

U jaderných zdrojů velkou část kapacit pro obohacování uranu nadále kontroluje Rusko, a ač je možné budovat strategické zásoby na roky, není možné mluvit o energetické nezávislosti. Zapomínáme zkrátka, že palivo musí někdo vytěžit a musí se nějak dovést a někdo další je musí zpracovat. Nic z toho se nebude dělat u nás.

Zatímco si tak v české kotlině sníme pošetilé sny o jakési naprosto bláhové energetické bezpečnosti údajně garantované jadernými zdroji, jež však pohání palivo, které nedokážeme vyrobit a které budeme vždy muset dovážet, v realitě Evropské unie samozřejmě bude mnohem spolehlivější pojistkou domácí energetické nezávislosti dovážet proud od našich evropských partnerů z větrných farem Severního moře nebo solárních parků jižní Evropy, než dovážet plyn z Kataru či obohacený uran z Ruska. Evropa k takové kolektivní energetické bezpečnosti samozřejmě směřuje — jinou možnost totiž ani nemá.

Bohužel tyto myšlenky jsou ale dnes naprosto mimo horizont české veřejné debaty o energetice. Kde je toho příčina? Proč jsou energetické plány Fialovy vlády odtržené od reality tak, že mají charakter konspirační teorie či fake news? Pro odpověď se musíme podívat na to, čí zájmy vláda v energetice sleduje.

Energetická politika v zájmu oligarchie

V širších souvislostech jde o to, kdo o české energetice rozhoduje. Je to vláda Petra Fialy? Rozhoduje v zájmu občanů či kvality života příštích generací? Ani náhodou.

Energetická politika vlády se řídí výlučně zájmy energetických korporací, kterým jde bezohledně čistě o vlastní zisk. Strategické úvahy o řešení klimatických změn či nutném vývoji energetiky v Evropě, jsou z jejich korporátního hlediska jen podnikatelským rizikem.

Jaderné elektrárny jsou vysoce centralizované zdroje, které kontroluje energetický gigant ČEZ. Právě ČEZ je jednou z nejmocnějších hospodářských struktur v polistopadovém vývoji České republiky a jako takový vždy byl i významným politickým hráčem. Nespočet konfliktů a sporů s občanským a klimatickým hnutím jasně ukazuje, co korporace upřednostní v případě, pokud se dostanou její zájmy do střetu se zájmy veřejnosti.

ČEZ tu ale není jediným a dnes už asi ani zdaleka nejhorším aktérem. Do této role se obsazují fosilní korporace jako EPH Daniela Křetínského nebo Sev.en Pavla Tykače. Obě pálí ve svých elektrárnách budoucnost příštích generací. Neváhaly využít ani válečné krize a s ní související krize energetické k dobývání astronomických zisků, zatímco miliony lidí měli a stále mají problémy platit vysoké účty.

Česká vláda neslouží zájmu veřejnosti, kterým je co nejrychlejší přechod k čisté, udržitelné, levné energetice postavené na obnovitelných zdrojích, z nichž by navíc mohli mít běžní lidé užitek i jako vlastníci. Vláda by směle takto mohla hájit zájmy obcí, živnostníků, středních a menších podniků. Ale ne! Namísto toho skáče podle toho, jak píská fosilní oligarchie a jaderná úderka.

Jaderné plány Fialovy vlády je třeba zastavit, i kdyby přitom bylo třeba navázat na znamenité tradice české protijaderné občanské neposlušnosti z 90. let. Každé zdržení, každý odpor má smysl. Protože rozvoj obnovitelných zdrojů energie, proměny ve směřování evropské energetiky a bohužel i překotný vývoj klimatické krize jsou neúprosné a přechod k energetice postavené čistě na obnovitelných zdrojích si vynutí.

Díky tomu máme stále slušnou možnost moc české fosilní oligarchie i pošetilé jaderné blouznění zlomit. Už i nová legislativa v oblasti komunitní energetiky může dát důležitý impuls k rozvoji vlastnických struktur, které budou čím dál silnější protiváhou fosilně-jadernému oligopolu. Lze patrně říci, že se jedná o politický střet, jež může být zásadní i pro budoucnost skomírající české demokracie. Přijatelné ceny energie a stabilita jejich dodávek budou zásadní i pro udržení sociálního smíru.

Plány na výstavbu až čtyř jaderných zdrojů nás vracejí do časů normalizačních komunistů. I ti se snažili svou nekompetentnost vykompenzovat zcela nereálnými jadernými vizemi. Fakt, že jejich plány dnes oprašuje vláda Petra Fialy, je hrozivý. A je to také jeden z největších paradoxů Fialova politického života, v němž přece chtěl být pravou antitezí minulému režimu. Inu v energetice se dnes Štrougalovi podobá jako vejce vejci.

Jako v sedmdesátých a osmdesátých letech se ale jedná také o zásadní generační konflikt. Generace, která dnes dospívá, nutně potřebuje v roce 2045 žít v České republice, jejíž energetika bude plně dekarbonizovaná a decentralizovaná, řízena demokratickým a spolehlivým způsobem, plně propojená s Evropou a bez záporného vlivu na země globálního Jihu.

Jinými slovy: chceme větrné, solární elektrárny, komunitní energetiku, spolehlivá úložiště energie, evropskou propojenou síť a technologické i sociální inovace směřující k takovéto budoucnosti, nikoli prodlužování agonie jaderně-fosilního skanzenu. Svoje jaderné bloky si, boomeři, odneste s sebou na smetiště dějin.