Energetika po Fukušimě

Deník Referendum otevírá prvním článkem seriál Jana Beránka o globálních výhledech energetiky. Jak usměrnila další vývoj oboru havárie fukušimské jaderné elektrárny? Znamená havárie zlom nebo jen posílení trendu, který panoval už před ní?

Jberanek

Jan Beránek

09.02.2013 13:27

Související

V návaznosti na listopadový seminář MDA (Masarykova dělnická akademie) a FES (Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice) o české energetické politice, na němž jsem prezentoval současné světové trendy v energetice, jsem na toto téma pro Deník Referendum připravil sérii několika článků. Provedu v nich čtenáře fakty a grafy ilustrujícími stav jaderného průmyslu, dynamiku investic do různých technologií, podrobnosti o změnách v energetice v sousedním Německu, jakož i problematiku stávající české energetické koncepce a jak dál s podporou obnovitelných zdrojů energie.

Část 1: Otřes jaderné energetiky po Fukušimě
Ačkoliv se zastánci jaderné energetiky vzápětí po březnu 2011 snažili vytvořit siláckými prohlášeními sebenaplňující se proroctví o tom, že z hlediska budoucnosti jaderné technologie tato událost nic neznamená, už dnes můžeme vidět pravý opak.

Jaderná havárie japonské elektrárny Fukušima Dai-iči zasadila jadernému průmyslu velkou ránu. Ten do větší či menší míry podkopal politickou podporu, veřejné mínění, důvěru investorů i objem nových zakázek. Jiný pohled na rizika této technologie si vynucuje i přísnější regulaci odvětví.


Obrázek: Pracovníci Mezinárodní agentury pro atomovou energii si v květnu 2011 prohlížejí trosky jaderné elektrárny Fukušima Dai-iči.

Podstatou tohoto otřesu je zjištění, že navzdory všem předchozím ujišťováním může i v technologicky vysoce vyspělé zemi, která disponuje kompetentními institucemi a je v oblasti jaderné bezpečnosti dávána za příklad celému světu, dojít na „západním typu“ jaderného reaktoru k těžké nehodě a masivnímu úniku radiace, který je srovnatelný s katastrofou v Černobylu a na několik generací zamoří rozsáhlá území.

V případě fukušimské elektrárny se naštěstí nenaplnil nejhorší možný scénář destrukce reaktorů, a vítr navíc odnesl většinu radioaktivního spadu do oceánu. I tak způsobila kontaminace výrazné zvýšení radiace až do vzdálenosti několik stovek kilometrů. Dokonce i na předměstí Tokia lze naměřit kontaminaci radioaktivním cesiem, kvůli které je tam intenzita radioaktivního gama záření několikanásobně vyšší oproti původním, přirozeným hodnotám. Hlavní město uniklo v kritických dnech jen o vlásek evakuaci, která by dost možná způsobila konec moderního Japonska, jak ho známe.



Obrázek: Zvýšené úrovně radiace v Japonsku na konci roku 2011. Například tmavě zelený odstín přestavuje oblasti s dávkovým příkonem 0,25 až 0,5 mikrosievert za hodinu. Původní hodnoty v prefektuře Fukušima byly cca 0,06 mikrosievert za hodinu, tedy čtyřnásobně až osminásobně nižší.

Při úvahách o stavu jaderného průmyslu po fukušimské tragédii je dobré začít zasazením této technologie do kontextu. Mnozí s překvapením zjistí, že už před japonskou havárií šlo v globálním měřítku o poměrně marginální, zato však mnoha problémy sužovaný sektor.

Statistika Mezinárodní energetické agentury OECD ukazuje, že v roce 2010 se jaderné elektrárny podílely necelými 13 % na výrobě elektřiny. Vztaženo na celkovou spotřebu energie (kde elektřina představuje méně než 18 %, zbytek jde na vrub spotřeby tepla a paliv v dopravě) činil podíl jádra pouhá 2,3 %:



Pokud jde o roční objem elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách, je vidět, že i v absolutních číslech nastává po roce 2005 pokles:



To je dáno především stárnutím elektrárenského parku – průměrný věk 437 energetických reaktorů, které jsou dnes ve světě v provozu, je 27 let. Původně projektovaná životnost mnoha z nich je přitom 30 roků.

Stárnutí elektráren vede nejen k jejich nižší spolehlivosti, ale také k nutnosti vysloužilé reaktory postupně vyřazovat, i když se průmysl snaží tento krok oddalovat prodlužováním životnosti starých jaderných bloků. Nových reaktorů se dokončuje pramálo a ani zvyšování instalovaného výkonu stávajících elektráren nestačí nahrazovat celkový úbytek jaderných kapacit.

Tento trend dobře ilustruje následující graf, ve kterém jsou reaktory nově uváděné do provozu vyznačeny zelenými sloupci, zatímco vyřazované sloupci žlutými. Vidíme, že naprostá většina reaktorů byla dostavěna v 70. a 80. letech, zatímco poslední dvě desetiletí přibývá nových reaktorů poskrovnu. Naopak, od roku 1990 začíná přibývat bloků, které jsou definitivně odstavovány, z důvodu dosažení plánované životnosti nebo nevyhovující úrovni bezpečnosti (jde o technologie projektované ještě v šedesátých letech a stavěné v letech sedmdesátých).



Tyto trendy se po fukušimské nehodě dále prohloubily. Od března 2011 do ledna 2013, tedy za posledních dvaadvacet měsíců, bylo z provozu trvale vyřazeno 18 reaktorů o celkovém výkonu 13 730 MW. Ve stejném období bylo do sítě připojeno pouze 9 reaktorů, jejichž souhrnný výkon je 6 752 MW. Zpřísňování seizmických a bezpečnostních požadavků, jak je nyní navrhuje nový úřad pro jaderný dozor v Japonsku (NRA), může vést k trvalému odstavení mnoha dalších reaktorů v zemi. V tuto chvíli to vypadá, že nově navrženým pravidlům by nedokázalo vyhovět šestnáct reaktorů na čtyřech lokalitách, takže výhledově lze čekat vyřazení alespoň některých z nich.

Abychom si o dynamice sektoru udělali úplný obrázek, je potřeba se také podívat na to, kolik nových jaderných projektů bylo započato, protože doba výstavby běžně trvá pět až deset let. Následující graf ukazuje, u kolika nových bloků byly v daném roce zahájeny stavební práce:




Během minulé dekády je vidět jasný nárůst, od dvou nových projektů v roce 2004 až po patnáct projektů v roce 2010. V tomto ohledu lze opravdu hovořit o jistých zárodcích renesanci jaderné energetiky.

Graf ale ukazuje dvě další, a to klíčové informace. Za prvé, rozmach jádra se odehrává na vrub jedné jediné země, kterou je Čína – viz červené části sloupců. Naopak ve vyspělých ekonomikách se prakticky žádné nové zakázky neobjevily. Za druhé, fukušimská havárie vedla ke zmrazení nových projektů – a to mimo jiné právě v Číně (podrobnosti níže). Výjimkou jsou obskurní a strategickými a vojenskými zájmy protlačené projekty v Indii a Pákistánu, a standardní, leč podobně motivované stavby v Arabských Emirátech, Rusku a v Jižní Koreji.

Pokud si rozdělíme státy do kategorií podle toho, jak si v nich jaderná energetika vede ve srovnání se situací před dvěma lety, hluboký propad tohoto odvětví bude úplně zřejmý.

První je skupina zemí, které se nově rozhodly z jaderné energetiky vystoupit: nejznámějším příkladem je Německo (odstavení posledního reaktoru do roku 2022), ale patří sem i Švýcarsko (2034), Itálie (kde proběhlo v červnu 2011 referendum, v němž 92 % občanů odmítlo stavbu nových reaktorů), Belgie (2025). Řadím sem i Japonsko, jehož minulá vláda připravila plán na výstup do roku 2039 - nově sestavený kabinet sice odmítá konkrétní datum, ale přechod od jádra k obnovitelným zdrojům do svého prohlášení také zařadil.

Na nové zakázky může jaderný průmysl zapomenout i v zemích, které ruší donedávna plánované projekty nových reaktorů. Sem můžeme zařadit Litvu (občané odmítli novou jadernou elektrárnu v referendu v říjnu 2012), Bulharsko (vláda v roce 2011 projekt nové elektrárny v Belene zrušila a neoživilo ji ani referendum, které iniciovala opozice), Nizozemsko. Nepochybně sem spadá i Francie, kde současná vláda po fiasku projektu nového reaktoru EPR ve Flamanville v tichosti odtroubila dalšímu plánovanému reaktoru v Penly a vyhlásila program postupného útlumu jaderné energetiky tak, aby se její podíl na výrobě elektřiny snížil ze současných 75 na 50 %.

Těžké časy jádru nastávají i tam, kde dveře novým reaktorům v budoucnu úplně nezavřely, ale plány jsou redukovány a odkládány: sem řadím Čínu, Indii, USA, Kanadu, Velkou Británii, Finsko, Jižní Afriku, Koreu a prakticky i celou východní Evropu včetně České republiky. Podívejme se blíže na první tři, které byly z hlediska jaderného průmyslu velkou nadějí, protože v každé z nich se rýsovaly desítky zakázek.

Začněme Čínou, kde záhy po havárii v Japonsku vyhlásila centrální vláda moratorium na nové projekty a pozastavila práce na stavbě mnoha z 25 reaktorů, které se nyní v této zemi budují. Čínská vláda vzala varování Fukušimy vážně, protože si podle mne dobře uvědomuje, že katastrofa podobného rozsahu, zvláště pokud by radioaktivní spad zasáhl namísto moře vnitrozemí, by v přelidněné a vnitřními problémy napjaté zemi mohla působit jako roznětka vedoucí k rozsáhlým politickým a společenským změnám.

Během uplynulého půldruhého roku Čína revidovala plány i bezpečnostní požadavky, takže když vloni v říjnu moratorium odvolala, aktualizované plány podmiňují veškeré nové projekty přísnými požadavky – nové reaktory musí používat technologie třetí generace a mohou se stavět pouze v lokalitách podél pobřeží. Vzhledem k tomu, že většina nových projektů počítala se starší technologií druhé generace, kterou si čínský průmysl domestikoval a osvojil, znamenají nové podmínky zdražení, zpomalení i fyzické omezení (řada původně plánovaných vnitrozemských lokalit nyní nepřichází v úvahu) boomu jaderných elektráren v zemi.

Konkrétní cíle příští pětiletky ještě neznáme, ale zatímco před fukušimskou havárií se očekávalo, že Čína bude chtít do roku 2020 postavit sto až sto dvacet reaktorů, dnes pozorovatelé odhadují tyto ambice na možná šedesát, tedy zhruba polovinu.

Také v Indii způsobila fukušimská katastrofa otřes: nové projekty se zde už předtím tradičně potýkaly nejen s technickými problémy a mnoholetým oddalováním, ale i s tamní legislativou, která – na rozdíl od jiných zemí – umožňuje požadovat náhradu škod způsobených jadernou havárii i od zahraničních dodavatelů. Toto opatření samo o sobě prakticky zablokovalo všechny nové velké projekty, kde se počítalo se stavbou reaktorů podle ruské, americké či francouzské technologie.

Zkáza komunit, ekonomické škody a likvidace místního rybaření i zemědělství, kterou jaderná nehoda způsobila v Japonsku, přilila olej do ohně kontroverzí a místního odporu napříč Indií. V jejich důsledku je vláda, která by jinak ráda s jaderným rozvojem pokračovala, nucena revidovat některá svá rozhodnutí, dále odkládat spouštění nových reaktorů i zahájení stavby dalších; a v neposlední řadě si nemůže dovolit rozmělnit legislativu o náhradách jaderných škod, čímž zahraniční dodavatelé podmiňují uzavření hlavních kontraktů.

Ve Spojených státech se ani před nehodou ve Fukušimě jaderným elektrárnám nepodařilo nastartovat již prezidentem G. W. Bushem vzývanou „renesanci“, a to navzdory dotačnímu programu federální vlády nabízejícím desítky miliard dolarů státních garancí. Z desítek podaných žádostí o licenci se nakonec k reálné výstavbě zatím odhodlala jediná firma (k některým detailům se ještě dostaneme).

O konci všech nadějných vyhlídek jaderné energetiky svědčí desítky studií a analýz vypravovaných v posledních dvou letech bankami, ekonomickými analytiky a ratingovými agenturami. Náladu vystihuje loňský headline vlivného konzervativního časopisu The Economist, který v minulosti jaderné technologie podporoval, ale nyní konstatuje: „Jaderná energetika - sen, který selhal“. Ve své analýze o „renesanci, která se nekonala“ pak píše, že „Jaderná energetika úplně nevymizí, ale její role nebude nikdy větší než okrajová“ – a to právě taková, v jaké míře ji budou podporovat politici a autoritativní režimy vedené jinými zájmy, než jsou bezpečné dodávky energie za dostupnou cenu.


Obrázek: The Economist o konci „renesance, která se nekonala“.

Není tomu tak jen proto, že se veřejnost, investoři a politici od jaderných elektráren ve světle fukušimské nehody odvracejí – ostatně taková „nálada“ může být jen dočasná (a jaderná lobby pracuje na tom, aby se co nejdříve zapomnělo a obraz tragédie zamlžil) – ale zejména proto, že jaderná energetika už má dostupnou alternativu a přišla tak o punc jistého zla, bez kterého se ale neobejdeme.

V posledních deseti letech se totiž dostávají ke slovu obnovitelné zdroje, které se díky technickým zdokonalením a zahájení výroby v masovém měřítku stávají cenově srovnatelné a leckde výhodnější. Zejména oproti novým reaktorům jsou už i bez dotací ekonomicky a investičně jednoznačně lepším řešením. K tomu se ale podrobněji dostaneme v některém z dalších pokračování.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 10.Února 2013, 19:34:13

To je teď nějaká nová móda, spojovat levici s odporem proti jaderné energetice?

A dotaz k věci, jsou nějaká konkrétní čísla dokládající ekonomickou výhodnost obnovitelných zdrojů (vč. započítání nutnosti záloh a/nebo skladování energie, nota bene stále nedořešeného)?

Jiří Janeček - Brno

Pondělí, 11.Února 2013, 18:41:37

Já bych si na hodnocení vlivu Fukušimské havárie na globální energetiku počkal tak 30 - 50 let. (např. z třetího obrázku můžu usuzovat, že v 90. letech skončil boom budování nových reaktorů a dvacet let je tu stacionární stav, kdy se obnovuje to, co se vypnulo... A z dalšího obrázku je patrné, že meziroční nárůst plánovaných zdrojů je stejný jako v letech 2006-2007 bez ohledu na Fukušimu...etc...)
Pro pana Klusáčka - já doufám, že odpor k jádru je vlastní pouze té moderní progresivní levici. Jestli se Vám to nelíbí, dejte se k buřtgulášníkům...

Vojtěch Klusáček - Brno

Pondělí, 11.Února 2013, 19:40:10

Patrně budu mít smůlu...obecně se mi nelíbí brnkání na irracionální strunu hledání univerzálního nepřítele. Ať to jsou čarodějnice, kulaci, nebo atomová energie.

Jana Beránka a jeho melody boys celkem chápu. Je to dílem jejich víra, dílem jejich obživa. Co už mě už zaráží, je jejich kolonizace levicového prostoru, resp. snadnost, s jakou se jimi nechává levicový prostor tlačit do pozice "slušná (moderní, progresivní etc.) levice je proti jaderné energii".

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

ČR skanzen Pondělí, 11.Února 2013, 21:39:2

Referenda o elektřině z jádra probíhají všude jinde, jen u nás se prosazuje totalita JE bez ohledu na odmítání úložišť jaderného odpadu občany, bez ohledu na to, že celou produkci Temelína vyvážíme, bez ohledu na souběžnou nutnost stavět s JE i přečerpávací elektrárny a posilovat rozvodnou síť, proti čemuž protestují obce na Vysočině.

V současné době probíhá debata o podpoře technického školství, ale mám podezření, že je to s pozadím nedostatku technického personálu pro budované JE.

Prostě občané ČR hlasují, když ne v referendu, tak nohama - utíkají od úložišť, pavučin rozvoden a rozvodů a od techniky, která je "bezpečná".

Jiří Janeček - Brno

Pane Klusáčku... Pondělí, 11.Února 2013, 21:43:54

Berme to (kategorický odpor proti jádru) jako nutnou externalitu existence DR... Nic jiného nám nezbývá...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.