↗

Robert Fico s předsedy koaličních stran Peterem Pellegrinim a Andrejem Dankem. Foto Vladimír Šimíček, AFP

Nová vláda Roberta Fica se bleskově pustila do čistek v bezpečnostních složkách, před několika dny přímo navrhla zrušit speciální prokuraturu. Fico sice „pomstu” avizoval už dlouho před volbami, byl jste přesto překvapený rychlostí a bezprostředností provedení?

Robert Fico o tom opravdu mluvil dlouhodobě a v centru jeho antipatie byli policejní prezident a úřad speciální prokuratury. Bylo tak jasné, že po nástupu k moci bude usilovat o politický revanš. Tudíž jsem nebyl překvapený, že takový atak nastal. Nicméně je také nutné říct, že určité kroky mají i legitimní povahu, protože změna na různých pozicích ve státní správě se děje pravidelně po každé změně politické garnitury.

Překvapivá pro mě není rychlost, ale ona nedočkavost. Při rušení úřadu speciální prokuratury se nevede diskuse primárně o tom, zda takovou instituci na Slovensku potřebujeme, ale proč má taková zásadní změna projít v rámci zkráceného legislativního procesu. K tomu očividně neexistují žádné dobré důvody.

Mně osobně tento postup Roberta Fica není jasný. Stačilo by vyčkat několik měsíců a změnu provést mnohem elegantněji ve standardním legislativním procesu. Hlasy v parlamentu na to každopádně má. Takto se vystavuje markantnímu riziku silné reakce občanské společnosti, možnému vetu prezidentky Zuzany Čaputové či zásahu Ústavního soudu.

Samozřejmě překotné změny v úřadu speciální prokuratury nejsou jediným problematickým krokem Ficovy vlády. Dalším může být změna zákona o ohlašovatelích nelegální činnosti, která by navíc měla platit retroaktivně a části whistleblowerů z řad policie by odebrala současnou ochranu. Tento krok už zkritizoval i generální prokurátor Maroš Žilinka.

Důležitou úlohu hraje v tomto ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok (Hlas-SD), jenž záhy po nástupu do funkce odvolal policejního prezidenta Štefana Hamrana. Znamená to, že Hlas Petera Pellegriniho se vstupem do vlády definitivně odhodil snahu jakkoliv se odlišit od Ficova SMERu?

Jednání Šutaje Eštoka nahrává samozřejmě konspirační teorii, že SMER a Hlas se rozdělily jako strany pouze dočasně a z pragmatismu, aby maximalizovaly potenciál levicového elektorátu na Slovensku. Já sám si nemyslím, že by šlo o nějaký dlouhodobě připravený plán.

Lídr strany Hlas Peter Pellegrini pouze v povolební konstelaci vsadil na politickou jistotu. Koalice se SMERem pro něj znamená menší míru osobní zodpovědnosti za případná vládní konsolidační opatření a socioekonomické problémy, než jakou by měl jako premiér alternativní koalice s Progresivním Slovenskem, Svobodou a solidaritou a křesťanskými demokraty.

Nicméně konkrétně Matúš Šutaj Eštok je výraznou figurou, která jako by ani nepatřila do Hlasu, neboť razí politiku SMERu ve vztahu k bezpečnostním složkám, ale třeba i migraci. Na druhou stranu, Hlas na ministerstva nominoval i technokraty, u nichž těžko zpochybňovat osobní kompetence k vedení resortů. Jsou to mimo jiné ministr školství Tomáš Drucker či ministryně zdravotnictví Zuzana Dolinková.

Ve vztahu Hlasu ke SMERu tedy existuje pozoruhodný rozpor. Uvidíme, jak vyvrcholí: zda Hlas přežije, nebo se rozpadne do vícero subjektů. Bude to silně záležet na případné pozici Petera Pellegriniho v prezidentské volbě na jaře. Bez takového lídra má Hlas deficit politických osobností, které by Pellegriniho roli mohly zastat.

Evropští socialisté v reakci na vznik vlády pozastavili členství SMERu i Hlasu, tedy oběma stranám, jež si na Slovensku propůjčily značku sociální demokracie. Byl vůbec Robert Fico někdy autentický levičák? Nebyla „sociálnědemokratická“ rétorika pouze situačním využitím díry na trhu? Připomeňme, že SMER byl původně středovou stranou s pravicovými i levicovými „frakcemi“. Nalevo se posunul až v době opozice vůči pravicové druhé vlády Mikuláše Dzurindy.

SMER začínal jako středová strana takzvané třetí cesty, která se stále více přikláněla doleva. Vycházela explicitně ze středové politiky tehdejších britských labouristů pod premiérem Tonym Blairem. Levicová orientace tedy SMERu byla do jisté míry vlastní vždy. Otázkou je, jak se postupně změnila. A otázkou také je, zda není zbytečné u politiků hledat velmi autentické inklinace, protože klíčová je beztak rétorika a symbolika, již reálně využívají.

Robert Fico nicméně skutečně prošel markantní změnou od moderní ideje třetí cesty k tomu, co bychom mohli označit jako konzervativní levice. To vše se dělo na pozadí globálního oslabování konfliktu mezi levicí a pravicí a jeho nahrazování konfliktem mezi liberalismem a konzervatismem. Určitý typ levicové symboliky či politiky paměti nicméně u Roberta Fica dlouhodobě je. Pozitivně se třeba vždy vztahoval k Alexandru Dubčekovi.

Jak jste správně připomínal, z levicových pozic se Fico silně vyhraňoval vůči vládě Mikuláše Dzurindy a vůči politice utahování opasků. V době svých vlád Fico zaváděl sociální opatření typu obědy ve školách zdarma, dotované vlakové jízdné pro seniory a studenty. SMER také vždy dost intenzivně spolupracoval s odbory — podle mého názoru až příliš těsně.

Jak byste tedy SMER a Fica z ideového hlediska dnes definoval?

Sám bych SMER a Roberta Fica klasifikoval jako konzervativní levici, ale s tím, že konzervativní složka v posledních letech začíná dominovat nad tou levicovou. Jistý aspekt levicové politiky se projevil i v podobě současných návrhů konsolidačních opatření z pera Ficovy vlády, které zahrnují například zdanění dividend, daň pro banky a pro firmy profitující na energetické krizi.

Integrální součástí levicové politiky by ale měla být emancipační politika, usilování o sociální rovnost a zároveň solidarita a redistribuce. V těchto aspektech Fico selhává. Ať už svou homofobní rétorikou, rasismem vůči Romům nebo špatně řešenou problematikou chudoby.

Pro mě jako liberálního levičáka by bylo velmi komfortní vymezit tvrdou hranici a symbolicky Roberta Fica vyloučit z levicového spektra. Bylo by to však zkreslující, přestože jeho politika určitě není takovou levicovou politikou, s níž se ztotožňuji.

Předpokládám, že liberální levičáci na Slovensku volí Progresivní Slovensko, jak vlastně ukázala i naše předvolební anketa. Kdo jsou tedy voliči Fica?

To je velmi komplikované a záleží také na časovém rámci, o němž se bavíme. Markantní posun nastal v posledních volbách a byl daný vznikem Hlasu. Robert Fico dlouho pracoval s tradičním levicovým elektorátem, lidmi z venkova, seniory a manuálně pracujícími.

Značnou část těchto voličů mu sebral v roce 2020 vzniklý Hlas Petera Pellegriniho. Byli to hlavně vzdělanější, městští a lépe zabezpečení voliči, kteří po dění kolem vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky neměli žaludek na to SMER dále volit.

Fico tak potřeboval nový elektorát. Jeho strategií bylo především získat podporovatele krajní pravice, které oslovil postupnou radikalizací konzervativní rétoriky a odporem vůči covidovým opatřením. Nicméně dnes podporuje Fica ještě mnohem různorodější směs než kdysi.

Část liberální levice by tedy stále volila Hlas, ale záleží na tom, jak to dopadne se současnou vládou. Na příkladu zmiňovaného Matúše Šutaje Eštoka se ukazuje, že o svou pozici může brzy přijít.

Progresivní Slovensko má markantní problém v tom, že musí oslovovat městský elektorát, který je na Slovensku podobně jako v České republice velmi často liberálně-pravicově orientovaný. Hnutí sice vznikalo jaká nová levice a progresivní alternativa ke SMERu, ale postupem času se muselo posunout doprava, aby odpovědělo na poptávku městských voličů, zklamaných z výkonů minulých vlád Igora Matoviče a Eduarda Hegera.

To, že v Progresivním Slovensku přetrvává také jistá liberálně-levicová platforma, hnutí dělá přijatelné i pro část levicově orientovaných voličů. Postupem času bude tento problém stále větší, neboť Progresivní Slovensko je součástí vesměs pravicové opozice vůči levicové vládě. Takže bude otázkou, zda v tomto rozložení na slovenském politickém poli najdou pozici a vlastní politický kapitál.

Liberálně levicová část slovenské společnosti tak má dnes jen malé zastání a paradoxně jej nachází leda v technokratické straně, stále více inklinující ke středopravici.

To je velmi podobná situace jako v České republice s Piráty, kteří dlouhodobě oslovují část zdejší liberální levice a jsou součástí dominantně pravicové vládní koalice.

Ano, Progresivní Slovensko a čeští Piráti jsou pozičně velmi podobné strany. Pokud by příště Robert Fico volby prohrál, bude zřejmě Progresivní Slovensko podobně součástí pravicové vládní koalice.

↗

Do všech větších slovenských měst se v těchto dnech rozšířila vlna protestů proti vládě Roberta Fica. Foto FB Milan Antol

Kontroverzní postavy na ministerstva vyslala především Slovenská národní strana, třetí koaliční partner: někdejší moderátorku konspirační TV Slovan Martinu Šimkovičovou na ministerstvo kultury a Tomáše Tarabu na resort životního prostředí. Začněme u Šimkovičové. Jak se zatím projevil její nástup do čela kultury?

Východiskem Martiny Šimkovičové a její domovské Slovenské národní strany je průnik krajně pravicové ideologie a etnického nacionalismu. Tyto postoje zaznívají v jejích slovech o tom, že slovenská kultura není výsledkem míšení kultur. Stejně tak je zřetelnější ultrakonzervativní rétorika a kritika LGBTQ lidí, jak ukázal nedávný skandál, když ministryni údajně pobouřil obraz Andreje Dúbravského tematizující queer identitu.

Náměstek ministryně kultury Štefan Kuffa (za SNS) zase přišel s nápadem prohlásit Ježíše Krista slovenským králem. Tento návrh nicméně ministryně Šimkovičová odmítla a sám Kuffa byl před pár dny přeřazen na ministerstvo životního prostředí.

Ministerstvo životního prostředí vede další nominant SNS, Tomáš Taraba, náhradník za Rudolfa Huliaka, jehož prezidentka Zuzana Čaputová odmítla jmenovat mimo jiné kvůli vyzývání k násilí vůči ochráncům přírody. Taraba hraje ve slovenské politice dost specifickou roli. Můžeme čekat jeho další vzestup?

Taraba do politiky přišel spolu s Lidovou stranou Naše Slovensko Mariana Kotleby, za niž byl poslancem, ale později od ní odešel. V září letos byl zvolen na kandidátce SNS a vypracoval se do pozice vicepremiéra a ministra životního prostředí, a navíc velmi signifikantní figury slovenské politické scény. Není vyloučené, že bude mít ještě dlouhou a výraznou politickou kariéru.

Bude to hodně záviset na volbách do Evropského parlamentu v červnu příštího roku, v nichž bude kandidovat předseda Slovenské národní strany Andrej Danko. Pokud by odešel do Bruselu, bude otázkou, jakou si udrží kontrolu nad svou stranou a zda to nebude právě pro Tomáše Tarabu příležitost, aby se dostal do čela SNS a konsolidoval ji.

Předpokládám, že s nástupem nové vlády se pojí i zintenzivnění kulturních válek. Hrozí na Slovensku podobné restrikce vůči LGBTQ lidem jako v Maďarsku či omezení reprodukčních práv jako v Polsku?

Myslím si, že i přes různé rétorické útoky se žádných konkrétních restrikcí nedočkáme. I ve vládě existují liberálnější hlasy: například ministryně zdravotnictví Zuzana Dolinková uvedla, že zváží legalizaci interrupčních tabletek, což by byla markantní změna k lepšímu.

LGBTQ lidé podle mě nejsou pro Roberta Fica zásadním tématem a strategicky toto téma přenechal SNS. Být na Slovensku queer člověkem dlouhodobě není nic příjemného, ale na systémové ohrožení LGBTQ lidí to teď nevypadá. Tato vláda neudělá zřejmě nic, pouze bude podněcovat rétorické útoky ústy nominantů SNS na ministerstvech.

A pokud jde obecně o principy právního státu, hrozí podle vás na Slovensku vývoj podobný tomu maďarskému či polskému?

Určitý útok Roberta Fica na institucionální principy právního státu vidíme. Už tu byla řeč o hluboce problematickém zrušení speciální prokuratury, motivovaném osobním strachem vládních představitelů z možného policejního stíhání. Otázka je, zda to Ficovi bude stačit, nebo zda si představuje nějaký hlubší a širší systémový zásah.

Současná slovenská vládní koalice ale není dost stabilní, hlavně z hlediska vztahů mezi lídry koaličních stran. Oproti Fideszu Viktora Orbána v Maďarsku a straně Právo a spravedlnost v Polsku tak má Fico na Slovensku mnohem užší možnosti, aby prosadil systémové změny, zahrnující třeba i změnu volebního systému.

Ke změně volebního systému by totiž potřeboval ústavní většinu. Po zkušenosti s násilným protlačením změn v prokuratuře jí ale dosáhne jen těžko, protože potenciální podporovatele například z Křesťanskodemokratického hnutí tím odradí.

Mají slovenské demokratické instituce a občanská společnost dostatek sil, aby se mu ubránily?

Institucionální kultura a stabilní instituce jsou na Slovensku dlouhodobý problém. Další institucí jsou potom média. U Fica je sice standardem, že s určitými médii dlouhodobě nekomunikuje, ale v pozici premiéra je jeho přístup k médiím hluboce nepřijatelný.

Předseda vlády nemůže hovořit o „nepřátelských médiích“, které si ad hoc vybere podle toho, zda mají negativní nebo pozitivní vztah k jeho politice. Vládní politici v demokratické zemi nemohou spekulovat, zda vybraná média pustí anebo nepustí na Úřad vlády. Pozitivním signálem je, že to Ficovi neprošlo a musel zákaz vstupu zrušit, nicméně s vybranými novináři se nadále nebaví.

Nejde ale jen o Ficův vztah k médiím. Podstatným problémem je i samotný jazyk, jakým komunikuje. O některých politicích například mluví ve smyslu, že se takto nechovají „ani potkani“, speciálního prokurátora Daniela Lipšice nazývá „Matovičovým sluhou“. Takový vulgární jazyk by neměl mít ve zdravé demokracii místo.

Na jaře proběhnou na Slovensku prezidentské volby. Zuzana Čaputová již svůj mandát obhajovat nebude. Nyní to vypadá na souboj Petera Pellegriniho, byť ten ještě kandidaturu nepotvrdil, a exministra zahraničí Ivana Korčoka. Co by ještě mohlo tuto konstelaci obrátit?

Myslím, že jen velmi málo věcí. Nějací kandidáti se ještě velmi pravděpodobně najdou i z řad opozice, zájem kandidovat ohlásila například europoslankyně KDH Miriam Lexmann, mluví se také o kandidatuře bývalého policejního prezidenta Štefana Hamrana. Z nich ovšem krom Ivana Korčoka nikdo nemá takovou míru široké známosti a potenciální podpory.

Stát se může cokoliv, ale vypadá to tak, že hlavní volební souboj bude mezi Korčokem a Peterem Pellegrinim. Veřejné mínění je spíše přikloněno k Pellegrinimu, ale Korčok zatím pořádně nezačal svou kampaň a Pellegriniho podporu mohou zase stahovat dolů vládní skandály.

Bude záležet na tom, zda si ho lidé s kroky Ficovy vlády budou spojovat, nebo se mu bude dařit držet z pozice předsedy parlamentu svůj obraz v neutrální rovině a hrát na své charisma.

Mobilizace občanské společnosti ve prospěch Ivana Korčoka může být skutečně vysoká a může se projevit voličská tendence vyvažovat a zabránit vládě, aby získala úplnou politickou hegemonii.

Korčok je navíc silný soupeř, zdatný diskutér a zkušený diplomat. Pellegrinimu bude nahrávat to, že vůči němu není ve společnosti tak silný odpor jako k předsedovi SMERu.

Lze říct, že vítězství Pellegriniho by tedy pro Ficovu vládu znamenalo zisk loajálního prezidenta, zatímco výhra Korčoka by byla pokračováním současného stavu kohabitace s liberální a prozápadní hlavou státu?

Ano. Navíc by to byl značný impulz a vzpruha pro opozici, která by získala silného prezidentského spojence. Korčok není spojený s politickou stranou, nabízený vstup do strany Svoboda a solidarita Richarda Sulíka odmítl. Obecně však opozice na Slovensku už nyní funguje dobře: skoro všichni nově zvolení poslanci Progresivního Slovenska včetně předsedy Michala Šimečky se poměrně agilně učí, jak dělat opoziční práci. I kooperace standardních opozičních stran například v organizaci aktuálních protestů funguje dobře. Jediným problémem je hnutí expremiéra Igora Matoviče, kterého se ostatní opoziční strany, jak to chápu, snaží dostat do izolace, což je dobré politické rozhodnutí.

VOJTĚCH PETRŮ