↗

Robert Fico se netají svými plány vypořádat se s „nepřáteli“, jak identifikuje své oponenty. Zatímco s oponenty vedete kultivovaný politický boj, nepřátele musíte zničit. Foto FB Robert Fico

V posledních týdnech se ve střední Evropě odehrály dvoje zásadní volby. Na Slovensku sestaví vládu s partnery Robert Fico, jenž založil kampaň na útocích vůči Ukrajině, Západu, Evropské unii, občanské společnosti, nezávislým institucím i menšinám. V Polsku dosud vládnoucí stranu Právo a spravedlnost, jež omezovala nezávislé soudnictví, média i lidská práva, po osmi letech vystřídá opozice v čele s Donaldem Tuskem. O tom, jak aktuálnímu vývoji ve středoevropském regionu rozumět, jsme hovořili s politoložkou Petrou Guasti.

Co vypovídají nejnovější volby v Polsku a na Slovensku o stavu demokracie? Lze je chápat jako skóre liberální demokracie versus autoritářské tendence 1:1?

V Polsku byly volby nevýhrou pro obě strany. Ti, kteří slavili vítězství liberální demokracie v Polsku, byli příliš optimističtí. Volební vítězství opozice je sice jasné a podtržené tím, že se zvýšila volební účast a Právo a spravedlnost prohrálo v konečných číslech i na venkově. Opozici se dařilo mobilizovat varováním před ohrožením liberální demokracie, tematikou reprodukčních práv i ekonomickou situací v zemi.

Volby nicméně musí ještě schválit soudy, které jsou pod kontrolou Práva a spravedlnosti. Pokud se tak stane, nastane kohabitace opoziční vlády s prezidentem, přičemž vláda nebude mít mandát k přehlasování prezidentského veta. Půjde o široce ideologicky rozkročenou koalici, navíc ne všichni její aktéři jsou profesionální politici. Vládnutí tak bude velmi složité.

Voliči opozice si během mobilizace vytvořili různě motivovaná velká očekávání a teď je nutně čeká zklamání. I pokud se vládu podaří sestavit, bude se muset vypořádat s dědictvím Práva a spravedlnosti.

Ať už jde o Polskou televizi, která byla kompletně v područí vládní strany a sloužila její propagandě, tištěná média a distribuční síť zakoupené státní firmou Orlen nebo prorůstání struktur vládní strany do státních institucí a soudů. Tedy takzvaný unesený stát, což rezonuje celým regionem — v České republice po vládě hnutí ANO, na Slovensku s vládou SMERu, stejně jako v  Maďarsku Viktora Orbána.

Petra Guasti

Je docentkou demokratické teorie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a vědeckou pracovnicí Sociologického ústavu AV ČR. Její výzkum se zaměřuje na rekonfiguraci politického prostředí, především na témata reprezentace, demokratizace a populismu. V letech 2022 až 2025 je spolupracovnicí SYRI (Národní institut pro výzkum sociálně-ekonomického dopadu nemocí a systémových rizik), kde také vede dvaadvacetičlenný tým zaměřený na polarizaci a populismus.

Zato na Slovensku jde o jednoznačnou prohru prozápadního liberálnědemokratického tábora.

Ano, na Slovensku nastal silný obrat jiným směrem a tábor Roberta Fica získal velmi silný mandát. Minimálně během příštího roku tam bude muset spolupracovat vláda, vykazující výrazné iliberální tendence, s liberálnědemokratickou prezidentkou Zuzanou Čaputovou. To bude velmi obtížné. Vláda nicméně — na rozdíl od Viktora Orbána v Maďarsku — nemá ústavní většinu, což zabrání zásadnější erozi demokracie na Slovensku. Vývoj to je ale jak pro Slovensko, tak mezinárodní politiku vážný.

Zdá se, že tam, kde se povedlo autoritářské vládní strany odstřihnout od moci, se demokratické strany posléze zdiskreditovaly: na Slovensku v podobě chaotické vlády Igora Matoviče a Eduarda Hegera, v České republice má vláda Petra Fialy rekordní nedůvěru. Může to v Polsku být jinak?

Koaliční vládnutí velkého množství ideově různorodých stran je komplikované. Velkou roli v nich mají menší aktéři, tudíž moc není rozdělena proporčně podle volebních výsledků. Jednotliví vládní aktéři také mají velmi různorodé cíle, které se mohou měnit podle aktuálního kontextu a volebních preferencí.

Liberální voliči — ve smyslu stoupenců liberální demokracie, nikoliv neoliberálního pohledu na ekonomiku — jsou velmi kritičtí, nároční a mají vysoké požadavky. Krom toho hraje roli řada externích faktorů, jako je válka na Ukrajině a s ní spojená energetická krize. Vlády, které nahrazují dosavadní autoritářské držitele moci, jsou často jako poslepované lodě na rozbouřeném moři a mají problém shodnout se na kurzu.

Problémem polských, slovenských i českých voleb před dvěma lety je jejich podzimní termín, což je doba, kdy se řeší rozpočet na příští rok. Nová vláda s rozpočtem schváleným ještě starou vládou nemá prostor první rok realizovat své rozpočtové záměry a vůbec naplno rozvinout svou politiku. Zároveň noví členové vlády vždy potřebují nějaký čas na zorientování ve svých resortech, což je v nesouladu s očekáváním velkých změn a přirozenou nedočkavostí voličů.

Populismus také proměnil nároky voličů na komunikaci politiků. Zmíněným kritičtějším, liberálnějším, informovanějším voličům už tiskové konference nestačí. Od politiků se očekává přímá, vysoce frekvenční komunikace.

Jsme tedy ve střední Evropě odsouzeni vybírat mezi lidmi opojenými mocí a jejich nekompetentními oponenty?

Já tu v zásadě vidím dva konflikty: jeden redistributivního rázu — mezi levicovými a pravicovými pohledy na ekonomiku, a druhý mezi konzervativní a progresivní identitou. Na Slovensku vidíme zřetelně kombinaci obojího: Robert Fico se hlásí k ekonomické levici, ale zároveň prezentuje křiklavě konzervativní nabídku.

V Polsku to bude mít opozice dvojnásob těžší, protože bude muset hledat své místo na osách obou konfliktů. Otázkou také je, zda bude nová polská vláda schopná se poučit ze svých někdejších chyb. V prvních vládách Donalda Tuska totiž prosazovala hospodářský růst za cenu výrazného nárůstu ekonomických nerovností mezi občany. Právě toho využilo Právo a spravedlnost a za jeho vlády se skutečně ekonomické nerovnosti zmírnily.

Cenou za to byla vyhraněná identitární politika a v jejím důsledku popření reprodukčních práv občanů. Tyto výrazné problémy polské politiky ale nezmizí. Je otázkou, zda nová vláda dokáže sestavit takový program, který zároveň posune identitární politiku zpět do liberálních pozic — tedy obnovení reprodukčních práv a schválení registrovaných partnerství — a zároveň nebude navazovat na svou hospodářskou politiku z let 2007 až 2015 (tedy období koaličních vlád Občanské platformy a Polské lidové strany vedených Donaldem Tuskem, pozn. red.)

Když jsme spolu mluvili na jaře, popisovala jste, že politici se často napodruhé, po přestávce, vracejí do úřadu posílení, ale zároveň radikalizovaní a odhodlaní si své mocenské postavení zabetonovat. Bylo to tak u Viktora Orbána v Maďarsku i Jaroslawa Kaczyńského v Polsku. Hrozí to nyní podle vás na Slovensku?

Ano, hrozí. Lze očekávat oslabení veškerých indikátorů liberální demokracie. Robert Fico se netají svými plány vypořádat se s „nepřáteli“, jak identifikuje své oponenty. Zatímco s oponenty vedete kultivovaný politický boj, nepřátele musíte zničit. Tam Fico zařadil mimo jiné novináře z kritických médií, jako je Denník N, kteří teď budou mít menší prostor pokládat otázky oproti dezinformačním médiím, nebo zástupce občanských organizací, jež se možná budou muset prokazovat jako „zahraniční agenti“. Při absenci kontroly je samozřejmě snadnější eroze institucí.

Lze očekávat, že se záhy zastaví vyšetřování vrcholných představitelů SMERu. Podobně jako v Maďarsku a Polsku může být i při Ficově vládě nadějí Evropská unie, jež dohlíží na vládu práva. Slovenská občanská společnost bude bojovat proti silnému vichru a nevím, zda k tomu bude mít dostatek sil.

Pojistky proti oslabení demokracie jsou obvykle dvě: senát, který Slovensko ani Maďarsko nemají, a pak ústavní soud, který se ale může snadno dostat pod kontrolu vlády, jak se ukázalo v Polsku. Další instancí je pak prezidentka, na Slovensku přímo volená, která má však omezené pravomoci. Navíc současné prezidentce Zuzaně Čaputové příští rok končí mandát.

Robert Fico je ale závislý na koaličním vládnutí, a to včetně spojenectví s nevyzpytatelnou kandidátkou Slovenské národní strany Andreje Danka.

Přesně tak. V případě Slovenska nejde o plný maďarský scénář, kde už třináct let vládne jedna strana s ústavní většinou, ale spíše scénář polský. V Polsku byla taky posledních osm let koalice (Právo a spravedlnost vládlo se svými satelity, umírněně konzervativní stranou Porozumění a fundamentalistickým Solidárním Polskem, pozn. red.) a funguje tam druhá parlamentní komora.

Na Slovensku je politická scéna vysoce fragmentarizovaná — na osmi kandidátkách se do Národní rady dostali zástupci třiceti politických subjektů. Současně už v nové vládě vidíme první konflikty. Do vlády se tam navíc dostává politická síla, která nemá dostatečný počet lidí elementárně odborně, manažersky a kompetenčně schopných vládnout. Pokud vládnou amatéři, prohlubuje se nedůvěra občanů ve vládnutí. To se ukazuje na příkladu navrhovaného ministra životního prostředí Rudolfa Huliaka (za SNS), který zpochybňuje globální změny klimatu.

Zatímco v postkomunistické Evropě se konflikt vede primárně mezi autoritářskými populisty a liberálními demokraty, v západní Evropě sledujeme růst podpory a legitimity krajní pravice. Nejvýraznější je to v Německu a Itálii. Chápete to taky tak?

Ano, v západní Evropě a částečně už i zde ve střední Evropě jde dnes primárně o identitární konflikt. Témata jako migrace, demografické změny, stárnutí populace a péče však mají jak identitární, tak redistributivní aspekt. Je totiž otázka, kdo bude danou práci vykonávat, protože do pečovatelské profese se příliš místních občanů nehrne. Velké otázky spjaté s demografií a pojetím práce si žádají řešení přesahující jedno volební období. Společenský konsensus přitom ve všech zemích chybí — to mají východ i západ Evropy společné.

Jak zásadní budou evropské volby příští rok v červnu z hlediska iliberálních trendů v Evropě?

Ve střední Evropě, tedy v naší zemi, v Polsku i na Slovensku, je účast v evropských volbách tradičně velmi nízká. Tudíž se tu skýtá velký mobilizační potenciál a záleží, kdo ho využije — zda zástupci odstředivých, nebo dostředivých sil evropské integrace.

Bude určitě důležité, zda se rozvine těsnější spolupráce mezi Slovenskem a Maďarskem, které dosud bylo v evropské politice izolované, a navíc přijde o Polsko jakožto spojence. Slovensko vedené Robertem Ficem může toto uvolněné místo opět zaplnit.

Podstatnou roli bude hrát i to, zda posílí populistická pravice, reprezentovaná především Alternativou pro Německo, a zda bude pokračovat trend radikalizace křesťanskodemokratických stran, které zbloudile chtějí čelit extrémní pravici tím, že se například v tématu migrace posouvají do vyhraněnějších pozic. To je přitom velmi chybný a nefunkční kalkul.

A v neposlední řadě bude podstatné, zda nadále budou oslabovat sociálnědemokratické strany, které svým voličům nenabízejí odpovědi na redistributivní otázky.

Posuňme se teď z Bruselu, Varšavy či Bratislavy do Prahy. Vláda Petra Fialy (ODS) má v polovině volebního období rekordně nízkou důvěru — alespoň trochu jí věří jen asi pětina lidí. Co za tím stojí?

Už jsme hovořili o problémech koaličního vládnutí, pohnuté době i o kritických občanech. V tuto chvíli jsou důležité dvě věci: pokud vládní politici a političky uvažují racionálně, musí se v druhé polovině volebního období více soustředit na svou popularitu.

Zároveň nenastávají výraznější posuny mezi dvěma bloky: vládním a opozičním kolem Andreje Babiše a Tomia Okamury. Nehrozí, že by se voliči vládní koalice masově přesunuli k opozici. Je však otázka, zda vůbec půjdou k dalším volbám, zda neztratí víru ve smysl jejich hlasu. Další dva roky tak budou klíčové a rozhodne míra mobilizace před dalšími sněmovními volbami.

Vláda stále ještě má možnost přesvědčit své voliče a voličky, že má smysl dát jim důvěru a že na řadu věcí je potřeba více času. Bude záležet na tom, jakým způsobem bude své kroky dále komunikovat.

Šance, že po příštích volbách nevznikne vláda oligarchie a pravicových populistů, tedy nadále existuje?

Ano, výrazně do toho promluví právě efekt mobilizace a přeliv podpory v rámci jednotlivých bloků. Dva roky jsou dlouhá doba a vláda ještě šanci má. Do hry vstupují také identitární otázky, neboť některé strany vládní koalice nadále čelí vlastním vnitřním problémům. O budoucnosti KDU-ČSL do značné míry rozhodne to, jak si vyřeší vlastní identitu, jakou stranou chtějí být — a zda to bude pro jejich voličskou základnu atraktivní. Vstupovat do toho nadále bude širší mezinárodní kontext války na Ukrajině.

Prakticky jediná opozice ve sněmovně je populistické oligarchické hnutí ANO a ultrapravicové SPD. Jejich taktikou je takzvaná totální opozice: obstrukce, častá hlasování o nedůvěře vládě, kritika a priori všeho, co z vlády vzejde, prohlášení o totální destrukci země současnou vládou. Je to ale skutečně efektivní strategie z hlediska získávání voličů? Nemůže to začít frustrovat i je?

Pouze na kritice establishmentu volby vyhrát nelze. A funguje to i naopak. Voličům musíte nabídnout něco vlastního. Volební základnou ANO jsou především senioři, u SPD to jsou odpůrci migrace. V rámci tohoto bloku probíhá určitá soutěž. Jednou ze strategií Andreje Babiše v prezidentských volbách byl posun doprava. Populistické strany mají chameleonský charakter — jsou neukotvené, posunují se tam, kde cítí voličský zájem.

Jak Andrej Babiš, tak třeba na Slovensku Robert Fico proto velmi spoléhají na sofistikované výzkumy veřejných nálad. Bude tak záležet na kontextu. Jestliže se primárním tématem hnutí ANO do příštích voleb stane odpor vůči migraci, pak bude záležet i na schopnosti politických oponentů a médií, aby otevřeli otázku, zda jsou Babišovy předvolební sliby bez migrace a zisku nové pracovní síly uskutečnitelné.

To, že se političtí chameleoni někam posunují, však neznamená, že voliči nutně půjdou za nimi. V souvislosti s volbou prezidenta se hodně řešilo, kolik hlasů Andrej Babiš získal, ale už méně, kolik hlasů kvůli své vyhraněné kampani ztratil.

Prezident Petr Pavel má za sebou prvního zhruba půl roku v úřadu. Jak jej zatím hodnotíte?

Když přijdete na Pražský hrad, v první řadě musíte spočítat zlaté lžičky a zkontrolovat, zda jsou korunovační klenoty na svém místě. Pak je třeba sestavit si tým a zodpovědět si otázku, zda kapacitně pro zázemí výkonu funkce stačí tým z kampaně. I proto, že Petr Pavel se dosud v podstatě v nové funkci rozkoukával, bych v hodnocení jeho prvního pololetí nebyla příliš kritická.

Prezident má v České republice výraznou symbolickou roli a po této stránce hodnotím působení Petra Pavla velmi pozitivně. Voliči, kteří mu dali silný mandát, mohou být v tomto ohledu spokojení. Prezident se snaží spojovat společnost, vyjadřuje neochvějnou podporu válčící zemi, není pochyb, že stojí na straně liberální demokracie.

Z hlediska prezidentových kompetencí nesdílím velmi kritické komentáře. Prezident a jeho poradní orgán předkládá velmi kvalitní kandidáty, byť se v případě Roberta Fremra otevřela určitá bolavá místa ve vyrovnávání se s vlastní minulostí.

Po srpnové anabázi kolem volby Roberta Fremra ústavním soudcem nyní senátoři odmítli na post ústavního soudce prezidentova nominanta Pavla Simona. Je to konec dobrých vztahů prezidenta a senátorů, potažmo vládní koalice? Nebo sledujeme „pomstu“ vládní koalice prezidentovi za posun platnosti důchodové novely?

Já to stále vnímám jako růstové bolesti, hledání spolužití a soužití dvou institucí, prezidenta a senátu, v jejich sdílené kompetenci. Myslím si, že politický konflikt není nic, čeho bychom se v demokracii měli bát.

Funkce prezidenta, který nad sebou nemá žádnou další kontrolu, je zkrátka významná, poslední slovo v předkládání kandidátů má on. Ale ne každý se ústavním soudcem může stát. Pavel Simon není prvním ani posledním odmítnutým kandidátem a Petr Pavel prvním ani posledním prezidentem, kterému někoho odmítli.

Pokud se senátoři cítí být cílovou skupinou kurzů, které Pavel Simon nabízí, vypovídá to něco o nich samotných i o tom, jak vnímají výkon svého mandátu. Pak už je na voličích, zda jim to přijde v pořádku.

Stručně řečeno: to, že jste nominován na ústavního soudce, ještě zdaleka neznamená, že si můžete jít koupit lístek do Brna.

VOJTĚCH PETRŮ