↗

Tváří v tvář všudypřítomné relativizaci hrůz, kterou Palestinci prožívají, lze snadno propadnout naprosté bezmoci a beznaději. Právo zúčastnit se demonstrací a nepřestávat veřejně hovořit a psát jak o současné válce, tak o útlaku, který jí předcházel, je v takové situaci tím posledním, co nám zbývá. Foto John Macdougall, AFP

Na město padá večer. Sedíme na plastových židlích kavárny v centru Káhiry, před sebou sklenice ovocných šťáv. „Tak jak jde život v Německu?“ ptá se Abdullah svého kamaráda Tareka, který v Německu studuje třetím rokem doktorát. Tarek v odpovědi suše odvětí, že v relativně malém německém městě, kde pobývá, nezná žádné architekty, kteří naopak v Káhiře tvoří drtivou většinu přátel.

Pro tento text je nicméně důležité, jak jeho odpověď pokračovala. „Je to teď dost nepříjemné kvůli válce Izraele a Palestiny. Zhoršily se protiarabské nálady, vláda jedná o zrychlených deportacích migrantů a potírá projevy solidarity s Palestinou,“ shrnuje. Atmosféra posledních týdnů otřásla s jeho jistotou, že chce v Německu zůstat i po dokončení doktorátu.

V českých médiích se mezitím horlivě píše o tom, že Německo se po útoku Hamásu ze 7. října potýká se zvýšenými projevy antisemitismu. 18. října dva zakuklení útočníci hodili po dvou Molotovových koktejlech na židovské komunitní centrum v Berlíně. Zápalné láhve naštěstí trefily chodník a nikomu neublížily. Na omítce pár domů v Berlíně, v nichž měli bydlet Židé, se během října objevilo graffiti Davidovy hvězdy.

Takové činy jsou děsivými projevy antisemitismu, které musí být vyšetřeny a potrestány. Je dobře, že je německá veřejnost v čele s politickou reprezentací vzápětí a nahlas odsoudila. Žádné ale. Tečka.

V téže době na adresu osmi německých mešit dorazily balíky s útržky Koránu míšených s fekáliemi či vepřovým sádlem. Hroby muslimů v Magdeburgu byly posprejovány symboly hákových křížů. V Berlíně museli hospitalizovat patnáctiletou školačku poté, co ji napadlo pět spolužáků, jelikož na sobě měla řetízek s nápisem Allah.

Vzhledem k rostoucímu napětí ve společnosti byl tématem listopadové Německé islámské konference právě boj proti antisemitismu a islamofobii. Na konferenci dorazila i ministryně vnitra Nancy Faeserová. Zástupcům muslimských komunit adresovala pětadvacetiminutový projev, v němž apelovala, aby se němečtí muslimové jasně a nahlas vymezili proti antisemitismu.

Projev, po němž se Faeserová rázem odporoučela, dle některých účastníků svou formou připomínal učitelské kázání neposedným žáčkům. Že má Německo problém i s „nevraživostí vůči muslimům“, zmínila jakoby na okraj.

Problém Německa s islamofobií nezačal 7. října. Po útoku na shisha bar ve městě Hanau, během něhož krajně pravicový extremista pozabíjel devět lidí, se jím začalo zabývat i ministerstvo vnitra. Dle reportu zveřejněného letos v červnu souhlasí s protimuslimskými výroky každý druhý Němec. Už před útokem Hamásu bylo v Německu každý týden nahlášeno alespoň jedno islamofobní graffiti nebo jiné poškození mešity.

Je to jejich vina

Nynější nárůst nevraživosti nicméně provází obviňování muslimské, potažmo arabské komunity z šíření antisemitismu v německé společnosti. Mnozí dokonce označují antisemitismus v Německu za „import“, který hranice země překročil teprve s migranty z muslimských zemí.

Tento narativ pronikl už i do oficiálních zdůvodnění projednávaných zákonů. „Významná část z nich [těch, kdo se projevují antisemitsky] jsou evidentně imigranti ze zemí severní Afriky a Blízkého východu, kde se antisemitismu a nevraživosti vůči Izraeli obzvláště daří. (…) Zachovat právní status quo není možné, jelikož současná legislativa neumožňuje efektivně vymáhat boj s antisemitismem, rozšířeným mezi některými cizinci v Německu,“ píše se v odůvodnění právě projednávaného návrhu zákona.

Zákon by z výslovného „uznání práva na existenci Státu Izrael“ a z přísahy, že se dotyčný svou činností nesnaží stát Izrael poškodit, učinil podmínku získání německého občanství. Zároveň by umožnil odejmout povolení k pobytu či již nabyté občanství těm, kdo byli obviněni z antisemitského zločinu. Přestože zatím neprošel, dle zpravodajského serveru DW politics již nyní východoněmecký stát Sasko-Anhaltsko podmiňuje udělení občanství vyslovením podpory pro existenci Státu Izrael.

O tom, že je třeba — akutnímu nedostatku pracovníků navzdory — omezit migraci, se v Německu hřímá už několik měsíců. Eskalace násilí na Blízkém východě spolu s údajným antisemitismem přistěhovalců z muslimských zemí, pak konání vlády uspíšila. „Musíme deportovat více a rychleji. Přichází jich až příliš,“ prohlásil kancléř Olaf Scholz nad finalizovaným balíčkem protimigračních opatření v říjnovém rozhovoru pro časopis Spiegel.

Když pak měsíc od začátku války balíček opatření představoval, označil to za „vskutku historický okamžik“, jelikož „ilegální migrace“ pro Německo představuje „nepochybně obrovskou výzvu“. Opatření mají urychlit jak proces žádosti o azyl, tak vyhoštění neúspěšných žadatelů: policisté budou kupříkladu oprávněni prohledávat pokoje osob, s nimiž neúspěšní žadatelé žijí, nebo lézt žadatelům bez pasu do zásuvek či telefonů.

Zvýšené kontrole má být podrobena i sociální podpora migrantů. Žadatelé o azyl by měli nově čekat tři roky, než nárok na sociální podporu v plné výši získají. Udílena jim bude skrze speciální státem vydané karty, jež státní moci umožní dozor nad tím, kolik a za co migranti utrácejí.

Hans Georg Maasen, někdejší ředitel jedné ze tří složek německých bezpečnostních služeb a člen Křesťanskodemokratické unie — strany, jíž dvacet let předsedala Angela Merkelová —, na počátku listopadu migraci dokonce přirovnal k rakovině, z níž je třeba Německo vyléčit chemoterapií.

Skoro se zdá, že politici z mainstreamových stran skočili na lep krajní pravici a ve světle rostoucích volebních preferencí Alternativy pro Německo se začali přetahovat o titul nejzběsilejšího migrantofoba.

↗

Povinností Německa hájit právo Izraele na existenci a bezpečí se bez ustání ohání kancléř Scholz — podobně jako dříve Merkelová a její předchůdci. Foto John Macdougall, AFP

Není antisemitismus jako antisemitismus

Upírat povolení k pobytu či zisk občanství lidem usvědčeným z antisemitismu může znít jako oprávněný, ba chvályhodný požadavek. Problematický je nicméně ze dvou důvodů.

Za prvé, z příslušníků muslimských, blízkovýchodních či severoafrických menšin, kteří jsou kvůli křehkosti svých povolení k pobytu a z nich plynoucích práv zvláště zranitelní, činí automatické podezřelé. A to v situaci, kdy většinu antisemitských zločinů v zemi páchají krajně pravicoví — zpravidla bílí — extremisté.

Druhý problém představuje definice antisemitismu. Teoreticky by antisemitismus měl označovat nenávist vůči Židům, a to na základě jejich náboženství či etnicity. V praxi nicméně Německo v roce 2017 — stejně jako o dva roky později Česká republika — přijala takzvanou IHRA definici antisemitismu, pojmenovanou dle organizace Mezinárodní aliance na památku holokaustu (anglicky zkratka IHRA), která za její přijetí lobbuje na celém světě. Definice IHRA totiž antisemitismus zaměňuje za jakoukoliv kritiku Státu Izrael, čímž funguje jako nástroj izraelské propagandy.

Jak moc si zvláště nyní německé instituce pletou nenávist vůči Židům s oprávněnou kritikou Izraele, snahou situaci nazývat pravým jménem, či dokonce s pouhým vyjádřením solidarity s Palestinou a jejími vysídlenými dennodenně vražděnými obyvateli, je patrné hned v několika rovinách.

Výpověď za kritiku války

Německé instituce ruší akce umělců, kteří veřejně poukázali na nepřijatelnost násilí páchaného v Palestině izraelskou armádou. A to dokonce i v případě, že jde o umělce židovského původu. Například státem zřizovaná Moderní galerie Sárského muzea ve městě Saarbrücken zrušila plánovanou výstavu jihoafrické židovské umělkyně Candice Breitzové.

Breitzová se prý dopustila kontroverzních výroků ohledně „agresivní války Hamásu proti Izraeli“, když na sítě napsala: „Je možné chovat hlubokou empatii pro brutálně napadené a zavražděné izraelské civilisty a zároveň chovat nulový respekt pro Bibiho (přezdívka krajně pravicového izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, pozn. red.) a jeho cynické nohsledy, pro politiky, kteří každodenně porušují humanitární právo, radují se z ilegální okupace a nyní velí nelidskému bombardování Gazy.

Stejně tak je možné podporovat palestinský boj za základní práva a lidskou důstojnost — včetně osvobození od dekády trvajícího útlaku — a zároveň jednoznačně odsoudit strašlivý masakr ze 7. října a s ním i krutou moc, již Hamás uplatňuje na civilistech v Gaze — k radosti sadistických lídrů Izraele. Hamás není Palestina.“

Berlínská radnice zase přestala finančně podporovat kulturní centrum Oyoun poté, co poskytlo prostor akci organizace Židovský hlas pro mír.

Cenzura dusí i palestinské hlasy. Palestinské spisovatelce Adanii Šibliové nebyla na knižním veletrhu ve Frankfurtu udělena cena, kterou obdržela za knihu Malý detail. Kniha popisuje skutečný příběh palestinské beduínské dívky znásilněné a zavražděné izraelským vojákem během Nakby, tedy násilného vyhánění palestinských obyvatel z jejich země, které v roce 1948 provázelo založení Státu Izrael. Kniha prý totiž „slouží protiizraelskému a antisemitskému narativu“.

Kritika Izraele už některé zaměstnance stála dokonce i práci. Za zpochybnění proizraelského narativu firmy v interních kanálech a zveřejnění jediného videa byl z mediálního domu Axel Springer po třech letech vyhozen Kasem Rád, a to údajně se slovy: „Jsme Němci a musíme to udělat.“

Kvůli kritice izraelské války v Gaze v příspěvku na Instagramu o svou pozici přišla i státní tajemnice pro integraci ve státě Šlesvicko-Holštýnsko Marjam Samadzadeová. V Berlíně pak školy mohou oficiálně žákům zakázat nosit šátek kefíja, palestinské vlajky nebo samolepky s nápisem Osvoboďte Palestinu.

Zároveň Německo od počátku války přiškrcuje svobodu shromažďování. Mnoho měst nejdříve úplně zakázalo demonstrace na podporu Palestiny, a to s odůvodněním vysokého rizika antisemitských sloganů. Tento krok naštěstí vzápětí shledal soud protiprávním. Účastníci probíhajících demonstrací nicméně čelí absurdní represi: zatýká se na základě etnicity, zatýká se i za banner „Jakožto Izraelka a Židovka apeluji: Zastavte genocidu“.

Německo se musí z holokaustu konečně autenticky poučit

Nejde o nic nového. Už v roce 2021 bylo z mezinárodní redakce Deutsche Welle vyhozeno sedm arabských novinářů a novinářek za to, že na sociálních sítích vyjádřili podporu lidským právům Palestinců. Stejně tak už letos na jaře berlínská policie zakázala demonstrace k 75. výročí Nakby, tedy vyhnání Palestinců z jejich území vojáky vznikajícího izraelského státu, nebo pietu za zavražděnou palestinskou novinářku Širín Abú Aklahovou.

V situaci, kdy izraelská armáda během posledních dvou měsíců v Gaze povraždila přes šestnáct tisíc lidí, vysídlila čtyři pětiny obyvatel a vybombardovala většinu rezidenčních domů a nemocnic, je však stupňující se potírání projevů solidarity s Palestinou nesnesitelné. Zvlášť když o plánu Hamásu zaútočit věděly izraelské bezpečnostní služby rok dopředu.

„Neuvědomoval sis snad, když jsi sem přicházel, že Německo má vůči Státu Izrael speciální závazek, vyplývají ze zavraždění šesti milionů Židů nacisty?“ ptal se jízlivě reportér Spiegelu studenta farmacie Mohameda, který ignoraci utrpení Palestinců Německem označil za nepřijatelnou.

Povinností Německa hájit právo Izraele na existenci a bezpečí se bez ustání ohání i kancléř Scholz — podobně jako dříve Merkelová a její předchůdci. Zdrženlivost Německa vůči kritice židovského státu se v kontextu jeho historické viny za genocidu Židů může na první pohled jevit pochopitelná. Je nicméně třeba se jí rázně vzepřít, jelikož deklarovanému účelu nejenže neslouží, ale je s ním dokonce v přímém rozporu.

Nejde pouze o to, že jedním z důsledků je sílící represe vůči pěti milionům německých muslimů, mezi nimiž je i sto tisíc Palestinců. Zatímco německá či česká mainstreamová média nekriticky přebírají izraelskou propagandu o palestinských civilních obětech jako živých štítech Hamásu, díky hrdinství novinářů v Gaze může světová veřejnost de facto sledovat genocidu online.

Tváří v tvář všudypřítomné relativizaci hrůz, kterou Palestinci v důsledku okupace a opakovaných válek prožívají, lze snadno propadnout naprosté bezmoci a beznaději. Právo zúčastnit se demonstrací a nepřestávat veřejně hovořit a psát jak o současné válce, tak o útlaku, který jí předcházel, je v takové situaci tím posledním, co nám zbývá.

V Německu žijící izraelská Židovka Deborah Feldmanová podotýká, že Židé, kteří zločiny páchané Izraelem kritizují, se dnes v Německu cítí podobně nevítaní a umlčovaní jako ve své domovské zemi — ačkoli právě jejich životy má stát údajně bránit. „Budete si muset vybrat mezi Židy a Izraelem,“ vyzvala Feldmanová v televizní debatě vicekancléře Roberta Habecka, který podobně jako Scholz řečnil o obraně židovských životů, zatímco ve skutečnosti hájil mocenské zájmy izraelské vlády.

Jak glosovala i Breitzová, antisemitský byl nikoliv její příspěvek kritický vůči izraelské vládě, ale rozhodnutí státní instituce zrušit její výstavu a dát tak najevo, že Židé v Německu nesmějí říkat, co chtějí.

Je nejvyšší čas, aby představitelé Německa přestali ve vztahu k Izraeli provinile klopit zrak a z hrůz holokaustu se konečně autenticky poučili. To, slovy Feldmanové, jejíž rodiče přežili holokaust, znamená především „bezpodmínečnou obranu lidských práv pro všechny“. Svým současným počínáním totiž Německo směřuje k opakování své rasistické minulosti.