Trumpovci mohli volby skutečně ukradnout. A mohou se pokusit zase
Petr JedličkaV USA se vedou dnes v souvislosti s poslední obžalobou Donalda Trumpa debaty, z nichž vyplývá, že situace v lednu 2021 byla ve skutečnosti vážnější, než se mnohým zdálo. Klíčovou roli zde sehrála specifika amerického volebního systému.
Americký exprezident Donald Trump byl nyní v srpnu obžalován, že se stal v roce 2020 hlavou zločinného spiknutí s cílem zvrátit výsledek tehdejších prezidentských voleb. Vrcholem inkriminovaného snažení měla přitom být proslulá událost z 6. ledna 2021 — násilný vpád Trumpových stoupenců do sídla Kongresu USA, amerického federálního parlamentu.
Byla situace skutečně tehdy tak vážná? Pro nás, kdo si pamatujeme kavalkádu bizarních postaviček, jež 6. ledna do Kongresu pronikla, může být těžké přijmout myšlenku, že tato směsice zoufalců, bitkařů a nejrůznějších popletenců mohla něco reálně zvrátit.
A přesto z řady debat, které se vedou nyní v amerických médiích v souvislosti s Trumpovou obžalobou, vyplývá, že reálné nebezpečí opravdu existovalo.
Rozhodující ovšem nebyl konkrétní průběh vpádu — trumpovci mohli být klidně ještě divočejší. Rozhodující byl fakt nabourání probíhající schůze, a poté chování viceprezidenta Mika Pence a většiny zákonodárců.
Tumpovci nabourali v daný den ceremoniální počítání hlasů prezidentských volitelů a certifikaci volebního výsledku, kvůli které se zákonodárci sešli. Jak se v souvislosti s rokem 2020 často připomíná, volba prezidenta USA není ve skutečnosti klasická přímá ve volebních místnostech, ale nepřímá. Klasické volby, jež vždy sledujeme, jsou pouze prvním stupněm a reálně probíhají separátně v každém ze států USA. Teprve po nich vysílá každý stát na základě výsledku prezidentské volitele do Sboru volitelů, v němž se prezident formálně — v druhém stupni — volí.
Proč mají USA tak komplikovaný systém? Zčásti z tradice, ale především z principu. Spojené státy totiž ústavně zůstávají z mnoha hledisek stále spolkem států. Není to standardní unitární stát. Dvoustupňový systém volby zde relativně zvýhodňuje méně lidnaté státy, které mají nárok na více volitelů, než by odpovídalo jejich podílu na populaci celých USA. Politicky jsou tak částečně chráněné před vůlí většiny Američanů, která obývá velké městské státy, většinou spíše liberální.
Rozhodovaly by státní sněmovny
Dne 6. ledna 2021 se tedy zákonodárci sešli v Kongresu k certifikaci výsledku volby Sboru volitelů — k oficiálnímu konstatování, že Biden dostal 306 volitelských hlasů, zatímco Trump 232. Takřka vždy se v USA jedná o slavnostní formalitu. Přesto může být procedurálně vzato zhacena. Důležitou postavou je zde viceprezident, který schůzi řídí, a právě proto může certifikaci procedurálně zablokovat. Přesně to přitom Trump po Pencovi chtěl, i když by byl takový postup v dané situaci v rozporu s rolí, jíž přisuzuje viceprezidentovi během schůze Ústava USA.
Co by se stalo, kdyby byla certifikace zhacena? Jako záminka mohlo posloužit třeba odvolání se na možné podvody v kontextu vpádu rozhořčených lidí do budovy. Logicky by se nabízelo sejít se jindy. Zde však nastupují opět specifika amerického politického systému. De jure to jsou totiž právě jednotlivé státy, a ne Američané, kdo — prostřednictvím volitelů — prezidenta v USA vybírá. Státy by se tak mohly do procesu znovu aktivně vložit, respektive jej rozhodnout.
Snadno se na to zapomíná, protože výběr volitelů se v jednotlivých státech běžně realizuje s ohledem na výsledek klasických voleb, a to všude až na nepodstatné výjimky dle zásady vítěz má nárok na všechny volitelské hlasy daného státu. Podle Ústavy USA to ale tak být nemusí.
Jak připomíná Fred Wertheimer na JustSecurity.org, 2. článek Ústavy, sekce 1, klauzule 2 jasně říká, že způsob výběru volitelů si určují samy jednotlivé státy skz státní sněmovny (Legislatures). Mohou je například samy vybrat hlasováním svých vlastních poslanců. V historii země se to dokonce už dvakrát stalo: na Floridě 1868 a v Coloradu v roce 1876.
Současná federální legislativa sice státní sněmovny omezuje tím, že ztotožňuje datum výběru volitelů s tradičním datem všelidových voleb, čímž de facto říká, že výběr je dán už vůlí voličů. Činí tak ale s výhradou, že pokud se výběr v daný den nepovede (fail), mohou být volitelé vybráni i později.
Klíčovou pravomoc tedy drží státní sněmovny a v případě nepodařených klasických voleb ji mohou uplatnit dle své vůle. A co je zde doslova veledůležité pro rok 2020? Ve většině rozhodujících států z voleb 2020, kde lidé nakonec dali více hlasů Bidenovi než Trumpovi — konkrétně v Arizoně, Georgii, Michiganu, Pensylvánii a Wisconsinu —, měli ve státních sněmovnách převahu Trumpovi republikáni.
Čili zpět k 6. lednu: pokud by Mike Pence certifikaci výsledku opravdu zhatil, mohly by znovu konat ti, kdo ve federálním systému USA společného prezidenta vybírají — jednotlivé státy, respektive jejich sněmovny. A právě z vyšetřování Trumpova chování v příslušných dnech víme, že jeho lidé — pravděpodobně budou brzy taky obžalováni — lobbovali ve sněmovnách za nominace nových volitelů, pochopitelně protrumpovských.
Nejvyšší soud a volba poslanci
Za popsané situace by se mohly stát dvě věci: za prvé, sešel by se nový Sbor volitelů s převahou protrumpovských lidí, takže by proti sobě stála rozhodnutí původního a nového Sboru, nebo za druhé, a to je pravděpodobnější, nastala by situace, v níž by se sice nový Sbor (fake)volitelů nesešel, ale rozhodnutí původního sboru by bylo zpochybněno — nebylo by jasné, zda platí původní většina.
V takové chvíli, a zřejmě už i dříve, by se věc dostala k posouzení Nejvyššímu soudu — toho času již s velkou prorepublikánskou většinou. I když je nepravděpodobné, že by Soud dal v takto jasně neústavním případu za pravdu trumpovské straně přímo, mohl by se od věci distancovat jako od politického sporu. Nebo by mohl s přihlédnutím k právům jednotlivých států konstatovat, že skutečně není jasná volitelská většina.
V takovém případě — a to už je poslední stupeň řetězce — by dle dvanáctého dodatku Ústavy musela prezidenta zvolit sama federální Sněmovna reprezentantů (House of Representatives), ovšem ne prostým hlasováním jednotlivých kongresmanů, ale zvláštním typem hlasování jeden stát, jedno jméno odrážejícím právě výsostné postavení jednotlivých států USA v prezidentské volbě. A počítáno na státy, republikáni měli v dané době ve federální Sněmovně většinu. Mohl být tedy v posledku zvolen skutečně Donald Trump.
Je samozřejmě pravděpodobnější, že by v USA propukla už v průběhu popsaného procesu obrovská vnitřní krize, která by všechny instituce paralyzovala, protože velké prodemokratické státy by se příslušným vývojem těžko smířily. Není též automaticky zaručeno, že by republikánské většiny ve sněmovnách jednotlivých států dbaly slepě Trumpových pokynů — připomeňme vzdor republikánských pohlavárů v Georgii při Trumpových „najděte mi hlasy“ telefonátech. A pochopitelně je tu i zmíněný Nejvyšší soud.
Avšak už kvůli nadcházejícímu výběru prezidenta, který se bude konat souběžně s Trumpovými procesy a v atmosféře vyhrocené polarizace, je důležité mít na paměti, že možnost ukrást volby v USA stále existuje. Cesta vede přes zpochybnění jejích regulérnosti, zásah do procedury a využití většin ve sněmovnách jednotlivých států, případně většiny na státy ve federální Sněmovně. I tu Trumpovi republikáni stále mají a při znalosti Trumpova naturelu nelze vůbec vyloučit, že může být snaha ji znovu využít.