Jeden z nejpůsobivějších románů George Orwella Barmské dny z dvacátých let minulého století končí dobrovolnou smrtí protagonisty Johna Floryho, který už není schopen snášet odloučení a absurdní situace způsobené britskou koloniální nadvládou nad tehdejší Britskou Indií (dříve Barma, dnes Myanmar). Román vychází z Orwellovy osobní zkušenosti a touhy vypsat se z vnitřního rozervání, které prožil v mládí jako člen Brity ovládané Indické imperiální policie.

John Flory nebyl do zoufalé situace vrhnut vlastní neschopností nebo psychickými problémy, ale systémem násilí, jehož se kolonizátoři dopouštěli ve svých državách. Orwellův román je kritikou nespravedlivé politiky, která lidi, kteří se podobně jako Flory snaží změnit společnost, vystavuje zoufalství a obavám z vlastního selhání.

Je to jen pár dnů, co se ze světa rozhodl dobrovolně odejít klimatický aktivista Wynn Bruce, který pro svůj odchod zvolil jednu z nejbrutálnějších možných metod. Upálil se ve Washingtonu DC, přímo před budovou Nejvyššího soudu Spojených států Amerických. Jako praktikující buddhista navázal na historii vietnamských mnichů, kteří v šedesátých letech minulého století tuto formu protestu volili v mezní situaci plynoucí z intervence Spojených států do jejich země.

Důvod Bruceova fatálního činu je jasný. Podle všech vědeckých ukazatelů rychle směřujeme ke kolapsu ekosystémů klíčových pro přežití lidstva. Namísto zatáhnutí za záchranou brzdu a místo vzájemné pomoci řešíme při snaze odvrátit takto obrovskou hrozbu touhu několika zbytečně mocných lidí ovládnout další kus území.

Bruceův otec označil čin svého syna za „nebojácný akt soucitu způsobený obavami o životní prostředí.“ Jeho kamarádka Morgan Stanfieldová zase připomněla slova, která napsal buddhistický vietnamský mnich Thích Nhất Hạnh v dopise americkému aktivistovi Martinu Lutheru Kingovi mladšímu, a tedy, že „sebeupálení je důkazem nejvyšší důležitosti sdělení.“

Osobně nejvíc souhlasím s prohlášením, které sepsali zástupci komunitního centra Ecodharma ze Skalnatých hor, kde Wynn Bruce pravidelně trávil čas. „Pokud bychom o jeho plánech věděli, snažili bychom se je za každou cenu zvrátit […] Sebeupálení nepovažujeme za klimatickou akci. Nicméně vzhledem k zoufalé situaci planety a zhoršujícím se dopadům klimatické krize chápeme, že to někdo udělá.“

Hněv vůči mocným

Smrt Wynna Bruce není jeho osobním selháním a nelze jí přičíst na vrub jeho soukromým problémům, jak se to snaží prezentovat některá média. Stejně jako Orwell v Barmských dnech obviňoval ze sebevraždy Johna Floryho systém stvořený britskou koloniální nadvládou, je i dnes nutné vinit takřka celou politickou garnituru, která desítky let ignorovala fatální hrozbu klimatické krize a nyní to, že tento problém řeší, pouze předstírá.

Systém, který nadřadil zisky několika jedinců nad přežití nás všech. Extrémisty z nejvyšších pater fosilních korporací, kteří každý den vstávají s myšlenkou, že budou vydělávat peníze na devastaci jediné známé planety vhodné pro život.

Složitý životní příběh Wynna Bruce nelze číst bez pocitu smutku nad ztrátou ušlechtilého života, ale i hněvu nad mocnými, kteří aktivně brání řešení klimatické krize. Wynn Bruce si svůj osud vybral dobrovolně, ale miliony lidí, zejména z globálního jihu, svůj osud ovlivnit nemůžou. V Indii, kde jsou mimochodem už nyní rekordní a nesnesitelná vedra, si podle studií vzaly kvůli suchu a měnícímu se klimatu život desetitisíce zemědělců.

Přibývá obětí přírodních katastrof či chudoby spojené s rozvratem klimatu, korporace a represivní složky různých států ročně zavraždí stovky ekologických aktivistů. Je mi smutno ze společnosti, která své nejcitlivější a nejzranitelnější lidi vystavuje takovému riziku a zoufalství. Mám vztek na české novináře, kteří, s výjimkou Echa24, nevěnovali činu Wynna Bruce ani řádku, stejně jako podceňují důležitost nových zpráv Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu.

Spirála smrti

Moje největší obavy však plynou z toho, že s prohlubováním klimatické krize bude podobných zoufalých činů přibývat, a to v různých podobách. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, s tím se budeme muset smířit. Vždy je proto nutné mít v takových situacích na paměti, že se jedná o symptom absolutního selhání politiky a zvůle mocných, kteří se rozhodli pro svůj zisk obětovat většinu života na planetě.

Pokud nad podobně fatální formou protestu někdo uvažujete, chtěl bych vás důrazně poprosit, abyste to nedělali. Stejně jako v případě sebeupálení Davida Buckela před čtyřmi lety totiž platí, co tehdy napsala Zuzana Vlasatá, tedy že „změní-li se svět, změní se prací živých.“ Kult sebeobětování a morálního flagelantství nad vlastním selháním nepomáhá řešení situace, co naopak pomáhá je posilování naší společné kolektivní a organizované síly.

Všem, kteří podobně jako já čím dál častěji propadají zoufalství, bych chtěl adresovat slova z jednoho z nejpůsobivějších proslovů, který pronesl Charlie Chaplin v legendárním filmu Diktátor z roku 1940, kdy se svobodný svět nacházel snad v nejzoufalejší situaci v dějinách.

„Těm, kteří mě slyší, vzkazuji. Nezoufejte. Trápení, které se nad námi nyní stahuje, je jen odcházející chamtivost a zášť lidí, kteří se bojí lidského vývoje. Nenávist pomine a diktátoři zemřou. A moc, kterou vzali lidem, se k lidem opět navrátí.“ Chaplin měl tehdy pravdu. A jeho slova se prokážou jako pravdivá i v budoucnu. Musí.