Co zbylo z Entropy? Turecký záchod, urážka Bulharů a zručně vytvořené umělecké dílo, kterému politický spektákl přidal na tržní ceně. Entropa ukázala, že pokud má umělecké dílo s politickým obsahem potenciál někoho zaskočit a urazit, právě tato emoce žije nejdéle. Když se dnes v Evropě ptáte po českém předsednictví, řada lidí řekne pouze Entropa, Bulhaři.

Co zbude z klipu Přemluv bábu? Uražení a zaskočení senioři. Návštěvnost na internetu. A Rocco Siffredi jako měřítko věcí politických. Poslední jmenované není vidět na první pohled, přestože existuje jen málo trefnějších glos na téma snažení letošní české pravice.

Na konci klipu se vemlouvavým hlasem diváctvu sděluje, že pokud se podaří přesvědčit ony smrtky, které na začátku byly ukázány jako vaši příbuzní, odměna vás nemine. Odměna je dosti nepravicová:

„Poradíme vám, kde na netu najít úplně zadarmo to úplně nejlepší animální anální porno s členkou italské parlamentní strany, Rocco Siffredim a úhořem.“

Rocco Siffredi je jediným jménem, které v klipu padne. Člověk by čekal jméno politika či političky, nedávno pravici jako vzor fungoval Georgie W. Bush. Siffredi je ale stárnoucí italská pornohvězda (ročník 1964). Měl prý 4-5 tisíc sexuálních partnerek v rámci své profese a asi dvě stovky soukromě. Hraje, režíruje a produkuje, má dva synky. Rocco Siffredi má i vztah k naší vlasti. Pro český bulvár řekl: „Mám rád Češky, jsou upřímné. Dělají svoji práci tak, jak si myslím, že by měly. Neptají se, kolik budeme dělat poloh, jak dlouho to bude trvat... Nesnáším tyhle otázky. Sex není o tomhle. Proto některé z nejlepších pornohvězd jsou z Česka.“

O partnerkách ve své branži řekl: „Nejde o to, aby byla chytrá. Musí dobře vypadat a mít dobrou povahu.“ Zdá se, že tak nějak by někteří mágové a stratégové rádi viděli i profil českých voliček a voličů.

Klip je vystavěn na nejméně třech protikladech. Mezi starými a mladými, městem a vesnicí, pravicí a levicí. Ani jeden protiklad neexistuje, proto se s materiálem tohoto typu dobře mediálně pracuje. Snadno chytit se na špek. Jedni protestují, že mezi starými a mladými je to jinak. Strana zelených dokonce považovala za potřebné do éteru pustit, že staří lidé připravují svíčkovou a štrúdl.

Je to pěkný, i když opět redukcionistický výkon od strany, která vyloučila třetinu svého poslaneckého klubu, jednu vlastní exministryni, a ministrem zahraničí udělala předsedu budoucí konkurenční partaje. Další část diváctva mluví o tom, že to, co je v klipu venkov, nemá nic společného s traktorem. Jde o černou díru zvanou Nepraha.

Třetí protiklad, mezi pravicí a levicí, také neexistuje, protože žádná pravice, která se napříště dostane do parlamentu, není. Je zde národně liberální strana ODS, v krizi až rozvalu, je zde volební agentura TOP 09, reprezentovaná spíše virtuální postavou modrokrevníka, který si příležitostně střílí z černoprdelníků. Je zde populistický derivát televize Nova zvaný Věci veřejné. Proto je opravdu na místě za práci pro pravici slíbit porno zadarmo na netu, původem ze slunné Itálie.

Klausovi osiřelí humusáci

V klipu je místo, které pro mě má v sobě zvláštní šarm. Herec přednáší totální žvást, který režisérovi patrně někdo nařídil zařadit. Žvást o školném zní: „pokud nedokážeme motivovat školy, aby s tím něco dělaly, tak nám ti nejlepší studenti budou odcházet do zahraničí.“ Následuje foto „studentů“ Krejčíře a Pitra.

Režisér jako by se opakovaně mobilizoval proti intenci toho, co má vyprodukovat. Uhýbá, hledá skuliny, oživuje mrtvou materii. Sahá po extrémních polohách jako to vidíme u Tarantina, aby té šedi dodal barvu. Je to pozoruhodný a předem ztracený boj jednoho dobrého umělce.

Skupina Laibach kdysi sáhla po tabuizované estetice spojené s dobou nacismu. Svou stylizací vyrazila budoucím náckům z ruky vážnost, stala se předchůdcem skupiny Rammstein, která už je plně doma v nadsázce, a s původně historickou a zatíženou materií zachází volně. Zelenka jako by chtěl vytvořit poetiku a estetiku tam, kde není. Aby se to podařilo, musel by místo šklebu najít svobodu. Ve svých celovečerních filmech ji má.

V tomto klipu vůbec nejde o volby. Jde o kulturní jev. Je smutné být Klausovým osiřelým humusákem. Jedinou ikonou české pravice byl a zůstává Václav Klaus. Poté, co se posunul částečně do virtuálu, částečně do hermetična, zbyli tu kulturní sirotci. V časech Václava Klause bylo možné i v kulturní oblasti být kombinací máničky, humusáka, mluvit o pornu i nahlas, a do toho všeho být českým pravičákem.

Dnes je to těžší. Německá ultrapravice takové dilema řeší kradením levicových symbolů. Nabízí třeba tričko s Che Guevarou, který na baretu nemá hvězdu, ale keltský kříž. Nápis hlásá — I on by už byl u nás. Jenže to si můžou dovolit jen ti ultra. Demokratická pravice je a zůstane měšťanská, humusáctví ani tak silná práce s protiklady, jak předvádí Zelenka, v ní nemají co dělat. Ne náhodou je posledním útočištěm tohoto kulturního proudu ve všech ohledech jedinečný kníže Schwarzenberg.

Rocco Siffredi se na chvíli stává českým pravicovým politikem. Dál už to nemá jít kam, kyvadlo jde doleva. Je tam spousta práce na volné ploše, zatímco napravo se budou dřít s uklízením rozvalin. Pokud to zprava zas nezasypou penězi a nevytvoří nějakou potěmkinádu.