Původně jsem zde chtěl chválit výhradně Mariána Čalfu. Je to třicet let, co se stal předsedou „vlády národního porozumění“. Jenže se stala pozoruhodná věc. Vedle řady článků, které mu myly hlavu cobu komunistickému kariéristovi, vyšlo i několik textů, které ocenily jeho nepopíratelné zásluhy. Takto se k němu postavili nejen Petr Pithart či Zdeněk Jičínský, ale i Karel Schwarzenberg, jenž v roli blízkého polistopadového spolupracovníka Václava Havla musel dobře vědět, jak velký byl Čalfův přínos.

Tak pouze pyšně připomenu, že už před nějakými patnácti lety jsem psal o Čalfovi jako o vhodném adeptovi na prezidenta republiky. Na cestě od komunistického ke středovému politikovi získal respekt mezi pestrými voličskými skupinami, navíc má pověst člověka, jenž nepodráží a jehož slovo platí. Dnes už je to pasé, doba se hnula a Čalfa se politice vzdálil. Tím spíš si zaslouží aspoň ty pochvaly.

Mnozí komunistobijci Havlovi i po smrti vyčítají, s kým se tenkrát spřáhl. V Čalfovi nevidí posla perestrojky, nýbrž legislativce kryjícího brutální zásahy totalitní moci proti opozici. Méně se hovoří o tom, že vedl pracovní skupinu KSČ, která chystala novou Ústavu, jejíž součástí mělo být i zrušení vedoucí úlohy komunistické strany. Jestli někdo z mocných tehdy pochopil změny odstartované Michailem Gorbačovem, byl to Marián Čalfa. Zatímco jiní intrikovali v rámci stávajících mocenských struktur, Čalfa nejspíš tušil, že se dřív nebo později odehraje zásadní změna, jež se dotkne podstaty režimu. Skoro mám pocit, že na ni byl i s předstihem připraven.

Už se ví, jak pomohl s prvními polistopadovými úpravami Ústavy, jak zpacifikoval Federální shromáždění s většinovým zastoupením KSČ a jak zajistil zvolení Havla prezidentem. Pracoval efektivně a hlavně diskrétně, takže o detailech jeho mise toho víme stále málo. Jisté je, že nikdy neporušil loajalitu k Václavu Havlovi a ani on na něj nedal dopustit.

Čalfa stanul 10. prosince 1989 v čele vlády, do níž nastoupila spousta osobností bez exekutivní zkušenosti. Bylo na něm, aby držela tempo a posouvala legislativní i ekonomické změny. Počínal si jako ostřílený lodivod. Ne Babiš, to Čalfa byl prototypem manažera ve vrcholné politické funkci, nadto manažera, jenž nepohrdá politikou a stranickým systémem a jenž ctí psaná i nepsaná pravidla demokratického právního státu.

Řídil těleso, na jehož složení měl minimální vliv. Přesto v něm dokázal vytvořit kolegiální atmosféru, která pomáhala rozplétat gordické uzly.

Jeho nejznámějším ministrem byl Václav Klaus na financích. I dnes se tak ostošest prezentuje. Ale faktem je, že to od něj lidé očekávali vytoužený blahobyt. Kromě toho působil kompetentně a měl styl. Fanynky se začaly dělit na klausovky a dienstbierovky. Povrchní rozdíl byl v knírech, mnohem důležitější však byl v povahách a přístupu k politice. To je ale jiný příběh.

V Čalfově vládě, jež dovedla zemi k prvním svobodným volbám, mnoho disidentů nebylo. Z pomyslné první ligy vedle Dienstbiera jen Ján Čarnogurský. Nejvíce členů dodalo Občanské fórum s Veřejností proti násilí, ale i tato hnutí si dávala pozor, aby její nominanti byli především odborně zdatní. OF a VPN měli jedenáctičlennou většinu jen se zástupci Československé strany socialistické a Československé strany lidové. Dalších deset míst obsadili komunisté, povětšinou pragmatici Čalfova střihu. Samotný premiér se postupně sblížil s VPN.

↗

Marián Čalfa a Jiří Dienstbier starší. Foto Andrej Halada, VHÚ

Vedle Čalfy, Klause a Dienstbiera si stojí za to připomenout ještě několik jmen. OF například reprezentoval Petr Miller. V listopadu pomohl zajistit sametovému převratu podporu dělníků, a to nejen z ČKD. Nebýt generální stávky, kdo ví, jak by se události táhly. Miller poté, co byl v roce 1970 vyloučen z VŠE, pracoval třicet ket v ČKD jako kovář. Měl tedy přirozenou autoritu u těch, co se živili těžkou prací. Připadlo mu ministerstvo práce a sociálních věci. Hovořil stručně a výstižně. Později pomáhal převážně intelektuálskému Občanskému hnutí. Po jeho neúspěchu šel kus cesty s ČSSD, ale nakonec zamířil do soukromé sféry.

Důležitý úkol připadl i Květoslavě Kořínkové, odbornici na dopravu, jíž ale bylo z vůle OF svěřeno ministerstvo kontroly (původně Výbor lidové kontroly). Vždy jí provázela pověst špičkové státní úřednice, pečlivé a poctivé. To bylo v daném resortu klíčové. Také ona si prošla dráhu přes OH k ČSSD.

K lidoveckým vyslancům patřil Richard Sacher na ministerstvu vnitra. Před listopadem byl uvnitř ČSL výrazným rebelem. Po listopadu mu naopak byla mnohdy vytýkána slabost a poddajnost. Kdo ale má představu, jaké to bylo šéfovat kolosu, v němž hráli prim estébáci? Pod Sacherem se několikrát zakývala židle, ale podržel jej Václav Havel. Ústup z politiky pro něj začal na podzim 1990, když s Josefem Luxem prohrál zápas o předsednictví KDU-ČSL. Později se ochomýtal kolem Levého bloku a ČSSD, leč neúspěšně. V roce 2007 bylo oficiálně oznámeno, že před listopadem působil jako spolupracovník Vojenské kontrarozvědky.

Stěžejní funkce ministra obrany připadla komunistovi Miroslavu Vackovi. Jeho instalace byla stejně mazaná jako Čalfova. Vždyť od roku 1987 byl náčelníkem armádního generálního štábu. Kdo jiný mohl lépe zajistit loajalitu vojska? Vacek v sobě nikdy komunistu nezapřel, avšak svěřený post vykonával zodpovědně a v zájmu demokratické republiky. I jeho schopnosti Havel veřejně oceňoval.

V dubnu 1990 Čalfovu vládu z pověření OF doplnil Václav Valeš. Jejím místopředsedou zůstal až do voleb 1992. Havel o něm v jednom z parlamentních projevů řekl: „Václav Valeš není šéfem ekonomického týmu ve vládě proto, že to je můj mnohaletý přítel a že jsem se o jeho mravních kvalitách přesvědčil i v situacích nejtěžších, ale proto, že jeho autorita je respektována ekonomy nejrůznějšího názorového zaměření i různých generací. Jako jeden z mála našich předních ekonomů má bohaté zkušenosti z vedoucích míst v podnikové sféře a jako vysoký vládní činitel zažil již tolik neúspěšných ekonomických reforem, že nám všem může být dobrou zárukou proti nebezpečí excesů, zbrklých rozhodnutí, tragicky neuvážených experimentů a snahy slepě promítat do hospodářské praxe školské poučky a různé, leckdy i dobou překonané ekonomické teorie.“ Kontroverzní vlak hospodářské transformace rozjetý Václavem Klausem ovšem Valeš dokázal jenom korigovat.

I přes komplikovanou minulost řady členů a přes kostlivce, kteří byli u některých z nich objeveni ve skříni, nese půlroční Čalfova vláda hlavní zásluhy na pokojné přeměně komunistického režimu v demokratický právní stát bez dominance jedné strany. Kabinet to byl v mnoha směrech vyvažovací, přesně tak, aby se stal předpolím pro širší společenský konsensus. Ministři makali a premiér zajišťoval, aby měla vláda oporu v prezidentovi a parlamentu. Ne vždy to bylo soužití hladké — jen zkuste krotit rozevláté a nedočkavé disidenty na Hradě a v poslaneckých lavicích... Čalfa však postupoval s hodinářskou přesností. V období 1990 až 1992 si potom vyzkoušel i kočírování koaličního kabinetu.

Těžko říct, zda má větší váhu manažerský, nebo politický výkon Mariána Čalfy. Každopádně on je tím mužem, kterému vděčíme, že samet zůstal sametem, poměry se u nás proměnily poklidně a se souhlasem drtivé většiny populace. Historie mu svěřila čestnou úlohu převozníka z totality do demokracie — a on v ní obstál na výbornou.