Německá sociální demokracie po sjezdu: noví spolupředsedové vyjasnili pozice
Kateřina SmejkalováČerstvě zvolené spolupředsednické duo převzalo oficiálně vedení strany a konkretizovalo priority. SPD dala definitivně sbohem Schröderovým reformám. Zajímavě dopadla i volba místopředsedů. O setrvání ve vládě se má teď vyjednávat.
V Berlíně se o víkendu uskutečnil sjezd německé sociální demokracie, který měl po delší době bezvládí a nejistoty ohledně jejího směřování znamenat pro stranu nový začátek, po vyhlášení překvapivých výsledků hlasování členské základny o novém vedení minulý víkend dokonce snad i určitý radikálnější zlom. Jeho průběh a výsledky však nakonec zase tak přelomové nebyly.
Po červnové rezignaci předsedkyně strany Andrei Nahles v důsledku debaklu v evropských volbách se strana poprvé v dějinách pustila do dobrodružství přímé volby genderově vyrovnané předsednické dvojice. Rozeběhl se několik měsíců trvající proces, který byl hodnocen na jednu stranu kladně, protože přispěl k oživení vnitrostranické debaty, ale i negativně, protože například okolnosti kandidatury žen byly spíše rozpačité nebo protože dle některých vázala příliš mnoho energie lidí, kteří měli různé jiné politické odpovědnosti.
Do druhého kola přímé volby postoupili na každý pád vicekancléř a ministr financí Olaf Scholz ve dvojici s braniborskou političkou Klarou Geywitz a bývalý ministr financí Severního Porýní — Vestfálska Norbert Walter-Borjans spolu s poslankyní Bundestagu Saskiou Esken. Vítězství nakonec poněkud překvapivě připadlo s odstupem osmi procentních bodů druhému jmenovanému páru, outsiderům s daleko menší politickou zkušeností zejména v porovnání se Scholzem.
Následné mediální echo bylo v podstatě bez výhrady zničující: předmětem kritiky byla jak právě chybějící zkušenost s významnější pozicí v celostátní politice, tak údajná radikální levicovost dvojice i jejich kritičnost vůči angažmá SPD ve velké koalici s CDU/CSU.
Jakkoli některé jednotlivé zmiňované body mohou dávat určitý smysl — zejména ten týkající se politického renomé obou předsednických nováčků, protože pro ně může být obtížné už si jen vydobýt respekt například u vlastních ministrů, natož vystupovat náležitě sebevědomě a obratně při vyjednávání s koaličním partnerem — svědčí pohoršení jednak o tom, jak moc středový diskurz zválcoval v podstatě celou německou mediální scénu, především pak ale o tom, že se strana očividně aktuálně nemůže komentátorům zavděčit vůbec ničím.
Je sice fakt že se jim podařilo vzbudit určitou pozornost svým vyhraněněji levicovým programem; ovšem pro svá plánovaná sociální opatření opět nenacházejí žádný jiný recept, nežli začít žít na dluh. Což je něco s čím by snad mohli uspět v takovém Řecku; ale sotva u racionálních a odpovědně jednajících Němců. To jediné s čím by snad opravdu mohli zabodovat, by bylo zrušení proslulého (a profláklého) "Hartz IV", na který je mnoho Němců už opravdu vysloveně alergických.
A tak se zdá, že jedinou skutečnou osobností v řadách německé sociální demokracie je "mladý tygr" Kühnert; u něj je ovšem zase problém s jeho ještě radikálnější levicovostí. Ta by sice mohla aktivovat určitou část volebního potenciálu SPD; ale na straně druhé by mohla odradit celou řadu voličů středově umírněných.