Potřebujeme „Green New Deal“ pro Českou republiku

Ekonomická recese se blíží. Až přijde, měli bychom řešit ekonomické nerovnosti i ekologickou krizi současně: prostřednictvím veřejných investic a klimatických pracovních míst.

Pato_kaj

Josef Patočka

13.11.2019 15:27

I v České republice se již hovoří o tom, že svět po deseti letech od finančního krachu v roce 2008 směřuje do další recese. Všichni si pamatujeme, co to přineslo naposledy: „řeckou lež“ o nadměrném zadlužení, vítězství pravicové vlády ve volbách a brutální škrty ve veřejných rozpočtech. Ty nejenže nevedly k oživení ekonomiky, ale navíc způsobily, že účet za krizi, zaviněnou velkým kapitálem, musely platit široké vrstvy pracujících lidí. Z nejhoršího jsme se sice možná dostali a zejména nezaměstnanost se dramaticky snížila. I dnes ale trvají závažné ekonomické nerovnosti: dvě třetiny Češek a Čechů nedosáhnou ani na průměrnou mzdu, dostupné bydlení se stává vzácností, každý desátý člověk je v exekuci. Dále rostou také nerovnosti mezi nejbohatšími oblastmi a chudšími regiony, jako Ústecký či Moravskoslezský kraj.

To ovšem není zdaleka jediný náš problém. Jak jsme pro časopis Sondy přibližovali již letos v lednu, podobné závažné ohrožení pro naši budoucnost představuje také stupňující se klimatická krize. Ta už dávno není něčím, o co by se mohli starat jen „ekologové“. Rekordní teploty a další extrémy, letité sucho vedoucí ke zdražování potravin, odumírání lesů: to vše jsou věci, které dopadají na všechny, nejhůře ale na ty neprivilegované. Vědci z Mezivládního panelu pro změny klimatu při OSN (IPCC) navíc opakovaně upozorňují, že nepřestaneme-li jako civilizace atmosféru dále oteplovat, problémy nám mohou přerůst přes hlavu – již dnes přichází kvůli klimatickým extrémům o domov stále více lidí. Pokud bychom pokračovali po dnešní emisní trajektorii, může jejich počet do poloviny století vzrůst na stovky milionů klimatických uprchlíků.

Chceme-li zabránit nejhoršímu, změna musí být rychlá. Jen pro představu: udržet oteplení planety oproti období před průmyslovou revolucí alespoň pod relativně bezpečnou hranicí 1,5 stupně Celsia by znamenalo snížit dnešní emise nejméně o 45 % už do roku 2030 a do poloviny století se dostat na nulu. To by například v České republice a dalších relativně bohatých zemích vyžadovalo skončit s těžbou uhlí, které dnes stále ještě poskytuje zhruba polovinu u nás vyrobené elektřiny, právě už do konce příštího desetiletí.

„Green New Deal“ jako cesta ke spravedlivé transformaci
Tradiční představa, že mezi prosperující ekonomikou a ekologickou udržitelností existuje rozpor, dnes neobstojí – je jasné, že buď budeme mít obojí, nebo ani jedno. I zprávy IPCC hovoří o tom, že včasné snížení emisí je nepředstavitelné bez snížení ekonomických nerovností – to znamená bez změny v koncepci ekonomického rozvoje, jehož dnešní podoba ničí stabilitu planety a většinu vytvořeného bohatství přitom koncentruje na vrcholu příjmové pyramidy. Zkrátka: musíme hledat cesty ke spravedlivější ekonomice, která by umožnila důstojný život všem a přitom neničila podmínky lidského života na této planetě.

Odbory, včetně Mezinárodní konfederace odborových svazů (ITUC), hovoří často o takzvané „spravedlivé transformaci“, jejímž příkladům, jako je s horníky ústup od uhlí ve Španělsku, jsme se věnovali naposledy. Otázka, jak zabezpečit zájmy lidí v sektorech, které musí projít významnou proměnou – v energetice či automobilovém průmyslu – ale není jedinou výzvou, před níž stojíme. Horší je to, co Sean Sweeney, analytik iniciativy Odborové svazy za demokratizaci energetiky (TUED), sdružující šestašedesát odborových organizací z dvaceti zemí světa, pojmenoval jako velké nicnedělání. Stručně řečeno: potřebná transformace ekonomiky neprobíhá dost rychle.

Hlavní vinu na tom má skutečnost, že soukromý kapitál se do obnovitelných zdrojů energie i navzdory jejich rapidně klesající ceně nijak nehrne – po celém světě do nich investujeme stěží třetinu toho, co potřebujeme, pokud chceme nahradit fosilní paliva včas a vyhnout se nejhorším dopadům oteplování. U nás je to stejné: obnovitelné zdroje i navzdory obrovskému potenciálu stagnují a emise z energetiky za poslední dvě desetiletí prakticky vůbec neklesly. Organizace jako je TUED proto navrhují, aby to, co nedokáže udělat soukromý sektor, udělal sektor veřejný a aby byla transformace energetiky spojena s rozsáhlými veřejnými investicemi, které současně vytvoří smysluplná pracovní místa, podpoří dosud ekonomicky zanedbávané regiony a přispějí k narovnávání nerovností.

Nejen v USA se v posledních letech pro takový program vžil pojem Green New Deal, „zelený nový úděl“. Jeho zastánci se tím hlásí k odkazu politiky někdejšího prezidenta Franklina Roosevelta, která pomohla v 30. letech dostat ekonomiku z Velké hospodářské krize, pozvednout životní úroveň pracujících a také připravit USA na zkoušky druhé světové války. Příznivci dnešní „zelené“ verze takového programu argumentují mimo jiné právě tím, že by byl nejlepší odpovědí na obě zmiňované krize: ekonomickou recesi, která dříve či později přijde, i hrozící kolaps ekosystémů. Taková transformace, by samozřejmě dala spoustu práce a mohla by tak vytvořit statisíce pracovních míst, pro něž se vžil pojem „klimatická“.

Klimatická pracovní místa: dobrá práce, která snižuje emise
Mezi ty můžeme počítat veškerou práci, která vede k aktivnímu snižování emisí: výstavbu a provoz obnovitelných zdrojů energie, zateplování budov, nebo třeba veřejnou dopravu. Jejich potenciál je obrovský. Například v Německu zaměstnávají obnovitelné zdroje téměř desetkrát tolik lidí, co hnědé uhlí, a poskytují také víc elektřiny. Též u nás by jen energie z větru mohla podle analýzy, vypracované odborníky z Komory obnovitelných zdrojů a Akademie věd, v dohledné době vyrábět až třetinu veškeré elektřiny a přitom vytvořit až třiadvacet tisíc pracovních míst. To je víc, než v současnosti pracuje v celém českém uhelném průmyslu. Připočtěme další desetitisíce realizovatelné v dalších sektorech od stavebnictví po dopravu.

Úskalí spočívá v tom, že „klimatická“ práce nemusí být ještě nutně „dobrá“ práce. Má-li být přechod k udržitelné ekonomice skutečně spravedlivý, je nezbytné zajistit, aby byla práce v nových odvětvích dobře či lépe placená, aby v ní panovaly důstojné podmínky a aby měli pracující možnost se organizovat a kolektivně hájit své zájmy. Právě na tuto výzvu se pokusila odpovědět před pěti lety ve Velké Británii spuštěná společná kampaň ekologů a odborářů Milion klimatických pracovních míst, podporovaná také nejpočetnějším svazem UNITE. Jejím cílem mělo být v době, krize, škrtů a nezaměstnanosti odpovědět na problém nedostatku práce a řešit přitom současně také klimatickou krizi.

Obraz nazvaný Dělník v novém světovém řádu, namalovaný pro zakládající úmluvu ICEM (Mezinárodní konfederace odborových svazů chemických, energetických, důlních a obecných pracovníků, nyní sloučena do INDUSTRIALL). Ilustrace Mike Alewitz

Základem byla analýza, zpracovaná společně týmem odborářů, ekologů a expertů. Ta navrhovala, aby nová místa vznikala výhradně ve veřejném sektoru. Britský stát měl zřídit Národní klimatickou službu, která by organizovala vše od instalace solárních panelů na střechy domů až po potřebná školení a rekvalifikace. Výsledný program měl během dvaceti let vytvořit milion stabilních pracovních míst, snížit emise o víc než osmdesát procent – a mimo jiné garantovat všem, kteří by v souvislosti s transformací práci ztráceli, nové zaměstnání za stejnou mzdu. Tato koncepce se dnes nejen v Británii těší neobyčejné popularitě a její hlavní myšlenky, včetně zřízení Národní klimatické služby, do svého programu převzala také levicová Labour party.

Studie navíc dokazovala, že Británie si potřebné výdaje může dovolit, aniž by bylo třeba zvyšovat ceny energií. Upozorňovala například, že jen kvůli obcházení daní přichází britský rozpočet každý rok o pětadvacet miliard liber – víc, než by bylo potřeba. Podobné rezervy existují také v České republice. Podle loňské zprávy Tax Justice Network odchází z naší země do daňových rájů nejméně dvacet miliard korun ročně. V neposlední řadě v nich mizí také peníze z uhelných společností, zodpovědných za lví díl českých emisí: například jen z následnických společností někdejší Mostecké uhelné odteklo v letech 2009 až 2016 na Kypr necelých dvaadvacet miliard korun.

Inspirace pro Českou republiku?
Jak by mohl vypadat „Green New Deal“ u nás? To je otázka, na niž bude třeba teprve odpovědět. Mělo by jít o projekt, který povede k rychlé dekarbonizaci české ekonomiky, bude současně systematicky vytvářet dobře placená, stabilní, a důstojná pracovní místa a povede k narovnávání ekonomických nerovností jak mezi lidmi, tak mezi regiony. Musí také počítat se zajištěním spravedlivé transformace těm, kterým by jinak hrozilo, že na tento přechod doplatí: tak jako ve Španělsku je třeba dospět dohodě na velkorysém programu, který bude lidem ve vysokoemisních sektorech garantovat stejně dobře placenou práci, ale i právo se organizovat v odborech. A je třeba zajistit, že náklady transformace neponesou spotřebitelé prostřednictvím svých účtů za energie, nýbrž že bude financovaná spíše vyšším zdaněním majetku nejbohatších a finančního kapitálu, který dnes utíká do daňových rájů.

Kde začít, víme: loňská studie zpracovaná energetickou konzultační společností Energynautics kupříkladu ukazuje, že česká energetická soustava se může uhelných elektráren bez obtíží zbavit právě už do potřebného roku 2030, za předpokladu souběžného rozvoje úspor a obnovitelných zdrojů. Nabízí se spojit výstavbu obnovitelné infrastruktury s oživením dnes ohrožených regionů, jako je Ústecký kraj. Je příhodné, že právě oblast severních Čech, v níž leží velká část uhelné infrastruktury, má současně jeden z největších potenciálů pro výrobu větrné energie u nás (v Krušných horách). To vše, stejně jako inspirace ze zahraničí, jsou podněty k další debatě: konkrétní detaily takového projektu v našich podmínkách je třeba promyslet a propočítat. Tohoto úkolu se musíme ujmout dřív, než ekonomická recese udeří – nejen u nás, ale i celosvětově může být totiž takový „Green New Deal“ dost možná poslední příležitostí zajistit spravedlivější ekonomiku, která zachová podmínky lidského života na Zemi i pro budoucí generace.

Článek původně vyšel v listopadovém čísle Sondy REVUE, časopise Českomoravské konfederace odborových svazů a vznikl ve spolupráci s Nadací Friedricha Eberta. S dovolením jej přetiskujeme.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Karen - Opava

Green New Deal for Europe Pátek, 15.Listopadu 2019, 08:09:45

Netřeba všechno vymýšlet na zelené louce. Komplexní plán transformace s konkrétními kroky nabízí třeba hnutí DiEM25.

Ono to řešení musí být systémové, celoevropské, tzn. Zelený úděl pro ČR by musel být, podle mého názoru, integrální součástí širší strategické koncepce pro celou EU.

https://www.gndforeurope.com

https://a2larm.cz/2019/09/novy-zeleny-udel-pro-evropu-najdeme-odvahu-prosadit-preziti/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.