V roce 2018 se zástupci 197 zemí světa sešli v polských Katovicích na kongresu COP24, kde měli vyjednat, jak zvládnout klimatické změny. „Chápeme obrovitost výzvy, které nyní v podobě změn klimatu čelíme,“ prohlásil tam generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres. „A vidíme, že nejsme na správné cestě k tomu, abychom ji zvládli,” dodal.

Už tehdy byla budoucnost lidstva v ohrožení a řadu důsledků globálního oteplování jsme znali: od podílu na vzniku duševních nemocí přes respirační a kardiovaskulární potíže až ke zrychlenému šíření infekčních chorob. Aniž by si to lidstvo uvědomovalo, právě v těch letech překročilo bod, ze kterého není návratu.

O šest let dříve se ve Francii narodila Souria, typická představitelka „klimatické generace”. Tu čekají dvě možné budoucnosti v závislosti na činnosti či nečinnosti států, institucí, firem a občanů. Dva různé životy — hnědý a zelený — žité Souriou v prosinci 2049 jsou spolu v ostrém kontrastu. Reprezentují varianty vycházející z dnešních perspektiv klimatické krize.

Možnost prvá

Hlas v telefonu se třese. „Je to potřetí za rok, co nám to zaplavilo dům. Pojišťovny jsou zahlcené a nepřijímají žádná podání snad až do roku 2051. Nemáme na výběr, necháme tu všechno shnít a najdeme si něco jiného. Mohli bychom u vás s tátou na pár dní zůstat?”

„Určitě, jste tu vždy vítaní,” odpověděla Souria. Zavěsila a matčin hologram zmizel v hodinkách. Rozpomínala se na dům na jihovýchodě Francie, který nyní zřejmě rodiče opustí. Už od velkých záplav roku 2041 tušila, že se to dříve či později stane.

Mladá žena mechanicky projela nejnovější upozornění na Googlu. Mezi fotografiemi zatopených vesnic napříč Francií ji zaujal titulek „Čína zahajuje rozsáhlý geoinženýrský experiment bez souhlasu sousedů”. Technologie, dvacet let zpátky ještě neznámá, má prý přinést novou naději na omezení klimatických změn. A současně představuje jeden z nejriskantnějších experimentů, do jakých se kdy lidstvo pustilo.

Po vlnách horka, jež před rokem v Číně zabily na pětašedesát tisíc lidí, se Peking rozhodl vypustit do stratosféry ohromná množství drobných částic. Ty by měly odrážet sluneční záření zpět do prostoru, a snížit tak oteplování planety. Proti experimentu se ale vymezil text podepsaný takřka čtrnácti sty vědci upozorňujícími na možná rizika. I po desetiletích výzkumu totiž není zcela zřejmé, co se při odvrácení části slunečního svitu stane s pozemskými ekosystémy.

Souria si povzdechla. Měla katastrofických titulků varujících před chmurnou buducností lidstva tak právě dost. Ony letní vlny horka trvaly tři týdny a přinesly teploty k pětačtyřiceti stupňům Celsia. V mizerně izolovaném bytě se prakticky nedalo spát. Nešlo ani otevřít okna, protože horko zapříčinilo strašlivé znečištění vzduchu.

Jako astmatičce jí nezbývalo nic jiného, než si představovat, co mohla udělat jinak generace jejích rodičů mezi roky 2000 a 2010. Tehdy si lidé sice již byli vědomi rizik, ale stále si užívali možnosti odkládat potřebné změny na neurčito. Takový přístup zvítězil v roce 2019, kdy státy Evropské unie navzdory očekávání odmítly spolupráci na snižování uhlíkové stopy. Evropské a následně i národní volby zcela podkopaly výhledy do budoucna. Občanům se nepodařilo politiky přesvědčit o tom, že by se s klimatickým programem daly vyhrávat volby.