Jednou z neprávem opomíjených skutečností roku 1989 je, že událostem 17. listopadu předcházely o týden dříve velké protesty proti znečištěnému ovzduší v severních Čechách. Ekologický rozměr tehdejších událostí je opomíjen navzdory tomu, že zásadně přispěl k delegitimizaci státního socialismu. Je tomu tak zejména proto, že ač na začátku 90. let stáli ekologové na straně vítězů, za vlády Václava Klause byly jejich snahy systematicky potlačovány či dokonce kriminalizovány (vzpomeňme na označování za „ekoteroristy“) ve jménu nového režimu.

I letos, třicet let od sametové revoluce, jsme se mohli přesvědčit o tom, jak moc současný režim ve vztahu k ekologii připomíná ten normalizační. Podobně jako Miloš Jakeš poučoval demonstrující „aby se sebrali a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli“, i letos mnozí doporučovali studentům z Fridays for Future, aby raději šli sázet stromky a uklízet odpadky.

A stejně jako před třiceti lety narazil zkostnatělý státně-socialistický režim na své limity a ztratil veškeré zbytky své legitimity, ani ten současný nevypadá, že by byl ochoten otevřít debatě svou závislost na neudržitelném vytěžování přírody a prohlubování sociálních nerovností ve jménu nekonečného ekonomického růstu.

Není proto náhodou, že slovem roku 2019 se stala „klimatická stávka“. V tomto kontextu byla jen otázka času, kdy stávkující studenti středních a základních škol probudí k větší aktivitě také studenty univerzit. Okupační stávka za klima na Univerzitě Karlově se k výročí Listopadu pokouší nejen navázat na úspěšné stávky středoškolských „pátečníků“, ale také univerzitních studentů, kteří protestovali v roce 1989 či 1939.

V tomto ohledu je třeba chápat ekologii a problematiku klimatických změn v širším kontextu společenských a politických problémů současnosti. Stávka není výzvou k tomu, abychom se neučili. Naopak je výzvou k učení se vlastní iniciativy, odmítání bezmoci a pasivity. Je výzvou k participaci, jejíž součástí je učení, jak zpochybňovat způsob, kterým naše společnost funguje a rozhodnutí, která dělají naši političtí představitelé.

Důkazem těchto snah je úterní a středeční program Okupační stávky, jehož součástí je například také diskuze o tom, jakou roli hrálo spojenectví studentstva a odborů během Sametové revoluce a jak by mohla vypadat podpora mladých a pracujících třicet let po ní. Smyslem je tedy navázat na statečnost studentstva a pracujících, kteří nám před třiceti lety pomohli vybojovat možnost svobodného vyjadřování názorů — tedy nutný předpoklad v boji za budoucnost.

Tato budoucnost je ohrožovaná nejen klimatickou krizí, jež není pouze pesimistickou vizí budoucnosti, ale realitou, jejíž důsledky (sucho, ničivé povodně, extrémní výkyvy počasí) pociťují denně po celém světě miliony lidí — zejména pak lidí ze zemí globálního Jihu, kteří ji zavinili nejméně. Je ohrožována také oligarchizací zastupitelské demokracie všude ve světě.

↗

Okupační stávka na Univerzitě Karlově bude trvat od 12. do 13. listopadu. Ilustrace Facebook Univerzity za klima

Česká republika v tomto není výjimkou. Současně čtvrtý nejbohatší muž Česka, Andrej Babiš, se zmocnil tištěných médií a vybudoval vládnoucí stranu. První nejbohatší, Petr Kellner, si zatím kupuje televizi Nova, buduje nadaci, pomocí které chce hájit „konzervativní hodnoty“ a čelit „novodobým ideologiím“ (tuto snahu dokázal již dříve financováním institutu známého popírače klimatických změn Václava Klause).

Jako součást tohoto Kellnerova tažení můžeme pochopit také smlouvu o partnerství s Univerzitou Karlovou. Tu podepsala Kellnerova společnost Home Credit s rektorem UK Tomášem Zimou, jehož náklonnost ke Kellnerovu ideologickému projektu se ukázala již například zaštítěním sympozia „Právní aspekty kampaně Me too“, kde se bagatelizovalo a zesměšňovalo sexuální obtěžování i jeho oběti.

V reakci na spolupráci UK a firmy Home Credit se zdvihla vlna kritiky, z níž odpovědnost vyvodila dříve sama kontroverzní firma a ze smlouvy odstoupila. Rektor Zima se jen omluvil, že neodhadl reakce akademické obce. Ve světle této „omluvy“ a vzhledem k tomu, že se zdaleka nejedná o první přešlap, ale spíše normu jednání současného rektora, kritika nadále pokračuje a petici za odvolání rektora Zimy podepsalo již více než 1100 členů akademické obce. Mezitím se navíc objevily další pochybnosti ohledně spolupráce univerzity s Čínskou lidovou republikou pod záštitou rektora.

To vše dokresluje projekt „Česko! A jak dál?“, s nímž rektor za univerzitní peníze objíždí regiony a který více než cokoli jiného připomíná předkolo jeho možné kampaně na úřad prezidenta České republiky. Paradoxem je, že zatímco v rámci této kampaně hovořil Zima s obyvateli Ústí nad Labem o problému exekucí, nebyl si následně vědom problematičnosti spolupráce UK s „lichvářskou společností“ Home Credit, která do velké míry bohatne právě na protiprávních exekucích. Jak asi bude postupovat v otázce sucha, které je dalším z ústředních témat jeho prezidentského „projektu“?

Na odpověď raději nečekejme. Podobně jako nešlo čekat od Miloše Jakeše či Zdeňka Češky (rektora, který v roce 1989 po studentských stávkách a protestech rezignoval), že se postaví čelem k ekologickým a společenským problémům jejich doby, nelze to v současnosti očekávat ani od Andreje Babiše, Miloše Zemana či Tomáše Zimy. „Režim“, který studenti v roce 1989 svrhávali, pro ně znamenal nejen všemoc komunistické strany a její tajné policie, ale právě tak to, že na jejich škole mnohdy z politických důvodů učili neschopní nebo zkompromitovaní učitelé. I dnes lze jen těžko protestovat ve věci „globálních problémů“ nebo „kvality demokracie“ a nevšímat si, že se vedení naší vlastní univerzity zpronevěřilo principům, které má reprezentovat a chránit.

Připomínat si události roku 1989 je potřeba, avšak nejen pro občanské svobody, které nám přinesly, ale také pro sociální a ekologické problémy, jejichž řešení jsme stále dlužni. Nemůžeme se spokojit jen s rezignací určitých politiků či jiných vysokých představitelů, musíme také budovat alternativy.

Ač je tedy akce Okupační stávky 12. listopadu svou orientací primárně na ekologická témata odlišná od demonstrace „Nechceme oteplování, ale ani Zimu“ o den později, a ač může být pro některé mnohem důležitější ta první, zatímco pro jiné ta druhá, je zároveň důležité obě témata promýšlet v jejich vzájemném propojení. Po třiceti letech od sametové revoluce je snad již zřejmé, že problémy ekologie, jimž v současnosti dominuje klimatická změna, není možné řešit odděleně od jiných společenských a politických problémů. A ty zase nemohou být odděleny od dění na univerzitách.