Okupační stávka za klima na Univerzitě Karlově, aneb „nechceme oteplování, ale ani Zimu“

Matyáš Křížkovský

Platforma Univerzity za klima organizuje dvoudenní stávku na nejstarší české vysoké škole. Jeden z členů iniciativy vysvětluje důvody jejího vyhlášení.

Jednou z neprávem opomíjených skutečností roku 1989 je, že událostem 17. listopadu předcházely o týden dříve velké protesty proti znečištěnému ovzduší v severních Čechách. Ekologický rozměr tehdejších událostí je opomíjen navzdory tomu, že zásadně přispěl k delegitimizaci státního socialismu. Je tomu tak zejména proto, že ač na začátku 90. let stáli ekologové na straně vítězů, za vlády Václava Klause byly jejich snahy systematicky potlačovány či dokonce kriminalizovány (vzpomeňme na označování za „ekoteroristy“) ve jménu nového režimu.

I letos, třicet let od sametové revoluce, jsme se mohli přesvědčit o tom, jak moc současný režim ve vztahu k ekologii připomíná ten normalizační. Podobně jako Miloš Jakeš poučoval demonstrující „aby se sebrali a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli“, i letos mnozí doporučovali studentům z Fridays for Future, aby raději šli sázet stromky a uklízet odpadky.

A stejně jako před třiceti lety narazil zkostnatělý státně-socialistický režim na své limity a ztratil veškeré zbytky své legitimity, ani ten současný nevypadá, že by byl ochoten otevřít debatě svou závislost na neudržitelném vytěžování přírody a prohlubování sociálních nerovností ve jménu nekonečného ekonomického růstu.

Není proto náhodou, že slovem roku 2019 se stala „klimatická stávka“. V tomto kontextu byla jen otázka času, kdy stávkující studenti středních a základních škol probudí k větší aktivitě také studenty univerzit. Okupační stávka za klima na Univerzitě Karlově se k výročí Listopadu pokouší nejen navázat na úspěšné stávky středoškolských „pátečníků“, ale také univerzitních studentů, kteří protestovali v roce 1989 či 1939.

V tomto ohledu je třeba chápat ekologii a problematiku klimatických změn v širším kontextu společenských a politických problémů současnosti. Stávka není výzvou k tomu, abychom se neučili. Naopak je výzvou k učení se vlastní iniciativy, odmítání bezmoci a pasivity. Je výzvou k participaci, jejíž součástí je učení, jak zpochybňovat způsob, kterým naše společnost funguje a rozhodnutí, která dělají naši političtí představitelé.

Důkazem těchto snah je úterní a středeční program Okupační stávky, jehož součástí je například také diskuze o tom, jakou roli hrálo spojenectví studentstva a odborů během Sametové revoluce a jak by mohla vypadat podpora mladých a pracujících třicet let po ní. Smyslem je tedy navázat na statečnost studentstva a pracujících, kteří nám před třiceti lety pomohli vybojovat možnost svobodného vyjadřování názorů — tedy nutný předpoklad v boji za budoucnost.

Tato budoucnost je ohrožovaná nejen klimatickou krizí, jež není pouze pesimistickou vizí budoucnosti, ale realitou, jejíž důsledky (sucho, ničivé povodně, extrémní výkyvy počasí) pociťují denně po celém světě miliony lidí — zejména pak lidí ze zemí globálního Jihu, kteří ji zavinili nejméně. Je ohrožována také oligarchizací zastupitelské demokracie všude ve světě.

Okupační stávka na Univerzitě Karlově bude trvat od 12. do 13. listopadu. Ilustrace Facebook Univerzity za klima

Česká republika v tomto není výjimkou. Současně čtvrtý nejbohatší muž Česka, Andrej Babiš, se zmocnil tištěných médií a vybudoval vládnoucí stranu. První nejbohatší, Petr Kellner, si zatím kupuje televizi Nova, buduje nadaci, pomocí které chce hájit „konzervativní hodnoty“ a čelit „novodobým ideologiím“ (tuto snahu dokázal již dříve financováním institutu známého popírače klimatických změn Václava Klause).

Jako součást tohoto Kellnerova tažení můžeme pochopit také smlouvu o partnerství s Univerzitou Karlovou. Tu podepsala Kellnerova společnost Home Credit s rektorem UK Tomášem Zimou, jehož náklonnost ke Kellnerovu ideologickému projektu se ukázala již například zaštítěním sympozia „Právní aspekty kampaně Me too“, kde se bagatelizovalo a zesměšňovalo sexuální obtěžování i jeho oběti.

V reakci na spolupráci UK a firmy Home Credit se zdvihla vlna kritiky, z níž odpovědnost vyvodila dříve sama kontroverzní firma a ze smlouvy odstoupila. Rektor Zima se jen omluvil, že neodhadl reakce akademické obce. Ve světle této „omluvy“ a vzhledem k tomu, že se zdaleka nejedná o první přešlap, ale spíše normu jednání současného rektora, kritika nadále pokračuje a petici za odvolání rektora Zimy podepsalo již více než 1100 členů akademické obce. Mezitím se navíc objevily další pochybnosti ohledně spolupráce univerzity s Čínskou lidovou republikou pod záštitou rektora.

To vše dokresluje projekt „Česko! A jak dál?“, s nímž rektor za univerzitní peníze objíždí regiony a který více než cokoli jiného připomíná předkolo jeho možné kampaně na úřad prezidenta České republiky. Paradoxem je, že zatímco v rámci této kampaně hovořil Zima s obyvateli Ústí nad Labem o problému exekucí, nebyl si následně vědom problematičnosti spolupráce UK s „lichvářskou společností“ Home Credit, která do velké míry bohatne právě na protiprávních exekucích. Jak asi bude postupovat v otázce sucha, které je dalším z ústředních témat jeho prezidentského „projektu“?

Na odpověď raději nečekejme. Podobně jako nešlo čekat od Miloše Jakeše či Zdeňka Češky (rektora, který v roce 1989 po studentských stávkách a protestech rezignoval), že se postaví čelem k ekologickým a společenským problémům jejich doby, nelze to v současnosti očekávat ani od Andreje Babiše, Miloše Zemana či Tomáše Zimy. „Režim“, který studenti v roce 1989 svrhávali, pro ně znamenal nejen všemoc komunistické strany a její tajné policie, ale právě tak to, že na jejich škole mnohdy z politických důvodů učili neschopní nebo zkompromitovaní učitelé. I dnes lze jen těžko protestovat ve věci „globálních problémů“ nebo „kvality demokracie“ a nevšímat si, že se vedení naší vlastní univerzity zpronevěřilo principům, které má reprezentovat a chránit.

Připomínat si události roku 1989 je potřeba, avšak nejen pro občanské svobody, které nám přinesly, ale také pro sociální a ekologické problémy, jejichž řešení jsme stále dlužni. Nemůžeme se spokojit jen s rezignací určitých politiků či jiných vysokých představitelů, musíme také budovat alternativy.

Ač je tedy akce Okupační stávky 12. listopadu svou orientací primárně na ekologická témata odlišná od demonstrace „Nechceme oteplování, ale ani Zimu“ o den později, a ač může být pro některé mnohem důležitější ta první, zatímco pro jiné ta druhá, je zároveň důležité obě témata promýšlet v jejich vzájemném propojení. Po třiceti letech od sametové revoluce je snad již zřejmé, že problémy ekologie, jimž v současnosti dominuje klimatická změna, není možné řešit odděleně od jiných společenských a politických problémů. A ty zase nemohou být odděleny od dění na univerzitách.

    Diskuse
    PM
    November 12, 2019 v 12.07
    Velmi svěží text
    a nejen pro penzisty....bych ma okraj poznamenal.
    JN
    "... rektorem , jehož náklonnost k ideologickému projektu se ukázala již například zaštítěním sympozia „Právní aspekty kampaně Me too“, kde se bagatelizovalo a zesměšňovalo sexuální obtěžování i jeho oběti."

    Jde Vám, pane Křížkovský, o klima, nebo spíš o "mrtvého šovinistu"?
    JN
    November 12, 2019 v 16.28
    Před třiceti lety jsem také stávkoval.
    My jsme měli "mrtvého studenta" na Národní, vy máte "mrtvého šovinistu" na karnevalu.

    My jsme chtěli pluralitní politický systém o konec "vlády odborníků" z KSČ, vy chcete konec pluralitního politického systému a "vládu klima-odborníků".
    PM
    November 12, 2019 v 16.54
    My jsme chtěli pluralitní politický systém
    a nechtěně, na základě neznalosti/omezenosti jsme převzali neoliberální tržní hospodářství v ryzí podobě.
    Omluvte nás mládeži, byli jsme natolik zabednění a nejen naší vinou, až neznalost omlouvá ....bych dodal.
    JN
    November 12, 2019 v 17.43
    Ale ne, nás neomlouvejte,
    my jsme chtěli demokracii, vám se zdá špatná a už ji nechcete...
    My jsme si dělali pr.el z marxismu-leninismu, vy berete vážně genderová studia...
    Vy nechcete oteplování ani Zimu, my chtěli být otužilí pro budoucí život.
    HZ
    November 13, 2019 v 5.47
    Spojenectví studentstva a odborů během Sametové revoluce?
    Kde jste to vzal, milý mladý příteli?
    Odbory tenkrát žádné nebyly, bylo jen ROH. Pan student možná myslí spojenectví studentstva a Lidových milicí.
    Jestli tedy nemyslí toho kováře z ČKD, co se pak stal ministrem práce a sociálních věcí.
    JP
    November 13, 2019 v 10.46
    Tak zrovna ten "kovář z ČKD, co se pak stal ministrem" ve včerejších zprávách vysvětloval, jak to tehdy vlastně bylo.

    Že když tehdy začala v ČKD směna, že spolu dělníci diskutovali o oněch událostech. A že napřed byl jejich postoj ten, že mládež někde ve městě udělala bordel, a tak je policie zpacifikovala. Jenže - potom začaly přicházet konkrétní zprávy o těch masakrech, kterých se režimní policie na protestujících studentech dopustila. "A v tom okamžiku," řekl Miller, "se všechno převrátilo." Zkrátka, dělníci pochopili, že ti studenti bojují i za ně.

    Pokud tu byla řeč o "odborech" - se studenty se samozřejmě neztotožnilo ROH, nýbrž nově spontánně vznikající organizace dělníků.
    JP
    November 13, 2019 v 11.00
    "My jsme chtěli demokracii...
    ...zatímco vám se zdá špatná a už ji nechcete," říká pan Nushart.

    Před pár dny se česká zástupkyně v Bruselu Jourová entuziasticky vyjadřovala o tom, co všechno jsme získali Listopadovým převratem: "Můžeme svobodně volit, můžeme zakládat politické strany, můžeme být politicky činní..." Zkrátka, samé aleluja. (Nutno dodat, že paní Jourová pak přece jenom připojila i méně euforické konstatování, že "někteří se stále snaží budovat tu demokracii; ale mnozí zaujali postoj 'já mám rodinu, tak se budu starat především sám o sebe, o svou firmu a své peníze!'")

    Ale v každém případě je tu jako na talíři možno vidět to zcela zásadní převrácení všech věcí, které je spojené se samotným principem (liberální) demokracie.

    Namísto aby se položila zcela zásadní otázka při budování nového státu: Jak dosáhnout, aby to byl dobrý stát? Jak dosáhnout toho, aby se co nejvíce zabránilo přirozenému lidskému egoismu, stálé snaze člověka prosadit své vlastní zájmy na úkor všech ostatních? Jakým způsobem zabránit přirozené tendenci k entropii - tedy k pozvolné degradaci vyšších, komplexnějších, subtilnějších forem života na ty pouze nejzákladnější, ale tím zároveň nejpřízemnější a nejprimitivnější formy?

    Tak namísto těchto otázek po vnitřní k v a l i t ě nového státu se staví pouze otázka po i n s t i t u c í c h: po volbách, po politických partajích, po absenci přímých zákazů. Veškerá pozornost se tedy od samotné substance přenáší jenom na pouhou vnější (politickou, institucionální) formu.

    A poté co došlo k tomu fatálnímu převrácení, se pak ještě někdo diví, že "někteří" si namísto občanských ctností a občanské odpovědnosti pěstují jenom svůj vlastní egoismus a svou vlastní honbu za mamonem.
    JP
    November 13, 2019 v 11.37
    Neznalost (ne)omlouvá?
    To je opravdu krajně složitá otázka, pane Petrasku. A já sám pro sebe si nemohu být nijak jist, že kdybych v oné době přebýval ještě v Československu, že bych nepropadl té samé euforii, a těm samým iluzím. A ještě když jsem svého času (počátkem osmdesátých let) odcházel na Západ, sice jsem si nedělal žádné iluze o kapitalismu (nebo chcete-li, o "neoliberalismu") - ale měl jsem stále ještě iluze o demokracii. I já jsem tehdy věřil, že když lidé dostanou (politickou) svobodu, tak že toho s naprostou samozřejmostí využijí k tomu, aby se chovali svobodně. Tedy "svobodně" v plném a intenzivním smyslu tohoto slova, tedy jako plnohodnotné a vnitřně zralé lidské bytosti.

    A můj největší otřes s reálným životem v demokracii západního typu nebyl způsoben nárazem s kapitalismem, nýbrž právě se zjištěním, že je tomu naprosto jinak: že v tomto způsobu demokracie se lidé chovají nakonec snad ještě stádněji nežli jak tomu bylo za časů totality; že ještě pasivněji přebírají předžvýkané modely myšlení, že jejich názory jsou sice napohled rozličné, ale vposledku naprosto uniformní, bez jakékoli opravdové myšlenkové hloubky.

    Takže z tohoto hlediska tedy opravdu dost dobře nemohu vytýkat aktérům listopadového převratu, že i oni podlehli iluzím o demokracii.

    Ale - nejsem si už tak docela jistý tím, jestli je tímto způsobem možno exkulpovat i duchovní vůdce převratu. Protože tohle nebyli žádní neinformovaní běžní občané, byli to většinou intelektuálové, navíc s mnoha kontakty na Západ. A oni o tom pravém stavu západní společnosti přece jenom něco věděli. Jestliže samotný Havel ještě v předpřevratových časech stav západní společnosti charakterizoval jako "tupý samopohyb industriální společnosti" - jak pak je možno pochopit, že on s plným nasazením svůj vlastní stát a národ vedl právě do tohoto samého "tupého samopohybu"??...

    Takže tady je možnost omluvy pro neznalost už značně snížená. Nejvyšší míra odpovědnosti - a tedy i viny, kterou není možno v žádném případě odpustit - padá ale na ty, kteří věděli. Kteří ten "tupý samopohyb industriální civilizace", včetně jejího politického systému formální demokracie, poznali zblízka, z vlastní zkušenosti. Tedy na emigranty. A především na ty, kteří měli možnost působit (prostřednictvím rozhlasového vysílání) na národ, kteří měli prakticky monopol na to, co národ bude či nebude vědět, jaké si bude či nebude dělat iluze o západní demokracii (a o s ní nerozlučitelně spojeném "neoliberalismu").

    Tito lidé věděli, naprosto přesně věděli, jak formální, jak prázdná, jak manipulativní je tato "demokracie" západního typu, jak je nerozlučně spojená s partikulárním egoismem, a tedy i se sociální nerovností a nespravedlivostí (tedy s "neoliberalismem"). To všechno věděli; a přece lidem doma znovu a znovu tvrdili a předstírali pravý opak, malovali jim falešný obraz svobodného a demokratického světa bez sebemenších vad na kráse.

    Takže s tou vinou a nevinou z neznalosti je to opravdu velmi složité a propletené, pane Petrasku. Jsou lidé, kteří nevěděli a reálně vědět nemohli, co se stane a k čemu dojde, když se provede buržoazně-demokratická revoluce. Jsou lidé, kteří to alespoň do určité míry věděli, ale zavírali před tímto vlastním věděním oči. A nakonec jsou takoví, kteří to věděli naprosto přesně - a přesto tento skutečný stav věcí zamlžovali a zalhávali, aby si nemuseli zpochybnit svou vlastní politickou ideologii.

    A v posledku stejně platí: neznalost omlouvá; ale člověk je povinen znát.
    JN
    November 13, 2019 v 15.36
    Vnitřní kvalita ("spojující idea") versus instituční fungování společnosti
    Pane Poláčku, pokud se podíváme na tyto dvě stránky společnosti z hlediska (myšlenkové) svobody každého jednotlivého příslušníka společnosti, pak můžeme vidět asi toto:

    1. "Vnitřní kvalita společnosti": "Jak dosáhnout toho, aby se co nejvíce zabránilo přirozenému lidskému egoismu, stálé snaze člověka prosadit své vlastní zájmy na úkor všech ostatních?" Jednoduše PŘINUCENÍM, tedy omezením svobody. Jenže i tak jsou přesto ve společnosti vždy "body s lepším přístupem k nadhodnotě" (kde se dobře "krade"). [A pak - vedle tohoto přinucení přímého, vědomého - je tu ještě "přirozený" - evoluční kulturní vývoj, který vytváří určité vlastní (ne lidmi "přímo vymyšlené") sociální mechanismy regulace (například onoho nadměrného egoismu). K těm ale mají progresivisté nedůvěru, chtějí je "dekonstruovat" a chtějí pouze mechanismy jimi "přímo vymyšlené".

    2. Instituční fungování společnosti (volby ap.) bez nutnosti vyznávat "spojující myšlenkovou ideu společnosti" tedy přináší individuální svobodu myšlení, ale na druhé straně možná také rozpad společnosti.

    ------------------------------

    Kde se vlastně mezi těmito dvěma body nyní nacházíme?

    MP
    November 13, 2019 v 17.08
    Heleně Zemanové
    Dík za tu otázku, škoda že se zřejmě nedočkáme odpovědi.

    Jen pamětická poznámka. Ona druhá polovina listopadu byla období různých výročních a podobných konferencí a mimo jiné tak zrovna ROH mělo šanci zareagovat s poměrně silným mandátem. Shodou okolností jsem to viděl při pokusu o vyjednávání osobně -- pružnější byla i KSČ.

    Pro Josefa Poláčka: "Rodící se dělnická organizace" je přinejmenším nepřesné označení. Ne proto, že se žádná nezrodila a muselo by se proto mluvit o "potracené dělnické organizaci", ale protože to spontánní vystoupení dělníků z ČKD bylo občanské a k vytvoření dělnické organizace nesměřovalo. Dělnické bylo jen v odmítnutí: "Prý mluvíte, soudruzi za dělnickou třídu, tak za nás tedy ne."
    JK
    November 13, 2019 v 18.06
    Odbory v l. 1989-90 nebyly jenom ROH. Zeptejte se některého pamětníka od dráhy, jak rychle se znovuobnovila Federace strojvedoucích a jak se v období do voleb v červnu 1990 projevovala.

    Oficiální výklad historie ČMKOS tvrdí o úloze ROH v roce 1989 doslova toto:
    "Odbory byly jedním z aktérů sametové revoluce, v níž sehrály důležitou roli stávkové výbory v podnicích, při jejichž vzniku se odbory v řadě případů přímo angažovaly, a poté prošly zásadní přeměnou v moderní odborovou centrálu sdružující nezávislé odborové svazy."
    (Zdroj: https://www.cmkos.cz/obsah/310/historie-odboru/13110)
    JK
    November 13, 2019 v 18.26
    Josefu Poláčkovi
    "Jsou lidé, kteří nevěděli a reálně vědět nemohli, co se stane a k čemu dojde, když se provede buržoazně-demokratická revoluce. Jsou lidé, kteří to alespoň do určité míry věděli, ale zavírali před tímto vlastním věděním oči. A nakonec jsou takoví, kteří to věděli naprosto přesně - a přesto tento skutečný stav věcí zamlžovali a zalhávali, aby si nemuseli zpochybnit svou vlastní politickou ideologii."

    Ještě jste zapomněl na jedny lidi. Byli lidi, kteří to věděli naprosto přesně, kteří to nahlas říkali a v podstatě byli davem označeni za kryptokomunisty a ukřičeni. Jedna z mých olomouckých příbuzných německé národnosti, selka, jejíž půl rodiny odsunuli do Německa a většinu majetku zabrali do JZD (takže neměla důvod minulý režim nějak zvlášť milovat) a které bylo v r. 1989 81 let, své 4 dospělé potomky, tehdy už ve věku nad 40 let, mírnila v jejich revolučním nadšení zhruba slovy: "Na co se těšíte? Až zase budete muset Hände küssen nějakým gnä'Frauen?"
    JN
    November 13, 2019 v 18.33
    ROH bylo jedním z aktérů sametové revoluce?!
    Tak to jo. A revoltující studenti navazovali družbu s Lidovými milicemi:-)
    JN
    Například Pod Slovany vedle MPSV se jich někdy kolem 21. nebo 22. 11. (úterý nebo středa?) docela dost objevilo v maskáčích a chtěli se družit se studenty.
    MP
    November 13, 2019 v 23.10
    Jindřichu Kalousovi
    Smutné na té citaci z odbořářského webu je, že usvědčuje sama sebe. Ano, v sametové revoluci sehrály stávkové výbory připravující generální stávku důležitou úlohu, dokonce klíčovou. Jenomže to nebyly odbory, jen někdy docházelo k personálnímu překryvu.
    Při přípravě demonstrace Vezměte sebou květinu se využívalo formální pokrytí svazáckými základními organizacemi, tytéž organizace předtím pokrývaly jinak neuskutečnitelné koncerty. Nemyslím, že byste našel konkrétního aktéra těchto podniků, který by souhlasil s tvrzením, že SSM sehrálo důležitou roli v sametové revoluci.
    JN
    November 13, 2019 v 23.24
    Role SSM
    Myslím, že na těch vylepovaných letácích (například na Karlově náměstí na sloupu před strojní fakultou), které zvaly na legální a tedy povolenou manifestaci 17. 11. 1989, byl jako pořadatel uveden SSM.
    Jinak si ovšem nedovedu představit, že by zmlácení komunisty povolené (i když odkloněné) studentské manifestace v den komunisty uznávaného studentského svátku mohlo působit jinak, než jako záměrná provokace revolučních událostí. Chování komunistických mlátiček na Národní (hezká symbolika) v toto významné datum muselo nutně přivodit vzpomínky na brutalitu nacistů 17. 11. 1939 a "mrtvý Martin Šmíd" ve zprávě rádia Svobodná Evropa byl třešničkou na dortu...

    Vyjití kritického článku Miloše Zemana v Technickém magazínu v srpnu 1989 a Zemanovo následné vystoupení v Československé televizi je v tehdejších podmínkách naprosto nepředstavitelné, prostě nemožné... Přesto se to stalo.
    My jsme si mysleli, že jsme to my, kdo svrhává režim, vy si myslíte, že jste to vy, kdo svrhává režim.
    MP
    November 14, 2019 v 9.31
    Jiřímu Nushartovi
    Ano bylo tam podepsané SSM, respektive tam s iniciativami, které podle daných předpisů nemohli ofiácálně organizovat podobné shromáždění, byla uvedena konkrétní základní organizace SSM (historik by mně možná ukázal, že jich bylo víc, potíž pamětníka, jednu si pamatuji ze zcela logických důvodů) a další základní organizace tuto pozvánku šířili a adoptovaly. Po vyjednávání dal k té aktivitě konkrétních skupin souhlas Vasil Mohoryta (zdráhavý souhlas, nikoli záštitu).
    To se ovšem týká jen shromáždění na Albertově, nikoli následného pochodu Prahou.

    Role SSM, resp. využítí jejích organizací a ochota Mohorytova vedení ponechat otevřený prostor pro toto využití byla určitě významnější než role ROH (jiné odbory v revolučních dnes neexistovaly). Ovšem skončila nejpozději 20. listopadu, v pondělí, kdy se po víkendu vytvářeli na vysokých školách a na pracovištích revoluční iniciativy.
    JK
    November 14, 2019 v 9.45
    Ona určitá opoziční struktura vznikla v listopadu 1989 i přímo v KSČ. Kdo si dnes ještě vzpomene na Demokratické fórum komunistů a jeho protagonisty? Od něj vedla přímá cesta k Levému bloku (myslím tím stranu, nikoli stejnojmennou volební koalici z roku 1992). Jeho tehdejší volební program pro volby roku 1996 byl dle mého soudu to nejlepší, co tady levice dokázala za těch 30 let vymyslet. Jenže snahy lidí jako Zdeněk Mlynář byly v tehdejší atmosféře ("být levičák přece není normální") předem odsouzeny k neúspěchu a volební programy byly to poslední, čím se tehdy občanstvo hodlalo zabývat...
    JP
    November 14, 2019 v 9.59
    Přirozenost a svoboda
    Pane Nusharte, zrovna v dnešním "Právu" politolog Slačálek - v rozsáhlé analýze dědictví listopadového převratu - naprosto jasně staví do vzájemného protikladu pojmy "přirozenost" a "svoboda".

    Právě v tom spočíval hluboký omyl celé té revoluce - že se propadlo iluzi, že postačí zbavit se tlaku totalitního režimu a jeho ideologie, tedy dát volný průchod lidské přirozenosti, a že už jenom spolu s tím plným proudem vytryskne lidská svoboda.

    Slačálek ukazuje, jak tato "přirozenost" velice snadno může vést (a také pravidelně vede) k velice negativním důsledkům, a zcela jednoznačně říká (plně v tradici antického myšlení): pravou svobodu je nutno si vypracovat p r o t i vlastní přirozenosti.

    "Přirozenost", to je to co jsme zdělili z čiré animální, duchem nereflektované a nekorigované přírody. Všechno co zakládá skutečnou, pravou, autentickou svobodu lidské bytosti jako takové - všechno takové si lidstvo muselo vybojovat, vypracovat jako kulturní a civilizační hodnotu proti této své animální "přirozenosti".
    JP
    November 14, 2019 v 10.05
    Ano, pane Kalousi, už v okamžiku převratu tu byli i takoví, kteří sice bojovali proti totalitě, ale stejně tak odmítali přicházejí kapitalismus (respektive neoliberalismus), jako tehdejší Levá alternativa či skupinky anarchistů; ale to byla opravdu jenom zcela marginální uskupení, které smetla všeobecná revoluční euforie (a také interní rozpory).
    PM
    November 14, 2019 v 12.15
    Buržoazní revoluce a její romantické ideály v r. 1989
    se odehrávala na pozadí dominance ideologie západního sociálního uspořádání tržního hospodářství.
    Na západě se tehdy uskutečňovala ideologie lehkého státu a to již v pokročilém stádiu. Šlo o vymanění kapitálu z vazeb sociálního kapitalismu formou privatizace státních institucí.
    Vše se odehrávalo a dodnes odehrává na základě většinové akceptace pravicové politiky neoliberální uspořádání, jako nezbytné součást globálního financkapitalismu. Politika sociální demokracie se ocitla ve službách neoliberalismu, tedy ideologie svobodného globálního trhu v prostředí masového konzumismu za současné minimalizace sociálních odvodů.
    Kritika rozpadu politiky poválečné éry - společenské snahy o sociálně demokratické uspořádání - se tak stala a zůstala výhradou okrajových intelektuálů.
    Viz projev Dürrenmatta na počest návštěvy Václava Havla: „Švýcarsko jako vězení“, ve kterém poukazuje na slabiny/úskalí moderní demokracie.
    Mezi zbytkovou opozicí již tehdy panovala spíše rezignace.
    Tak nějak vzpomínám na dozvuky vzepětí evropského romantického humanismu minulých století v Čechách a na Moravě.......bych dodal
    JN
    November 14, 2019 v 14.29
    "Svobodu je nutno si vypracovat p r o t i vlastní přirozenosti."
    Ano, pane Poláčku, to platí pro jednotlivce, ale ne pro společnost.
    JN
    Možná se totiž, pane Poláčku, lišíme hlavně v tom, že pojmu
    "(přirozený) kulturní (civilizační) vývoj" prostě každý přikládáme jiný význam.
    PM
    November 14, 2019 v 15.28
    Ano pane Nusharte, jsme na tom stejně
    tahle lidská přirozenost, která nám brání ať děláme co děláme .......příkladně zamyslet se kriticky nad vlastním textem a nebýt líný korigovat.
    Tím jsem chtěl prohlásit vaši tézi.....svoboda společnosti je od Boha danou hodnotou...za možnou korektury.
    JN
    November 14, 2019 v 17.37
    Pan Petrasek s panem Poláčkem hledají viníka
    toho, proč jsme se jako společnost po listopadu 1989 neubírali tím správným(?) jiným(?) směrem. Bylo něco takového reálné a nese tedy někdo vinu za volbu špatného směru pro vývoj společnosti po listopadu 1989?

    Všude v okolních zemích se rozkládal starý komunistický režim, mohlo se v Československu v listopadu a v prosinci 1989 dít něco zásadně jiného? V roce 1996 podala ČR žádost o vstup do EU, za dva roky začala přístupová jednání a za dalších šest let jsme se stali členy EU. Mohli jsme se jako uchazeči o členství a později jako členové ubírat nějakým zásadně jiným směrem než ostatní státy EU?

    Dobře, tak tedy Michail Gorbačov jistě nechtěl demontáž socialismu v SSSR, chtěl jeho reformu (podobně, jako to chtěli českoslovenští komunisté v čele s Dubčekem v roce 1968), chtěl nastolení toho "správného směru vývoje". Gorbačovovi navíc žádná "bratrská pomoc" nehrozila - těžko si představit jiný stát, který by byl ještě více sám svým pánem, než byl právě SSSR.

    Kde je tedy ten váš viník špatného směru vývoje?
    November 14, 2019 v 17.52
    Panu Poláčkovi o lidské přirozenosti
    Možná vás bude zajímat, co o lidské přirozenosti řekl předevčírem papež František, pane Poláčku:
    „Co nám ďábel závidí?“, ptal se František. „Naši lidskou přirozenost“. „Víte proč? Protože Boží Syn se stal jedním z nás. To ďábel nemůže připustit, nedokáže to snést.“
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30189
    MP
    November 14, 2019 v 19.44
    Josefu Poláčkovi
    Ano, Ondra Slačálek je chytrej člověk a dobře píše. Ale přirozenost člověka není totéž, co jeho animalita, to ví od Kantových dob každý, kdo se vážně zabýval filosofii. Přirozenost člověka je v uskutečňování svobody spolu s ostatními. Jinak nemluvíme o člověku, ale primátu Homo sapiens sapiens z čeledi úzkonozdrých, který zůstává pitomou opicí, i když náhodou disponuje zlatou kartou a kufříkem s kódy pro odpálení nukleárních raket.
    JK
    November 14, 2019 v 20.03
    Martinu Profantovi
    Problém je v tom, že přibývá lidí, kteří - často vědomě a záměrně - odmítají používat to jediné, co je od těch opic odlišuje.
    JN
    November 15, 2019 v 9.18
    Přibývá lidí s kufříkem.
    Problém to je, ale ne v tom smyslu, že by ho vědomě a záměrně odmítali použít.
    November 15, 2019 v 10.16
    Opice by nevymyslela nic tak ďábelského, jako jsou ty nukleární rakety.
    MP
    November 15, 2019 v 11.12
    Evě Hájkové -- tak nějak pod vlivem atmosféry slavných oslav sametu
    Poslední lidoopové rodu Homo, o jejichž sebereflexi svědčí, že hrdě užívají titul Homo dvakrát moudrý (Homo sapiens sapiens), nevymysleli nikdy nic. Vymýšlejí lidé, to jest kulturní bytosti, které používají rozum neoddělitelně spjatý s morální odpovědností a sounáležitostí s druhými (v sekulární i náboženské verzi)-- právě ta sounáležitost, to jest uznání lidskosti v každém tvoru, který má lidskou tvář (a je obrazem Božím) vede lidi k bezbrannosti vůči lidským opicím, které z toho, co lidé vymysleli dělají balistické rakety, teleshoping nebo imigrační politiku.
    Ovšem k nejen křesťanskému pojetí lidské přirozenosti patří přijetí neskutečně náročné a zcela nezbytné maximy: Nenáviď hřích a miluj hříšníky. Čili aktuálně: nesmíš ztratit důvěru v to, že i v té neodpornější opici rodu Homo je jiskřička lidství.
    JK
    November 15, 2019 v 11.43
    Jiřímu Nushartovi
    Někdo si nosí mozek v kufříku?
    JP
    November 15, 2019 v 11.46
    Pane Nusharte, jaký je vlastně tak zásadní rozdíl mezi člověkem a mezi společností? To ten člověk bude nějaký úplně jiný tvor, bude se chovat naprosto jinak, když bude vystupovat v roli jednotlivce, a když bude vystupovat jako součást společenského celku?...

    Takže ten samý člověk, který je jako jedinec vnitřně nesvobodný, se ve svých společenských vazbách a aktech náhle začne chovat jako naprosto svobodná bytost? - To by byl skutečně velice zajímavý úkaz.
    JP
    November 15, 2019 v 11.59
    Jakým směrem se společnost měla vyvíjet po listopadu 1989?
    Pane Nuharte, tuto otázku jsem už jednou řešil. Takže připomínám znovu:

    Ano, je nesporné že čistě objektivně vývoj za dané situace sotva mohl jít jiným směrem, než jak k tomu reálně došlo. Veškerý potenciál prvotního pokusu o komunismus/socialismus definitivně vyčerpal svůj veškerý potenciál, nějaké gorbačovské reformy neměly trvalou perspektivu. Nějaký nový, ucelený a přesvědčivý koncept společnosti v danou chvíli nebyl k mání. Objektivně tedy opravdu nebylo k dispozici jiné řešení, nežli převzít alespoň relativně funkční model liberálně demokratického státu s jeho tržní ekonomikou, vulgo kapitalismem.

    Jestliže tedy sice nebyla možnost volby - přesto alespoň byla určitá možnost toho, j a k se k této nevyhnutelnosti postavit.

    Bylo možno tuto novou (respektive převzatou, okopírovanou) cestu liberálního kapitalismu a konzumní společnosti

    - radostně přivítat, jako nejvyšší možné naplnění všech lidských tužeb a možností (jako tak učinil například V. Klaus a spol.)

    - anebo ji sice akceptovat jakožto pro tuto chvíli jediné možné reálné řešení; ale s tím, že nijak nepřehlížíme limity a nehumánní deformace tohoto modelu, a že do budoucna učiníme všechno proto, abychom nalezli a vytvořili model jiný, lepší, progresivnější, humánnější. A že se ten model liberálního kapitalismu pokusíme alespoň v rámci možného co nejvíce přiblížit tomu - anticipovanému - modelu humánnějšímu a společensky progresivnějšímu.

    Tak takovéto byly v zásadě alternativy po listopadu roku osmdesátého devátého, pane Nusharte. A asi není zapotřebí nijak sáhodlouze diskutovat o tom, který z těchto dvou postojů tehdy zvítězil
    JP
    November 15, 2019 v 12.28
    Přirozenost člověka a otázka svobody
    Pane Profante, kdyby přirozenost člověka opravdu záležela v "uskutečňování svobody spolu s ostatními", pak by bylo naprosto nepochopitelné, proč a z jakých důvodů O. Slačálek obojí staví do opozice.

    Co se Kanta týče, tak ten měl krajně specifický pohled na člověka, tím že ho definoval principiálně jako rozumnou (respektive rozumovou) bytost. Pak mu z takovéto definice samozřejmě nemohlo vzejít nic jiného, než že "přirozenost" člověka je právě tato rozumovost, a tedy že i svoboda člověka závisí v jeho (rozumové a rozumné) koexistenci s ostatními tvory téhož založení.

    Což o to: už sám Platón svým způsobem člověka pojímal přesně takto. Tedy že to pravé jádro, pravá podstata člověka je v obsažena v intelektuální složce jeho osobnosti.

    Jenže - Platón toho člověka viděl a pojímal přece jenom trochu komplexněji. Platón tento komplex "člověka vůbec" rozdělil jak známo na dvě zásadně rozdílné části: na část "nesmrtelné duše", a na část "smrtelné duše".

    Ta "nesmrtelná duše" - to byl ten intelekt, homo sapiens, člověk jako rozumná bytost (a touto svou rozumností principiálně rovná bohům).

    Zatímco ta "smrtelná duše" - to bylo "břicho", tedy žádostivosti, touhy, pudy spojené s čirou tělesností, s motivacemi přízemními, nekultivovanými, které jsou v zásadním konfliktu s tou "nesmrtelnou" duší.

    A teď se zeptejme: která z těchto dvou složek lidské osobnosti, která z těchto dvou "duší" je člověku více přirozená? Která je mu bližší? Která z nich je výchozím, počátečním stavem, a kterou z nich je nutno si teprve vyzískat, vypracovat?

    Nutno konstatovat, že Platón tady nedává nijak jednoznačnou odpověď. Oba tyto díly duše je svým způsobem možno pokládat za primární; záleží na tom, z které strany se na to podíváme.

    Na jedné straně je pro Platóna (stejně jako pro Kanta) primární ta "nesmrtelná duše", čili rozumovost a rozumnost lidské bytosti. Z hlediska ryze metafyzického je tomu skutečně tak: rozum je primární daností lidské bytosti jako takové, je počátkem a koncem všeho.

    Jenže: když se na věc podíváme z toho hlediska, co je u lidského i n d i v i d u a jeho stavem primárním (tj. ve chvíli jeho narození), a který stav je teprve nutno si postupem času (a velkého úsilí) vypracovat, pak je posloupnost zcela opačná: na počátku (a tedy "přirozené") jsou tady ty přírodně dané, a tedy animální tužby těla - zatímco tu "nesmrtelnou duši" (a tedy i intelektuální a mravní svobodu) je nutno si teprve vybojovat, p r o t i té přirozenosti vlastního těla.

    Platón tedy vidí tu "nesmrtelnou" a "smrtelnou" duši v jednom jediném komplexu, kde původně vládne ta přirozeně živočišná část. Zatímco u Kanta je tento model jiný; Kant sice samozřejmě také vidí tu skutečnost, že ta rozumovost lidské bytosti je znovu a znovu ohrožována přízemnějšími motivacemi a choutkami - ale u něj je to pouze s e k u n d á r n í aspekt, který tu primární rozumovost člověka může pouze nějakým způsobem narušovat, kontaminovat, ale v zásadě je vůči ní jenom externího původu.

    Zkrátka: ten Kantův model se jeví být přece jenom až příliš metafyzicko-idealistickým; zatímco ten Platónův model se zdá být přece jenom o něco blíže realitě lidského žití.

    To pojetí "lidské přirozenosti" je ovšem do jisté míry otázka definice, tedy konvence; nicméně bych přece jenom setrvával u přesvědčení, že přirozeným (ve smyslu: v ý c h o z í m) stavem lidského individua je stav ovládanosti nevědomými emocemi a tužbami; a že pravou lidskou svobodu je nutno si teprve vypracovat, a to sice bojem proti této - svým původem animální - "přirozenosti".
    JN
    November 15, 2019 v 13.03
    Mozek v kufříku? Ne, pane Kalousi, mozek má opice i člověk v hlavě, takže se v tom se od sebe nijak neliší.
    Přibývá ale lidí, kteří záměrně nepoužívají to, co jste měl původně na mysli, aby se nevědomě odlišili od lidí, které považují za opice.
    MP
    November 15, 2019 v 14.04
    Ten Slačálkův text jsem nečetl, ale pokud používá pojem lidské přirozenosti tak, jak to říkáte, pak je odpověď smutně prostá.

    Definici člověka jako animal rationale opravdu nevymyslel Kant :-). To, co je Kantovo, respektive: to, co Kant klasicky vyjádřil, je myšlenka, že člověk jako jedinec má jen zárodečnou rozumovou vlohu, svůj rozum může teoreticky a prakticky používat jen díky řeči, pravidlům správného myšlení, technickým dovednostem -- tedy díky tomu, co zdědil po předchozích generacích a co nemůže mít jinak, než spolu s druhými: tedy jako rodová bytost. Proto je rozum svázán se sounáležitostí a morální odpovědností.

    Ovšem člověk je u Kanta svobodná bytost a to znamená, že není k uskutečňování své rodové přirozenosti nijak veden instinkty a dalšími donucovacími nástroji přírody. Může se svobodně rozhodnout být technologicky zdatnou sobeckou opicí, ničící druhé a svět. Že tomu může být jinak, je podle Kanta jen "pouhá hypotéza".
    JK
    November 15, 2019 v 15.03
    Martinu Profantovi
    Velký Konstruktér v našich hlavách poněkud odflákl propojení a tím značně omezil prostředky umožňující součinnost mezi neokortexem a limbickým systémem. (Kdyby takhle pracoval ve kterékoli fabrice, asi by ho brzo vyhodili...) Možná spoléhal na to, že za nějakých 30 000 let poklidné evoluce se to "usadí" samo. No, nepodařilo se, šedá kůra se utrhla ze řetězu příliš brzy a předčasně si začala nárokovat samostatné fungování, takže Homo 2x moudrý dodnes přesně neví, jestli je spíš opice ovládaná amygdalou a hipokampem nebo spíš myslící tvor používající rozum. Jsme víceméně nedodělek a z toho vyplývají všechny známé průšvihy dějin. A někteří cyničtěji naladění jedinci z toho vyvozují, že jako přírodní druh jsme slepá ulička evoluce a že ten hlavní proud už dnes jde jinudy. (Kudy, to se ovšem neodváží vyjádřit ani ten nejotrlejší cynik...)

    Mimochodem, někde jsem dokonce narazil i na názor, že právě ten neobsazený funkční prostor mezi šedou kůrou mozkovou a limbickým systémem bylo nutno něčím vyplnit, protože horror vacui je skutečností; a to něco je prý Bůh... Někteří z toho vyvozují, že agnosticismus na daném stupni vývoje není normální, zatímco jiní se domnívají, že agnostici jsou naopak avantgardou evoluce. Mírně poučený laik s tím má potíž; neurovědy jsou v prudkém pohybu a u jejich popularizátorů se někdy těžko dají rozeznat bonmoty od vážně míněných sdělení. Nicméně dosti důležitým argumentem pro relativní fylogenetické mládí a "nedodělanost" šedé kůry je funkční nespecializovanost jejích jednotlivých oblastí, zvlášť ve srovnání s jasnou specializací vývojově starších částí mozku.
    JN
    November 15, 2019 v 15.34
    "Jedinec vnitřně nesvobodný, se ve svých společenských vazbách náhle začne chovat jako naprosto svobodná bytost?"
    Tvrdíte, pane Poláčku, že svobodu je nutno si vypracovat proti přirozenosti. Já jsem odpověděl, že to platí pouze pro jednotlivce, ale ne pro společnost.

    Důvod je velmi jednoduchý: Jedinec se může ROZHODNOUT, společnost se ROZHODNOUT NEMŮŽE.

    Jedinec se může ROZHODNOUT proti své přirozenosti, může se rozhodnout pro nějaký svůj duchovní vývoj, může se rozhodnout pro nějaké hodnoty či ctnosti a toto jeho svobodné rozhodnutí je projevem té svobody vypracované proti jeho přirozenosti.

    Společnost se ale ROZHODNOUT pro duchovní vývoj a pro nějaké hodnoty či ctnosti NEMŮŽE, společnost se k těmto hodnotám může pouze PŘIROZENĚ kulturně VYVÍJET a nemůže si svobodu vypracovat proti této vlastní přirozenosti kulturní evoluce.

    Takovouto "svobodu", vypracovanou proti přirozenosti kulturní evoluce, je možno společnosti pouze nadiktovat.

    Tedy, někdo musí tu "svobodu" té společnosti (proti její přirozenosti) nadiktovat. Taková nadiktovaná svoboda ale není svoboda.
    JP
    November 16, 2019 v 12.54
    Takže pane Nusharte, když se dejme tomu devadesát procent jedinců žijících v určité společnosti dohodne na tom, že je zapotřebí existenční a organizační základ dané společnosti pozvednout na jiný, nový, progresivnější stupeň - pak to bude projevem "nesvobody" této společnosti? Anebo to bude projevem "nesvobody" těch jednotlivců?...
    JP
    November 16, 2019 v 13.26
    Svoboda a přirozenost podle O. Slačálka
    Pane Profante, ta pasáž ze Slačálkova článku v Právu (Salon) je příliš dlouhá, nežli abych ji sem mohl ocitovat celou; ale v zásadě jde o to, že autor se zabývá tím, jakým způsobem se vydala (československá respektive česká) společnost po listopadovém převratu. Přičemž se tu jak známo vytvořily dva protichůdné ideové tábory: na straně jedné "idealisté" kolem Havla, a na straně druhé tvrdí pragmatici "trhu bez přívlastků" kolem Klause.

    Slačálek ovšem uvádí, že ve skutečnosti obě strany argumentovaly velmi podobným způsobem; a obě strany se odvolávaly na "přirozenost". Zatímco disidenti kolem Havla objevovali "autenticitu" a "přirozenost" lidského bytí, pak na straně druhé Klaus pracoval s představou o přirozeném tržním řádu, který samočinně, s pomocí oné "neviditelné ruky", přinese spravedlnost, zásluhovost, rozumnost a bohatství.

    Cílem této Slačálkovy argumentace je tedy doložit, že - přes všechny vnější střety Havlova "mravního fundamentalismu" a Klausova "tržního fundamentalismu" ve skutečnosti o b ě strany nakonec vycházejí z těch samých premis, že obě strany vycházejí z představy jakési původní, ryzí, nezkalené "přirozenosti", které je nyní nutno nechat volný průchod. Slačálek z toho dovozuje, proč nakonec - přes všechny ony osobní střety - nakonec mohlo dojít k celkem dobře funkční koexistenci obou těchto protagonistů, a především jejich ideologií.

    A k tomu pak - tedy k tomu jejich společnému axiomu jakési ryzí "přirozenosti" - pak Slačálek výslovně uvádí: "Přirozenost se v tomto pojetí světa rýmovala se svobodou. Z logického hlediska to nedávalo smysl: cožpak není přirozenost p r o t i k l a d e m svobody? Cožpak svoboda není něco, co musíme teprve vytvořit a často na přirozenosti vysloveně vyvzdorovat? Z historického hlediska to ale bylo pochopitelné: šlo o reakci na systém, který omezoval svobodu ve jménu něčeho, co bylo široce vnímáno jako 'nepřirozené'".

    Slačálek tedy říká v zásadě dvě věci:

    Za prvé, že tehdejší rekurs (obou táborů) na princip "přirozenosti" byl za daných historických okolností zcela pochopitelný.

    Ale za druhé Slačálek trvá na tom, že ztotožnění lidské svobody s "přirozeností" je samo o sobě objektivně chybné a ilegitimní; neboť skutečnou lidskou svobodu je nutno si vytvořit, vybudovat, vyvzdorovat v neustálém zápase právě s touto údajnou "přirozeností".
    JP
    November 16, 2019 v 13.42
    Platón a Kant o lidské svobodě
    O Kantovi tedy sám Slačálek neříká nic; toho jste do věci vtáhl sám.

    Co se tedy ale toho Kanta týče, on opravdu neříká v zásadě nic tak moc jiného nežli Platón. (Na tom není ostatně nic divného, že oba tito velcí myslitelé samozřejmě viděli v š e c h n y aspekty dané záležitosti.) Jenom kladli důraz na poněkud jiné z těchto aspektů.

    Což ovšem velice úzce souvisí s dobou, ve které žili. Platón žil v době kdy o zdaru obce a státu rozhodovaly jejich vůdčí elity - svobodný patricijský občan. A tedy - intelektuální a mravní kvality tohoto občana. Pro něj tedy bylo opravdu rozhodujícím to, aby tento - exkluzivní - občan plným způsobem rozvinul tyto své intelektuální a mravní potenciály, tedy ovládnutím a překonáním svých nižších, nekultivovaných, primárně tělesných respektive animálních sklonů.

    Zatímco Kant - ten žil v době kdy už se pomalu začala probouzet a formovat moderní občanská společnost, kdy tedy bylo nutno svobodu člověka formulovat ne jenom pro úzkou elitu, nýbrž pro - principiálně - v š e c h n y příslušníky této společnosti. A kdy tedy všichni příslušníci této společnosti musejí být považováni za principiálně rovné a rovnoprávné; a jako médium či zdroj pro tuto rovnoprávnost Kant nalézá právě tu rozumovost člověka, která zadává jeho exkluzivní status oproti celé ostatní přírodě. Jak u Platóna tak u Kanta je tedy člověk - na základě své rozumovosti - exkluzivním tvorem; rozdíl je v tom, že u Platóna tato exkluzivita platí reálně jenom pro značně omezený počet příslušníků dané společnosti, zatímco u Kanta platí apriori pro všechny (bez ohledu na to, že zdaleka ne všichni tohoto svého potenciálu dokáží - respektive jsou ochotni - reálně využít.)

    Opakuji tedy ještě jednou, on ten rozdíl mezi Platónem a Kantem není objektivně nijak obrovský, je to vlastně jenom rozdíl v posunutí těžiště věci: pro Kanta je člověk svobodný per se, zatímco u Platóna si člověk svou svobodu musí napřed vypracovat a vybojovat, a to sice p r o t i své "přirozenosti", tedy proti přirozeným, ale nekultivovaným sklonům svého těla.

    Slačálek tedy, jak vidět, se plně staví do této antické tradice pojetí svobody - která člověku není dána automaticky, samovolně, nýbrž kterou si každý člověk napřed musí dokázat vytvořit ve svém vlastním nitru.
    JP
    November 16, 2019 v 13.49
    Musím ale ještě trochu poopravit můj výklad o Platónově pojetí duše ze včerejška: způsob mého podání by mohl vést k představě, že podle Platóna měl člověk dvě zcela různé duše: na jedné straně tu "nesmrtelnou", tu intelektuální - a na straně druhé tu "smrtelnou", přízemně-tělesnou.

    Ve skutečnosti podle Platóna člověk má samozřejmě jenom jednu jedinou duši; ta se ale skládá z několika dílů. - Vlastně ze tří, já jsem to pro zjednodušení zredukoval jenom na dva, protože ta střední část (kolem srdce), část emocionální, ta v daném případě nehraje roli, ta jenom zesiluje působnost té části duše, která - v souboji se svým antipodem - nabude vrchu.

    Právě proto ale (protože Platón člověku dává jednu společnou duši) se ukazuje o to zřetelněji, že principiálně není možné, aby člověk byl na jedné straně "svobodný" (v důsledku čiré přítomnosti rozumné složky jeho osobnosti), a zároveň na straně druhé ovládaný svými "přirozenými", tělesnými tužbami a sklony. Není možné, aby - jedna jediná - duše mohla být natrvalo takto rozštěpena na dvě zcela různé charakteristiky; nakonec se v celku této duše prosadí buďto ta animalita, a n e b o ten rozum.
    JP
    November 16, 2019 v 14.10
    Horror vacui a Bůh
    Ano, pane Kalousi, ten horror vacui tu zřejmě skutečně bude ve hře; ale jestli zrovna jako prostor mezi dvěma vrstvami mozku, to se jeví být až příliš materialistické vysvětlení.

    Problém bude zřejmě v tom, že člověk je tím jediným tvorem v celé přírodě, který nedokáže unést svou vlastní existenci. Zvíře prostě žije; ale člověk, ten překračuje ten úzký horizont bezprostřední existence, a to jak v rovině časové, tak i (a především) smyslotvorné.

    Člověk má velice intenzivní potřebu smyslu vlastní existence; ale tento smysl nemůže nalézt v tom, co postačuje zvířeti, tedy v pouhé fyzické existenci. A právě tady - tedy v té propasti mezi smyslem chtěným a smyslem nepřítomným - vzniká ten pocit obrovské prázdnoty. Který si člověk musí nějakým způsobem zaplnit; a právě tady vstupuje na scénu Bůh, který tuto propast, tuto prázdnotu naplňuje svým vlastním, nezpochybnitelným, absolutním smyslem.
    November 16, 2019 v 14.26
    Zatímco vy, pane Poláčku, si tu svou prázdnotu zaplňujete svým vlastním smyslem, který jste si za tím účelem vymyslel vy sám.
    JK
    November 16, 2019 v 16.45
    Evě Hájkové
    A to je špatně?

    Už jsem tu několikrát odkazoval na esej Kurta Vonneguta Absťák (angl. Cold Turkey). Ale vlastně celé Vonnegutovo dílo je přece o hledání (nebo vymýšlení, jestli chcete) toho smyslu. Vonnegut jako agnostik, kterého americký intelektuální mainstream v určité době zásadně označoval za podezřelého nihilistu a hnusného cynika, ten smysl hledá v tom, že člověk - cituji - tu je proto, aby to tu pomáhal přežít ostatním lidem, ať už to "to" znamená cokoli. Filosofové se nad takovou definicí radikálního humanismu ošklíbají, ale za sebe musím říct, že lepší neznám.

    Jistě, Vonnegut nebyl "normální": Jeho předkové byli Němci, což bylo v USA za II. světové války samo o sobě podezřelé, on sám jako voják US Army padl koncem roku 1944 v Ardenách do německého zajetí a jako zajatec v únoru 1945 přežil spojenecké bombardování Drážďan, po němž se zúčastnil odklízení jeho obětí. Po návratu domů pak 10 let vůbec nic nenapsal - takhle dlouho mu trvalo, než se z toho vzpamatoval. Nicméně kdo jiný než člověk s takovým životním příběhem by měl přemýšlet o smyslu života? A navzdory všemu ho dokázal hledat a najít i bez Boha a touto cestou se dopracoval k humanismu. Jestli někdo splňuje kritéria dospělého lidství, jsou to ti, kdo k němu žádného pánaboha nepotřebují, a přesto se lidsky (tím míním nikoli jako lidoopové) dokážou chovat. Ti, kdo ho potřebují, jsou jako děti, které z dětské mentality nikdy nevyrostly nebo které do ní pod tlakem životních okolností zase upadly.
    MP
    November 16, 2019 v 17.31
    Josefu Poláčkovi
    Rozdíl mezi Platónem a Kantem je zcela zásadní. U Platóna má každý člověk usia, která je nepodmíněná historicko-kulturní situací (její realizace a neschopnost většiny lidí ji přivést k akmé ano, ale usia nikoliv) u Kanta se lidskost člověka vytváří v dějinách a rozvíjí ve sledu generací.

    Redukce lidskosti k nějaké "věcné" přirozenosti, kterou je jen třeba poznat a smířit se s ní -- v případě Klausem hlásaného ekonomického liberalismu redukce k bytosti schopné racionálně rozpoznávat své zájmy a zištně je sledovat -- je v pokantovské filosofii výraz regresu. Potud má Ondra Slačálek ve své kritice pravdu.
    Mýlí se při kritice Havla, autenticita není totéž, co přirozenost a Havlův body art autentického člověka nemá nic společného s nějakou animální či ideální lidskou přirozeností. Je čiře existenciální a slovo fundamentální k němu nepasuje.
    November 16, 2019 v 17.45
    J. Kalousovi
    A kdo určuje, jestli někdo splňuje kritéria dospělého lidství, jestliže tu není žádný společný smysl ? Vy, popřípadě Vonnegut? Nakonec je to zase jen věcí názoru. Ten a ten člověk se mně jeví jako dospělý a ten a ten ne. A někomu jinému se to může jevit přesně naopak.
    JK
    November 16, 2019 v 18.57
    Evě Hájkové
    Jak to, že tu není společný smysl? Být tu pro ostatní lidi není dostatečný společný smysl i pro věřící? Toto kritérium dostatečně nesplňuje nároky příslušníků i té údajně morálně nejvyspělejší části lidstva, za niž se kdovíproč považují věřící křesťané?

    Stará židovská moudrost praví, že kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.
    JN
    November 16, 2019 v 19.12
    "Svobodu je nutno si vypracovat p r o t i vlastní přirozenosti" (jednotlivec a společnost)
    "Takže když se devadesát procent jedinců v určité společnosti dohodne, že je zapotřebí existenční a organizační základ jejich společnosti pozvednout na nový progresivnější stupeň - bude to projevem 'nesvobody' této společnosti? Anebo to bude projevem 'nesvobody' těch jednotlivců?"

    Ani jedno, ani druhé, pane Poláčku.

    Když se devadesát procent jedinců v určité společnosti shodne na potřebě nějaké společenské změny, bude to projevem PŘIROZENÉHO KULTURNÍHO VÝVOJE té společnosti.

    Zatímco když devadesát procent jedinců té společnosti bude proti určité změně, ale ta změna bude té společnosti přesto vnucena, bude to projevem "svobody" vypracované proti vlastní přirozenosti té společnosti.

    November 16, 2019 v 19.16
    J. Kalousovi
    Křesťané snad nezachraňovali životy? Třeba i v koncentráku? To jste o nich asi nikdy nic nečetl. Každý jsme ovšem neměli tu příležitost být v koncentráku. Já ostatně nepovažuji koncentráky za něco, kde by se běžně muselo dokazovat dospělé lidství. Jsou spíš projevem nedospělosti lidstva jako celku.
    Jinak, u jedince kdysi platilo za znak dospělosti, že se především uměl o sebe materiálně i jinak postarat. A následně i o svou rodinu.
    Křesťané se nepokládají za morálnější než ostatní lidé. Většina křesťanů o sobě říká, že jsou hříšní. Takže si je patrně pletete s farizeji. Ačkoliv, najdou se i tací, kteří se jim mohou v něčem podobat.
    Křesťané jsou tu zajisté i pro lidi. Nijak to neodporuje tomu, že žijí především Bohu. Bůh přece není proti lidem.
    Mohu se vás zeptat, jestli vy osobně jste tady na světě jenom pro lidi? A úplně pro všechny? Nebo jste tu částečně i pro sebe?
    JK
    November 16, 2019 v 19.34
    Evě Hájkové
    Kde píšu, že tu chci být úplně pro všechny lidi?
    JK
    November 16, 2019 v 19.49
    Evě Hájkové
    "Ačkoliv, najdou se i tací, kteří se jim mohou v něčem podobat."

    Najdou, a v množství více než malém. I mezi těmi nejpomazanějšími hlavami.

    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/potvrzeno-knez-zneuzival-zeny-cirkev-mlcela-policie-uzavrela-pripad-ze-zvlastniho-vysetrovani-80229
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/policie-vysetruje-kardinala-duku-kvuli-sexualnimu-zneuzivani-kryl-pachatele-rika-jedna-z-obeti-79839
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/mezi-dominikany-se-o-zneuzivani-mluvilo-ale-duka-to-zasadne-odmital-rika-byvaly-clen-radu-79926

    "Jinak, u jedince kdysi platilo za znak dospělosti, že se především uměl o sebe materiálně i jinak postarat. A následně i o svou rodinu."
    :-D

    V tom případě jsou nejdospělejšími lidskými jedinci Babiš, Kellner, Bakala a další, kdo zajistili své rodiny na x generací dopředu... nebo aspoň do příštího společenského převratu.

    "Každý jsme ovšem neměli tu příležitost být v koncentráku."

    To sice ne, ale dost z nás má doma někoho, o koho pečujeme. Dost z nás mělo příležitost zúčastnit se pomoci uprchlíkům nebo obětem živelních pohrom. Atd. apod.
    JN
    November 17, 2019 v 1.58
    V čem je tedy rozdíl mezi následujícími větami, pane Kalousi?
    "Člověk tu je proto, aby to tu pomáhal přežít ostatním lidem, ať už to 'to' znamená cokoli."

    "Člověk tu je proto, aby ostatním lidem přinášel svůj klid, pokoj, přijetí (nesouzení), lásku a pomoc; ne proto, aby ostatním vysvětloval, jak 'to' nejlépe uspořádat."
    JN
    November 17, 2019 v 2.04
    "Cožpak není přirozenost protikladem svobody?"
    Tato Slačálkova otázka má podobný smysl, jako třeba otázka, zda je dobro identické s krásnem. Zeptejte se Wittgensteina.
    November 17, 2019 v 7.37
    Já bych jenom připomněla známou věc, že totiž ta lidská přirozenost sama o sobě není špatná, ale je, jak říkají křesťané, narušena hříchem. A to je právě to, co by se mělo přemáhat. Samozřejmě, především každý sám u sebe.
    JP
    November 17, 2019 v 11.55
    Paní Hájková, já onen smysl tohoto světa a naší přítomnosti v něm ovšem nehledám jenom nějak "sám pro sebe" - nýbrž naopak, hledám ho na základě víceméně souvislé linie evropského myšlení od dejme tomu Platóna až po Hegela a Marxe. (A že do této linie samozřejmě patří i tradice křesťanská, je zcela nesporné.)

    Ovšem - nedá se nic dělat, ale tato dosavadní intelektuální a duchovní linie v tuto chvíli není schopna dávat žádné opravdu přesvědčivé odpovědi. Vy se snažíte tuto prázdnotu, ten pocit "horror vacui" zaplnit a přehlušit tím, že se upínáte k odpovědím a receptům starým dva tisíce let. Může to být samozřejmě relativně úspěšná životní strategie, pro přehlušení onoho pocitu prázdnoty; ale to všechno nic nemění na tom, že tyto staré odpovědi v moderní době čím dál tím více ztrácejí na své přesvědčivosti. A že tedy pro dobu přítomnou, a tím spíše pro dobu budoucí je nutno nalézt odpovědi jiné, nové.

    Donekonečna se (pouze) z minulosti vyžít nedá.
    JP
    November 17, 2019 v 12.10
    Horror vacui
    Zastavme se ještě poněkud déle u tohoto fenoménu, když už jsme na něj narazili. Leccos totiž opravdu hovoří pro to, že je to naprosto klíčový stav lidské duše, lidské bytosti.

    Ve zcela obecném smyslu vlastně každý člověk, zcela principiálně, v sobě tento "horror vacui" má a cítí. To je svým způsobem zcela pozitivní moment: právě cítěná potřeba zaplnit tuto prázdnotu nás - jako lidské bytosti - žene vpřed, nedovolí nám zůstat na úrovni dobytčete spokojeného s tím, že se nažere a že má teplou stáj.

    Je to právě tento pocit, toto vědomí existenciální prázdnoty, které nás nutí a pohání hledat to, čím tento prázdný prostor zaplnit. A sice co by ho mohlo zaplnit odpovídajícím, člověku a jeho duši přiměřeným způsobem. Je to tedy právě to, co nás nutí klást si otázky existenciální, otázky filozofické, otázky duchovní. A hledat na tyto otázky odpovědi.

    To negativní na tom celém je to, že tento pocit prázdnoty je tak palčivý. A tak se mnoho lidí pokouší zaplnit ho jakýmkoli způsobem, jakýmkoli obsahem; hlavně když už nás nechá na pokoji.

    Proto se lidé doslova jako ten pověstný tonoucí chytají prvního stébla, které jim přijde pod ruku - a toho se pak drží s až zoufalou křečovitostí, neboť mají hrůzu z toho, že by mohli ztratit i tuto sebemenší oporu ve svém žití. A proto od sebe odrážejí všechny ruce, které by jim to stéblo chtěly vzít, a nabídnout jim - vzdálenou - možnost opory lepší, silnější, trvalejší.

    Cesta za pravou a pravdivou náplní našeho žití - ta je v prvé řadě spojena s naší ochotou pustit se toho prvního stébla, a vykročit do onoho prázdna. Dokázat vydržet, ustát náraz s nicotou. S tou nicotou, kde se bortí všechny naše dosavadní jistoty, kde to jediné co zůstává je jenom naše vlastní Já - nahé, nechráněné, bloudící. Které se teprve časem může dokázat propracovat k poznání, že tak úplně prázdný ten prostor přece jenom není; že tam je v každém případě ještě i pár dalších duší, které se stejně tak vydaly na cestu hledání. A že je tam přece jenom možno nalézt, vybudovat si alespoň několik záchytných bodů.

    Ale přesto - to je nutno si přiznat - tato cesta přes říši prázdna vždycky bude cestou nejistot; a vlastním zápasem s těmito nejistotami.
    JP
    November 17, 2019 v 12.28
    Platón a dějinný vývoj
    Ono je to totiž u toho Platóna, pane Profante, přece jenom všechno ještě o dost složitější. Což se dost často přehlíží.

    Na straně jedné: samozřejmě ano, ten Platónův model je bezprostředně principiálně statický, je zde dán ten zcela fixní svět (božských) idejí, svět pozemský je jenom jeho nedokonalou kopií; a své pravé (duchovní, intelektuální) podstaty člověk může dosáhnout jedině tak, když se dokáže (vnitřně, osobně, individuálně) vypracovat na úroveň oněch idejí.

    Potud tedy dobře; jenže na straně druhé se opravdu nedá tvrdit, že by Platón neměl žádné ponětí ani o (dějinném) vývoji, ani o společenských souvislostech onoho osobního respektive intelektuálního růstu a zrání.

    Za prvé: Platón naprosto má svůj vlastní model historického vývoje lidstva. Je to sice model principiálně kruhový (stejně jako u Hegela); ale vývoj to je.

    Podle Platóna lidé původně žili u bohů, a od těchto bohů také obdrželi všechno jejich vědění a poznání. Tehdejší lidé tedy už byli na stupni vší dosažitelné (intelektuální i mravní) dokonalosti. Jenže - pak ti prvotní lidé všechnu tuto svou (božskou) dokonalost ztratili; zčásti v důsledku světové potopy(!), zčásti v důsledku své vlastní špatnosti. Upadli tedy do stavu prakticky zcela barbarského; a všechny ty ztracené dovednosti a kvality se musí zase znovu učit.

    Takže jak vidět, Platón opravdu znal princip dějin, princip vývoje. A za druhé: on si byl naprosto vědom i společenských souvislostí tohoto pokroku (respektive návratu) lidstva k onomu výchozímu stavu naprosté dokonalosti. Kdyby si těchto společenských souvislostí nebyl vědom, pak by si mohl ušetřit veškerou práci s napsáním své "Ústavy" a svých "Zákonů" - a plně by mu postačilo doporučit člověku tichou, ryze individuální kontemplaci v pohodě jeho domácího krbu.

    Platón tedy velice dobře věděl, že ten vývoj k dokonalosti (tedy k naplnění všech lidských potenciálů) je sice na jedné straně individuální, ale na straně druhé společensky a historicky podmíněný. (A že vrcholem tohoto vývoje má být onen pověstný Platónův "stát filozofů", není asi zapotřebí vůbec dodávat.)

    Takže bych i nadále trval na přesvědčení, že ten rozdíl mezi koncepcí Platónovou a koncepcí Kantovou není zase až tak velký, jak by se na první pohled mohlo zdát. Opakuji znovu: je jenom přirozené, že oba tak velcí myslitelé viděli a zohlednili všechny klíčové aspekty dané záležitosti. A že veškeré rozdíly vznikají jenom jako důsledek zdůraznění různých aspektů celé věci.
    JP
    November 17, 2019 v 13.04
    Otázka přirozenosti
    Podívejme se teď ještě jednou na tu otázku přirozenosti. Zdá se, že v dosavadních diskusích se tu leccos promíchalo.

    Je nutno si uvědomit, že tady musíme důsledně rozlišovat tři značně rozdílné aspekty přirozenosti:

    - přirozenost lidské bytosti jako takové

    - přirozenost konkrétního lidského individua

    - přirozenost vývoje.

    Když O. Slačálek - ve spojitosti s Havlem - vedle sebe klade pojmy "autenticita" a "přirozenost" - ano, to je dost diskutabilní, a v první chvíli mě to také zarazilo. Ale je nutno si uvědomit, v jakém smyslu to Slačálek myslel.

    Počněme Klausem: ano, V. Klaus žil a žije v přesvědčení, že člověk je ve své nejhlubší podstatě ryzí "homo oeconomicus", že tedy nemá v hlavě nic jiného nežli neustálé pachtění za bohatstvím. A že je to tak dokonce dobře. Klaus tedy vycházel z toho (a nutno přiznat že hodně velkým právem, jak ukázal další vývoj), že jakmile se odstraní umělé překážky ideologie, tak že národ se jako jeden muž vrhne - se vší přirozeností! - právě na toto pachtění se za vlastním bohatstvím. Opakuji ještě jednou: v daném smyslu se tedy Klaus zcela právem spoléhal a odvolával na přirozený vývoj, na lidskou "přirozenost". Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

    Oproti tomu (idealista) Havel ovšem člověka definoval zásadně jinak. Pro něj tkvěla lidská přirozenost ve svobodě; a zdálo se mu tedy být zcela přirozeným, že jakmile padne ona překážka ideologie, tak že lidé naprosto přirozeně začnou hledat a uskutečňovat svou svobodu. Svobodu pravou - a tedy "autentickou".

    A právě tady navazuje Slačálek s tím, že nakonec tedy Havel i Klaus sdílejí společné metodologické východisko: oba se spoléhají na lidskou "přirozenost". Sice se liší v názoru na to, z čeho tato přirozenost pramení a co má být jejím výsledkem a cílem; ale to co je jim společné je to, že oba věří, že člověk se s p o n t á n n ě (tedy: "přirozeně") dostane do optimálního respektive žádoucího stavu.

    A právě tady navazuje Slačálek s tím, že tato (oběma sdílená) víra je pouhá fikce. Která je u Havla nakonec ještě fatálnější než u Klause.

    Klaus má jak řečeno pravdu ve svém odhadu reálného charakteru a životních motivací většinové populace; výsledkem této "přirozenosti" ovšem není člověk úplný, nýbrž jenom ten redukcionistický, omezený homo oeconomicus.

    Oproti tomu Havel chce mít toho úplného, celistvého člověka - ale naivně se spoléhá na to, že proces utváření tohoto celistvého člověka bude procesem spontánním, tedy "přirozeným".

    A právě tady Slačálek - naprostým právem - konstatuje: takovýto předpoklad je iluze, reálným stavem je pravý opak. Člověk přenechaný pouze své vlastní spontaneitě ("přirozenosti") nevyhnutelně degeneruje k tomu klausovskému golémovi konzumní ekonomiky; pokud chce člověk opravdu získat svou pravou svobodu, pak si ji musí vypracovat, vybojovat p r o t i této své spontánní "přirozenosti".

    Jak řečeno úvodem, my musíme rozlišovat různé formy přirozenosti. Havel vychází z toho, že pravá svoboda (autenticita) je přirozeným stavem člověka, lidské bytosti vůbec; a že tedy p r o t o je tato svoboda stejně tak přirozeným stavem lidského individua.

    Slačálek by s největší pravděpodobností té první tézi přisvědčil (tedy že pravá svoboda je nepostradatelnou součástí lidské bytosti vůbec) - ale zároveň zcela realisticky vidí, že lidské i n d i v i d u u m má vždy spontánní (tedy: "přirozenou") tendenci podlehnout svým nižším, přízemnějším sklonům - a tedy stát se v realitě oním klausovským omezencem, zcela podléhajícím lákadlům peněz a materiálního světa vůbec.
    November 17, 2019 v 13.25
    Donekonečna jistě ne, pane Poláčku. Jenom do doby, než se Ježíš vrátí na zem. Společný smysl nelze vymýšlet. Musí se zjevit.
    Člověk ale potřebuje také svou osobní víru. Nebojte se, já o ní možná časem také přestanu mluvit. To většinou jen zpočátku bývá člověk vírou tak naplněn, až si myslí, že musí o ní všem říkat.
    MP
    November 17, 2019 v 16.19
    Josefu Poláčkovi
    Ano, možná to tak Slačálek myslel, ale u Havla to není pravda. Autenticita není nic, k čemu bychom došli spontánním, přirozeným způsobem. Co je pro něj autenticita, vyjádřil Havel financujícím způsobem v eseji o Vaculíkově Českém snáři (Odpovědnost jako osud):

    „Proč ale vlastně nelze? Z pochopitelného důvodu: jeho odpovědnost, jeho slušnost, jeho cit pro solidaritu a pro spravedlnost mu to nedovolí. Jinými slovy: přesně ta jeho vlastní lidská integrita, která se cítí být trvale ohrožována rolí „disidenta“, ho nutí zase a znovu provozovat ‚disidentství‘, být ‚disidentem‘.“

    Nic není zaručeno, ani nějakou autentickou přirozeností, ani dějinami nebo světovým duchem. Člověk žije v žitém světě a tady a teď tohoto světa nám dává morální normy, víme, co se nedělá. Nenaučili jsme se to v mateřské školce, protože tam nám to řekla paní učitelka a my jsme za to byli chváleni. Teprve tedy, když je jednodušší a bezpečnější ty normy zapomínat a překrucovat, když už víme, jak výhodně může být „zradit kamaráda“ a jak za to budeme chváleni autoritami, tehdy se hraje o naší autenticitu.
    Bylo to nezměrně těžké v době, kdy elementární slušnost člověka byla zkoušena např. tím, že jít na pohřeb vlastnímu vysokoškolskému učiteli znamenalo ztrátu povolán a "disidenství" a je to nezměrně těžké dnes, v době konformity, ale patří to nikoli k lidské přirozenosti, ale k lidské důstojnosti.

    Morální extremismus Havlových postojů byl rozebírán mnohokrát, ale právě toto pojetí lidského pobývání jako rezistence vůči odcizujícím systémům by nemělo být zapomínáno či zplošťováno do karikatury, se kterou je pak snadné se vypořádat.
    JN
    November 17, 2019 v 17.23
    "Nehledám jenom nějak 'sám pro sebe' - nýbrž naopak"
    Hledáte tedy, pane Poláčku, pro někoho jiného, nebo nehledáte jenom pro samotné hledání (samoúčelně), ale proto, abyste "ho" (až ho najdete) použil k nějakému jinému účelu?
    JP
    November 18, 2019 v 12.24
    Svoboda vnější a svoboda vnitřní
    To je přesně ten rozdíl v nuancích, na který jsem upozorňoval, pane Profante.

    Samozřejmě že Havlovi bylo jasné, že z ryze i n d i v i d u á l n í h o hlediska je nutno si tu vlastní integritu vyzískat, vypracovat, vyvzdorovat. A to nejen vůči vnějšímu světu a jeho tlakům, ale i vůči vlastní slabosti.

    Ale - tady se Slačálek zabýval v prvé řadě nikoli ryze individuálním snažením, nýbrž rovinou společensko-dějinnou.

    A právě v tomto ohledu vytýká Havlovi - a podle mého vlastního přesvědčení naprosto právem - to, že Havel uvěřil tomu, že poté co budou odstraněny ideologické zábrany, že s p o l e č n o s t jako taková se víceméně samovolně obrodí, že obnoví zdravé jádro svého žití, tedy jednou větou, že p o l i t i c k y osvobozená společnost se v zásadě samovolně (a tedy: "přirozeně") osvobodí i po stránce substanciálně lidské, humánní, kulturní a mravní.

    Abych celou věc snad ještě plastičtěji ilustroval: musím doznat, že svého času jsem sdílel ty samé iluze. Sdílel jsem je do té doby, dokud jsem sám žil v (totalitním) Československu. V těch dobách strašlivého politického, duchovního i mravního marasmu se opravdu zdálo, že - zvulgarizovaně řečeno - že "za všechno můžou komunisti". A že až tuto bandu samovládných dogmatiků vypráskáme, že se národ nadechne k nové svobodě, vnitřně se obrodí, a i ve svém vlastním nitru bude stejně tak svobodným, jakým bude i navenek, tedy ve sféře vztahů státněpolitických respektive občanských.

    Tuto víru, tuto iluzi jsem tedy sdílel i já sám - až do té doby, než jsem odešel na Západ. A kdy jsem musel projít (nemálo hořkým) poznáním, že bohužel tomu tak není. Že není naprosto žádné bezprostřední souvislosti mezi svobodou vnější (politickou), a mezi svobodou vnitřní. A že právě ti kdo mají nejvíce té svobody vnější, velmi často zůstávají v zajetí své nesvobody vnitřní, jsou nejvíce ve vleku svých nevědomých, přízemních, konec konců lidské bytosti nedůstojných žádostivostí, pohnutek, až přímo pudů.

    Paradoxně ten člověk "svobodného" Západu se v mnohém jevil - ohledně této vnitřní svobody - ještě mnohem nesvobodnější, nežli člověk totalitního Východu. Protože právě ten člověk žijící v útlaku je nucen si budovat, vybojovat tu pravou svobodu vnitřní; zatímco toho člověka žijícího v naprosté svobodě vnější k tomu nic nenutí. A nic nemotivuje. A tak ve své naprosté "svobodě" zůstává plně (a s radostným vnitřním přesvědčením) ve vleku nižších, přízemnějších součástí své vlastní existence.

    A to je podle mého přesvědčení přesně to, co má na mysli O. Slačálek. Tedy tu (jak Klausem tak Havlem společně sdílenou) iluzi o tom, že naprosto postačí vytvořit svobodu vnější, politickou - a že už jenom tím, zcela přirozeným samospádem, se nám tu obnoví, zrestauruje, zdegeneruje "ten pravý" člověk v celé své kráse. To že si Havel a Klaus toho "krásného člověka" představovali každý poněkud jinak, nic nemění na tomto společně sdíleném východisku, na této společně sdílené iluzi.
    HZ
    To já si na rozdíl od vás myslím, pane Poláčku, že Havel se domníval, že na tom obnovení společnosti budou muset lidi tvrdě makat. Že místo toho seděli u televize, protože to chtěli vidět v přímém přenosu, už nebyla jenom jeho vina.
    Jeho vina vyplývala z jeho osobního založení: nebyl praktický politik, který by založil stranu nebo hnutí, budoval ji odspodu, vypracoval pro ni program a prosazoval ho v denních politických půtkách. To bylo nad jeho síly.
    JP
    November 18, 2019 v 13.49
    Svoboda - exkluzivní, nebo univerzální hodnota?
    Ještě bych se vrátil k těm dvěma zásadně rozdílným pojetím lidské svobody, reprezentovaným Platónem a Kantem.

    Připomeňme si: podle Platóna může člověk plného dovršení svých bytostných potenciálů (a tím fakticky své svobody) dosáhnout jenom a pouze tehdy, když překoná všechny svody přízemní části své duše, a když naopak plně rozvine tu vyšší část své duše - část rozumnou, duchovní, mravní. V daném smyslu - jak jsme si už uvedli - je tedy to Platónovo pojetí principiálně exkluzivní; jenom za určitých podmínek je možno této své plné lidské svobody dosáhnout, a reálně je to možné jenom úzké vrstvě (vzdělaných) svobodných občanů.

    Oproti tomu u Kanta je samotná r o z u m o v o s t (tedy už samotná schopnost člověka existovat jako rozumná bytost) dostatečnou kvalifikací pro nepodmíněnou svobodu člověka. Toto Kantovo pojetí svobody je tedy principiálně univerzální, není možno z ní nikoho vyloučit.

    Už jsem také zmínil, že tato rozdílná pojetí souvisejí zřejmě s dobou, s dějinnou érou ve které oba tito myslitelé žili. To Kantovo univerzalistické pojetí lidské svobody je nám dnes tedy ovšem spontánně mnohem bližší - je "demokratičtější", a prakticky skutečně na tomto principu spočívá celá moderní civilizovaná společnost, s jejím pojetím nezadatelných, univerzálních lidských práv.

    Nicméně - nedá se nic dělat, ale tento ve své době naprosto progresivní univerzalismus má i svou přinejmenším diskutabilní stránku. V jeho důsledku totiž nevyhnutelně dochází k zásadnímu z p l o š t ě n í, ne-li přímo vyprázdnění pojmu lidské rozumnosti, a tedy spolu s tím i lidské svobody.

    U Platóna, tam si člověk musí ten stav svého naplnění, a tedy své svobody skutečně napřed vypracovat, vybudovat, v dlouhém a náročném procesu svého intelektuálního, duchovního a mravního zrání.

    Ale jakmile začne platit onen princip ničím nepodmíněného univerzalismu, pak tím zároveň odpadá jakákoli nutnost brát na sebe námahu toho vlastního sebevzdělávání, své vlastní kultivace. Když platím za naprosto a nepodmíněně svobodného už tehdy, když mám samotnou s c h o p n o s t rozumného myšlení - proč bych se měl ještě namáhat směřovat někam dále, někam výše?

    Ostatně, nějaké takové "dále a výše" tady vlastně automaticky odpadá. Tam kde už na samotném počátku bylo dosaženo - principiálně - všeho, tam už vůbec není kam ještě dále směřovat, o co ještě více usilovat.

    A tak se nevyhnutelně staví otázka, jestli přece jenom už nenastal čas k tomu, se na tu platónskou exkluzivitu lidské svobody zase rozpomenout.

    Bezpochyby: ten univerzalistický moment lidské svobody není možno v žádném případě vzdát. To je skutečně jednoznačný a nezpochybnitelný výdobytek moderní doby, moderní civilizované společnosti. Ale jedná se o to, zda není zapotřebí tento - nediferencovaný a o sobě bezobsažný - univerzalismus d o p l n i t o ten moment platónské exkluzivity; tedy o ten moment, že skutečného naplnění, pravé lidské svobody může dosáhnout jenom ten, kdo ne pouze formálně, ne pouze ve svém potenciálu, nýbrž aktuálně a reálně rozvinul, zkultivoval všechny své lidské a osobnostní schopnosti, možnosti a kvality.
    MP
    November 18, 2019 v 13.56
    Josefu Poláčkovi
    Mohl byste ta svá tvrzení zkusit nějak doložit, interpretací Havlových textů nebo jednání? Zatím čtu jen alibismus typu: my jsem se svobodou dokázali miň, než bychom chtěli, tak za to určitě někdo může. A proč ne Havel?
    JP
    November 18, 2019 v 14.13
    "Čeká nás mnoho práce..."
    "Tvrdě makat" - to je zase něco jiného, paní Zemanová.

    A mě to velice upomíná na československý reformní rok osmašedesátý. Ve svém věku jsem tehdy o politice neměl prakticky vůbec žádné ponětí; ale do paměti se mi vryla jedna věta, která byla čelními reformními politiky při různých diskusích a rozhovorech s nimi opakována jako mantra stále dokola: "Čeká nás ještě hodně práce!"

    Totiž - a to je opravdu velice zajímavá souvislost - i ti reformní komunisté tehdy pevně věřili v "přirozený vývoj". Oni byli opravdu zcela poctivě přesvědčeni o tom, že socialismus je přirozeností člověka, a že dějinný vývoj směřuje přirozeně k socialismu.

    Takže i tady se nám zase znovu a znovu opakuje to stále stejné schéma: spoléhání se na "přirozenost", na přirozený vývoj. Každý ze všech tří uvedených aktérů má svou vlastní představu o uspořádání lidské společnosti; tyto představy jsou navzájem neslučitelné, nicméně každý z nich je pevně přesvědčený, že právě ta jeho je ta pravá. A že právě ona je zakotvena v lidské "přirozenosti".

    Ano, i ti reformní komunisté tehdy - při pohledu především na dezolátní stav národního hospodářství - si byli plně vědomi toho, jak obrovský kus práce na ně čeká, při snaze uvést to všechno alespoň v základních rysech do pořádku. Ale - opakuji ještě jednou - všechnu tuto práci a námahu považovali za souladnou s přirozeným vývojem, s přirozeným spádem věcí.

    A u Havla můžeme předpokládat ten samý stav věcí: i v jeho době se společnost (ekonomicky i mravně) nacházela ve zcela dezolátním stavu. I on si tedy nutně musel být vědom toho, že "nás čeká ještě hodně práce". Ale i on se domníval, že tato "práce" bude nadnášena vlnou spontánního, přirozeného vývoje.

    A stejně jako si reformní komunisté roku osmašedesátého nedokázali uvědomit a připustit, že socialismus jde daleko spíše p r o t i lidské přirozenosti, a že tedy při pokusu o jeho výstavbu je daleko spíše nežli "hodně práce" očekává naprosté ztroskotání, tak stejně tak Havel si nedokázal uvědomit a připustit, že jeho naděje v mravní obrodu společnosti (ve smyslu ctnostného a odpovědného občana antické polis) jdou ve skutečnosti konec konců proti lidské přirozenosti, proti - přirozenému! - lidskému egoismu, lidské omezenosti.

    Nakonec ve svém tomto spoléhání se na lidskou "přirozenost", na samovolný vývoj byl nejblíže pravdě Václav Klaus. On se spolehl právě na ten "přirozený" lidský egoismus, na "přirozenou" lidskou primární touhu po materiálních statcích - a proto právě on byl nakonec vítězem. A Havel mu k tomu se vším svým idealismem nakonec jenom dělal stafáž.
    JP
    November 18, 2019 v 14.25
    Pane Profante, to že "my jsme se svou svobodou dokázali míň, než jsme chtěli", je dnes už (alespoň v táboře levice) celkem vzato zcela univerzálně sdíleným přesvědčením. (Pokud byste o tom měl nějaké pochybnosti, pusťte si záběry ze - sobotní! - pražské Letné.)

    - To jenom senátor Kubera při rituálním kladení věnců k událostem na Národní třídě radostně povykoval, že "dneska si lidi můžou všeho užívat, a to je přesně to co jsem chtěl!"

    Ano, toto - pravicové - pojetí lidské svobody se vyčerpává jenom a pouze s tím, že "lidé si mohou užívat"; že by lidská svoboda mohla (a měla) mít ještě nějaký hodnotnější obsah nežli "si užívat", něco takového překračuje možnost chápání takovýmto způsobem strukturovaných osobností.

    Co se pak Havla týče - nikdy jsem netvrdil, že by "za to (v uvedeném smyslu) mohl". Já jenom říkám a znovu opakuji, že tehdejší disidenti (tj. jejich idealisticko-humanistické křídlo) propadli iluzi o samovolném vyústění politického převratu v pozitivní, všestranně humánní přerod celé společnosti.

    Ostatně, tuto zásadní diskrepanci mezi původními ideály a následnou realitou si postupem času čím dál tím více uvědomoval i samotný Havel. Jeho tajemník z tehdejších dob zrovna nedávno prozradil, že někdy v posledních letech svého života se mu Havel svěřil se svou pochybností, "jestli to všechno vůbec stálo za to" (!!).

    "To všechno" - to byl evidentně pokus o společenskou obrodu. A "jestli to vůbec stálo za to" znamená, že tento pokus ztroskotal.
    JK
    November 18, 2019 v 19.43
    Heleně Zemanové
    "Jeho vina vyplývala z jeho osobního založení: nebyl praktický politik, který by založil stranu nebo hnutí, budoval ji odspodu, vypracoval pro ni program a prosazoval ho v denních politických půtkách. To bylo nad jeho síly."

    Tak proč šel do politiky? Jestli nekecají archivní dokumenty, tak většina lidí by ho v přímých volbách - kdyby tehdy byly připuštěny - nevolila. Nejvíc lidí tehdy chtělo na Hrad Dubčeka.
    MP
    November 18, 2019 v 20.32
    Jindřichu Kalousovi
    Přímá volba prezidenta šest neděl po pádu režimu, který držel massmediální monopol a monopol shromažďování je profláknutá chyba, kterou od volby Napoleona Malého v roce 1849 žádný historicky gramotný revolucionář nezopakuje. Dubčeka si lidi pamatovali, Havla neznali.

    Vzhledem k přijaté koncepci kontinuity Federálního shromáždění (doufám, že se Jičínský budí zpocený, kdykoli se mu o té chybě zdá) jsme potřebovali co nejrychleji zvolit prezidenta, který zaštítí období do voleb. A vzhledem k tomu, že ve stávajícím Federálním shromáždění to šlo jen s podporou Slováka Čalfy, který si za to vyhandloval premiéra, musel to být Čech, Dubček proto nepadal v úvahu.

    Po bitvě je každý generálem, považoval jsem kooptaci do Federálního shromáždění za chybu tehdy, tím spíše to vidím jako chybu dnes. Ale nenesl jsem za podobné rozhodnutí odpovědnost a jako každý jsem v době kooptace věřil, že starý režim pořád má zbraně a lidi ochotné je použít (první platilo, druhé pravděpodobně ne). Působilo to jako malý kompromis za přehrazení rumunské cesty.
    JK
    November 18, 2019 v 22.01
    Martinu Profantovi
    Souhlasím s tím, že spoustu věcí jste tenkrát nemohli vědět.

    Pokud jde o armádu, většina lidí na nejvyšších velitelských postech byla rozumná. Samozřejmě až na profláknuté výjimky typu pplk. gšt. Zbytka. (Když se traduje, že tanky v Rakovníku už prý byly nastartované, tak šlo zřejmě o prověrku bojové pohotovosti pro situaci mimořádných bezpečnostních opatření nařízenou MNO - tehdy ještě Václavíkem - na 23.11.89, přičemž rakovnický pluk měl chránit v Praze Úřad vlády a Hrad. Prověrka byla odvolána 25. 11.) Senilního ministra obrany Václavíka se tehdy rádi zbavili i nejvýše postavení lampasáci a nový ministr Vacek patřil k těm rozumnějším. Jednu věc jste ovšem mohli vědět a myslím, že jste o ní aspoň někteří i věděli, a to byl postoj SSSR a rozkaz velení Střední skupiny vojsk, že kdyby ČSLA chtěla/měla zasáhnout, že by jí v tom Sověti měli zabránit všemi prostředky.

    Pokud jde o tu zásadu "Čech - Slovák", těžko říct, nakolik bylo potřeba ji dodržet. Myslím, že Dubčeka by byla volila i většina Čechů a význam funkce předsedy vlády nebo obecně exekutivy si tenkrát většina "dolního lidu" v plném rozsahu neuvědomovala; nemluvě o tom, že stejně šlo jen o její obsazení do prvních voleb. A kdyby byl presidentem Slovák, možná by jednání o dělení federace vypadalo úplně jinak.

    Ale takové spekulace "what-if" jsou dnes už nanejvýš zajímavé intelektuální cvičení.
    IH
    November 18, 2019 v 23.14
    "Kdo, když ne my! Kdy, když ne teď!"
    Nejdřív k tomu Dubčekovi:

    Podporu se na konci roku 1989 zdál ztrácet den ze dne, neboť nebyl schopen říci něco určitého. A navíc: Někdo by ho přece musel do funkce nominovat. Duo Dubček - Komárek nebylo s to proti dvojici (jakkoli rozporné) Havel - Klaus obstát.

    A k Havlově roli při obnově kapitalismu:

    Václav Havel si ošklivil a upřímně kritizoval "bezduchost". Už tímto svým sklonem měl slušné předpoklady k tomu, aby se zdráhal prosté nápodoby západních poměrů. Navíc od 90. roku od různých prominentů slýchal častěji, na co si máme dávat pozor a co bychom si měli podržet.

    Bylo však nad síly jednotlivce změnit trajektorii východoevropských tužeb a směřování. Příliš mnoho lidí zde příliš dlouhou dobu s chtivostí hledělo do západních katalogů a časopisů, Amerika tu ostatně nikdy nepřestala být legendou. Když Češi přijížděli v 89. roce nadšeni z vánočních trhů ve Vídni či Norimberku, mysleli si, že to je teprve východ Západu. Není divu že takoví lidé od jakýchkoli svébytných ideálů snadno odhlédli.

    Je ovšem rovněž pravdou, že Havel byl silně ovlivněn skutečností, že prvních 5 dost hrozných let komunistického režimu přišlo mezi jeho 12. a 17. rokem. To se zapíše (při jeho rodinných poměrech a citlivosti) hodně hluboko. Je jasné, že Havel se mohl uvnitř stěží rozejít s činorodostí evropského Západu, a to nejen myšlenkovou, ale rovněž s podnikatelskou. Zřejmě to oslabilo jinak značnou jeho ostražitost. Pro problémy s (pro něho nečekanými) slovenskými požadavky se jen málo dostal k promýšlení možností jak usměrnit proud nebezpečného apetitu, tak vlastnímu kapitalismu. Vymezování se proti Havlovi se ostatně v rozdělené a materiálně krajně nesaturované společnosti stalo velmi brzy způsobem realizace odlišných politických konceptů nových objevitelů politiky.
    PK
    November 19, 2019 v 7.31
    Prý
    “Dubčeka si lidi pamatovali, Havla neznali.”

    :-)

    Ano, Dubčeka jsme si skutečně pamatovali. Právě proto, právě proto...
    JK
    November 19, 2019 v 8.39
    "Právě proto, právě proto..."

    ...bylo vrcholně demokratické nepřipustit plebs ke skutečnému rozhodování...

    Demokracie = to, co vyhovuje informovaným insiderům? Davy v ulicích = něčí nástroj, jak se zcela demokraticky dostat k moci?
    PK
    November 19, 2019 v 8.45
    :-))
    MP
    November 19, 2019 v 8.56
    Josefu Poláčkovi
    Možná jsem příliš poznamenaný profesními návyky, ale ještě jednou:

    V devadesátých letech Václav Havel působil jako prezident a jeho hlavní literární žánr byly prezidentské projevy. Jako prezident měl velmi nerozsáhlé kompetence a byl nadstranický. To neznamená, že jsme nevěděli, která strana či strany jsou jeho srdci právě nejbližší, ale nezasahoval nikdy do jejich programové tvorby a její realizace.
    Pamatuji si okamžiky pochybných rozhodnutí, např.:
    Projev 21. srpna 1990, který povzbudil antikomunistický hon na čarodějnice;
    Vyvolání pomlčkové války;
    Příliš pozdní a nedostatečně tvrdé odmítnuté lustračního zákona jako neslučitelného s demokracií atd., atd.

    Nicméně nevím, že by někdy někde dopustil legitimace neoliberální transformace tím, že by považoval nové zřízení za přirozený či Bohem daný řád.
    Byl zjevně přesvědčen, ale ani to jsem tuším v žádném jeho textu po revoluční euforii 1989/90 nečetl, že nové poměry otvírají podstatně větší prostor pro veřejnou diskusi, politické jednání a nezávislost jednotlivce -- přesvědčení, které je dodnes odůvodněné.
    MP
    November 19, 2019 v 9.33
    Jindřichu Kalousovi
    Nebáli jsme se tedy zásahu armády. Tam byli leda generálové bez vojska, protože vojsko tvořili kluci v prezenční službě, logistiku nebyli schopni lampasáci z povolání zorganizovat bez jednoročních absolventů. Jak na vysokých školách, tak kolem OF bylo dost lidí, kteří rozklad ČSLA prožívali v osmdesátých letech jako absolventi na vlastní kůži a věděli, na které straně by při konfrontaci velmi rychle armáda stála.
    Nikdo -- a obávám se, že to se týkalo i tehdejšího ÚV KSČ -- ale nevěděl, jak se zachovají pluky Ministerstva vnitra a část Lidových milicí. Ty mrtvé z roku 1969 neměla také na svědomí armáda, ale pořádkové složky a ozbrojené, leč nevycvičené paramilitantní milice. Nebáli jsme, že by ozbrojený zásah dokázal revoluci potlačit, ale krve, která by tekla úplně zbytečně.

    Revoluci vždycky dělá aktivní menšina, ke které se buď připojí nebo nepřipojí společnost. Ani demokratická revoluce není demokracií, ale interregnem. Vedou ji "informovaní insideři" (spíše neinformovaní outsideři, kteří se náhle ocitli v tom) opírající se o souhlas mobilizovaných a sebeorganizujících mas.

    Nevím, kdo by měl být v roce 1989 dolní lid, ale také nevím, že by některé z masivní sítě místních občanských for nebo tehdy ještě velmi sebejistých studentských reprezentací proti Havlovi ve prospěch Dubčeka protestovaly. A tady si dovolím jako zúčastněný svědek prohlásit, že v nich opravdu nevládl demokratický centralismus.

    Přímé volby prezidenta by při přijatém legistické rozhodnutí musel odsouhlasit parlament. Ten měl i po kooptaci komunistickou (resp. národofrontní) většinu; sice by se nakonec po obležení vzdal a odhlasoval to, ale sotva by ty volby byly dřív než někdy v březnu. A právě komunistický poslanecký blok (nikoli všechny komunistické poslance), bez kterého nešlo nic prosadit, držel tehdy pevně Marian Čalfa. A tomu se zavedená zásada, že prezident a premiér musí být z různých republik federace, hodila do krámu.

    Mimoto: Alexandra Dubčeka neznali jen lidé jako Pavel Kolařík, ale také ti komunističtí poslanci. A báli se ho mnohem víc než Havla. Vyznal se totiž v tom jediném způsobu politiky, který si uměli představit, totiž v neveřejné vyjednávání v struktuře držící moc.
    JP
    November 19, 2019 v 9.57
    Havlovy ideály a polistopadová realita
    Pane Profante, tady je zase nutno rozlišovat dvě různé věci. (Vlastně tři, ale k tomu až později.)

    Napřed tedy k úloze Havla při budování kapitalismu v popřevratové době. Znovu opakuji: naprosto nepopírám, že Havel měl trvalé (a pro něj samotného - při jeho citlivosti - dozajista nepříjemné, stresující a frustrující) střety s Klausem o tom, jakým konkrétním způsobem má být prováděná ekonomická transformace. A je nepochybné, že Havel by si přál její mnohem sociálnější variantu.

    Proč jsem ale napsal, že Havel k tomu ryze klausovskému, tvrdému kapitalismu nakonec jenom dělal stafáž, je dáno tím, že faktickým vítězem byl Klaus, s jeho tvrdým kapitalismem a neoliberalismem. Havlovi - jak sám uvádíte - nezbylo fakticky mnohem více nežli několik víceméně ceremoniálních funkcí. Jenže - on svou přítomností na formálně nejvyšším státním postu, a svým nimbem neúplatného bojovníka za vyšší ideály stále ještě dokázal budit dojem, že nová společnost má ještě naději být něčím více nežli jenom arénou pro bezduchou honbu za penězi a konzumem. Faktický stav byl tedy ten, že Havel stále předstíral, že se tu stále ještě jedná o nějaké vyšší humanitní ideály - a tím prakticky legitimoval Klausovo budování tvrdého kapitalismu bez přívlastků. Jednou větou: Havel (i když dozajista nechtěně) vytvářel fíkový list pro Klausův kapitalismus.

    ------------------------------------------

    Jak úvodem řečeno pak je nutno rozlišovat ještě další dvě věci: principy standardní demokracie na straně jedné, a pravé, substanciální ideály humanismu a svobody na straně druhé.

    Píšete, že "nové poměry otvírají podstatně větší prostor pro veřejnou diskusi, politické jednání a nezávislost jednotlivce". To je zase ten věčný argument, že "dříve bylo ještě hůře". Samozřejmě že bylo; ale to ještě v žádném případě nedokazuje, že by reálná polistopadová demokracie splňovala ty naděje a ty ideály, které s ní byly spojovány.

    Zůstaňme u samotného Havla: ten ještě ve svých dřívějších, disidentských časech sám konstatoval odcizený a manipulativní charakter západních demokracií; aby pak musel zjistit, že ten politický systém který on sám pomáhal instalovat, má přesně ten odcizený a manipulativní charakter, který on sám dříve odsuzoval!

    Budiž to řečeno ještě jednou a zcela jasně: polistopadový režim svých charakterem n e s p l n i l očekávání do něj vkládané; a nesplnil ani očekávání které do něj vkládal samotný Havel.

    Právě to způsobilo nakonec jeho zčásti tragické, zčásti schizofrenní, zčásti ale jím samým zaviněné postavení, kdy musel přihlížet tomu jak nové poměry stále více sklouzávají někam zcela jinam než jak si původně přál a vysnil - ale že on proti tomu nemůže nic dělat, a naopak této falešné cestě musí ještě svou přítomností dodávat legitimitu.

    Ten jeho omyl spočíval právě v té jeho zmíněné víře v přirozený sklon člověka k (pravé) svobodě; a nedokázal si uvědomit, že v daném případě má daleko více pravdy Klaus se svým přesvědčením, že člověk ponechaný napospas své "přirozenosti" naopak sklouzne k tomu bezduchému konzumu, ale stejně tak i k většinou bezduché, partikularisticky dogmatické přítomnosti ve sféře občanské. Ten Havlův ideál jakési obnovené ušlechtilé antické občanskosti se nikdy nenaplnil, byl převálcován partikularisticky-egoistickou občanskostí příslušníka tržně-konzumní civilizace.
    JK
    November 19, 2019 v 11.58
    Martinu Profantovi
    "Alexandra Dubčeka neznali jen lidé jako Pavel Kolařík, ale také ti komunističtí poslanci. A báli se ho mnohem víc než Havla. Vyznal se totiž v tom jediném způsobu politiky, který si uměli představit, totiž v neveřejném vyjednávání v struktuře držící moc."

    Takže ho bylo nutno odstranit ze scény, aby při tom neveřejném vyjednávání o předání moci, které nepochybně v listopadu a prosinci 1989 probíhalo, neměli ti, kdo se v tomto způsobu politického provozu taky vyznali, vážnou konkurenci. A protože většina z těch, kdo se v něm vyznali, byli z prognosťáku, tak skutečným cílem skutečných hybatelů té tzv. revoluce nebylo vposledku nastolení demokracie ani práva a spravedlnosti, ale změna majetkových poměrů... Nicméně toto samozřejmě nebylo možno veřejnosti sdělit. To si dovolili veřejně přiznat Klaus a spol., až už se cítili dostatečně pevní v kramflekách, že hlavním cílem převratu bylo vytvořit za jakoukoli cenu třídu nových vlastníků. Argumentovali přitom ekonomikou; takže jestliže jsme koncem 80. let byli na 85% evropského průměru HDP, v 90. letech jsme se propadli na 60% a dnes jsme to slavně dotáhli na 75%, takže můžeme nepochybně prohlašovat, že se máme tak dobře, jak jsme se nikdy neměli. Řečeno slovy Přemysla Janýra tady http://www.janyr.eu/index.php/73-plysak: Dosažení západoevropské úrovně, jeden z nejdůležitějších příslibů porevolučních elit, je vzdálenější než za minulého režimu a v dohledných desetiletích nehrozí.
    JN
    November 19, 2019 v 12.15
    Svobodu je nutno si vypracovat proti vlastní přirozenosti. Když ale opravdu potřebujete cítit,
    že to, co děláte, má skutečný hluboký smysl, musíte k tomu, že to chcete dělat, dojít sám, nemůže vás k tomu nikdo "vypracovat proti vaší přirozenosti". Bůh to (na rozdíl od Vás, pane Poláčku) tenkrát věděl, když se schovával za tím stromem.
    PM
    November 19, 2019 v 12.23
    Opět Havel versus Kundera
    a ozřejmění nepřátelského vztahu mezi uměním a politikou, mezi jemné diference obnažujícím a zastírajícím.
    Domnívám se, že Havel schopen rozlišení mezi ideály a reálnou vyspělostí zdejší občanskosti.
    A právě proto se spontánně stal politikem možného - partikularisticky-egoistické občanskosti příslušníků tržně-konzumní civilizace ...libozvučný akord pana Poláčka.
    Přesto však po Havlovi zůstaly následky odéru ušlechtilé demokracie, se kterým se moci mocní majitelé V4společnosti musí potýkat.
    Pouze pan Orban v muzeu důrazně prohlásil "ponejprv národ a poté demokracie".....bych dodal.
    JN
    "Ponejprv demokracie podle toho, jak ji tady u nás podle naší přirozenosti chceme my, a pak teprve demokracie podle toho, jak ji tady u nás podle vaší přirozenosti chcete vy."
    MP
    November 19, 2019 v 13.23
    Jindřichu Kalousovi
    Inu, nemyslím, že ti Čalfovi věrní byli z Prognosťáku. Někteří z Čalfova kabinetu byli v tomhle ohledu dostatečně schopní a určitě by za protihráče volili raději Dubčeka než Klause.

    V letech 1991 a 1992 jsem měl cosi společného s ČSSD a tudíž jsem se s Dubčekem jako politikem párkrát setkal. Představoval tehdy opravdovou překážku a nebezpečí pro jedinou politickou skupinu -- tu, která začala postupně hrát se slovenskou nacionální kartou. Ti by měli důvod, proč zapalovat svíčku za 88 kilometr D1.
    MP
    November 19, 2019 v 13.23
    Jindřichu Kalousovi
    Inu, nemyslím, že ti Čalfovi věrní byli z Prognosťáku. Někteří z Čalfova kabinetu byli v tomhle ohledu dostatečně schopní a určitě by za protihráče volili raději Dubčeka než Klause.

    V letech 1991 a 1992 jsem měl cosi společného s ČSSD a tudíž jsem se s Dubčekem jako politikem párkrát setkal. Představoval tehdy opravdovou překážku a nebezpečí pro jedinou politickou skupinu -- tu, která začala postupně hrát se slovenskou nacionální kartou. Ti by měli důvod, proč zapalovat svíčku za 88 kilometr D1.
    PM
    November 19, 2019 v 14.42
    Zdařilá interpretace orbanismu pane Nusharte
    nad kterou každému filistrovi nejen srdce zaplesá .... tedy řešení otázky jak využít ke svému prospěchu (zblbnout občanstvo) mentorováním o nacionalistické demokracii a demokratickém nacionalismu v prostředí nároků globálního asociálního kapitalismu.
    HZ
    Jakmile se v listopadu 89 začalo jevit jako reálné splnění požadavků na konec vlády jedné strany a na uspořádání svobodných voleb, krotká cesta ke zlepšení poměrů skrze navázání na pokus o reformu z osmašedesátého byla najednou pasé i pro většinu z těch, kteří v ní snad do té doby viděli naději. To znamenalo, že Dubček je beznadějně na vedlejší koleji a je využitelný leda jako symbol. A to ještě spíš pro svět než pro lidi doma, u kterých hrála roli i vzpomínka na jeho neslavné působení v roce 1969.
    PK
    November 19, 2019 v 14.54
    Ono jde hlavně o to, že v r. 1989 ještě převážný diskurs trval na tom, že po tom bolševickém morálním marasmu by nový prezident měl být nezpochybnitelnou morální autoritou.

    Takové to “prezident nemusí být morální hrdina, hlavně že je to zkušený politik” se prodralo až potom, a užili jsme si toho (a stále ještě užíváme) až až. Budiž Bohu žalováno.
    HZ
    Dopracovali jsme to skutečně dost daleko od listopadového étosu. Mottu poslední prezidentské volby "nemusí to být morální hrdina ani zkušený politik, hlavně že to není Zeman" předcházela parlamentní volba Václava Klause, po níž Miroslav Ransdorf bezelstně přiznal:
    "Já samozřejmě nevím, kdo z našich poslanců Klause volil či nevolil. My jsme dostali úkol zabránit zvolení Sokola."
    PK
    November 19, 2019 v 15.29
    No tak ono to “nemusí to být morální hrdina” byl samozřejmě eufemismus pro “nevadí, že je to úplný gauner”...
    JN
    November 19, 2019 v 17.14
    Jde asi o to, jak v prostředí globálního asociálního kapitalismu stanovovat kritéria demokracie, pane Petrasku.
    Tedy - kdo ta kritéria má stanovovat, nebo zda taková kritéria existují sama od sebe a platí univerzálně.
    JP
    November 20, 2019 v 13.06
    Co zbylo z Havlova étosu?
    Pane Petrasku , shodou okolností zrovna v současné době pročítám knihu anglického filozofa Whiteheada "Dobrodružství idejí".

    Tento autor se snažil zaujmout jakousi střední pozici mezi filozofickým idealismem a filozofickým materialismem; nicméně vposledku zůstal přece jenom idealistou.

    To jest: podle jeho přesvědčení vývoj dějin a civilizace probíhá tak, že tu a tam si někdo vymyslí nějakou novou, krásnou, inspirující ideu. Tato idea je napřed příliš nová, než aby ji - stará - společnost dokázala přijmout, pochopit, realizovat. Je tedy zapotřebí určitého (někdy hodně dlouhého) času, než se tato idea může opravdu uskutečnit. Nicméně - pravým a originálním motorem dějin je podle jeho přesvědčení právě toto vznikání nových idejí v lidských hlavách.

    A on vůbec neuvažuje možnost opačnou: totiž že všechny tyto (v lidských hlavách vznikající) ideje jsou ve skutečnosti pouze (myšlenkovou, ideální) reakcí na r e á l n é procesy ve společenských a ekonomických vztazích a strukturách. Tedy že společnost napřed nějakým - reálným - způsobem existuje, žije, prožívá svou přítomnost na tomto světě a v jeho materiálních podmínkách; a že teprve následně si tento svůj reálný prožitek, tuto svou reálnou zkušenost sublimuje do podoby těch či oněch představ, těch či oněch ideálů.

    Já tady teď nechci do hloubky řešit ten věčný konkurenční boj mezi idealismem a materialismem; nicméně ta ryzí představa, že svět a jeho dějiny jsou řízeny čistě a pouze (ušlechtilými) idejemi, se zdá mít přece jenom značně velké slabiny.

    S tímto vědomím obecné relativity lidských idejí a ideálů se pak můžeme vrátit zpět k otázce, co v české společnosti zůstalo z Havlova mravního étosu.

    Opravdu nechci tvrdit, že by z něho nezůstalo vůbec nic. To srovnání s V. Orbánem je skutečně trefné; pokud bychom si představili, že vedoucím činitelem československého listopadového převratu by byl někdo takový jako Orbán (anebo dejme tomu samotný Klaus, bez Havla) - pak je opravdu dost velkým právem možno soudit, že by zde nebyly k mání ani ty zbytky mravního cítění, jaké jsou zde - snad - stále ještě přítomny dnes.

    Na straně druhé ale:

    - za prvé, znovu opakuji, že přes všechny Havlovy vzletné ideály reálným vítězem se nakonec stal Klaus, se svým tvrdým kapitalismem

    - a za druhé a to ještě mnohem hůře, v těch havlovských ideálech se tvrdošíjně udržuje právě ta whiteheadovská iluze o tom, že tento svět je primárně formován idejemi. A že tedy prý naprosto postačí mít jenom "ty správné" ideály, a ten reálný svět se tomu časem už nějak sám přizpůsobí. Že tedy lidé jednou konečně pochopí, že ty Havlovy ušlechtilé ideály jsou něčím mnohem víc, nežli Klausův příslib naditých prkenic pro každého.

    Takže tohle je ten podvojný, až přímo schizofrenní charakter těch Havlových ideálů, pane Petrasku: na jedné straně opravdu lepší než vůbec nic; ale na straně druhé je to utápění se v marných iluzích o dějinné síle ušlechtilých idejí.
    + Další komentáře