Afghánská kina se znovu otevírají ženám

Fatima Rahimi mapuje vývoj a současnou kondici afghánské kinematografie. Právě odvážnou uměleckou tvorbou mohou ženy definovat své místo v budoucím Afghánistánu.

Pamatujete si, kdy jste poprvé šli do kina? Já ano. Bylo to v roce 2001. Vzala mě do kina moje hodná „adoptivní“ teta. Paní, s níž jsme se seznámili v uprchlickém táboře a po celou dobu nám neúnavně pomáhala a pomáhá dodnes. Už to ale není adoptivní teta, je součástí naší rodiny.

Pamatuju si dokonce přesně místo, kde jsem seděla. Bylo to ve druhé řadě a nemohla jsem se dočkat. Sice jsem neuměla dobře česky, ale obří obrazovka mě nadchla natolik, že jsem stejně skoro nic jiného nevnímala.

Kino bylo plné dětí. Vůbec si nepamatuju děj ani název filmu, zato dětské davové nadšení mi utkvělo. V tom stejném roce padl v Afghánistánu Tálibán a i tamní dětí mohly po dlouhých letech vytáhnout televize ze sklepa a podívat se na nějakou pohádku. Tehdy začalo fungovat několik soukromých i státních televizních stanic a znovu otevřelo i jedno kino.

Dnes, o osmnáct let později, zaznamenávají kina v Afghánistánu tak trochu éru rozkvětu, ačkoli některá města na své kino stále čekají. V Kábulu se většina kin zaměřuje převážně na mladé muže a promítá bollywoodské filmy z Pákistánu nebo Indie. Pro některé mladé muže je kino vzácnou příležitostí, kdy mohou veřejně projevit radost. Diváci nahlas fandí bollywoodským filmovým hrdinům a někdy i tančí. Ženy kina nenavštěvují téměř vůbec, a to převážně z bezpečnostních důvodů…

Na afghánských televizních stanicích se většinou vysílají turecké či indické seriály. Diváci se svými hrdiny prožívají lásku, zklamání, naději i zášť. A protože jsou tyto seriály v podstatě nekonečné, mají dlouho o čem hovořit. Do Afghánistánu se také dostaly mezinárodní pěvecké soutěže, včetně té nejslavnější – Superstar. Afghánská filmová tvorba trochu trpí, v televizích není dostatečně zastoupená. A to přesto, že během roku vznikne v afghánské produkci řada zajímavých snímků i dokumentů.

První kina pouze pro pana krále
Kino vstoupilo do Afghánistánu začátkem 20. století, zpočátku fungovalo pouze na královském dvoře. První afghánský film s roztomilým názvem „Láska a přátelství“ byl vyroben krátce po druhé světové válce, v roce 1946. Politické změny a válečné konflikty v průběhu následujících desetiletí další rozvoj kinematografie přibrzdily. Přesto vznikla nejen v Afghánistánu, ale i v okolních zemích celá řada filmů, v nichž se mluvilo paštunsky nebo darí, tedy afghánskou perštinou (která je mimochodem i mou mateřštinou).

Mnoho výjimečného materiálu se zrodilo v éře onoho „jiného“ Afghánistánu padesátých a šedesátých let. Lidé kolem filmové tvorby tvořili vlivné jádro afghánské umělecké scény. Krátce po válce však mnoho z nich uprchlo do Íránu nebo Pákistánu, a později do Evropy a Ameriky.

Když v roce 1996 Tálibán převzal moc, byla řada kin vypálena a mnoho filmů bylo zničeno. Sledování filmů či televize bylo zakázáno. Ze zbývajících kin se staly buď čajovny či restaurace, anebo jednoduše zmizela. Nejen filmy, ale také knihy a hudba a umění obecně se veřejně tvořily pouze v diaspoře. Ve Francii například působil a dodnes působí režisér Atík Rahímí, v Německu pak dokumentarista Burhan Ghurbání.

Filmy i nahrávky se pouštěly výhradně v soukromí, kolovaly v rámci rodiny i mimo ni. Tajně. Ze zahraničí se do Afghánistánu dostávaly hudební kazety a filmy nelegálně, prodávaly se na černém trhu a byly cennější než drogy. My jsme pašovaly kazety z Íránu. V podprsence. (Myslím ty malé, ne VHS).

Ženská tvorba je dokonce viditelnější než mužská. Foto Cinema Without Borders

To všechno se sesazením Tálibánu změnilo. A právě letos, ve snaze oživit filmovou kulturu v Kábulu, otevřela dokumentaristka Diana Ságheb Džamalová nový podnik – kino, jehož cílem je poskytnout ženám a rodinám bezpečné prostředí pro sledování filmů, amerických i v dětském promítání.

Většina dětí a žen nikdy kino nenavštívila. „Jít do kina se stalo tabu, zejména pro ženy,“ řekl pro britský The Guardian manažer kina Šáhim Náderi. Většina rodičů by podle jeho slov nedovolila svým dcerám zúčastnit se filmového promítání. Ženy, které do kina chodily, si stěžovaly na slovní i fyzické obtěžování ze strany mužů a radši přestaly chodit. Nové kino v Kábulu má zaručit bezpečí a přispět k větší účasti žen ve veřejném prostoru.

Ženy už dnes v Afghánistánu filmy dokonce samy tvoří, a co víc, jsou ve své tvorbě mnohem viditelnější než muži. V mém domovském Herátu se každoročně pořádá filmový festival, jenž nabízí jak celovečerní hrané filmy, tak dokumenty zabývající se v afghánské společnosti tabuizovanými tématy.

Jednou z nejvýraznějších a nejznámějších režisérek posttálibánské éry je Roja Sadat. Její film „Dopis prezidentovi“ se stal jedním z nejdiskutovanějších filmů v Afghánistánu. Sadat ve svém filmu totiž líčí kmenový právní systém, který je nespravedlivý sám o sobě, ale vůči ženám především. Důležité snímky, jako je tento, se bohužel zatím nedostávají do povědomí širší veřejnosti. Ačkoli má kinematografie v Afghánistánu určitou tradici, zúčastnit se filmového promítání zatím stále není všude možné.

Film a umění obecně je zásadní složkou života zdravé společnosti. Pomocí kinematografie lze ukázat radost i smutek, je-li třeba, může servírovat strohou realitu, jindy naopak může ztvárňovat tolik důležitou fantazii. Film umí plasticky vynést na světlo tabuizovaná témata a posouvat tak společnost kupředu. Afghánistán ho proto potřebuje jako sůl.

A konkrétně pro Afghánistán je naprosto zásadní, že takové kroky pro společnost činí i ženy. Právě odvážnou uměleckou prací se sebevědomým názorem, jejž se nebojí říkat nahlas, mohou skutečně definovat své místo v budoucím Afghánistánu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.