Rozhovor o afghánské drogové scéně: Už ne opium, ale pervitin

Péče o drogově závislé má velké mezery, navzdory množství traumatizovaných lidí, chybí sociální práce a prevence, o situaci drogově závislých žen se ví málo a snahy potírat produkci jsou ve slepé uličce.

Fati_1_

Fatima Rahimi

21.09.2019 10:30

Scena001

Jakub Černý (vlevo) s kolegou na kábulském letišti. Foto Archiv Jakuba Černého

Jakub Černý je psychoterapeut, sociální pracovník a výzkumník. Během posledních čtyř let několikrát navštívil Afghánistán, kde se věnoval rozvoji drogové prevence. Mluvili jsme s ním o situaci a vývoji drogové scény v Afghánistánu.

Vy jste byl v Afghánistánu, jestli se nemýlím, během posledních čtyř let snad třináctkrát. Jak se stalo, že jste tolik jezdil právě tam?
Původně se na mě obrátila organizace Podané ruce. Jedná se o brněnskou organizaci, která podala v rámci afghánských programů projekt s velmi obecným názvem „Rozvoj drogové prevence“. Obrátili se mě, zda bych neměl zájem jet do Kábulu jako člen týmu.

Zaujalo mě to a rozhodl jsem se vyrazit. V Afghánistánu jsme dělali nejdřív vzdělávání zdravotnického personálu. Později jsme prováděli také výzkum, v němž jsme se snažili zachytit zkušenosti pacientů s léčbou, co by potřebovali změnit či zlepšit.

Dále jsme měli spolupracovat s klinikou, která nebyla státní, zároveň neměla dostatek finančních prostředků, takže si léčbu částečně hradili pacienti. Měli jsme se v projektu zaměřit na práci s lidmi na ulici a obstarávat služby, které nemíří pouze k léčbě drogových závislostí, ale zajišťují péči i těm, kteří nechtějí s užíváním drog přestat. To znamená výměnu injekčních stříkaček a jehel, rozšiřování prostředků proti předávkování nebo testování na infekční choroby.

Tam jsme však narazili na to, že klinika byla plna lékařů, kteří nechtěli pracovat s lidmi na ulici. Hledali jsme tedy cestu, jak se k lidem dostat. Mluvili jsme se se zástupci ministerstva zdravotnictví a s dalšími institucemi. Později jsme se seznámili s organizaci Madawa, která měla jasnější závazek a odhodlání něco dělat s lidmi na ulici.

Měli vazby na komunitu uživatelů drog. Postupem času jsme jim pomohli postavit službu mobilního kontaktního centra, což byla v podstatě ambulance se zdravotnickým i sociálním personálem, s možností základního zdravotního ošetření. Mohla jezdit po Kábulu a pomáhat lidem přímo na místech, na které se nikdy žádná jiná pomoc neměla možnost dostat.

Říkáte, že jste narazili na lékaře, kteří nechtěli jít na ulici. Lékaři mají v afghánské společnosti velmi specifické postavení. Vystudovaný lékař je vnímán jako někdo postavený velmi vysoko a tak odmítá dělat některé práce, jež vnímá jak podřadné…
Speciálně v Afghánistánu jsem měl pocit, že vzdělání v oboru bylo až jakousi překážkou v komunikaci nebo pro sblížení se s lidmi, kteří potřebují pomoc. Není to samozřejmě pouze v Afghánistánu. Podobné věcí se dějí i tady v České republice. Čím vyšší pozice má člověk v sociálních službách, tím méně je v kontaktu s lidmi na ulici.

V Afghánistánu je ale bariéra větší, oblast pomoci drogově závislým byla doménou převážně doktorů, mediků. Později jsem pochopil, že psychologická pomoc nebo sociální práce, jak ji známe u nás, tam chybí. Hlavní člověk, který má drogově závislým poskytnout pomoc, je lékař.

To nutně vede odborníky k tomu, že o člověku přemýšlejí jinak, než by o něm přemýšlel psycholog či sociální pracovník. Přemýšlení o drogách je potom velmi medicinské, a přitom zrovna v Afghánistánu je situace mnohem komplexnější.

Člověk na ulici užívající drogy má mnohem více problémů, ať je to bezdomovectví, trauma z rodiny, traumata z války, anebo se třeba vrátil z Íránu nebo Pákistánu a nikoho už v Afghánistánu nemá. Přistupovat k nim tedy pouze skrze závislosti často nutně vede k neúspěchu.

Během svých cest v Afghánistánu jste navštívil nebo přímo působil v několika léčebnách. Jak tyto zařízení vypadají a jak pracují s pacienty?
Některé léčebny mi připomínaly vězeni. Navštívil jsem čtyři hlavní, které se všechny nacházely v Kábulu. Na oknech jsou často mříže, v místnostech železné pryčny, dvě nebo tři nad sebou, na kterých lidé spí. Slyšel jsem, že v některých provinciích na menších odděleních je situace lepší.

V Kábulu jsou nicméně zařízení umístěna často daleko od všeho. Hodně lidí je tu na jednom místě, lékaři mají svá oddělení a moc mezi pacienty nechodí. Na zdech visí obrazy s přeškrtnutými symboly drog financované zahraničními organizacemi.

Pouliční protidrogová agitace s odhadnutelnými účinky. Foto Archiv Jakuba Černého

Mezi klienty funguje úplně jiný svět, do nějž jsem sám moc nepronikl. Mezi pacienty jsou samozřejmě rozšířeny různé formy zneužívání, například sexuální. Když jsme s nimi měl možnost mluvit, zněli odevzdaně, sklesle. Říkali mi, že v životě udělali mnoho chyb, že jsou jednoduše špatní, zkažení a zlomení.

Podobné vnímání sama sebe jsem zažil i jinde po světě, například v odvykacích centrech v Mexiku. Souvisí to prostě s určitým typem terapeutického paradigmatu, který je tu rozšířen. Podle tohoto paradigmatu člověk musí přijmout, že je špatný, porouchaný, aby se odrazil ode dna. Takto to ale většinou nefunguje, zotavující se člověk potřebuje naopak získat důvěru v sebe sama a napojit se na své zdroje energie.

Jak sama péče o drogově závislé lidi v Afghánistánu vypadá?
Péče je ve větší míře převzata ze západního modelu. To znamená, že závislost se považuje za nemoc a léčí se odvykací kúrou, a to jak terapeuticky, tak farmaceuticky. Tím, že reprezentanty systému jsou pouze lékaři, a tomu tak je, jak už jsem řekl, opravdu ve většině případů, systém pomoci je založen na pobytu ve zdravotnickém odvykacím středisku.

Pomoc na ulicí je tedy malá nebo vůbec žádná. Dobrovolně, někdy s pomocí rodin anebo i násilím se nasbírají lidé, kteří pak přežívají v detoxikačních zařízeních.

Zažíval jsem situaci, kdy pod tlakem obyvatel Kábulu vláda uskutečnila velký zátah na pouliční uživatele drog, kteří žili pod známým mostem v Kábulu, Pol-e-Sochta. Přijela armáda a dodávky, lidi posbírali a odvezli je do léčebného zařízení. Jde v podstatě o psychiatrickou nemocnici, která se specializuje na léčbu závislostí.

Pacienti tam prostě přežívají, neexistuje plán, co s nimi v nemocnici dělat, většinou se pacienti prostě nudí. Mají sice k dispozici vzdělávací program, nějaké pracovní aktivity, ale nestačí to. V průběhu dne dostávají léky na ztišení odvykacích příznaků.

Udělali jsme výzkum s lidmi, kteří systémem prošli. Někteří respondenti nám řekli, že když měli těžké stavy a nezvládali svou situaci, ze strany personálu je potkalo i fyzické násilí. Bili je, chovali se k nim hrubě, dávali jim například studené sprchy.

Člověk systémem sice prošel, fyzicky se odvykl, případně utekl. Skoro vždy to ale skončilo stejně. Devadesát procent lidí, kteří prošli tímto systémem a dostali se ven z psychiatrických nemocnic, skončilo zpátky na ulice a vrátili se k drogám.

Funguje tam psychiatrický systém odvykání, ale chybí terénní práce s lidmi na ulici, práce s komunitou a rodinou. Problém závislosti souvisí s traumatizací z války a neustálým stavem ohrožení, což se nedá řešit jen léčbou.

V léčebně mají postel, mají tam jídlo, ale když ji opustí, nemají zase nic. Lidem, kteří zařízení opouštějí, se už pak žádná pomoc nenabízí?
To je jedná z chybějících služeb. Problém je systémový a obtížně řešitelný. V Afghánistánu existuje strašně moc oblastí, kde systém selhává, kde by lidé zasloužili víc, než k čemu mají přístup. Přesvědčovat místní politiky, že tohle je priorita, když mají problém vůbec udržet základní funkce státu, není lehké.

Samozřejmě, že drogová závislost je velký problém, který mnoho lidí vnímá, a ze zahraničí jdou velké peníze na jeho řešení. Bohužel mnoho z prostředků míří špatným směrem, přesněji jedním nebo dvěma velmi specifickými směry. Velkou část pohltí boj s produkcí, který je bojem s větrnými mlýny. Druhým směrem je abstinenční léčba v nemocnicích, kterou jsem popsal.

Když jsme byli diskutovat se zástupci ministerstev a různými odborníky, nestaví se principiálně proti většímu spektru pomoci, naopak jsou velmi pragmatičtí a jsou otevřeni i poměrně progresivním řešením, nicméně jedním dechem dodávají, že Afghánistán je tak zvaná donor-based country, tedy země založena na darech od zahraničních donorů a z vlastních prostředků sami nejsou schopni moc zajistit.

Afghánistán má pak poměrně dobře napsané drogové strategie, které píší místní odborníci se zahraničními experty, problém je ale v jejich praktickém plnění. Dalším problémem je odliv inteligence do zahraničí a všudypřítomná korupce, která má podobu obsazování nekompetentních lidí do různých funkcí na základě rodinných vazeb.

Každopádně jsem dalek tomu zaujímat nějaký povýšenecký moralistní postoj. Společnost je dlouhodobě deprimovaná, standardy přežití jsou úplně jinde než u nás.

Standardy přežití jsou úplně jinde než u nás. Foto Archiv Jakuba Černého

V Kábulu funguje zajímavá organizace Bridge, založená lidmi, kteří sami užívali drogy. Rahim, jeden z jejích členů dostal za svou práci i mezinárodní ocenění. Je to skupinka lidí, kteří chodí mezi lidi na ulice a dělají osvětu zdola.

Bohužel jsou systémem velmi přehlížení. Nikdo je nezve na oficiální schůzky nebo při rozdělování dotací se na ně často zapomíná. Přitom právě oni dělají na ulici podstatnou práci. Jsou ve styku s lidmi.

A proč? Protože jsou to sami bývalí narkomani, jeden z nich je i HIV pozitivní. Vědí, jaké to je přežívat na ulici bez pomoci. Jejich organizace je ale příliš malá, a tudíž pro velké zahraniční donory nedůvěryhodná. Místo toho jdou peníze do problematických institucí, ze kterých už ale do podobných spolků skoro žádné „neprokapou“.

V Afghánistánu je také poměrně velké procento žen a dětí závislých na drogách. Víte o tom víc?
My jsme působili ve vyloženě mužských centrech. I organizace, se kterými jsme spolupracovali, měly převážně mužské klienty. Lůžkové služby jsou převážně také mužské. Drogová závislost žen je neviditelná.

Služby jsou bohužel většinou pro muže. Málokdo dělá oboje. My jsme si na začátku museli vybrat a zvolili jsme jednodušší cestu, a tou je v afghánské společnosti práce s muži. Náš tým byl ze začátku také hlavně mužský, což se na rozhodování podílelo. Zpětně to vnímám jako problém. K závislým ženám se člověk dostává velmi těžce.

V rámci našeho působen v Kábulu jsme dělali různé školení pro lidi, kteří se zajímali o drogovou prevenci. Na školení chodili lidé z organizace Nedžád (z perštiny „záchrana“).

Terénní práci vykonávali tak, že chodili po domácnostech. Závislost žen na drogách je totiž často schovaná právě doma. Není tolik vidět, nežijí tolik na ulicí.

Víte o působení organizace Nedžád víc? Jakým způsobem ženám, s nimiž pracovali, pomáhala?
Nikdy jsem s nimi na terénní návštěvě nebyl, takže to neznám zblízka. Organizace Nedžád dělá tak zvané psychosociální poradenství, jež je založeno na tom, že si s klientkami povídají a poskytují jim poradenství, pracují i s rodinou.

Jelikož chodí k nim domů, je velmi klíčovým prvkem důvěra. Klientky, ale i jejich nejbližší rodina musí sociální pracovnici důvěřovat a být ochotné si s ní povídat. Součástí terénní práce je také prevence přenosu infekčních chorob. Myslím si, že jejích poradenství je zaměřeno i tímto směrem, na prevenci přenosu HIV a žloutenky.

Zabývali jste se ve svých výzkumech i tím, proč lidé do závislostí upadají?
Neřešili jsme to primárně. Ale s lidmi jsme se o tom bavili. Důvody jsou různé a nelze to moc zobecnit. Velkou roli hrají psychologická traumata: ztratili ve válce někoho blízkého, vrátili se ze zahraničí a neměli už sociální síť, celkem často se opakovalo, že s užíváním drog začali v armádě, kde to byl způsob přežití v rámci bojových akci anebo vyrovnání s traumatem. Hodně lidí začalo užívat drogy v Íránu, když museli kvůli Tálibánu opustit Afghánistán. Nemohli si v Íránu najít práci a dostali se do prostředí kriminálních skupin.

O Afghánistánu se v souvislosti s drogami píše nejčastěji jako o vývozci opiátů. Je opium nejčastější užívaná droga i uvnitř Afghánistánu?
Ve výzkumu jsme se právě mimo jiné zaobírali tím, jaké drogy se tu užívají, jak často a jakým způsobem. Zjistili jsme, že afghánská drogová scéna se radikálně změnila. Má se totiž za to, že Afghánistán je zemi, kde se hlavně berou opiáty. Více než padesát procent lidí na ulici ale užívá metamfetaminy, u nás známé jako pervitin. Ve vládních dokumentech takovéto informace chybí, zprávy vycházejí z předpokladu, že všichni uživatelé konzumují opiáty. To už pár let není vůbec pravda.

Víte proč a jak se scéna změnila? Kde se pervitin v Afghánistánu vzal?
Jak už jsem říkal, hodně lidí s drogami začalo v Íránu, kde právě většinou užívali pervitin. V Evropě jsme zvyklí o drogách vědět hodně, víme, co je metamfetamin, extáze nebo opium. Přišlo mi, že v Afghánistánu se například o metamfetaminu moc nevědělo.

Takže lidé na ulici nám říkali, že začali brát pervitin, protože jim to dal jejích bos v práci, aby měli větší výkonnost. Oni ani úplně nevěděli, co to je. Celkem často jsem také slyšel, že jim dealeři dávali pervitin s odůvodněním, že jde o lék na opiátovou závislost, že jim to pomůže odvyknout si.

Mám za to, že vztah afgánské společnosti k drogám je mnohem tolerantnější než k alkoholu, jak jste to vnímal vy?
Jedná věc je tolerance k užívání drog a druhá věc je tolerance k jejich produkci drog. Co se produkce týče, myslím, že to daleko více skutečně znepokojuje mezinárodní komunitu. Hlavní snaha a finanční podpora mezinárodních sil tak směřuje k vymýcení pěstování máku na opium. Přes všechny snahy se ho ale daří pěstovat dál, což má spousty důvodů, z nichž všechny nejsem schopen dohlédnout.

Zato úroveň tolerance k užívání je, řekl bych, velká. V této oblasti se opium používalo dlouho, bylo to trochu normální způsob fungování v životě. Byla tu různá opiová centra a na nějaký bazální úrovni to přetrvává.

Povím vám jednu z mnoha vtipných historek, které jsem zažil. Šel jsem do parlamentu na setkání s poslancem. Šli jsme přes bezpečnostní rámy, které kontrolují, zda nemáte zbraně či jiné nepřípustné předměty. V odkládacím prostoru za bezpečnostním rámem byly hrudky hašiše, které našli u nějakého člověka, když šel dovnitř. Policista mu jenom řekl, že s tím nemůže dovnitř, nikdo ho ale nezatknul, neodvedl. Řekli mu, že si to může vzít cestou zpátky. Takže tolerance je skutečně velká.

Co se snah o potírání produkce týče, myslím, že se dnes nachází ve slepé uličce, ale to souvisí s globální drogovou politikou. A nemá to s Afghánistánem moc společného.

V některých oblastech se právě se snaží prosadit například pěstování šafránu místo máku.
Ano. To má částečně úspěch. Existují příklady úspěšného přetavení obchodu s opiem do něčeho smysluplného. Na druhou stranu produkce opiátu financuje povstalecké aktivity. Pochybuji proto, že to někdo jenom tak pustí. Je v tom spousta peněz.

FATIMA RAHIMI


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Drobná chybička Neděle, 22.Září 2019, 14:22:25

Nikoli "metanfetamin", ale "metamfetamin".
https://cs.wikipedia.org/wiki/Metamfetamin

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.