Karel Malich – na cestě za vnitřním světlem

Filip Outrata se ohlíží za velkým dílem i dlouhým životem zesnulého Karla Malicha. Odešel umělec mimořádné vnitřní ryzosti, jehož dílo otevírá vnitřní prostory, občerstvuje vnímání a umožňuje žasnout nad krásou světla přelitého do hry barev.

Co je to vlastně umění? Možných odpovědí je mnoho. Jednou z nich je ta, že uměním je takový způsob tvorby, který otevírá nové pohledy na zdánlivě známé a všední skutečnosti, zostřuje a zároveň zjemňuje vnímání, umožňuje vidět svět stále nově a žasnout nad jeho všudypřítomnou, a přece unikající krásou. Právě takové bylo dílo Karla Malicha, jehož životní pouť a neúnavná práce se na této zemi zastavila ve věku plných 95 let.

Rodák z východočeských Holic studoval nejprve na pražské pedagogické fakultě UK u Cyrila Boudy, poté na Akademii výtvarných umění. Zabýval se různými materiály a technikami: krajinomalbou, kresbou pastelem, sochařstvím, prací s dráty i plexisklem. Z nich postupně během desetiletí vykrystalizovaly dvě stěžejní formy, ve kterých se soustředil jeho tvůrčí zájem: trojrozměrné objekty z drátů a abstraktní barevné pastelové kresby.

První samostatnou výstavu uspořádal Malich v roce 1963 ve Vysokém Mýtě. V témže roce se stal členem skupiny Křižovatka, založené na podzim v Praze. Členy skupiny spojovala otevřenost podnětům světového umění stejně jako moderní technické civilizaci. Malich se v Křižovatce setkal mimo jiné s Vladislavem Mirvaldem, Zdeňkem Sýkorou, Otakarem Slavíkem, Bělou Kolářovou a Jiřím Kolářem. Byl jedním z osmi vystavujících na první výstavě skupiny v pražské Špálově galerii v roce 1964.

Karel Malich před svým reliéfem, jejž tvořil mezi lety 1978 a 1980 pro jídelnu vysokoškolských kolejí v Plzni, kde dílo zůstalo ukryté až do roku 2015. Foto Wikimedia Commons

Kromě toho byl Malich v letech 1958 až 1973 členem tvůrčí skupiny Proměna, v níž se sešel se spolužáky z Pedagogické fakulty Miroslavem Radou (autorem výzdoby mnoha kostelů a modliteben Českobratrské církve evangelické), Ivanem Minaříkem, Přemyslem Pospíšilem a Janem Šplíchalem. Skupina byla po nástupu normalizace rozpuštěna a její členové postihováni. Pro Karla Malicha nastala nedobrovolná odmlka – mezi lety 1972 a 1984 neměl jedinou výstavu, od poloviny 80. let se pozvolna začal do výstavních sálů vracet.

V 70. a 80. letech byly Malichovou dominantní technikou trojrozměrné objekty z drátů. Název skulptury, sochy či plastiky se pro tyto podivuhodné výtvory plující prostorem a rozevírající se do množství vnitřních světů jaksi nehodí. Možná to bylo dáno vynuceným „bezčasím“ normalizačního režimu, v těchto mnohdy nesmírně detailních a propracovaných strukturách se čas ztrácí podobně jako běžně známý prostor. Jako by člověk nahlédl dovnitř vlastní hlavy a objevil zcela nový a nevyčerpatelný svět imaginace.

Už na konci 60. let se Malichova díla ojediněle ocitala na zahraničních výstavách, v roce 1967 v Guggenheimově muzeu v New Yorku, v roce 1970 na světové výstavě v japonské Ósace. V roce 1983 byly jeho plastiky vystaveny v Mnichově na výstavě osmi pražských umělců, v roce 1987 se jeho díla ocitla díky Medě Mládkové ve vídeňském Museum des 20. Jahrhunderts a posléze ve Washingtonu, v roce 1989 se jeho pastely dostaly na výstavu Magiciens de la Terre v pařížském Centre Pompidou.

Už od poloviny 80. let začal Malich tvořit barevné abstrakce temperou a především pastelem. Staly se záznamem jeho vnitřních meditací a vizí, rozvíjejících téma vztahu mezi vidoucím a viděným. Tyto nesmírně působivé, až magické barevné kompozice vydechují jakousi hlubokou, oproštěnou spiritualitu. Jsou setkáním s vnitřním světlem, které na sebe bere pokaždé jinou a překvapivou barevnost a tvar, zůstává ale stále též.

Zasloužený úspěch a množství výstav doma i v zahraničí přinesla Malichovi až 90. léta, vystavoval mimo jiné v Paříži, Berlíně, Kasselu, Salzburgu a Vídni. Jeho pastely byly spolu s díly Rembrandta, Miróa, Dalího, Kleea či Chagalla vybrány jako ilustrace do převyprávění Bible pro mládež Der Nacht leucht wie der Tag (Noc září jako den), vydané poprvé v roce 1992. V roce 1994 vyšla jeho básnická próza Od tenkrát do teď tenkrát, napsaná v první polovině 80. let.

Žádné dílo není definitivní, neboť umění je trvalým hledáním, které bude trvat tak dlouho, dokud v člověku neuhasne schopnost údivu. Foto Flickr.com

Přišly ceny – Státní cena za výtvarné umění v roce 2007, Cena Vladimíra Boudníka za přínos v grafické tvorbě v roce 2017. V pražské Galerii Zdeněk Sklenář, která se stala jeho „domovskou scénou“, bylo mezi lety 2003 a 2012 uspořádáno dvanáct samostatných Malichových výstav. Velká retrospektiva v Jízdárně Pražského hradu v roce 2013 byla jednou z výstavních událostí roku. K této příležitosti vyšla zásadní malichovská monografie z pera Karla Srpa. V témže roce byl uveden také dokumentární film Prostě se to děje, natočený v průběhu předcházejících patnácti let.

Pro Karla Malicha byla podle jeho vlastních slov inspirací hlavně příroda. V přírodě, s jejími živly a prouděním energie, se cítil dobře, snad lépe než v lidské společnosti. Byl založením plachý samotář, nechodil údajně příliš ani na vernisáže svých výstav a společnosti se vyhýbal. Se zájmem ovšem četl díla fyziků a dalších vědců, zajímal se o vesmír a jeho zákonitosti. Ještě víc ho ale inspirovala příroda v osobním, vnitřním smyslu – vnímající lidská bytost jako součást přírody a její interakce se světem okolo.

Kopec v rodném kraji, světlo chvějící se nad tratí, déšť a sluneční paprsky. Ale i vzpomínka na práh rodného domu, na starodávnou vůni almary na koření. Ty nejběžnější věci, které se vnitřním soustředěním „zezřetelní“, zkondenzují, až nakonec získají tvar díla. Ne díla definitivního, protože umění v tomto smyslu je trvalým hledáním, které bude trvat tak dlouho, dokud v člověku neuhasne schopnost údivu.

Moderní umění bývá někdy kritizováno za to, že se ztratilo v neustálých experimentech, nedokáže už oslovovat, působit nejen na rozum, ale i na cítění, že není krásné – harmonické, esteticky uspokojivé. Dílo Karla Malicha, ve kterém neúnavně pokračoval až do pozdního věku, je jedním z důkazů, že je možné spojit neustávající hledání nových způsobů výtvarného vyjádření s krásou, prostotou a ladností výsledného uměleckého díla.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.