Bas Eickhout: Zeleným může získat znovu důvěru jen konkrétní program

S dlouholetým europoslancem nizozemské Zelené levice jsme hovořili o výhledech zelené klubu v Evropském parlamentu i strategiích, které mohou pomoci ekologickým stranám rozšířit jejich úspěchy do dosud spíše nevraživé středovýchodní Evropy.

Imageedit_4_7300695631

Jan Kašpárek

06.11.2019 09:52

Bas

I zarytí popírači klimatických změn jsou nyní nuceni opustit původní pozici a začít se bránit. Foto Jan Kašpárek, DR

Bas Eickhout

Bas_orez

zelený europoslanec


Bas Eickhout je dlouholetým politikem nizozemské Zelené levice a od roku 2009 i poslancem Evropského parlamentu. Coby odborník v oblasti chemie a životního prostředí se zaměřuje na problematiku klimatických změn a obnovitelných zdrojů energie. Při letošních eurovolbách byl jedním ze dvou tak zvaných spitzenkandidátů evropských Zelených. Zelená levice pod jeho vedením získala v Nizozemsku v evrospkých volbách v roce 2019 tři mandáty.

Bas Eickhout poskytl Deníku Referendum rozhovor u příležitosti mezinárodní panelové debaty zaměřující se na vztah klimatické krize a evropských médií. Hovořili jsme nejen o zelené politice, ale také o tom, jak přenést vzestup ekologických stran do oblasti střední a východní Evropy, proč se část Evropské unie vytrvale brání jakýmkoli klimatickým opatřením i o vztahu parlamentních zelených stran s aktivistickým hnutím za klimatickou spravedlnost.

Po evropských volbách část novinářů mluvila o „zelené vlně“ postupující Evropou. Europarlamentní frakce Greens/EFA nakonec získala čtyřiasedmdesát křesel, a posílila tedy oproti minulému funkčnímu období takřka o polovinu. Od voleb uplynulo již pět měsíců. Kam se zelená politika ve srovnání s minulými roky posunula?
Tvrzení týkající se zelené vlny se napřed musí prokázat v praxi. V Evropském parlamentu máme nově deset procent mandátů a ještě nikdy jsme tak silní nebyli. To je sice samo o sobě velmi dobré, ale ve výsledku je to stále pouze deset procent. Potřebujeme získat většinu, kterou ale samozřejmě nevybudujeme sami. Naopak ji lze bez větších obtíží složit i bez nás.

V tuto chvíli vidíme, že středové strany a frakce – tedy liberálové, sociální demokraté a křesťanští demokraté – nejraději staví spojenectví pouze mezi sebou. A i ve třech mají stále většinu. Myslím ale, že si rychle uvědomí, že je to většina poměrně těsná a nepříliš stabilní.

Trojice velkých klubů totiž není ani v nejmenším jednotná. Ustanovená většina již nyní čelí problémům a je patrné, že bude dříve či později nutné, aby se rozšířila. Středoví politici to chápou a na Greens/EFA se zájmem pokukují.

Jsme tedy v situaci, kdy se na nás hlavní hráči dívají s tím, že nás mohou potřebovat. Na druhou stranu se nás pochopitelně tak trochu bojí. Změnu ovšem přináší skutečnost, že se ze zelené politiky a ekologie stává priorita a že se téma dostává do politického středu. Momentálně jsou na evropské úrovni stanovené tři priority: jako vždy ekonomika, následně digitalizace a na třetím místě právě ekologická transformace.

Je samozřejmě otázka, jak se to vyvine. Můžeme ale říci, že budeme zelenou politiku nadále prosazovat a následně dohlížet na její realizaci.

Zelená vlna se týká především západní Evropy. V zemích semiperiferie dále na východ vidíme spíše konzervativní přístup. Například Českou republiku v Greens/EFA reprezentují pouze Piráti, a to do jisté míry i díky tomu, že jim u liberálů zavazí ANO Andreje Babiše. Jak vzestup zelené politiky přenést i k nám a celkově dále do jižní a východní Evropy?
Největší výzvou je překonání tradiční image, kterou máme v některých zemích včetně České republiky. I když si nejsem jistý, zda se to českým Pirátům bude líbit, budu zcela upřímný: do zelené části europarlamentu zcela zapadají, a to mnohem více než k liberálům bez ohledu na to, zda je mezi nimi ANO. Ostatně už s námi spolupracovali i jejich kolegové ze Švédska či Německa.

Potíž je spíše v tom, jak se u vás zelené strany vnímají. V České republice totiž není zcela patrné, že Zelení usilují o něco mnohem širšího než „jen“ prosazení ekologické agendy: například o sociální spravedlnost či posílení demokracie. A to je skutečnost, kterou potřebujeme v zemích Visegrádské čtyřky zdůrazňovat.

Změna obrazu ale chce čas. V regionech, kde se nám podařilo dosáhnout silné pozice, se často těšíme dlouhodobé důvěře a máme i zkušenost s tím, jaké to je být u moci. Kupříkladu u nás v Nizozemsku řídíme Amsterdam, a můžeme tak konstatovat, že nejsme jen protestní strana, ale umíme také přijmout odpovědnost za konkrétní kroky i ekonomiku.

Taková zkušenost nám v zemích Visegrádu chybí, byť se to snad pomalu začíná měnit: třeba v Polsku, kde vůbec poprvé vidíme zelené v parlamentu či v Budapešti, kde je poprvé zelený starosta. Dalším krokem po dosažení takových pozic je ale samozřejmě i to, abychom vloženou důvěru nezazdili.

Pro země Visegrádské čtyřky je typické také to, že zde tradičně nejsme příliš nadšení nejen ze zelené politiky, ale ani ekologických témat obecně. V České republice kupříkladu nemáme ani konkrétní plán na dosažení uhlíkové neutrality a většina tématických opatření ze strany Evropy se setkává s negativní reakcí. Lze tuto bariéru ze Štrasburku a Bruselu nějak překonat?
Rozhodně to není snadné. Tím spíše, že jsou tu určité rozdíly včetně ekonomiky. Česká republika je ostatně stále velmi industrializovaná a nejsnazší politický postoj je tu takový, který říká, že to přesně tak má zůstat. Ve výsledku je ale zkrátka nutné si uvědomit – stejně jako se to již stalo v řadě dalších zemí – že se stav věcí musí změnit.

Nemám na mysli jen ekonomiku založenou na industriálních odvětvích, ale také situaci, kdy v českém prostředí leží ohromné množství politické a ekonomické moci v rukou několika málo jednotlivců. Pointou je, že něco takového zkrátka není v zájmu většiny lidí, ale pouze úzké elity. A to je sdělení, které tu potřebujeme předávat: nejde jen o zelená témata, ale také o omezení dominance mocných.

To, že několik politiků a podnikatelů řídí prakticky vše, ostatně i v České republice vyvolává protesty. Samozřejmě je nutné z nich vystavět konkrétní politický program pasující do místního nastavení, ale na obecné rovině se jedná o něco, co by zeleným stranám mělo svědčit. Byť rozumím tomu, že v českém prostředí nemůže být opozice proti mocenským monopolům v tuto chvíli přímo navázaná na Zelené. Ale snad je to otázka času. Z jiných zemí vidíme, že to může fungovat.

Takřka jakýkoli plán na razantnější ekologická opatření se u nás střetává s odporem ze strany nacionalistů a populistů, kteří straší voliče tím, že je kvůli ochraně klimatu zasáhnou nové daně a že ti, kdo jsou nyní chudí, ještě více zchudnou. Jak takové rétorice vzdorovat?
Věřím, že se jedná o fenomén, který je u vás obzvláště silný, ovšem s něčím podobným se Zelení i širší ekologická hnutí střetávají prakticky všude. Obavy svým způsobem chápu. Ostatně mluvíme o nutnosti proměnit systém mimo jiné tím, že stanovíme ceny věcem, které dosud nic nestály. Což znamená daně.

Jsou tu nicméně dvě zásadní sdělení, jež musí prosazování regulatorních opatření provázet. V první řadě je to skutečnost, že daně jsou zkrátka příjem, se kterým stát operuje: a že se s nimi dá udělat i něco dobrého. Proto je zásadní, jakou si strany nastaví investiční politiku. Na místě jsou investice do zdravotní péče, vzdělávání, ale samozřejmě také do technologických inovací a celkově oblastí tvořících nové pracovní pozice.

Současně je zapotřebí nejen vybírat, co se má zdanit, ale především také stanovit, kdo z toho bude těžit. Jsem dlouhodobě přesvědčený, že zelené strany nemohou uspět, pokud nespojí ekologická opatření s politikou sociální spravedlnosti. Hnutí, které chce pouze zvyšovat daně, je předem mrtvé.

I k nám již dorazila otázka, jak se stavět k popíračům změn klimatu. Stále není zřejmé, zda je lepší s nimi dokola diskutovat a pokoušet se vysvětlovat povahu klimatické krize, nebo si jich nevšímat a nepřidávat jim na důležitosti. To, že dilema nelze ignorovat, naznačuje i skutečnost, že jedním z nejaktivnějších českých popíračů je někdejší prezident Václav Klaus.
Ignorovat vašeho bývalého prezidenta je samozřejmě náročné. Obecně je ale vidět, že je čím dál náročnější i popírání změn klimatu. Na mnoha místech vidíme, že se rétorika popíračů pod vlivem nezvratných důkazů posouvá. Je to logické: když není možné popřít problém sám, tak je nutné alespoň zkomplikovat přijetí patřičných opatření.

A to je chvíle, kdy jsem přesvědčen, že do debaty musíme vstupovat. Když se totiž probírá zavádění konkrétních mechanismů k řešení klimatické krize, tak se jedná o politické otázky, jež zkrátka nemůžeme ignorovat. A když se podíváme na výsledky, je patrné, že se nám v debatě daří prosadit a pohnout věcmi správným směrem: i zarytí popírači klimatických změn jsou nyní nuceni opustit původní pozici a začít se bránit.

Zatímco diskutujeme, v severočeském velkolomu Vršany skupina aktivistek stále vlastními těly blokuje hnědouhelnou infrastrukturu. Nasnadě je tedy otázka, jak by se k podobným aktivitám klimatického hnutí měly postavit zelené strany usilující o parlamentní pozice. Měli by Zelení blokádu podpořit?
Určitě. Je ale důležité poslouchat, co o vztahu se stranami říká samo hnutí. Zpravidla totiž nechce být spojované s jednou konkrétní partají, aby je taková pozice nevtahovala do tradiční polarizované debaty provázející stranickou politiku. Takovému aktivistickému postoji plně rozumím a ostatně říkám svým kolegům: „Podporujte, ale nepřivlastňujte si to.“

Ona k tomu pozice politika svádí, ale není to správné. Když tu máme společenské hnutí, tak jeho síla tkví především v tom, že vychází zdola. Naší úlohou je onen společenský hlas tlumočit v politické aréně a hledat mezi jednotlivými rolemi rovnováhu. Hnutí totiž tlumočníka potřebují, i když jej třeba někdy nechtějí – mají-li se tedy aktivistické požadavky přetavit v konkrétní opatření.

Zelené strany jsou pochopitelně v sociálních hnutích zakořeněné a sdílí s nimi ideje i zápal pro věc. Odlišnost jejich role tlumočníka není na škodu, dokud lidé mluví otevřeně a nesnaží se zakrývat svou skutečnou pozici. Není to snadné, ale jako politici toto balancování musíme zvládnout.

Tak se dostáváme k českým Zeleným. Ti jsou ve stavu dlouhodobého úpadku. Levice je kritizuje za pravicovost, pravice a střed za levicovost a prakticky kdokoli za to, že jsou lapeni v interních sporech. Vím, že je obtížné dávat rady z odlišného národního a sociálního kontextu, ale přesto: co by měly být hlavní zásady, kterých se budou zdejší Zelení držet v nastávajících dvacátých letech jednadvacátého století?
Čeští Zelení ztratili nemalý díl důvěryhodnosti někdejší účastí ve vládě, že? Řekl bych, že se s tím stále potýkají a snaží se najít prostor, v němž by mohli působit. To v praxi znamená snahu o opětovné získání důvěry lidí v to, že strana opravdu hodlá prosazovat své ideje. Na celostátní úrovni se něco takového ale nepodaří ihned a je důležité, že se Zelení snaží působit v místních zastupitelstvech.

Klíčové je se někde prosadit a ukázat, že je možné přinést žádoucí změnu. Že zelená strana není jenom ekologická, ale především že chce pracovat pro lidi. Pokud se něco takového podaří, Zelení mohou opět získat podporu a postupem času ji zužitkovat i v celostátních volbách. Pozitivní příklad vidíme v Německu. Tamější zelení v devadesátých letech také působili v koalici a nebylo to snadné. Následně moc ztratili, ale důvěra lidí jim zůstala.

Podpora samozřejmě podléhá výkyvům a přichází ve vlnách, ale zásadní je, aby se strana v době útlumu nepropadla až na úplné dno, a mohla tak v lepších časech využívat příležitostí k posílení. Tak fungují úspěšné zelené strany v zahraničí. Pracují na tom, aby se dostaly k moci, a když ji získají, prosadí několik naprosto jasných a viditelných opatření.

Nelze změnit celý svět jen tak naráz, ať už bychom chtěli sebevíc. Lze ale přijít, změnit několik věcí a na nich dále stavět. To je opět příklad Zelených v Německu. Zdejší postupný odchod od jaderné energie je jasný úspěch zelené politiky, lidé si to pamatují a nikdo to nezpochybňuje. I když téma převzala Angela Merkelová, Zeleným zásluha zůstala.

JAN KAŠPÁREK


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.