K čemu je nám stát

Znechucení nad stavem současné politiky vyvolává v debatách otázky, zda nepotřebujeme méně státu a méně řízení shora. Co by však zaplnilo prostor vyklizený zeštíhleným státem?

Stát se posuzuje podle své reprezentace. O těle státu by měla vypovídat jeho hlava. Podle této metafory bychom měli být údy, rukama, nohama a podobně chorého, zapšklého starce zohavujícího svým chováním důstojné sídlo českých králů. Mohli bychom být také hodnoceni podle oligarchy, zástupce parlamentní většiny, který sídlí v pražské Strakově koleji a řídí exekutivu.

Není divu, že se ozývá, jako nedávno v jedné diskusi na sociální síti, že stát je vždycky špatný sluha a zlý pán. Má tedy vlastně být horší než oheň, který lidové úsloví v služebné roli chválí, jen se ho strachuje pro případ, že se vymkne naší kontrole. O státu tedy vlastně čteme, že vše ničí jako gigantický požár, ať vládne, nebo slouží, a že by to bez něj bylo lepší.

Denně slyšíme, že politika je špatná sama o sobě a její protagonisté jsou lumpové. Politikům nemá jít o nic než o osobní prospěch. Politika je jejich byznysem. Parlament je údajně žvanírnou a jen zbytečně zdržuje. Stát má být veden úsporně, efektivně. Má to být útlý stát a má být řízen jako firma. Kdo to kdy slyšel, aby zaměstnanci spolurozhodovali o podniku svými hlasy a aby byli v jeho vedení reprezentováni svobodně zvolenými zástupci. Rozhodovat má ten, kdo drží měšec, a řešení mu mají nabízet profesionální experti.

Dry-tree-in-the-desert-dunes_800Jak zajistit budoucím generacím přijatelný život v době klimatických změn? Bez rozhodnutí na vyšší úrovni to nepůjde. Foto Goodfreephotos.com

Zeštíhlování státu
Útlý stát je předstupněm likvidace státu. Historie se naplní jeho zánikem. Už nebude třeba se klamat představami o sebeorganizaci, o samosprávě, o přímém rozhodování a o zastupitelské demokracii. Nač volby? Vždyť mají smysl jen potud, pokud nepovedou k zásadní změně. Pokud by svrchovaná vůle voličů vynesla na špičku zákonodárné a výkonné moci protagonisty skutečné reformy, musí být výsledky voleb anulovány a bude se vládnout bez ústavní fikce o zdroji veškeré státní moci (u nás čl. 2, 1 Ústavy ČR).

Špatně řízený stát odrazuje od státu vůbec. Střídání politických programů, které se nakonec vždy, bez ohledu na pravou nebo levou rétoriku, ukážou být ideologiemi, tedy ideovým odůvodněním hmatatelných ekonomických zájmů, bourá důvěru v možnost nastolit odpovědné politiky a prosadit program státního života pro dobro občanů

Bylo by zajímavé podívat se, co nebo kdo zaplňuje prostor vyklizený zeštíhleným státem a kdo nastoupí na místo státu poté, co bude odbourán. Neexistuje totiž mocenské vakuum. Státní moc je zprostředkovaná. Ústupem státu z pozic, které mu civilizační vývoj přiřkl, by se prosazovala moc přímá. Zřejmě by se uplatnil postřeh předsedy Maa, že politická moc vychází z hlavně pušky. Nedodal, že tedy sídlí u těch, kdo pušky a náboje do nich dodávají a určují jim živé terče.

Zeštíhlování státu programově uskutečňovaly tady u nás v České repblice vlády pod vedením Mirka Topolánka a Petra Nečase a připravily prostor pro současnou moc, která má tendenci obcházet parlament, oslabovat mediální kontrolu moci a škrtit občanský nevládní sektor, tedy aktivity občanů nezávislé na moci. Totéž v zemích s námi spojených osudovým poutem V4 jde ještě dál až k omezování lidských práv menšin a fyzickým útokům na ně a k likvidaci nezávislé justice.

Při pohledu na takové možnosti, které se před námi otevírají by se chtělo říct: raději stát nedobře řízený zkorumpovanými politiky než slabý stát, nebo dokonce žádný stát, tedy stát nahrazený přímou mocí korporátního sektoru a jeho milicí, která by už nic nepředstírala.

Obrat od pohodlí
Stát je projevem civilizovanosti. Než vznikl, hominidé v tlupách lovili a sbírali, co našli. Tlupu vedl nejsilnější a nejchytřejší alfa samec. Jsem vděčný za to, že naši předkové projevili schopnost organizovat si život a spravovat sami sebe. Že jakási podoba parlamentní samosprávy občanů třeba na Islandu, na ostrově Man a na Faerských ostrovech existuje (s přestávkami) již více než tisíc let a že se postupně prosazuje jinde v našem kulturním okruhu. Správa se postupně stává samosprávou a na moci se podílejí čím dál tím širší okruhy lidí, kteří se stávali a stávají občany.

To, nakolik jde snad jen zdánlivě o civilizovaný stát a fakticky o divošské poměry, a nakolik se prosazuje kulturní forma vlády, to není předem dáno. Nestačí, že jsou ušlechtilé principy politické rovnosti, kulturní a duchovní svobody a ekonomicko-sociální solidarity zapsány v zakládajících dokumentech. Demokratický, liberální a sociální obsah demokratických, liberálních a sociálních forem je třeba střežit. Bez soudů včetně skutečně nezávislého ústavního soudu, bez médií schopných prosadit se proti vůli mocných, bez občanských sdružení (kterým byl přiřčen ošklivý název spolky) humánní obsah politiky neobhájíme.

Nová vnímavost na téma životního prostředí vyvolaná iniciativou mládeže nám připomíná jednu nepříjemnou okolnost. Přijatelný život dalších generací v době, kdy se dočerpají zásoby fosilních paliv, kdy vykutáme poslední zásoby uranu, v době, kdy jedinými zdroji energie budou zdroje obnovitelné, kdy už nebude možné zavalovat planetu miliardami tun odpadu, si vyžádá skromnější živobytí. Možná bude nutno méně cestovat do vzdálených částí světa. Třeba se budeme muset vrátit k obměnitelným obalům na zboží. Asi budeme nuceni šetřit vodou.

Žádná politická strana si netroufne přijít s programem dobrovolné skromnosti, protože by ji voliči smetli. Lze vůbec dosáhnout silného státu prosazujícího udržitelný život se souhlasem občanů? Obávám se, že to vyžádá revoluci, ale ne revoluci politickou, a už vůbec ne násilnou. Lidstvo bude potřebovat revoluci ducha. Obrat od hodnot pohodlí, slasti, blahobytu, rozmaru a zajištěnosti k duchu.

Co takový obrat ke skromnosti, štědrosti a solidaritě přivolá? Není to fikce a není člověk od přírody sobecký odsouzen pro své sobectví k zániku? Lidské pokolení, možná výjimeční jednotlivci v něm, objevují filosofické a spirituální inspirace. Jsou jemné náznaky, že se lidé odvracejí od výlučně světské orientace a znovu objevují duchovní život, který dříve opustili, nebo který zavrhli jejich předkové v sekulárním dvacátém století.

Neodhadneme, nakolik se probudí k odpovědnosti tradiční náboženská uskupení, například křesťanské církve a náboženské obce Židů a muslimů, a nabídnou věrohodný program, nový životní styl příznivý pro lidstvo a jeho zemi. Přál bych jim to. Je však možné, že svou roli v tom sehrají duchovní směry v západní civilizaci nové, a proto zatím menšinové a alternativní. A asi se nevyhneme osobní, neorganizované spiritualitě, nevázané na žádné dosud tradiční náboženství.

Věřím možnosti funkčního, silného státu, republiky, tedy věci veřejné. Nemyslím, že by stát měl panovat, ale věřím, že může dobře sloužit a že je třeba jej v této roli hájit. Předpokládám, že politiky se nestanou světci a že se v jejich výkonu funkcí bude projevovat lidská nedokonalost. Stejná, jakou máme my, kdo je kritizujeme. Doufám, že sami my občané, přímo nebo nepřímo, prostřednictvím volených zástupců dokážeme spravovat své záležitosti a nemusíme hnát lidstvo a tvorstvo Země do záhuby.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dobrý, špatný, či žádný stát? Pondělí, 14.Října 2019, 16:02:24

Podle Hegela je stát (dovršený) ztělesněním Absolutní ideje. Je ztělesním rozumného základu této ideje, a rozumností svého uspořádání v pozitivním směru ovlivňuje a umravňuje občany tohoto státu, tím že tito na této jeho rozumnosti participují.

Oproti tomu podle Marxe stát není žádnou samostatnou entitou, nýbrž je pouze sekundárním útvarem, který jenom kopíruje vývoj reálných, tj. v prvé řadě materiálně-produkčních společenských vztahů. Stát je podle Marxe historicky podmíněným útvarem, vzniklým za účelem mocenského udržování třídního panství. A spolu s tímto panstvím odumře i samotný stát; zůstane jenom čirá samospráva samotné společnosti. Jediný "dobrý" stát je tedy takový, který se sám zruší.

Naprosto protikladné, navzájem absolutně nekompatibilní koncepty tedy. A přece - při bližším pohledu nejsou zase tak zcela neslučitelné, jak by se napohled zdálo.

To co jim je oběma společné, je toto: v obou případech je naprosto rozhodující celý historický vývoj lidstva. Obecně řečeno, vývoj civilizační, v jehož průběhu si člověk osvojuje nové a nové schopnosti, rozvíjí a kultivuje své vztahy k ostatním členům jeho pospolitosti. Ten zcela závěrečný, finální bod (ať už jím má být Hegelova konstituční monarchie anebo Marxova komunistická samoorganizace) - ten tedy nikdy nepřijde sám od sebe, nýbrž je až konečným výsledkem právě tohoto dlouhého dějinného vývoje, tohoto civilizačního, kulturního a mravního vzestupu lidské bytosti. A je tady jedno, jestli fundamentem tohoto vývoje od nižších forem k vyšším má být proces samovývoje "objektivního Ducha", anebo nárůst produkčních sil společnosti.

Z tohoto hlediska je tedy otázka "jaký má být stát?" principiálně špatně položená.

V závěru své úvahy ji Ivan Štampach také staví už poněkud jinak: jakými motivacemi, jakými hodnotami, jakými ideami a ideály má/musí být veden člověk, aby mohlo být dosaženo stavu obecné odpovědnosti vůči přírodě, společnosti a celému světu?

Právě toto je ta zcela klíčová otázka. Stát - ve smyslu státní správy - může být v tom či onom směru nápomocen, může podporovat (ovšem také blokovat) progresivní procesy a trendy; ale konec konců je to samotná společnost, tedy souhrn všech jejích členů, je to stupeň jejich mravní, intelektuální, kulturní vyspělosti, co bude rozhodovat o tom, jaký charakter bude mít jak společnost, tak i samotný stát.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Budoucnost světa v osobní spiritualitě? Středa, 16.Října 2019, 11:20:57

Ve svých úvahách o tom, jaké osobní impulsy a motivace by mohly mít dostatečný potenciál zásadním způsobem změnit způsob chování současného lidstva, se Ivan Štampach zabývá také možnou rolí a úlohou spirituality.

Podle všeho ale takovýto dostatečný potenciál nespatřuje v dosavadních, tradičních spirituálních formách a konceptech; proto se jeho naděje upínají spíše novým směrem. "A asi se nevyhneme osobní, neorganizované spiritualitě, nevázané na žádné dosud tradiční náboženství."

"Osobní spiritualita" - to je ovšem heslo, které sice v době postmoderní už zdaleka nepůsobí tak dramaticky hereticky jako by tomu bylo ještě tak před jedním stoletím; nicméně i tak v sobě ukrývá přelomový impuls v chápání spirituality.

Totiž: veškerá dosavadní (tradiční) spiritualita (snad s výjimkou některých mystických směrů) vycházela "seshora". To jest: bylo zde dáno nějaké "Absolutno", které bylo počátkem a základem všeho; a jednotlivý člověk byl pouze příjemcem (respektive produktem) tohoto Absolutna.

Kdyby tedy spiritualita měla být pojímána jako něco (pouze) osobního, pak by se tím nevratně rozlomil právě tento klasický vztah mezi (duchovním) Absolutnem a mezi jednotlivým člověkem (věřícím). To Absolutno nevyhnutelně přestává být absolutním, když se dostává do osobní dispozice jednotlivce.

Tím ovšem vzniká zcela principiální problém: spiritualita jako taková je právě vztahováním se k Absolutnu; ale jestliže tuto spiritualitu pojmeme jako čistě (či přinejmenším primárně) osobní záležitost, pak se rozplývá toto Absolutno jako takové - a tím ale samotný základ veškeré spirituality!

Na straně jedné se tímto aktem hluboká touha lidské duše po přesahu osvobozuje od starých, fixních věroučných doktrín a dogmat; ale na straně druhé se tato pouze niterná spiritualita stává záležitostí ryze subjektivní, pouze jenom vlastního niterného prožitku, bez možnosti ukotvení v absolutním ideovém průsečíku veškerého bytí.

Toto dilema spirituality se zdá být skutečně neřešitelným; a ono neřešitelné také je, pokud zůstaneme na půdě ryzí spirituality. Tedy na půdě klasického spirituálního pojetí Absolutna jako něčeho prapůvodního, co je tu před člověkem a před světem, a do čeho člověk svou omezenou individuální existencí pouze vstupuje.

Tento protiklad tedy není možno vyřešit věroučně; ale o toto řešení je možno se pokusit cestami a nástroji filozofie.

To takto pojaté Absolutno - to je totiž chápáno principiálně chybně.

Ano, na straně jedné je skutečně právem možnost existenci takovéhoto "Absolutna" předpokládat; neboť "absolutno" neznamená nakonec jiného nežli to, co existuje samo sebou, co je (jediným) zdrojem sama sebe, co není odvislé od nikoho jiného. A zřejmě nebude sporu o tom, že veškerý jsoucí svět vznikl nikoli proto že na něj člověk uvěřil, nýbrž sám ze sebe, ze svého vlastního potenciálu.

Ale - tady se zcela pravidelně přehlíží jeden klíčový moment. Ano, toto "Absolutno" (jakožto dejme tomu primární, imateriální kód veškerého Bytí) je tu přede všemi jevovými, materiálními formami.

Ale - na straně druhé stejně tak platí, že r e á l n ě neexistuje žádné "Absolutno", pokud neexistuje svět, právě s těmito jeho zcela konkrétními, materiálními jevovými formami. Včetně člověka.

Jednou větou: pokud by neexistoval materiální, přirozený svět - pak by to "Absolutno" bylo jenom čirým potenciálem, ale bez jakékoli realizace.

Z toho se ukazuje: všechny spirituální modely které vycházejí z jednosměrné představy Absolutna, které je naprosto nezávislé a jehož je celý jsoucí svět jenom pasivní emanací, jsou hluboce deficitní. Naprosto tu absentuje druhá stránka celé záležitosti - totiž stránka svébytné, tvůrčí činnosti jsoucího světa, a především samotného člověka.

Na jedné straně je tu to Absolutno, neodvislé od člověka a stojící vysoko nad ním; ale na straně druhé žádné Absolutno nezíská realitu, když k němu nepřistoupí člověk, když se k němu nezačne vztahovat svým duchem a svou duší. Ten zdánlivě neřešitelný paradox či rozpor je možno řešit jenom a pouze dialekticky, dialektickou dualitou a dialektickou syntézou. Jiný způsob řešení principiálně není možný.

A tím se obloukem dostáváme zpět k našim úvahám o možnosti nějaké "osobní spirituality".

Na jedné straně jednoznačně ano: jak řečeno není možno spiritualitu natrvalo nechat polapenou a přikovanou ve strnulých dogmatech starých doktrín. Ale na straně druhé - pokud má tato spiritualita zůstat opravdu závazným a hlubokým vztahováním se člověka k jeho světu, pak zde musí zůstat zachován i ten moment (ontologického) Absolutna; tedy vědomí zakotvenosti člověka ve významech a jsoucnostech vyššího řádu.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 16.Října 2019, 11:44:40

Spiritualita nemůže být závazná, pane Poláčku. Právě proto by měla být osobní. Absolutno je filosofický pojem. Já bych mluvila raději o Bohu. Vztah věřícího s Bohem Boha nikterak nezbavuje toho, čím Bůh skutečně je. To je omyl, že osobní vztahování znamená, že člověk "absolutnem" nějak disponuje.
Jinak nevím, proč si autor myslí, že osobní spiritualita nejspíš musí být jiná než křesťanská, protože ta je vázána na tradiční církve. Nemusí to tak být.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 16.Října 2019, 13:50:36

"Bůh" je jenom jiné pojmenování pro "Absolutno", paní Hájková.

Spiritualita - pravá - musí být vždy závazná; jinak jsou to právě jenom čistě osobní hrátky, jako když si třeba někdo najednou začne hrát na keltského žrece.

Ivan Štampach nepíše že ta osobní spiritualita "musí" být nekřesťanská; on jenom vyjadřuje pochybnosti o tom zda ty tradiční křesťanské církve a směry mohou ještě dodat dostatečný duchovní a společenský impuls.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Středa, 16.Října 2019, 14:12:50

To bude nedorozumění. Mám představu, že když je něco závazné, je to povinné a může to někdo (nebo nějaká instituce) na člověku vymáhat.
Jinak, samozřejmě o tom, co je pro něj osobně závazné, rozhoduje každý sám. Což je správné.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 17.Října 2019, 12:21:55

"Závaznost" (dejme tomu v metafyzickém smyslu) je samozřejmě něco poněkud jiné, nežli "povinnost".

Ale: na straně druhé stejně tak ta "závaznost" neumožňuje jenom čistě libovolnou osobní dispozici. Jmenovitě vůči tomu Absolutnu. S tím není možno si jenom tak pohrávat, ve smyslu "když se pro to rozhodnu, tak to tady bude, a když se rozhodnu proti tomu, tak to bude pryč".

To "Absolutno" je závazné svou jsoucností, svou přítomností; ale na straně druhé spadá do odpovědnosti každého jednotlivce, jak se k této závaznosti Absolutna postaví.

Rozhodující je právě ten rozdíl: ten osobní postoj bude ovšem vždy individuální (a právě k tomu zjevně míří I. Štampach) - ale nesmí být svévolný, nesmí být tím nezávazným zahráváním si s nejvyššími věcmi, podle vlastních osobních libůstek. Je to tedy vždy "balancování na laně", vždy je nutno dávat krajní pozor na to, aby se nesklouzlo k jedné či druhé straně.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 17.Října 2019, 14:05:0

Ta osobní závaznost vůči Bohu (Absolutnu) by mohla také znamenat, že nebudu (nezávazně) dnes křesťan, zítra buddhista a pozítří ještě něco jiného, nýbrž že budu zkoumat, kdo vlastně jsem, respektive, k čemu jsem povolán/a. Ale tak jste to asi nemyslel. Nebo ano?
Nebo jste myslel tím "když se pro to rozhodnu, tak to tady bude, a když se rozhodnu proti tomu, tak to bude pryč", že ten, kdo s Absolutnem naváže jednou kontakt, už se nemůže jen tak, jakoby nic, vrátit k čistě materiální existenci; k tomu, co bylo před tím?
Někteří křesťané věří, že Bůh, který vás jednou povolal, už vás nepustí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 18.Října 2019, 11:35:1

On je tady v tom všem ještě jeden zásadní problém: někdo pro to Absolutno (transcendenci, Boha) má vnímání, osobní nastavení - a někdo ne.

Jako problém se to jeví právě v té souvislosti, kterou nastolil Ivan Štampach: že totiž pro - požadovanou a vlastně nutnou - metanoiu společnosti potřebujeme nutně velice silné impulsy; a to i impuls spirituální. Ale právě s tímto spirituálním impulsem je sotva co možné dosáhnout u lidí, kteří jsou nastaveni striktně racionalisticky. Takže pak bychom měli společnost rozpolcenou na jednu část, která tu metanoiu provede (na základě své transcendentálně-spirituální orientace) - a na druhou část která ji neprovede, protože pro spiritualitu prostě "nemá buňky".

Právě proto já stavím do popředí to Absolutno; ten dnešní racionalista toho Boha nikdy vnitřně nepřijme, zatímco to Absolutno - to je možno v zásadě uchopit, popsat, zprostředkovat cestou (metafyzické) dedukce, tady ta vzdálenost k racionalismu není už zase tak velká, ta propast není tak hluboká.

Jde - ve zcela nejobecnější rovině - o to, aby si všichni (a tedy i ti racionalisté) uvědomili, že je tady něco víc. Něco, co je základem vlastní lidské existence, ale co tuto (individuální a subjektivní) existenci vysoce překračuje a převyšuje. Ale co na straně druhé svou realizaci dostává prostřednictvím právě tohoto člověka.

Jde tedy vlastně o to, tu transcendenci učinit přístupnou všem (i racionalistům); a tím ji učinit obecně závaznou, ve smyslu závaznosti existenciální a mravní. Ale - přitom zároveň zachovat i ten individuálně-subjektivní prvek, včetně nezadatelné svobody vlastního rozhodnutí.

Anebo možné lépe formulováno opačně: zachovat moment individuální svobody rozhodnutí - ale přitom tuto svobodu zařadit do širšího rámce transcendentální odpovědnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dnes křesťan, zítra buddhista... Pátek, 18.Října 2019, 11:51:49

Tady se dostáváme zase ke klíčovému problému univerzální, ale skryté (našemu poznání nepřístupné) existence toho Absolutna (respektive Boha), a těch konkrétních forem, kterými člověk k němu (Němu) hledá cestu.

Na jedné straně by se muselo říci: Absolutno (Bůh) je jenom jedno; a pravdivě smýšlející duchovně orientovaný člověk tedy

- nesmí být ani křesťanem ani buddhistou, protože to jsou všechno jenom specifické formy, které nikdy nemohou být plně adekvátní tomu samotnému Absolutnu;

- anebo musí být z á r o v e ň jak křesťanem tak buddhistou; to jest musí nalézt tu společnou pravdu, který se (parciálně) skrývá ve všech konkrétních spirituálních formách dohromady;

- anebo se musí rozhodnout pro to, být křesťanem a n e b o buddhistou (a tedy že opravdu nesmí jenom tak povrchně skákat sem a tam); s tím že jedině ztotožněním se s jednou konkrétní duchovní formou může opravdu proniknout do jejích hlubin, a tedy zároveň vystoupat do spirituálních výšin.

V tomto výběru možností je extrémně obtížné nalézt (či nadiktovat) jednu jedinou "královskou cestu". Každá z těchto cest má své přednosti, a zároveň své limity.

A snad je to dobře, že tady neexistuje jedna jediná, pro všechny společně předem nalinkovaná cesta. Zdá se, že lidé i v budoucnosti budou znovu a znovu konfrontováni s nutností, nacházet sami pro sebe odpovědi na tyto otázky.

Poukaz I. Štampacha na tu "osobně prožívanou" spiritualitu (bez vázanosti na tu či onu religiózní doktrínu) míří spíše na tu první a druhou alternativu; ale nelze nijak přehlížet ani tu alternativu třetí, totiž že naprosto hluboké vhledy a ponory do duchovních sfér může zprostředkovat jenom jedna určitá, zcela konkrétní, a v daném smyslu závazná forma duchovní výpovědi, která je pak nevyhnutelně doprovázená příslušnou doktrínou.

Jediným skutečným řešením by byla taková doktrína, taková duchovní forma, která by v sobě dokázala spojit všechny ty tři alternativy.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pátek, 18.Října 2019, 22:25:17

Já myslím, pane Poláčku, že někteří lidé budou mít ke spiritualitě vždycky daleko. A ani to vaše racionální absolutno je neosloví, pokud nebudou vidět důvod, proč se něčím takovým vůbec zabývat. Motivace je důležitá.
Nevidím ale důvod, proč by to mělo vadit. Vždyť i přes to všechno (tedy přes nezájem o spirituální výšiny a hlubiny) to mohou být dobří lidé se zájmem o své bližní a jejich problémy.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pátek, 18.Října 2019, 22:57:9

Na to se prostě nedá dívat takhle: Potřebujeme lidi se spititualitou, protože potřebujeme lidi s morálkou. Aby "fungoval systém".
Měli bychom chtít to nejlepší pro člověka, ne pro systém. A pro každého člověka je možná tím nejlepším něco jiného.
Já už jsem to své našla. Tedy z těch vašich tří možností jsem si vybrala jenom jednu cestu - jednu nauku, a sice křesťanství.
Nedávno jsem objevila zajímavou definici (křesťanského) Boha: "Bůh je osoba, tedy jde o Já, které je zcela svébytné, jiné než moje já, nenachází se však vedle mne, jako jiná lidská osoba a není mi ani vzdálen. Je mi naopak bližší, než mé vlastní nitro".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Buddhismus versus křesťanství Sobota, 19.Října 2019, 11:33:9

V daném smyslu (tj. jako způsob vztahování se k jsoucímu světu) podává zajímavé srovnání mezi buddhismem a křesťanstvím anglický filozof Whitehead:

"V něm (v buddhismu) je zoufání nad světem spojeno s programem, který učí se ho (světa) vzdát v mystické rovnodušnosti. Křesťanství v období hrubého a syrového tisíciletí znovu a znovu oscilovalo mezi touto buddhistickou rezignací a mezi svými vlastními neuskutečnitelnými ideály. Rozdíl mezi nimi je rozdílem mezi programem reformy a programem odstranění. Chtěl bych se odvážit proroctví, že se dominantním stane to náboženství, které dokáže obecnému porozumění ukázat moment věčné velikosti v časovém plynutí pomíjivých faktů."

Tolik tedy filozof A. N. Whitehead.

Ta jeho poslední - poněkud komplikovaná - věta znamená toto: do budoucna se prosadí ten typ náboženství, které dokáže i "obyčejnému" člověku zprostředkovat nějaké povědomí o transcendentálních hodnotách - ale ne někde v metafyzických výšinách, nýbrž jako přirozenou a integrální součást našeho vezdejšího světa, našeho vlastního života.

Právě víceméně to samé jsem měl na mysli mým poukazem na nutnost propojení "Absolutna" s přirozeným životem (moderního) člověka, s jeho nezadatelnou svébytností a autonomní kreativitou.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 19.Října 2019, 12:44:25

Křesťané mohou ocenit, že jim Bůh (Ježíš) dává svůj pokoj, hebrejsky šalóm. To slovo ovšem znamená nejenom pokoj a harmonii, ale také „celost, neporušenost, úplnost“. Je-li Bůh se mnou (a já s ním), jsem úplný/á, tedy nic podstatného mi nechybí. Což však neznamená, že se nutně musím uzavřít někam do ústraní. S Ježíšem můžeme (a máme) zůstat na zemi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.