Víc než národ

Koncept, který moc nebo privilegia odvozuje od příslušnosti k určitému národu, se v historii mnohokrát ukázal jako zcestný. Dokážeme si to v dnešní době uvědomit?

V České televizi vysílali jeden z přečetných retrospektivních pořadů. Tentokrát šlo o sklizeň ve válečném a poválečném roce 1945. Pochvalovali si tam, jak příslušníci různých profesí odložili svá pera či hudební nástroje a všichni se zapojili, aby se zrno dostalo pod střechu a abychom všichni měli dostatek dobré mouky. Dodali však také poněkud patetickým tónem, že tentokrát ta mouka bude jen pro český národ.

Ve filmovém týdeníku, který se promítal v kinech v celém tehdejším státě před hlavním filmem, bychom čekali, že úroda bude určena pro veškerý československý lid. Důraz na český národ však můžeme pochopit po šesti letech režimu, jehož dlouhodobým cílem byla likvidace Čechů, ať poněmčením těch, kteří se toho ukážou hodni, nebo vystěhováním ostatních nepřizpůsobivých.

Nacistický režim vyzvedl etnický a domněle rasový princip. Nebyl v tom bohužel sám. Chování koloniálních mocností, například Britů nebo Francouzů, k podrobeným zemím a jejich obyvatelstvu bylo podobně hanebné. Výroky jejich politiků o nadřazenosti bílé rasy a evropské kultury jsou dostatečně dokumentovány.

Národ jako subjekt moci
Národ jako subjekt politické moci se postupně prosazoval proti dřívějším nadnárodním říším. Národem, který se měl ujmout vlády místo panovníka, například ve Velké francouzské revoluci, mohli být, ideálně vzato, lidé, kteří se v té zemi narodili. České slovo to naznačuje stejně jako latinské natio, od nějž jsou odvozeny výrazy v angličtině a francouzštině. Jenže velmi brzy se prosadilo etnické pojetí národa dané spíše jazykem než lokální příslušností. Menšinová etnika v nových národních státech na takto demokratickou suverenitu většinového národa doplácela.

3pitter1-e1441114800331Evangelický kazatel, spisovatel, publicista, radikální pacifista a sociální pracovník Přemysl Pitter se stavěl proti destruktivnímu českému nacionalismu. Repro DR

Německý nacionalismus potřeboval eliminovat české etnikum prý zaříznuté do těla národa. Odpovědí na to byl český nacionalismus, který se chtěl zbavit nenáviděných Němců, či „němců“, jak se tehdy psalo, na českém, resp. československém území.

Protagonisty českého účtování s německy mluvícími obyvateli českých zemí byli především národní socialisté. Jsou zachovány interpelace jejich poslanců, ve kterých se dožadují umístění Němců jen proto, že jsou Němci, ne pro nějaké delikty z doby protektorátu, do sběrných táborů. Jinou variantou bylo násilné vyhánění a místy i vybíjení německých obyvatel. Některé zásahy násilníků z takřečených Revolučních gard si nezadaly s nacistickým vyhlazením Lidic a Ležáků, které si celý civilizovaný svět připomíná jako ukázku nacistické bestiality.

K národním socialistům se přidružili komunisté, kteří na chvíli zapomněli na proletářský internacionalismus, na vykořisťované pracující německého jazyka a obranu jejich zájmů. Svezli se v zájmu lepších volebních výsledků na vlně národní msty. Tehdejší lidovci se drželi stranou. Dnes na to navazují aspoň někteří z nich.

Naštěstí nemlčeli humanisticky smýšlející Češi. Dokázali překonat spravedlivý hněv a rozlišili nenáviděný nacistický režim a Němce jako lidi. Nedávno tolik diskutovaná Přítomnost se nebála brzy po své poválečné obnově v čísle z 20. 6. 1946 přetisknout „Dopis odcházejícího demokratického Němce“, bohužel anonymní.

Píše o menšině svých demokraticky a československy smýšlejících soukmenovců, o tom, jak se obávali Gestapa stejně jako Češi a pomáhali tam, kde se pomoci dalo. „Že zůstali Němci? Můj ty Bože, kdo jim chce z tohoto jediného provinění uplést provaz, když chtěli svým pojetím němectví dokázat, že jsou ještě odstíny mezi černou a bílou,“ píše a sděluje, jak je bolestné opustit vlast.

Literární vědec, socialista Václav Černý píše ve svých Pamětech: „…gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému.“ Zvěrstva páchaná na Němcích českými militanty od května 1945 podle něj zničila hrdý mýtus o myšlenkové a mravní podstatě našeho národa. O mentalitě oplácející stejné stejným psala tehdy jen malá část českého tisku.

Další osobností, která se zasazovala proti bujícímu českému nacionalismu, byl Přemysl Pitter, evangelický kazatel, spisovatel, publicista, radikální pacifista a sociální pracovník. Za 2. světové války přes přísné zákazy navštěvoval a zásoboval Židy. Po válce shromáždil válkou postižené německé, židovské a české děti a věnoval se jim. Tím geniálně pracoval pro smíření. Václav Havel jej roku 1991 in memoriam vyznamenal řádem Tomáše Garrigue Masaryka 1. třídy. Bohužel je však málo znám a připomínán.

Etnikum vzniklé politickým spojováním a vylučováním skupin podobného jazyka a rozvojem kultury s jazykem spjaté je faktem. Různost etnik, ať se stala či nestala politickými národy, přispívá k rozmanitosti světa. Dnes už sotvakdo z nás pokračuje v osvícenském snění o jednotné světové politické organizaci a společném jazyce všech.

Kdo je u nás doma
Pokud jde o Českou republiku, jsou v ní vedle výrazně dominantního českého etnika doma Moravané a Slezané, protože někteří obyvatelé těchto dvou historických zemí někdejší Koruny české se považují za samostatná etnika a je třeba to respektovat. Doma jsou tu i Slováci a dodnes existují smíšené česko-slovenské rodiny, v nichž se mluví oběma jazyky. Malý okruh lidí se považuje za Čechoslováky v etnickém smyslu.

Po staletí jsou součástí českého obyvatelstva Židé. Někteří z obyvatel s židovskými předky pěstují svou tradici a pokládají se etnicky za Židy (a třeba také zároveň za Čechy, aniž by potřebovali dvojí etnickou příslušnost nějak řešit). Antisemitismus, který se po jistou dobu zaměřil víc na jiné Semity, na Araby, se bohužel znovu zvolna začíná obracet proti Židům a někteří z nich to naneštěstí podceňují.

Mezi českými obyvateli máme také Romy, ať se k této příslušnosti hlásí, nebo ji z obav před rasisty a nacionalisty nepřiznávají. Český nacionalismus rád zdůrazňuje odlišné zvyklosti Romů a zveličuje obtíže soužití. Chybí ochota poučit se u partnerských zemí Evropské unie, kde Romové s většinou dobře koexistují, aniž by ztráceli svou kulturní svébytnost.

Jsem Čech zemsky, etnicky, a také politicky jako občan České republiky, prožil jsem více než třetinu ze svého dosavadního života na Slovensku a vládnu slovenštinou stejně jako češtinou. Není to jisté, ale možná že mám po americkém biologickém otci i lotyšské nebo židovské předky. Jsem Evropan stejně jako Čech. Jsem vděčný za všechny tyto identity.

Skoro vše, čím žijeme a co nás obklopuje, je evropské, ne specificky české: charakter měst, zařízení domácnosti, ekonomický systém, technika pronikající do všech zákoutí naší existence, filosofie, která nám pomáhá uvažovat o životě a jeho hodnotách, politické programy, které se přou o vliv na veřejný život.

Nepokládám za frázi, když řeknu, že jsem člověk a že být člověkem je (jak říkají buddhisté) drahocenné zrození a že podle křesťanství lidství může být božské. Přese všechno ponižování a faktické zotročování se respektuje lidská důstojnost a na jejím základě lze hájit práva, bez kterých jsou povinnosti pouhým nevolnictvím. Jsem člověk, a proto také občan. Být občanem pokládám za vznešenější než být hrabětem, knížetem či vévodou. Jsem rád Čechem, ale lidství a občanství je pro mne víc než být Čechem.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Děkuji autorovi za článek Úterý, 10.Září 2019, 18:30:49

Je to rozhodně pozitivní příspěvek k sebereflexi českého nacionalismu, který byl zejména po 2. světové válce pro další vývoj tehdejšího státu na našem území klíčový. Jen velmi málo autorů se nebojí alespoň zmínit to, že nacionalismus byl a je rovněž závažným problémem Čechů.

Autor článku se však drží zpátky, když popisuje český nacionalismus jako "částečně spravedlivý" fenomén na konci 2. světové války. Obávám se, že český nacionalismus ve smyslu antiněmectví je v moderním českém národě již v samém počátku jeho konstituce, český národ byl utvořen v jasné opozici proti němectví. Přitom německé národovectví a vlastenectví tu bylo dříve než německý nacionalismus (narozdíl od češství). Připomeňme, že se čeští obrozenci (zpočátku paradoxně jazykově především němečtí) shlédli v německém jazykovém romantismu a odtud převzali důraz na jazyk místo vztahu ke kultuře, zemi, státu. Paradoxně oba zakladatelé Sokola (Tirsch a Fügner) byli čeští Němci. Ke konci století již sokolové a mladočeši pořvávali: „Kommt her, deutsches Gesindel, ich erschlage euch!“ Ale již v roce 1850 prohlásila třeba Božena Němcová, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“. To znamená, že český antiněmecký nacionalismus byl v českém národním obrození a vznikajícím českém moderním národu již v době, kdy Hitler byl teprve batoletem.

Ale právě a jedině tudy, tedy cestou pojmenování a překonání českého nacionalismu, cesta k budoucnosti vede. Ještě jednou díky autorovi za odvahu, v českém prostředí v této oblasti za naprosto nesamozřejmou.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Konstrukt českého nacionalismu Úterý, 10.Září 2019, 18:50:26

Obávám se, že všeobecně v českých podmínkách rozšířené tvrzení, že "Německý nacionalismus potřeboval eliminovat české etnikum prý zaříznuté do těla národa" a zejména mýtus o snaze o vyhlazení českého etnika jsou především konstrukty českého nacionalismu. Kromě období druhé světové války, kde se snaha o vysídlení NĚKTERÝCH Čechů objevily pouze jako určitý exces, je snaha o úplném vyhlazení Čechů Němci spíše velkou českou pohádkou. Němci ve skutečnosti považovali Čechy za etnikum, které bude přirozeně časem germanizováno a za 2. světové války byli přesvědčeni, že jsou více germanizovatelní než Holanďané. Z kulturních důvodů. Přitom holandština je v podstatě je samostatným jazykem jen maximálně dvě stovky let a formálně je srovnatelná s německým nářečím z oblasti dolního Německa. Od toho se odvíjel rovněž přístup k Čechům během Protektorátu. Byl zde relativní klid ze dvou důvodů. Češi byli podřídiví a Němci je potřebovali jako pracovní sílu do zbrojovek. Koneckonců dle rasových teorií byl český genofond plně srovnatelný s bavorským, což platí dodnes.

Jindřich Kalous - důchodce

Davidu Ungerovi Úterý, 10.Září 2019, 20:30:13

Na podporu Vašeho názoru: Odlišně od Moravy, kde se Moravané a Němci dohodli už v roce 1905 na Moravském vyrovnání (Mährischer Ausgleich), český sněm byl po volbách roku 1908 česko-německými tahanicemi, vzájemnými naschvály a bojkotem OBOU stran natolik ochromen, až Království začal hrozit finanční krach, takže v roce 1913 musel byl rozpuštěn.

Nicméně český obrozenecký nacionalismus byl dle mého soudu reakcí na germanizaci, která doprovázela pobělohorskou rekatolizaci. Nebo se domníváte, že i ta germanizace byla mýtus?

Jindřich Kalous - důchodce

Davidu Ungerovi Úterý, 10.Září 2019, 20:32:31

Tím druhým postem ovšem pícháte do vosího hnízda... Čím máte podloženo toto?
"... zejména mýtus o snaze o vyhlazení českého etnika jsou především konstrukty českého nacionalismu. Kromě období druhé světové války, kde se snaha o vysídlení NĚKTERÝCH Čechů objevily pouze jako určitý exces, je snaha o úplném vyhlazení Čechů Němci spíše velkou českou pohádkou..."

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Kalousovi Čtvrtek, 12.Září 2019, 16:30:41

Ano, přesně to se v českých dějinách nezdůrazňuje, že Morava dokázala v podstatě v roce 1905 ústavně národnostní problém vyřešit, zatímco Čechy nikoli.

Pokud jde o představy o řešení české otázky za Třetí říše, a nelze opomenout, že v německých dějinách byl celý nacismus excesem a slepou uličkou, předkládám následující podklady:

Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor nastínil
technické detaily zacházení s Čechy v tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 v Černínském paláci v Praze. Podle něj existují různé skupiny: „jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme… Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“. Tento pasus bývá českými historiky zdůrazňován, většinou se však již nezmiňují o tom, že Heydrich ve svém projevu též prohlásil: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“ [The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation].

Pozdější vývoj plánů v roce 1944: Karl Hermann Frank se ve svém projevu o říšské politice v Čechách v Karlově Studánce zmínil o Češích a zacházení s nimi takto: „Je jisté, že protektorát – pokud nedojde k mimořádným událostem – bude zachován do konce války i po ní ve svých dnešních hranicích… Diskuse o rozčlenění českomoravského prostoru, ať jsou vedeny z jakékoli strany, jsou politicky chybné a musejí přestat… Český národ patřící k západním Slovanům neleží pouze v německém politickém, nýbrž i v německém národním prostoru. Tato poloha zapovídá politickou samostatnost. Neschopnost Čechů se natrvalo státně organizovat je osud tohoto prostoru… Původně existoval velký rasový rozdíl mezi germánskými Němci a slovanskými Čechy. Tisíciletá příslušnost Čechů ke staré říši nebo ke státům vedených Němci určila a rozsáhle změnila nejen politickou a sociální, nýbrž také rasovou strukturu českého národa. Od počátku probíhalo v českomoravském prostoru mísení česko–německé krve, česká knížata si brala ženy z německých šlechtických rodů… Výsledkem tisíciletého dějinného procesu je rozsáhlé rasové sblížení obou národů… Vzdálený cílem nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě je směřování ke znovuzískání půdy a na ní sídlících lidí pro němectví a říšskou ideu. K tomu existují dvě možnosti. Buď (A) úplné vysídlení Čechů z Čech a Moravy mimo říši, nebo (B) ponechání většiny Čechů a Čechách a na Moravě při současném použití rozmanitých metod sloužících k asimilaci a přenárodnění podle x-letého plánu. Přitom se mohou sledovat tři základní linie: (1) přenárodnění rasově vhodných, tedy podle krve nám vítaným Čechů, (2) vysídlení rasově nepřijatelných (v originále „nestravitelných“) Čechů a všech destruktivních elementů z řad říši nepřátelské inteligence, (3) znovuosídlení prázdného prostoru čerstvou německou krví. Ad A: Totální vysídlení 7,2 milionů Čechů nepovažuji za proveditelné, protože (a) není k dispozici vhodný prostor, kde by mohli být nově usídleni, (b) nejsou k dispozici Němci, kteří by prázdný prostor zaplnili, (c) vysoce civilizované, hospodářsky a z dopravně technického hlediska nanejvýš citlivé srdce Evropy nesnese narušení své funkce a vakuum, (d) na desetiletí dopředu jsou zde lidé říšským kapitálem a my v nové říši nemůžeme postrádat sedm milionů Čechů, (e) šokující účinek takové evakuace na ostatní národy je nežádoucí“ [Brandes 1999, Küpper, Frank, K. H. 1944].

A to zmiňuji ty nejradikálnější představitele - Heydricha a K. H. Franka (jediného nacisty v řadách SdP před Mnichovem).

Každopádně žádné úplné vyhlazení a můžeme jen spekulovat, jak by se k české otázce Němci postavili v případě vyhrané války třeba v roce 1942 nebo v případě dohody se západními mocnostmi po odstranění Hitlera na konci války.

Jindřich Kalous - důchodce

Davidu Ungerovi Čtvrtek, 12.Září 2019, 18:21:52

Děkuji.

Můžete tyto plány ještě prosím srovnat s plány a skutečnou praxí nacistů vůči Lužickým Srbům?

David Unger - psycholog, Kroměříž

Pane Kalousi, Čtvrtek, 12.Září 2019, 19:27:51

nacistická praxe vůči Lužickým Srbům mi není známa. Ale je potřeba říci, že kultura Lužických Srbů nezanikla a přežila do 21. století. A to i přesto, že Lužičtí Srbové nemají zemskou autonomii od třicetileté války, kdežto Čechy a Morava měly nepřetržitě své zemské sněmy a úřady do roku 1918. "Sudetskou" identitu našich Němců vnímám opět jako nacistický exces v opozici proti čechoslovakismu, identita německy mluvících obyvatel Čech byla vždy zemsky česká, na Moravě moravská. V tomto případě bych se zániku české identity neobával, jen by nebyla tak slovanská nebo vůbec slovanská. I (zejména v jazykově smíšených oblastech) Moravy byla jednotná moravská identita bez ohledu na jazyk. Vedle jazykového romantismu, kterým se inspirovali čeští obrozenci, tu vždy byla nenacionální alternativa, jen ve 20. století výrazně potlačena.

Pokud jde o pojetí rekatolizace a pobělohorského vývoje v Čechách a na Moravě po roce 1620, tak jej nelze ztotožňovat s germanizací. To si myslím již dostatečně vyvrátil Josef Pekař. Opět, obávám se, obrozenecký mýtus.

Jindřich Kalous - důchodce

Davidu Ungerovi Čtvrtek, 12.Září 2019, 19:58:2

Děkuji. Jsem potomek smíšené rodiny a část mých předků pocházela z olomouckého jazykového ostrova, přičemž vstupovali do smíšených manželství. V jejich rodinách se mluvilo česky jako německy a řekl bych, že více je spojovaly sociální podmínky selského stavu a římskokatolické vyznání než národnost nebo jazyk. Takže možná neumím formulovat tak jako Vy, ale myslím, že jste obecně vyjádřil to, co se u nás na konkrétních příbězích traduje v rodové paměti.

Pokud jde o pobělohorskou germanizaci, já ji přece s rekatolizací neztotožňuji. Já jsem napsal, že ji doprovázela. Možná to nebyl ani záměr (nebo aspoň ne hlavní), ale výsledkem bylo potlačení českého jazyka, v některých oblastech až téměř na hranici zániku. Vždyť kolik jenom slov museli obrozenci nově vytvořit...

David Unger - psycholog, Kroměříž

Tak to si rozumíme, Čtvrtek, 12.Září 2019, 20:19:53

to, co popisuji, koresponduje se zkušeností mých předků z česky i německy mluvících rodin na jižní Moravě. Ve vyprávění mé prababčicky ("staré babičky") se střídaly české a německé básničky či říkadla a potom mě ještě učila píseň Jsem Moravan... Její maminka byla (spíše) z německy mluvící, tatínek z česky mluvící rodiny.

Omlouvám se za nepřesnou interpretaci vašich slov. To možné doprovázení germanizací mohla být potřeba jednotného úředního jazyka, kterým se přirozeně s osvícenskou centralizací, rozvojem vědy a vzdělání v průběhu 17. století stávala němčina. Čeština po roce 1620 ztratila část politické podpory. Ale je dost dobře možné, že ke germanizaci by došlo i tehdy, pokud by se žádné stavovské povstání v letech 1618-1621 nekonalo. Koneckonců z hlediska jazykového (a národního z pohledu 19. a 20. století) byli čeští stavové více jazykově němečtí než katolická prohabsburská strana.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 13.Září 2019, 12:20:9

Že byl K. H. Frank proti vysídlení českého obyvatelstva z Protektorátu, je celkem logické - on by totiž jinak zůstal fakticky generálem bez vojska. A tím by i jeho samotná funkce státního ministra pro protektorát ztratila své oprávnění.

Frank si chtěl "své" Čechy uchovat - jako materiál pro "ušlechtilé" poněmčení.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.