Ve čtvrtek 27. června jsme si připomněli den, kdy byla před 69 lety na dvoře pražské pankrácké věznice oběšena, přesněji řečeno, sadisticky pomalu udušena Milada Horáková. Podle dnes dostupné korespondence z vězení překonala strach ze smrti, odešla důstojně, s hlavou vztyčenou, jak se vyslovila, a bez nenávisti. Jsou známa její slova: „Moji nejmilejší, bezradná a zoufalá nejsem — a toto nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.“ Píše také, že je pokorná a odevzdaná do vůle Boží.

Takto zemřela žena, která dokázala vyslovit jemnost ženského bytí, která se něžně v posledních vzkazech před popravou obrací na svou dceru Janu a na svého manžela. Zároveň se nezdráhala v době první Československé republiky, za nacistické okupace i v poválečném období vstupovat do politických zápasů inspirována především prezidentem Osvoboditelem a architektem nové československé demokracie T. G. Masarykem. Píše o tom, že ví, že život je boj.

↗

Ve své politické práci se zaměřovala na rovnoprávnost žen a mužů, sociální spravedlnost, sociální péči a sociální zabezpečení. Foto NFA

Byl to Masaryk, který vyslovil svůj program takto: „Přijímal jsem socialism, pokud se kryl s programem humanitním; marxismu jsem nepřijímal… Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci… Vždycky jsem pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialism a zřídka pro marxism.“ Eduard Beneš na jeho pohřbu 21. září 1937 charakterizoval jeho program tak, že usiloval o přechod od demokracie buržoazní k demokracii humanitní.

Horáková tuto orientaci vyjádřila prací v Československé straně národně sociální. Zaměřovala se na rovnoprávnost žen a mužů, sociální spravedlnost, sociální péči a sociální zabezpečení. Nešlo tedy o hurá politiku, o revoluční výkřiky bez reálného obsahu, ale o právnickou práci a o spoluúčast na tvorbě zákonů.

Po období okupace, kdy se podílela na domácím odporu v kontaktu s odbojem zahraničním a byla za to vězněna a hrozila jí poprava, se zapojila do politické práce jako členka vedení národních socialistů a jako poslankyně za tuto stranu. I v této době spojovala ve svém přesvědčení oddanost demokratickým a liberálním hodnotám s programem socialistickým. Socialismus v tomto pojetí nebyl popřením demokracie, nýbrž jejím plným rozvinutím. Bylo to přenesení demokratické samosprávy z oblasti obcí, regionů a státu též do oblasti hospodářské.

Zatočit s církvemi

V diskusích kolem smutného výročí se objevil jeden její výrok, který je aktuální i v našich současných podmínkách. Měla se vyslovit: „Zatočili jsme se šlechtou, zatočíme i s církvemi.“ Zní to na první poslech drsně. Jako by to bylo v rozporu s touto humanistickou osobností. V diskusi chyběl odkaz na zdroj a širší souvislost výroku. Můžeme se domýšlet, oč jí šlo.

Zatočit se šlechtou v tradici první republiky jistě neznamenalo fyzické účtování s příslušníky šlechtických rodů jako za jakobínského teroru v době Velké francouzské revoluce. Prostě zanikla aristokracie jako instituce, která i v posledním půlstoletí habsburské monarchie byla politicky reprezentována Panskou sněmovnou a měla reálný vliv ve všech částech soustátí. V republice jistě nebylo možno bránit příslušníkům tradičních rodů v prospěšném díle ve veřejném zájmu. Mohli to činit, a někteří to činili nikoli jako stav či instituce, nýbrž jako občané a je jim to ke cti.

Odevzdanost Horákové v posledních chvílích života do Boží vůle ukazuje, že „zatočit s církvemi“ u ní nemohlo znamenat nepřátelství k poselství evangelia, ke křesťanskému životnímu programu. Jako demokratka na rozdíl od komunistů respektovala svobodu vyznání. Komunistický režim měl tuto svobodu zapsanou v obou ústavách (1948 a 1960), v socialistické ústavě (čl. 32) je deklarována svoboda vyznání, ovšem s tím, že v čl. 19 je předesláno omezení, podle kterého práva, svobody a povinnosti občanů slouží upevnění a rozvoji socialistické společnosti.

Dnes je svoboda občanů vyznávat jakékoli náboženství nebo nehlásit se k žádnému nejen výslovně prohlášena, ale skutečně dodržována. Tato svoboda však ve standardní demokracii nezahrnuje bezmeznou volnost náboženských organizací a jejich úplnou nezávislost na státu. Naopak ve většině zemí Evropské unie jsou náboženské organizace různým způsobem pod kontrolou a platí pro ně různá omezení. Chceme to popsat tak, že Německo, Francie nebo Spojené království s církvemi zatočily? Možná je to příliš ostrá formulace, ale je to výraz realistického očekávání od církví a snaha včas reagovat.

České konfesní právo popisuje v Zákoně o církvích a náboženských společnostech (3/2002 Sb.), v jeho § 5 různá rizika činnosti církví. Mluví o tom, za jakých okolností nemohou vzniknout nebo působit. Tento paragraf je čtení jako z černé kroniky. Až zaráží, jaké různé prohřešky zákonodárce od náboženských organizací očekává.

Předpokládá, že by mohly ohrožovat veřejnou mravnost nebo demokratické základy státu, jeho suverenitu a územní celistvost, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost, poškozovat své členy fyzicky, psychicky a ekonomicky nebo zabraňovat nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu. S něčím takovým je opravdu třeba zatočit. Stát musí chránit tělesnou a duševní integritu svých obyvatel a jejich svobodu.

Přání Milady Horákové se nenaplnilo. Stát sice v zákoně prohlašuje, že něco takového není přípustné, ale nestanovil si zákonem žádnou proceduru, jak by takovému zhoubnému jednání zabránil. Naopak, garantuje už v Listině základních práv a svobod církvím a náboženským společnostem úplnou nezávislost. Nedokáže hájit základní práva svých občanů, kteří jsou členy, nebo zejména pracovníky náboženských organizací. Není schopen jim kupříkladu zajistit práva podle Zákoníku práce.

Práva obhajovaná socialistkou a feministkou Miladou Horákovou jsou dnes leckdy zpochybňována a její tragický úděl je zneužíván. Jistě dnes není nutno kopírovat všechny její politické postoje. Národní nota tehdejší politiky byla zpochybněna. České masakry na německy mluvících spoluobčanech, například v Postoloprtech, nás poučily. Ukázaly jako nepřijatelný jakýkoli nacionalismus, ať německý, nebo český. Na poválečné vyhnání třetiny zdejších obyvatel jen pro jejich etnickou příslušnost se dnes díváme jinak než Milada Horáková a většina Čechů v prvních létech po obnově (aspoň formální) samostatnosti.

Měli bychom dopřát aspoň dodatečně Miladě Horákové to, co jí nedopřál komunistický režim: jasně formulovat politický program, kterému věřila.