Ta naše Fráňa. Jak by to u soudu dopadlo dnes

Fráňa (Františka) Zemínová byla souzena v „procesu s Miladou Horákovou“, v němž padly čtyři tresty smrti, čtyři doživotí a další vysoké tresty. Zemínová byla odsouzena na dvacet let. Má nám tato historická událost co říct i k současnosti?

Dokumentární záběry (Záznam z procesu Dr. Milady Horákové 5 – Františka Zemínová) ze soudního líčení dne 31. 5. 1950 se do mé pozornosti vloudily jen náhodou, když jsem si gůglil autentický zvuk motoru tříválcového traktoru Zetor. (Mírně nekultivovaný rachot tohoto typu traktoru mi připomíná, zvláště když mám psát, velice kultivované předení kocoura Roura, rovněž jakoby tříválcového.)

Jako malý jsem občas o Františce Zemínové něco slyšel, ale spíše v mírně posměšném stylu „no jo, to byla ta naše Fráňa“. Tehdy se mi zdálo, že nějak zlobila. Dnes vím, že zlobila-li, tak přesně tak, jak člověk v panujících poměrech „zlobiti“ má: Narodila se v roce 1882 jako nejmladší z dvanácti dětí. Po absolvování obchodní školy pracovala až do roku 1918 jako účetní, ale politicky se výrazně angažovala, zejména za práva žen, v rámci Národně sociální strany, s níž od roku 1897 úzce spolupracovala (v patnácti letech ještě nesměla být členkou).

Spolu se starší kolegyní Františkou Plamínkovou, která byla jejím vzorem, spoluzakládala v roce 1905 Výbor pro volební právo žen a výrazně se angažovala v mnohých ženských hnutích. Šlo jí o to, aby ženy mohly získávat vzdělání, kvalifikaci a uplatnění ve společnosti rovnoprávně s muži, aniž by to ale bylo na úkor mateřství. V tom na Plamínkovou, učitelku, která se kvůli svému povolání nemohla vdát, navazovala. Zemínová hojně publikovala, například v měsíčníku Ženské snahy, v deníku České slovo, v Listu československých žen. Poslankyní za národní socialisty byla už od roku 1918 až do roku 1939 a pak od 1945 do 1948. Hájila také zájmy drobných zemědělců a živnostníků. Měla starost o chudé.

Na podzim 1949 byla zatčena. Ve své závěrečné řeči, často přerušované dotazy a připomínkami předsedy senátu Dr. Karla Trudáka a prokurátora Juraje Vieska, musela obhajovat právě to, v čem se nejvíce angažovala: „Tak co jste ve skutečnosti udělala pro ty chudé? Myslíte tím Zenklovy žebračenky? To až my chceme dát i chudým pracujícím rovnoprávné postavení ve společnosti, vy jste tomu bránili! Jakou jste to tedy dělala politiku?

1213425-398506Soudili ji za to, že sama neudělala puč. Repro Česká televize

Zemínová vysvětlovala, že Košický vládní program byl pro ni závazný, a toho se také držela. A když pak prezident Gottwald vyhlásil program „rychlé cesty k socialismu“, pochopila, že to přinese právě likvidaci soukromého podnikání a živnostníků, takže ona se snažila hájit zájmy likvidovaných v rámci demokratického parlamentního systému, jenž by se měl zase vrátit. Dr. Trudák oponoval, že všechen pracující lid ví, kam vývoj spěje, starý parlamentní systém se už nevrátí stejně jako Zenkl nebo Ripka (kteří emigrovali). Juraj Vieska: „Jen řekněte, co tam na Západě pro nás připravují dobrého?“ Zemínová: „Asi už nic.“

Předseda senátu nevedl proces z ideologických pozic, Zemínová se neprovinila vůči novému režimu komunistů, ale svým politickým angažmá, umožňujícím vykořisťování, zradila a poškodila přímo pracující lid. Přestože právě ona se snažila v rámci demokratického parlamentního systému a hospodářských poválečných poměrů pro onen „pracující lid“ – a zvláště ženy – co nejvíce udělat. Výraz „komunismus“ nebo „diktatura proletariátu“ ve výslechu nepadl. Byla souzena za poměry, které se snažila zlepšovat. Soudili ji za to, že sama neudělala puč.

Slovní spojení „pracující lid“ populisticky nahrazovalo výraz „komunistická moc“. Napadlo mě, že na tomto principu by se takový proces za určitých okolností mohl konat i dnes – a to v případě, že by se většinový lid ztotožnil s tím „že současné takzvaně demokratické poměry přinesly lidu více zlého než dobrého“, takže viníky je třeba potrestat a nastolit nový řád „obecné, lidové prosperity“. A odsouzenými by mohli být právě ti, kteří se po listopadovém převratu nejvíce angažovali, a pokud se na „nepravostech“ přímo nepodíleli, tak je umožnili.

Komunistický proces se Zemínovou je kupodivu přenositelný možná do každých demokratických poměrů, které se destruktivním či revolučním silám podaří zvrátit. A teatrálního spílání typu Urválkova vůbec není zapotřebí.

Žádný sbor oddaných tupců
Nová komunistická moc považovala představitele národních socialistů za své úhlavní nepřátele, zvláště populárního Vladimíra Krajinu, jenž se srdnatě angažoval v nekomunistickém odboji. On, Petr Zenkl jako předseda strany a rovněž populární Hubert Ripka včas emigrovali, čímž si nejspíš zachránili život. Asi nemohli myslet na to, v jaké situaci se tím ocitnou jejich spolupracovníci, kteří zůstali. Tak Zemínová sehrála úlohu i zástupné oběti, jako by u soudu byla zároveň i Zenklem. Tázali se jí, co si Zenkl myslí, co sleduje, co chtěl, co činil a proč. (Petr Zenkl strávil celou válku v koncentráku a o komunistech si nedělal žádnou iluzi.)

Myslet si, že komunističtí soudci, tehdejší justice byla sborem tupců oddaných komunistické moci, je omyl. Oddaní být mohli, nebo museli, protože předtím sloužili i protektorátní justici, a obvinit je z kolaborace bylo nasnadě. Kromě soudců z lidu to byli povětšině vzdělaní právníci, kteří věděli, že pokud nebudou soudit oni, bude někdo jiný soudit je, důkazy proti nim se jistě někde v nějakém šuplíku najdou. I to je docela přenositelný model, když slovo kolaborace nahradíme například slovem korupce.

Poznamenejme také, že komunistická moc musela tomu nejchudšímu „pracujícímu lidu“ také něco dát, aby se záhy neobrátil proti ní. Únorový převrat jí umožnil vyřešit nejpalčivější sociální problémy, například bydlení a výši minimální mzdy. (Na úkor těch, kteří byli označeni za příslušníky buržoazie.) Ovšem i takovou analogii si umíme představit, naštěstí naším proletariátem nejsme my, ale zde pracující Ukrajinci, Bulhaři, Rumuni…, kteří u nás nemají žádných práv. (Tvoří, nebo netvoří naši společnost, a mají, nebo nemají mít spravedlivější podíl na hodnotách, které tu vytvářejí?)

Úplně nejhorší ale byla diskuse, která se pod záznamem procesu rozvinula. Od vulgárního odsudku komunistů až po úpornou obhajobu politických procesů a zločinů komunismu a jeho totalitního režimu. Je strašné dneska například číst, že Milada Horáková byla s…ě. Kdo to může napsat a proč to dělá? I kvůli tomu mě napadlo nahlížet na „proces s Miladou Horákovou“ trochu jinak.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.