Nejen o Miladě Horákové

Případ protikomunistické skupiny Mstitelé Milady Horákové ukazuje problematičnost posuzování „odboje a odporu“ proti komunistickému režimu dnes a pasti paměti i nepaměti.

Historik a redaktor Lidových novin Petr Zídek v Orientaci LN zachytil pozoruhodný příběh protikomunistické skupiny, která na začátku 60. let prováděla rozsáhlou kriminální činnost, sahající od krádeží až k brutální vraždě osmasedmdesátileté stařenky. Pozoruhodnější než samotné skutky této skupiny je její název: Mstitelé Milady Horákové.

Příběh Mstitelů
A také fakt, že na podzim 2011 požádali tři zbývající členové skupiny o status účastníka odboje a odporu proti komunismu. Ministerstvo obrany o rok později žádost zamítlo s odůvodněním, že odbojovou činnost proti režimu vykonával pouze hlavní organizátor skupiny Jan Vaněk, popravený v roce 1963, a to jen samostatně, ne v rámci skupiny. Ti ostatní se jen „vezli“, podíleli se na krádežích i loupežné vraždě, ale protikomunistickými odbojáři nebyli.

Některé detaily z příběhu Mstitelů stojí za bližší pohled. Jan Vaněk, tahoun skupiny, pracoval jako koksař v Ostravě a u místních podle svědectví jiného člena skupiny „činil dojem velmi spořádaného občana“. Jméno Milady Horákové v názvu bylo Vaňkovým nápadem, alternativní variantou byla Masarykova skupina.

Cílem skupiny bylo pomocí sabotáží podkopávat státní zřízení, vyzbrojit se a připravit pro ozbrojený konflikt nebo partyzánský boj proti režimu. K opatřování prostředků sloužilo vykrádání obchodů, soukromých chat, restauračních zařízení a škol. Nebo soukromých domů, jako byl ten staříčků Františka a Jany Maralíkových v beskydských Trojanovicích.

V procesu se skupinou byl v říjnu 1962 Jan Vaněk odsouzen k trestu smrti, další čtyři členové k odnětí svobody na šest až dvanáct let. Jan Vaněk bezprostředně před popravou prohlásil: „Smrt bolševikům“, což se podle anonymního pracovníka soudu: „Již léta nestalo“.

Vrazi ve jménu obětí
Příběh jedné skupiny s odbojářskými cíli a zločineckými metodami nic nemění na podstatě režimu v Československu více než desetiletí po únorovém převratu. Skutečnost, že se vrah a zloděj zaštiťuje jménem oběti politického procesu, nijak neumenšuje její památku a zločin těch, kdo ji poslali na smrt. Co je na celém příběhu skutečně znepokojivé, je způsob posuzování „odboje a odporu“ proti komunismu dnes.

Jan Vaněk byl skutečně popraven orgány téhož režimu, který poslal na smrt Miladu Horákovou. Jenže mezi oběma je zásadní rozdíl. Zatímco Horáková bojovala výhradně politickými prostředky, zvolil její mstitel cestu zločinu. Trest, kterého se mu dostalo, by si podle tehdejších zvyklostí zřejmě zasloužil pouze za kriminální stránku své činnosti, zcela odhlédnuto od jejího politického rozměru.

Nyní by tento člověk, pokud by byl ještě naživu, získal status účastníka odboje a odporu proti komunismu. Podobný přístup devalvuje památku skutečných obětí komunistické zvůle, Miladou Horákovou počínaje. Je to zneuctění odkazu všech, kdo nasadili vlastní život v boji proti státem organizovanému násilí. Skoro se chce věřit, že záměrem podobných rozhodnutí je podkopat a zničit morální rozměr odporu proti totalitnímu režimu jako takový.

V pasti dějin i nepaměti
Případ Mstitelů Milady Horákové ukazuje možná ještě jeden, hlubší rozměr. Každá historická osobnost se může stát obětí a zajatcem dějin v několikerém smyslu. Jednak ve svém vlastním životě. Jak se dočteme v dojemných dopisech psaných těsně před smrtí, byla si odsouzená politička dobře vědoma, jaké riziko svou veřejnou aktivitou podstupovala.

I dlouho po smrti se ale lze stát obětí: obětí těch, kdo si přivlastňují jméno a památku ve jménu něčeho, co jim neodpovídá nebo přímo odporuje. Právě to se přihodilo doktorce Miladě Horákové v rukou jejích „Mstitelů“. Je banální, ale přece hodné vyslovení, že ona sama na tom nenese vinu. A povinností všech, kdo se hlásí k tomu, co jí bylo nade vše drahé, ideálu lidské důstojnosti, svobody a spravedlnosti, je upozorňovat na to, že zločinné jednání nelze nikdy, v zájmu žádné ideologie, povyšovat na jednání správné, bohulibé či svaté.

Je ale ještě jeden způsob, jak se historická osobnost může stát obětí. Obětí nepaměti nebo naopak jednostranné paměti, obětí zmatenosti a zkreslených představ o minulosti. Skutečný člověk a jeho odkaz se ztrácí, zůstává zpotvořená karikatura. Setkal jsem se na jednom křesťanském sociálním serveru s výtkou, že se tam nepíše o Miladě Horákové, která byla přece také křesťanka. V jiné diskusi ji ovšem další křesťanský diskutér ocejchoval jako zapřisáhlou ateistku, anarchistku a českou šovinistku. Ztrácí se celkový, souvislý obraz, zůstává nespojitá tříšť zraňujících úlomků.

Odkaz Milady Horákové
Jak správně „zacházet“ se vzpomínkou na velké a inspirativní postavy naší minulosti vždy bude velký úkol. Jedno je jisté: potřebujeme to a budeme potřebovat stále víc. Právě ti, kdo se pokoušejí pojmenovat slabiny a ohrožení dnešního systému, potřebují živý a obohacující kontakt s kritiky, protivníky a oběťmi režimů minulých.

Milada Horáková nám může velmi pomoci, nikoli jako vyprázdněná ikona, pod níž se může skrýt třeba pravý opak toho, oč usilovala, ale jako vášnivá zastánkyně solidarity, sociální spravedlnosti, rovnoprávnosti žen. To je její odkaz, ke kterému se můžeme a máme hlásit.

Je naší povinností bránit to vše proti samozvaným mstitelům i proti cynikům nepaměti. Proti stoupencům laciného antikomunismu i nostalgického retrokomunismu. Dlužíme to Miladě Horákové, všemu, co jí bylo drahé, a především sami sobě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.