Co se úlohy - a právního postavení - zmíněných Lidových milic týče, pak snad nejvýstižnější jejich charakteristika zazněla svého času z vysílání Svobodné Evropy.

Jeden z jejích redaktorů vyprávěl, že měl - ještě v Československu - známého, kterému to pořád vrtalo hlavou, co ty Lidové milice vlastně jsou, jaký je jejich právní status. Pročetl a probádal všechny možné zákony které by se Lidových milic nějak mohly týkat - ale nikde neobjevil naprosto nic, co by nějakým způsobem mohlo zakládat - to jest legalizovat - jejich existenci.

Až úplně nakonec v Trestním zákoně objevil jeden paragraf, které by se těch režimních Lidových milic mohl ještě tak nejspíše týkat: "Ozbrojená tlupa".

----------------------------------------------

Co se pak té lidové charakteristiky tehdejšího pseudokomunistického pseudoparlamentu jakožto "něco mezi divadlem a muzeem" týče, pak se ovšem sluší připomenout i pohled opačným směrem.

Někdy v sedmdesátých létech minulého století vycházel v humoristickém magazínu "Dikobraz" jakýsi cestopis tří českých mužů, počínaje Maďarskem a konče Velkou Británií. Bylo to psáno dosti ve stylu "Tří mužů ve člunu"; nicméně to nebyl žádný laciný plagiát, tyto příběhy bazírovaly na autentickém, výživném a inteligentním českém humoru.

A když naši "tři muži" dospěli až do Londýna, byli se podívat na tamější nejvyšší orgán vlády a vůle lidu. A tak shlédli i nápis hrdě se skvící na této staroslavné budově: "Parliament. Past and present."

A pak následovala ve vyprávění věta: "Gregor nám tu větu chtěl přeložit do češtiny, ale my jsme mu tu švandu neumožnili."

Takže, tolik asi k úloze, funkci a reálné roli parlamentů, tehdy ještě na obou stranách na dva ideologické tábory nesmiřitelně rozděleného světa.

Ještě jednomu aspektu z úvah Ivana Štampacha je však nutno se věnovat trochu blíže. I. Štampach si stěžuje, že v roce osmašedesátém tehdejší reformní vedení provedlo příliš málo reforem.

O něco dále pak konstatuje: "V létech 1968 a 1969 ožívalo občanství, odpovědnost za obec, za stav věcí veřejných, důvěra v tvůrčí společenskou iniciativu a v možnost společné akce."

Ano, to všechno je pravda; ale bylo by zapotřebí také připomenout, že tato "důvěra v tvůrčí společenskou iniciativu" a "v možnost společné akce" - že to se odehrávalo výhradně na pozadí a na základě znovuoživlé marxisticko-socialistické ideje všeobecné národní pospolitosti.

V té době totiž stále ještě žila - respektive byla obnovena - socialistická víra v to, že celý lid nakonec směřuje stejným směrem, za jedním společným cílem, totiž za vytvořením všeobecně humánní, sociálně spravedlivé společnosti.

A kdyby tehdejší reformní vedení provedlo radikálnější reformy, směrem k občanské společnosti liberálního typu - pak jako zcela první věc by se rozpadl a zhroutil právě tento tehdy tak krásný pocit vzájemné pospolitosti. Stejně tak, jako se tato národní pospolitost rozpadla a zhroutila velice rychle po převratu roku osmdesátého devátého.

Takže i na to je zapotřebí pomyslet, když chceme tehdejším reformní komunistům vytýkat jejich váhavost a nedůslednost. Oni těch reforem více udělat nemohli, pokud nechtěli zničit všechno to pozitivní, co - tehdy ještě - s dějinnou ideou socialismu bylo spojeno.

Všeobecná národní pospolitost na takovém vachrlatém základě neměla šanci už jen proto, že naděje na znovuoživení marxisticko-socialistické ideje mohla pozitivně fungovat jen na část společnosti. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že komunistická strana se zbaběle odvrací od celospolečenského diskurzu, který měl širší záběr než zmíněný marxistický fundament, byl konec.

Ono to vypadá, že dnešní mladou generaci, která už nepamatuje ani převrat roku 1989, tyhle dávno svedené bitvy zajímají asi tak jako 30letá válka... Soudím, že právem.

https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/sloupek-apoleny-rychlikove-a-najednou-hori-40294344

Jen na část společnosti? - Ještě v létě roku osmašedesátého i takový Václav Havel s naprostým přesvědčením tvrdil, že společnost setrvává na principu socialismu; a to jediné co požadoval bylo to, aby byl zaveden/obnoven princip opozice, který by byl pojistkou proti restauraci nadvlády jediného centra (a jediné pravdy).

A co se té údajné "zbabělosti komunistické strany odvracející se od celospolečenského diskursu se širším záběrem" - v každém případě o nějaké "zbabělosti" se tu sotva dá hovořit.

Po původní rozpačitosti a dezorientovanosti způsobené překotným vývojem v červnu toho roku napřed Císař, a potom i sám Dubček zaujali v dané věci naprosto jasný a rozhodný postoj: nebude připuštěn žádný politický subjekt, jehož cílem by byla restaurace kapitalismu.

Samozřejmě, tento postoj můžeme považovat za "zúžení" celospolečenského diskurzu; ale to nebyl akt zbabělosti, nýbrž byl to přirozený důsledek toho, že pro komunistickou stranu byl případný návrat k poměrům v buržoazní společnosti stejně tak málo legitimizován k veřejnému diskursu, jako třeba požadavek návratu ke středověkému nevolnictví.

Přívrženci feudálního řádu a nevolnictví to samozřejmě mohou považovat za "zúžení diskursu"; ale sotva je možno takto jasné vymezení považovat za zbabělost.

Ten článek A. Rychlíkové je ovšem o něčem poněkud jiném, pane Kalousi.

Ona především odmítá ten - doposud železně udržovaný a pěstovaný - diskurs o "špatném komunismu" a "zlatém a demokratickém Západu". Což je počin sám o sobě naprosto pozitivní a uznání hodný.

Teprve jaksi v druhém plánu se zde skutečně vynořuje ten postoj, že je nutno řešit naše současné problémy, jak se jeví tady a teď.

Jenže - jakmile se položí otázka, proč tady ty problémy vlastně jsou a odkud se vzaly, pak se nám opět nevyhnutelně vynoří otázka po tom, jakým způsobem má být organizována lidská společnost, aby tyto problémy nevytvářela respektive aby byla schopna je řešit. A tak tu zase okamžitě zpátky máme veškerou problematiku vztahu mezi kapitalismem a komunismem, mezi řízením polycentrickým ("demokratickým") a mezi řízením centrálním.

Právem ano. Ideologický antikomunismus pět minut po té, jednou jako cynická fasáda korupce a podruhé jako výraz jalové bezmoci -- samozřejmě, že tomu se může generace Apoleny Rychlíkové jen hořce smát.
Jestli s s tímhle právem vystačí, je věc druhá.

Přece jen, on byl ten marxistický konsensus, který neměla komunistická strana odvahu přijmout za svůj, trochu širší.

Samozřejmě můžete považovat za návrat ke kapitalismu odmítnutí rozdělení československých občanů na dvě kategorie, z nichž jen jedna měla alespoň nějaká politická práva, můžete si to myslet o požadavku politické plurality odůvodněný zájmem dělnické třídy realizovaným ovšem proti zájmu stranické byrokracie (Kosík, Naše nynější krize), můžete považovat za plíživý nástup kapitalismu pokus o samosprávné řízení podniků.

Protože to je to, co Dubček odmítl hájit.

Neplýtval bych slovem zbabělost, Dubčeka formovalo dětství a mládí v Sovětském svazu, podobně určovala zkušenost se sovětskou mocí Svobodu -- dnes nám ten strach z lágrů a masových deportací může s historickým odstupem připadat nereálný, ale ...

Mladí tu energii, kterou neplýtvají na neustálé nové a nové přemílání dávno vybojovaných bitev, mohou věnovat něčemu užitečnějšímu: Snaze o řešení aktuálních problémů.

Pane Kalousi, ty "aktuální problémy" současného světa se principiálně nijak zásadně neliší od těch samých problémů, jejichž řešením se svého času zabýval třeba už Aristoteles.

Jsou prostě určité - dejme tomu archetypální, anebo systémové - vzorce jednání, které se v dějinách lidstva opakují stále dokola. Jenom v rozdílných variacích daných konkrétními historickými a místními podmínkami.

Samozřejmě, každá nová generace je přesvědčena, že ty minulé časy a události jsou už jenom vetešnické harampádí, a že je to ona a právě ona, která to všechno sama konečně dokáže rozetnout.

Jenže - ono se také říká něco o tom, že "historia magistra vitae"; jakož i o tom, že kdo zapomíná na vlastní dějiny, bude nucen si všechny ty minulé dějinné kolize prožít znovu.

Takže ono by přece jenom mohlo být smysluplnější ty názorové a myšlenkové konflikty minulosti jen tak neházet přezíravě do koše; mohli bychom se tak připravovat i o leckterý užitečný recept právě pro řešení těch zcela aktuálních problémů.

Pane Profante, čím více se pokouším pochopit dění roku osmašedesátého (a vracím se k této klíčové době znovu a znovu), tím více se mi ukazuje, že jediný možný způsob, jak soudit tehdejší dobu a nedopouštět se přitom těch či oněch jednostranností či nespravedlností, je to, když budeme soudit duálním způsobem, podle dvou různých kategorií kritérií.

A to sice na straně jedné podle kritérií čistě normativních, nadosobních, nepodmíněných. Ale na straně druhé pak podle kritérií dejme tomu reálně psychologických, tedy s přihlédnutím ke všem podmíněnostem daným faktickými okolnostmi. Protože pokud bychom nepostupovali tímto duálním způsobem, pak se vždy ukáže, že nám v celkovém obrazu něco chybí. A že tedy soudíme chybně nebo nespravedlivě.

Podle těch nadosobních, mravně nepodmíněných kritérií je samozřejmě možno aktérům Pražského jara ve velmi mnohých ohledech vytýkat, že měli v těch a těch situacích jednat zcela jinak.

Například Petr Pithart v (třetím) rozhovoru na BL na téma roku osmašedesátého (a následující normalizace) tvrdí, že když nic jiného, tak Dubček měl udělat přesně to co udělal Mlynář: totiž s tím vším - po okupaci a po podepsání moskevských protokolů - seknout, odstoupit, a nešpinit si ruce (a čest) tím vším, co potom v průběhu restaurace totalitního režimu následovalo.

Ano, v tomto smyslu má Pithart dozajista pravdu; a kdyby Dubček odstoupil stejně jako Mlynář, mohl provždy zůstat mravně čistou ikonou reformního Pražského jara.

Pokud se ale na celou věc podíváme z toho hlediska druhého, přihlížejícího ke všem reálným okolnostem, pak leccos začne vypadat poněkud jinak.

Za prvé: mezi Mlynářem a Dubčekem byl přece jenom generační rozdíl. Sice oba studovali v Moskvě; ale Mlynář už nezažil aktivně válku. Zatímco Dubček - ten se ještě sám osobně zúčastnil Slovenského národního povstání, byl v něm raněn, a jeho bratr dokonce padl. Tohle jsou bez jakýchkoli pochyb zážitky, které člověka nevyhnutelně poznamenají - a jeho životní postoje formují - na celý život. Velice podobně to platí i pro Svobodu. To byla opravdu ještě generace, která zcela osobně a bezprostředně zažila stav akutní národní katastrofy, kdy reálně hrozil zánik celého vlastního národa. A oni celou tu věc prožívali tak, že to byl právě Sovětský svaz, který nám vrátil zpět nejen národní samostatnost, ale i vůbec i samotnou národní existenci.

A Sovětský svaz - to samozřejmě zároveň znamenalo komunismus. Pro ně byl tedy komunismus nejen záležitostí ideovou respektive ideologickou - ale zároveň pro ně byl záležitostí samotné národní existence.

Zkrátka: pro ně to bylo opravdu vnitřně nemyslitelné, že by se jakkoli postavili proti Sovětskému svazu. Právě proto Dubček po celou dobu Pražského jara prožíval tak těžké duševní boje a trýzně, které mu skutečně není možno závidět: na straně jedné nechtěl a nemohl zradit obrodný proces, na straně druhé ale mu ze strany sovětského vedení byla neustále předhazována zrada jak zájmů Sovětského svazu, tak ale i socialismu vůbec.

Mlynář osobními zážitky tohoto druhu už zatížen nebyl. On byl sice také naprosto přesvědčený komunista; ale generačně už byl někde jinde. Dalo by se snad říci: Mlynář byl generačně zakotven už v liberálních létech šedesátých.

A ještě jeden rozdíl mezi nimi tu byl: Mlynář si v daném okamžiku (svého odstoupení z funkcí) zřejmě dokázal daleko lépe nežli ostatní uvědomit, že je konec. Že jakékoli naděje na udržení reformního procesu jsou zcela marné.

Zatímco ti ostatní z vedení (včetně Dubčeka) opravdu zřejmě doufali, že se z toho reformního procesu alespoň něco podaří zachránit. (A podle všeho v to doufal i samotný Husák.) To jest: kdyby Dubčekovi tehdy někdo mohl s naprostou neomylnosti sdělit, co ho čeká a kam ho to dovede když setrvá ve svých funkcích - je vysoce pravděpodobné, že i on by udělal to rozhodné gesto a odstoupil by.

Takže mezi "mravným" Mlynářem a "nemravným" Dubčekem by pak byl jenom rozdíl ve schopnosti jasně si uvědomit situaci.

Takže tedy podle tohoto druhého, realisticko-psychologického kritéria je tady mnoho, co jmenovitě Dubčeka může značně omlouvat za jeho činy a počiny.

A do jisté míry by bylo možno v daném smyslu nalézt určité vysvětlení i pro jeho počin bezpochyby nejostudnější - pro jeho podpis pod tzv. "pendrekovým zákonem". On už byl natolik polapen situací do které se dostal, byl už jenom natolik pasivním aktérem veškerého dění, že už zřejmě vůbec neměl vnitřní sílu se z toho všeho ještě nějak vymotat.

Takže jak řečeno: i pro tento jeho počin by bylo možno nalézt určité vysvětlení, a tím snad i jistou omluvu. Ale - na straně druhé je tady stále ve hře i to kritérium první: kritérium mravnosti nadosobní, nepodmíněné. A tady se nedá nic dělat: v tomto ohledu Dubček morálně naprosto selhal. Je možno nalézt leckterou omluvu pro něj jakožto jednotlivce drceného soukolím odlidštěných poměrů; ale na straně druhé, dokud byl vůbec obdařen svobodnou vůlí a schopností úsudku, pak právě tady byla ta hranice, kdy byl definitivně povinen říci "dost - v tomhle já už nejedu!"

Jenže ona je dost velká skupina lidí, kteří si udělali výnosnou živnost z toho, že pořád dokolečka bojují JENOM ty dávno prohrané bitvy. Ale to není nic nového; za první republiky někteří politici taky ještě i v r. 1938 srdnatě bojovali proti rakušanství...

A to, že každá další generace je po vymření pamětníků odsouzena zopakovat si všechny hovadiny napáchané předky, není jen bonmot. Zatím jsem si nevšiml, že by se někdo někdy z politiků od té Učitelky Života nechal poučit...

Moralizovat dějiny je nudné a pokud si z toho neuděláte, jako Petr Pithart, zdroj reputace, také zcela zbytečné. Nicméně opravdu nevěřím, že v Dubčekově případě se jednalo o loajalitu k SSSR (ke komunistické idea asi ano); šlo o zkušenost a strach, viděl, jak krvavě bolševický imperialismus prosazuje své velmocenské zájmy vůči překážejícím národům.

Svoboda to řekl explicitně po návratu z Moskvy -- a už jsem to napsal výše, možná dnes víme, že byla jiná konstelace a osud pobaltských národů, černomořských Řeků a Tatarů nám nejspíš nehrozil, ale pro A.D. a L.S. to byla zažitá generační zkušenost.

Ale tahle "zbabělost" (kterou by jim mělo právo vyčítat pár lidí a pokud vím, nikdo z nich to nikdy neudělal, jen krasomluvní staříci) není to, oč mi jde. Ta zbabělost, o níž mluví Helena Zemanová se týká nedostatku odvahy k prosazování reforem, které sami spustili. Citoval jste Císařův výrok o nepřipuštění žádného politického subjektu, který by chtěl restauraci kapitalismu. Ale ono šlo o to připustit pluralitu politických subjektů, které chtěli rozvoj socialismu -- ani Havel tehdy nežádal víc -- a věcně vzato, při hegemoniálním veřejném diskursu reformních komunistů a situaci na Západě byla tato (represivní pluralita) nejméně střednědobě udržitelná.

Zbabělost jednat u české komunistické strany a zbabělost zkusit vládnout s volnější otěží a tedy produktivně u sovětských komunistů.

"Ta zbabělost, o níž mluví Helena Zemanová se týká nedostatku odvahy k prosazování reforem, které sami spustili. Citoval jste Císařův výrok o nepřipuštění žádného politického subjektu, který by chtěl restauraci kapitalismu. Ale ono šlo o to připustit pluralitu politických subjektů, které chtěli rozvoj socialismu -- ani Havel tehdy nežádal víc -- a věcně vzato, při hegemoniálním veřejném diskursu reformních komunistů a situaci na Západě byla tato (represivní pluralita) nejméně střednědobě udržitelná."

Ještě začátkem roku 1990 si návrat kapitalismu přála jen zcela zanedbatelná menšina čs. občanů - asi 3%.

Ano. Jenže si také nikdo nepřál komunistickou stranu u moci, dokonce ani většina jejích členů ne, rozpadla se RVHP a také tu oproti roku 1968 chyběl ten reformní diskurs, o který by si jiná než restaurační politika mohla opřít. Navíc se vyčerpaly utopické energie a místo západních radikálně antikapitalistických hnutí roku 1968 tu byla jen nejistá defenziva.
Ono není ani tak zajímavé, co v tom nepříliš reprezentativním výzkumu lidé nechtěli, ale co kromě konce husákovského panoptika vůbec dokázali počátkem roku 1990 chtít.

Pan Kalous: zřejmě jste měl s těmi "kdo si udělali výnosnou živnost z toho že stále ještě bojují dávno prohrané bitvy" na mysli jinou skupinu subjektů než já.

V daném případě máte samozřejmě naprostou pravdu. S jedním malým doplňkem: někteří bojují "dávno prohrané" bitvy, jiní zase znova dokola bojují bitvy vyhrané. Jejich společným znakem je ovšem to, že jdouce vpřed, mají zrak obrácený dozadu.

V tomto smyslu máte ovšem pravdu i v tom, že je v prvé řadě zapotřebí věnovat se především problémům současnosti. Tady jsme se zřejmě opravdu prostě minuli tématem, já jsem mířil na něco jiného nežli Vy.

Pan Profant: já bych Pithartovi to "moralizování" ani tak nevytýkal. Bez morálního hodnocení se jak současnost, tak i minulost scvrkne na holý utilitářský pragmatismus. Je ovšem vždy nutno vidět - jak jsem napsal včera - že to moralizování z hlediska absolutních mravních hodnot je jenom jedna část pravdy.

Nicméně Petru Pithartovi mohu prakticky bezvýhradně přisvědčit v jiných jeho výrocích (myslím že hned v prvním rozhovoru na BL) ohledně roku osmašedesátého:

"Tehdy jsem naposled v životě věřil, že by mohl přijít nějaký lepší svět."

A: "Tehdy to také bylo naposled, co jsem se mohl s mým národem plně identifikovat."

Co se toho týče, do jaké míry bylo jednání protagonistů roku osmašedesátého ovlivňováno respektive limitováno jejich zkušenostmi s brutalitou sovětského systému - samozřejmě bylo v tom i toto vědomí, nakonec od maďarských událostí tehdy uplynulo teprve dvanáct let, a od začátku bylo jasné že podobný scénář přinejmenším latentně hrozí i u nás.

Ale na straně druhé bych opravdu netvrdil že tito reformisté byli ve svém jednání motivováni respektive drceni pouze strachem; tehdejší doba byla opravdu převratná a nepřehledná, byla tu ve hře celá řada různých faktorů, a všechny tak či onak působily na mysl tehdejších aktérů.

Strach ve vlastním smyslu - ten začal působit zřejmě až od samotného okamžiku okupace, když se zcela reálnými staly i nejčernější představy toho, co všechno by se mohlo stát. Ale dozajista svou roli hrálo i hluboké komunistické přesvědčení reformistů, a u mnohých i těsná osobní svázanost se Sovětským svazem, především u účastníků války, jak jsem o tom psal včera.

-----------------------------------------------

A ten druhý strach - ten který měla na mysli paní Zemanová - strach rozšířit veřejný diskurs i na témata, která byla i pro reformní komunisty nepřijatelná: tak tady je situace opravdu dost hodně složitá.

Je nutno si připomenout, že tehdejší reformní komunisté se pohybovali mezi dvěma ohni, mezi dvěma mlýnskými kameny: na straně jedné stále hrozil (hlavně v počáteční fázi) zvrat, tedy restaurace novotnovského režimu. (Uvědomme si, že ve vrcholných stranických orgánech radikální reformisté nikdy neměli většinu; vládla tam víceméně patová situace.)

A na straně druhé - na počátku jen minimálně, ale s postupujícím časem čím dál tím více - hrozila restaurace kapitalismu.

Na počátku reformního procesu jeho protagonisté jen tu a tam zmínili, že těchto události by se mohli pokusit využít nepřátelé socialismu pro své vlastní účely; ale hned vzápětí dodávali, že takovýchto elementů spjatých s minulostí respektive s kapitalistickým pořádkem je jenom nepatrná hrstka.

Postupem času se toto ujišťování o nepatrném počtu vyznavačů kapitalismu začalo měnit spíše v jakési zaklínání; jako by reformisté v tomto ohledu už začali ztrácet jistotu, a sami sebe takto hlasitě ujišťovali, že z této strany přece žádné nebezpečí nehrozí.

Jenže - čím dále a čím živelněji se rozbíhal reformní proces, tím více nabývaly na síle tendence pupeční šňůrou s kapitalismem spojené. Sice ještě nikdo přímo nežádal návrat kapitalismu; ale byly zde už nepřehlédnutelné požadavky po zrušení monopolu komunistické strany, po svobodné opozici, případně po možnosti existence nezávislých politických stran. To všechno byly nechtěné a nezamýšlené, ale nevyhnutelné důsledky zahájeného demokratizačního procesu.

Právě proto že reformní komunisté začali chápat, že vývoj se tu dostává už k velice nebezpečné hranici, vystoupili pak (zmíněný Císař a Dubček) s těmi prohlášeními, kterými hodlali tuto hranici zcela jednoznačně vytyčit, a deklarovat ji jako absolutně nepřekročitelnou.

Problém byl ale v tom: jak řečeno tyto centrifugální tendence byly přirozeným a nevyhnutelným důsledkem demokratizačního procesu. Takže kdyby komunisté trvali nadále na svém vlastním mocenském monopolu, znamenalo by to nutně že by ten demokratizační proces někde museli zastavit. A tím by se připravili o to jediné, co je celou tu dobu neslo: totiž o důvěru velké většiny národa.

Jestli by tenkrát bylo možné, udržet veřejný diskurs na této střední pozici "reformy ano, ale žádný návrat ke kapitalismu"? - To je skutečně otázka všech otázek.

Podle mého názoru, čistě teoreticky by to bývalo bylo možné. Ale - to by reformisté museli mít k dispozici nějakou opravu výraznou osobnost; někoho kdo by si v plné ostrosti dokázal uvědomit tento problém. A především, který by ho s naprostou jasností a přesvědčivostí dokázal předložit veřejnosti. Třeba i cestou obecného referenda: "Chceme zachovat reformovaný, humanizovaný socialismus, třeba i za cenu určitého limitování některých obecně demokratických institutů?" - V tehdejší době, kdy socialismus byl ještě obecně akceptován, by byly velké naděje na to, že by takové referendum dopadlo pozitivně, ve smyslu umírněných reforem socialismu.

Ale - v dané historické realitě pro takovouto cestu sotva vidím faktickou možnost.

Snad by to ještě bylo možné v oblasti politiky a ideologie; ale nikoli v oblasti ekonomiky. O které nám sdělil už Marx, že ta je nakonec základem všeho.

Tehdejší ekonomická situace byla naprosto dezolátní; starý stav byl neudržitelný, a všem bylo jasné že je nutná zcela zásadní reforma. Tedy ve smyslu liberalizace ekonomické činnosti. To ovšem znamená: ve smyslu svobodného podnikání.

A kde máme svobodné podnikání, tak tam máme nevyhnutelně kapitalismus. I když by se tomu třeba říkalo nějak jinak. A tento kapitalismus v "ekonomické základně" by dříve či později nevyhnutelně vedl i k odpovídajícím změnám ve sféře politické a ideologické.

Přinejmenším by zde vznikl nějaký čínský model: reálný kapitalismus, a nad ním ještě nějak přežívající politické struktury a ideová kouřová clona formálně předstírající socialismus.

Ale vzhledem k tomu že na rozdíl od Číny u nás ten reformní proces byl od samého počátku doprovázen reformami politickými, demokratizačními, je značně nepravděpodobné, že by k takovému schizofrennímu dualismu došlo.

Je tedy možno říci: reformní komunisté se mohli pokusit o nějakou "třetí cestu", s limitovanými demokratizačními reformami (natolik limitovanými, aby neměly dostatečný potenciál vydráždit "socialistické bratry" k intervenci); ale reálné šance pro tuto cestu byly objektivně vzato pouze zcela minimální.

Snaha o třetí cestu (ať už je tím konkrétně míněno cokoli - podotýkám však, že osobně za takovou třetí cestu v žádném případě nepovažuji blairismus a podobné pozdější formy zrady socdem partají na jejich voličích v různých zemích) mohla mít v 60. letech šanci na úspěch jedině za předpokladu úsilí na obou stranách železné opony. Jenže Západ si svůj osmašedesátý taky nekompromisně a leckde i krvavě zlikvidoval... Jediní, kdo se na něčem aspoň teoreticky shodli, byli (někteří) sociologové z obou stran se svými teoriemi konvergence. A ani ty nebyly příliš konkrétní.

Škoda, no. V roce 1968 svět promarnil příležitost, která se za našeho života zřejmě nebude opakovat. Nedomnívám se sice, na rozdíl od některých, že čas velkých sociálních hnutí už nenávratně pominul, ale dnes jsou na pořadu dne zcela jiné formy propagandy i organizace než v polovině 20. století.

Mohl byste, prosím, uvést nějaký konkrétní případ těch projevů pupeční šňůry kapitalismu v roce 1968? Tedy kromě toho, co se vyskytoval v hlavách libeňských dogmatiků v pokojném sousedství s antisemitismem a omílal Leninovy fráze zdůvodňující boj bolševiků proti rolníkům?

Pokud bylo na nejlepších myšlenkách reformních komunistických intelektuálů roku 1968 něco opravdu velkého, pak to byla důvěra v možnost udržet socialistické výrobní vztahy (respektive vytvořit je z statně-kapitalistických vztahů komunistické byrokratické diktatury) bez nutnosti diktatury politbyra pseudodělnické strany. A že z toho měli bolševici strach? Není divu, vždy šlo o jejich privilegia a jejich zadky ve vatě.

Strach, který měla na mysli paní Zemanová, tedy strach reformních komunistů z širšího než čistě stranického diskurzu, vyjádřeného v Akčním programu, se dá vyjádřit dvěma slovy: Emancipace občana.
Vaculík na to potřeboval slov tisíckrát tolik, ale šlo především o tohle: "....ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova."
To soudruhy přímo děsilo. Reformní i konzervy, v tomhle se nelišili.

On Ludvík Vaculík přece byl v roce 1968 reformní komunista.

Toť otázka, pane Profante.
Vaculík by to možná komentoval takto: "Na tuto věc mám dva názory, řeknu vám ten druhý. Oni si to nemysleli, tak já taky ne."

Když je tedy řeč o pražskojarním diskurzu, Vaculíkova slova je každopádně vyděsila víc než skauti, sokolové, KAN a přípravný výbor socdem dohromady.

Paní Zemanová, jestli opravdu chceme hodnotit cíle a úmysly reformních komunistů roku osmašedesátého, pak tak nesmíme dělat ex post, z našeho dnešního pohledu - nýbrž musíme si dát tu práci vrátit a ponořit se zpátky do faktického ideového kontextu tehdejší doby.

Veškeré dějinné konání komunistů mělo jeden jediný základní cíl: vytvoření beztřídní společnosti; to jest společnosti bez antagonistických tříd, společnosti zbavené možnosti vykořisťování jedné (pracující) společenské třídy třídou jinou (nepracující, ale vlastnící). Cílem a ideálem bylo tedy vytvoření zcela homogenní společnosti, kdy všichni její členové jsou spojeni tímto společným cílem: vytvoření sociálně spravedlivé a veskrze humánní lidské společnosti.

Z tohoto hlediska se jim veškeré požadavky po obnovení institutů klasické demokracie (jako to Vaculíkovo "zakládání vlastních občanských výborů) nevyhnutelně vždy stavěly ve světle této otázky: Mají tato opatření skutečně sloužit rozvoji socialistické společnosti? Anebo je ale jejich faktickým cílem obnovení buržoazního zřízení - tedy včetně kapitalismu a obnovení třídně antagonistické společnosti?

Proč měli - i mnozí reformní - komunisté takové zábrany akceptovat tuto klasickou demokracii: oni ji totiž většinou ještě sami zažili, za první republiky. A - navzdory všemu pozdějšímu glorifikování - reálný stav této reálné prvorepublikánské demokracie poskytoval mnohdy ještě mnohem žalostnější a ubožejší obraz, nežli dokonce i ta současná česká politická scéna.

To za prvé. A za druhé a především: pluralita stran (tedy základní institut klasické demokracie) pro ně zdaleka nepředstavovala skutečné řešení základních společenských problémů. Krátce řečeno: z jejich pohledu ať už je u moci v (buržoazní) demokracii u vládního vesla jakákoli strana, ten stav třídního antagonismu a vykořisťování třídy třídou zůstává vždy zachován.

Pro ně se tedy - budiž to připomenuto ještě jednou - při pohledu na každý požadavek ohledně změn fungování politického systému vždy stavěla jedna a tatáž základní otázka: slouží to výstavbě sociálně osvobozené, homogenní společnosti - anebo naopak má to tuto homogenní společnost dezintegrovat, rozbít na různé subjekty, ruku v ruce s obnovením strukturálních hierarchií a nerovností buržoazní společnosti?

My musíme zcela principiálně rozlišovat dvě věci: ochotu (či neochotu) komunistů nechat i jiné subjekty p a r t i c i p o v a t na státní moci (ovšem za podmínky spolupráce na výstavbě socialismu) - a ochotu respektive neochotu komunistů přepustit politickou a státní moc subjektům, které měly za konečný cíl restauraci buržoazně-kapitalistického zřízení.

Ta druhá alternativa byla pro ně z principiálních důvodů nepřijatelná; kdyby něco takového akceptovali, pak by tím - podle svého nejhlubšího přesvědčení - zradili veškerý pracující lid této země.

Z tohoto hlediska tedy opravdu dost dobře není možné jim předhazovat nějakou "zbabělost" tam, kde se jednalo o otázku zcela základních ideových principů.

A co se té participace na moci týče - tak k té byli komunisté naprosto ochotni! A už se skutečně uvažovalo o tom, jakým způsobem do toho společného díla na reformu státu zapojit i jiné, nekomunistické subjekty.

Ale - stále tu platila ta principiální výhrada, že se muselo jednat o společné dílo, na výstavbě socialistické společnosti.

Vraťme se k těm Vaculíkovým "občanským výborům". A k otázce, jestli Vaculík tímto požadavkem ještě vůbec stál na pozicích (reformního) komunismu; anebo jestli se tím už dostal za jeho hranice.

Odpověď tady není nijak jednoduchá (jak dokumentuje i jeho vlastní výrok).

On v té době dozajista ještě věřil v komunismus, a chtěl ho uskutečnit v jeho autentické, plně demokratické podobě.

Jenže - on si nedokázal uvědomit, že už i ty jeho občanské výbory (zamýšlené vlastně jenom jako institut občanské společnosti pro kontrolu konzervativních kádrů) ve skutečnosti rozbíjejí tu nepostradatelnou homogenitu socialistické společnosti, a jdou směrem k demokracii občanské (tj. "buržoazní"), která by postupem času nevyhnutelně vedla k rozpadu celého socialistického systému.

Což ovšem nebyl problém jenom samotného Vaculíka, nýbrž všech tehdejších radikálních reformních komunistů: oni to nechtěli a neuvědomovali si to, ale jejich požadavky by nakonec socialismus rozvrátily. Socialismus (jakožto principiálně homogenní projekt a homogenní společnost) se nikdy nemůže snést s "čistou" demokracií buržoazního typu, která nevyhnutelně vede k rozpadu společnosti na dezintegrované, jenom na své vlastní partikulární zájmy hledící subjekty.

Pokud tedy "demokracii" definujeme výhradně v tomto druhém smyslu, totiž jako právo každého subjektu sledovat výhradně své vlastní zájmy bez ohledu na zájmy celku, pak je nepochybné, že idea socialismu je s takovouto "demokracií" principiálně neslučitelná.

Komunisté pod demokracií rozuměli něco principiálně jiného: reálnou účast všech pracujících na společném díle výstavby sociálně spravedlivé společnosti.

Pan Profant: to že tehdejší reformní komunisté měli "důvěru v možnost udržení socialistických výrobních vztahů" bohužel naprosto a vůbec neznamená, že by tato jejich víra byla v nějakém ohledu podložena realitou.

Jistě: reformní komunisté byli v oblasti ekonomiky stejně tak jako v oblasti politiky pevně přesvědčeni, že socialismus je ten nejpřirozenější společenský řád, a že veškerý dějinný vývoj směřuje k němu. A spolu s tím byli pevně přesvědčeni dokonce i o tom, že je to právě socialistická ekonomika, která je principiálně mnohem výkonnější a efektivnější nežli ekonomika kapitalistická, podléhající cyklickým krizím. A že tedy naprosto postačí centralistický způsob řízení národní ekonomiky nahradit modelem decentralizovaným, založeným na vlastní iniciativě ekonomických subjektů, a že všechno bude v naprostém pořádku. Že se celá ekonomika oživí a rozjede, a přitom to nicméně zůstane ekonomika socialistická.

Jistě: záměr byl ponechat jednotlivé produkční subjekty (podniky) ve vlastnictví státu.

Ovšem: jakmile by bylo vytvořeno autenticky tržní prostředí, a jakmile by těmto podnikům byla dána fakticky naprostá ekonomická autonomie - co by pak ještě mohlo zabránit tomu, aby se začaly reálně chovat jako kterýkoli jiný subjekt v tržní, a tedy kapitalistické ekonomice? To přetrvávající státní vlastnictví by tu zůstalo jenom prázdnou formou, zatímco reálný obsah by byl už někde zcela jinde.

Ten základní kámen úrazu byl v socialistické ekonomice (ostatně naprosto stejně jako v politice) tento: je stát oprávněn (ve společenském zájmu) zasahovat do autonomie jednotlivých subjektů, anebo ne?

Pokud ano - pak je tím drasticky narušován princip volného trhu, a tedy samotné jádro reformy. A pokud ne - pak se jednotlivé podniky chovají výlučně ve svém vlastním zájmu, to jest v zájmu generovat co nejvyšší množství vlastního zisku. A ekonomický model který je založený výhradně na maximalizaci zisku - to je prostě reálný kapitalismus, ať se tomu navenek říká jakkoli.

------------------------------

A za druhé: pokud by ekonomická reforma zavedla také právo volného podnikání (to jest zakládání nových produkčních subjektů čistě na základě individuální aktivity, tedy bez participace státu) - pak by tyto nové ekonomické subjekty existovaly fakticky na soukromovlastnické bázi.

Protože tyto ryze soukromovlastnické subjekty (nezatížené státní byrokracií, ale ani "zbytečnými" sociálními ohledy) jsou pravidelně efektivnější a dravější nežli subjekty státní, pak je nutno vycházet z toho, že by tato nová soukromovlastnická ekonomika postupem času čím dál tím vytlačovala ekonomické subjekty státní. Což by pak stejně nevyhnutelně vedlo k tomu, že by se dříve či později postavila zásadní otázka, k čemu vlastně ještě vůbec nějaký socialismus, když produkční základna společnosti je už dávno kapitalistická.

Tehdejší reformní komunisté si tohoto dilematu (respektive těchto důsledků) vlastního konání zřejmě vůbec nebyli vědomi. Oni ale svou ekonomickou reformou otevřeli stavidla něčemu, co by je samotné po čase naprosto smetlo, i s celým jejich reformním komunismem.

Nedá se nic dělat, ale je tomu tak; toto dilema ekonomiky efektivní versus ekonomiky humánní (socialistické) není vyřešeno dodnes.

"... toto dilema ekonomiky efektivní versus ekonomiky humánní (socialistické) není vyřešeno dodnes."

Ani nemůže být, protože jako výchozí měřítko efektivnosti jsme si definovali na mikroúrovni zisk a na makroúrovni měření HDP. Jistě to nebylo vědomé rozhodnutí, nicméně šlo o určitý způsob společenské dohody; dohody lze, jak známo, uzavírat i rušit. Kdybychom si místo HDP nadefinovali a začali měřit například ukazatel "hrubé domácí štěstí", jak to učinili v Bhútánu, jistě by nám jako efektivní začal vycházet úplně jiný způsob provozu ekonomiky než ten současný.

Kromě toho, ekonomika humánní a ekonomika socialistická vůbec nemusí být totéž. Opět jde o výchozí definice.

Pan Kalous: ty teorie konvergence - ty mají (alespoň) tu pozitivní stránku, že odrážejí fakt, že ani (byrokraticko) socialistický, ale ani kapitalistický model jak ekonomiky, tak celé společnosti nejsou uspokojivé. Že jsou to vlastně oba extrémy, které ve své vyhraněné podobě mají sice své funkční či pozitivní momenty, ale stejně tak své limity a své vady.

Ovšem - ve své reálné podobě je ta teorie konvergence příliš povrchní. Bohužel se tady zase jednou projevuje, jak fatálně se nejen z veřejného diskurzu, ale i z akademické sféry vytratilo veškeré povědomí o dialektice. Tedy o tom, že protiklady je možno překonávat jenom jejich (dialektickou) syntézou, a nikoliv prostě jejich slitím do jednoho společného hrnce.

Jak málo je to možné, ukázal právě ten zmíněný blairismus apod. Přičemž Blair měl sám o sobě docela pravdu se svým pokusem o střední cestu - tedy pokusem spojit sociální stát s efektivní ekonomikou.

Jenže - ono právě tohle nejde. Nejde to přinejmenším v dané, bezprostřední rovině. Jedná se o dva zcela protikladné principy, které není možno jen tak smíchat dohromady. Blair (a v Německu Schroeder) se rozhodl pro efektivitu; ale ta šla nevyhnutelně za úkor sociálního státu.

Jestli přes to všechno zůstává ještě reálná možnost nějaké "třetí cesty" mezi kapitalismem a komunismem?

Jak řečeno, bezprostředně vzato to s touto možností vypadá velice nedobře. Ten protiklad mezi obojím se zdá být opravdu nepřekonatelný.

To jediné co nám tady může poskytovat ještě nějakou naději, to je právě obecná teorie dialektiky. Protože podle dialektiky se vlastně k a ž d á (dialektická) syntéza napřed jeví jako nemožná. Jako zprostředkování něčeho, co se nachází v zásadní vzájemné opozici.

Ale dialektika sděluje ještě něco dalšího. Totiž to, že tyto navzájem (zdánlivě) neslučitelné momenty jsou součástí nějaké vyšší, univerzálnější dynamiky; a že v jejím rámci jsou nakonec oba totožné. A - každý z těchto extrémů vlastně má už svůj protějšek v sobě samém, jako svou vlastní negaci.

Triviální případ: "černou" můžeme definovat vlastně jenom tím, že není bílá. Že je opakem bílé. Ta "černá" má tedy tu "bílou" v sobě samé, jako svůj protiklad; ale tím zároveň jako svůj doplněk, jako podmínku své vlastní existence. A obě spolu dohromady vytvářejí vyšší jednotu: totiž barvu, barevnost jako takovou.

To byl ale jak řečeno pouze triviální, v zásadě statický příklad. Pokud zůstaneme u toho, že k té dialektické syntéze dochází v rámci určitého dynamického procesu, pak je tu dán jeden základní moment či problém: k této syntéze dochází až tehdy, když oba protikladné momenty vyčerpaly všechny své dosavadní možnosti. Když už se tedy dál nemohou vyvíjet, dál pokračovat samy sebou, na své vlastní základně; a kdy tedy jejich další rozvoj je možný právě jenom syntézou s jejich vlastním antipodem.

Že socialismus (tak jak byl praktikován) není schopen vlastní přirozené existence, se jednoznačně prokázalo. Ale - jestli je kapitalismus už na konci svých dějinných a systsémových možností, v tuto chvíli zdaleka není možno s jistotou tvrdit.

Svým způsobem by tu řešením mohla být akutní planetární ekologická krize; ta by mohla definitivně ukázat, že celý modus planetární produkce, ale i vůbec životní existence je nutno postavit na nějaký zcela nový základ.

Za těchto okolností by bylo docela dobře myslitelná, že by se zde přece jenom otevřely nové možnosti pro nějakou "třetí cestu", ve zmíněném smyslu dialektické syntézy principů kapitalismu a socialismu.

Opravdu zajímavé kritérium, pane Kalousi. ;-) Musím přiznat, že o tomto bhútánském experimentu (či jak to nazvat) mi nebylo nic známo.

Svým způsobem ale - ano, přesně o to se jedná. A vlastně i právě o to se jednalo (původnímu) socialismu.

Problém je ten: v moderní ekonomice ta ekonomika zaměřená na "hrubý národní produkt" vždycky porazí a do kouta zatlačí jakýkoli ekonomický model založený na něčem tak imaginárním, jako je "štěstí". To si snad může ještě dovolit nějaký izolovaný himálajský stát, ale jinak nikdo v současném globalizovaném světě.

Ovšem - to právě není záležitostí nějaké "dohody", nýbrž holé reality.

"Dohodou" můžeme měnit jenom naše cíle, respektive hodnoty které chceme vyznávat a o které chceme usilovat; ale ani tady nejsou naše možnosti nijak neomezené.

Člověk je totiž v prvé řadě tvor, jakým ho stvořila evoluce - tedy tvor hledící (přirozeně) v prvé řadě na své vitální, to jest především ryze materiální zájmy.

A nějaké "dohody" jdoucí někam výše, ty by musely mít především dva předpoklady:

všeobecnou materiální saturaci;

a za druhé vytěsnění atavistických materiálních motivací motivacemi principiálně nového, kultivovanějšího, ideálnějšího druhu. Ale něco takového je právě krajně obtížné.

"Jenže - on si nedokázal uvědomit, že už i ty jeho občanské výbory (zamýšlené vlastně jenom jako institut občanské společnosti pro kontrolu konzervativních kádrů) ve skutečnosti rozbíjejí tu nepostradatelnou homogenitu socialistické společnosti, a jdou směrem k demokracii občanské (tj. "buržoazní"), která by postupem času nevyhnutelně vedla k rozpadu celého socialistického systému."
Hle - jádro pudla.
Jak se tu tak bavíme, co se řešilo v osmašedesátém, naráží tu moje interpretace, že společenský diskurz byl širší než to, s čím vyrukovali straníci, na představu, že společnost musí být maximálně homogenní, aby fungovala dle požadavků na společnost socialistickou. Jenže homogenita se kupodivu stále nedostavovala. Pro značný počet lidí představovalo to, co nazývám emancipaci občana, daleko důležitější problém než cokoli jiného. Takže jestli se o tom komunisti nehodlali bavit a posléze podstoupit riziko, že emancipovaný občan dá někdy v budoucnosti přednost jinému politickému režimu než životu pod laskavým, leč přísným vedením komunistické strany, pak bylo jasné, že ničím jiným než čistě mocenskými prostředky tuto část společnosti neukázní. Jak se pak i stalo. Prvotní inspirace sice pocházela z rozkazu okupantů, ale brzy se to přesvědčení vžilo.

Potíž je v tom, že mnohé, co si podle Vás tehdy nedokázal uvědomit Vaculík (Kosík, Kundera, Šik, Richta atd.), si nedokážu uvědomit ani já -- dnes s historickým odstupem. Nevím, jaká homogenita socialistické společnosti by se rozbíjela občanským životem zdola. Nevím to hned ze dvou důvodů:

a) Nevím o žádné občanské homogenitě v Československu padesátých a šedesátých let -- až do 21. srpna 1968. Naopak, byl tu několikerý režim občanství. a) Občanství s politickými právy pro členy KSČ (samozřejmě formálními), b) Občanství bez politických práv s právem aklamace -- neproskribovaní nestranící, c) občanství s omezením práv pobytu, volby povolání -- proskribovaní.

Homogenní na tom byla jen bezmoc vůči totalitní moci, která svévolně a kdykoli rozhodovala o zařazení do té či oné kategorie.

Samozřejmě nemluvím o dalších štěpeních -- město a venkov, nacionální (ještě v sedmdesátých letech nebylo nic moc být neodsunutým Němcem), právech přístupu.

Takzvaná homogenita socialistické společnosti v Československu šedesátých let je prostě ideologický žvást. Zajímavý jen potud, že ta štěpení společnosti nebyla pevně fixovaná a mohla být použita k požadavku občanské rovnosti --což byl případ 2000 slov.

2) V šedesátých letech existovaly na východě i západě úspěšné smíšené ekonomiky (NDR mělo tehdy přes deset procent soukromého sektoru, Švédsko větší podíl státního než soukromého atd.) a Šikova reforma se týkala realizace společenských (nikoli soukromých) majetkových práv, byla tedy srovnatelná spíše s Jugoslávií než s vytvářením smíšených ekonomik.
Nemá smysl říkat kdyby -- celou tu reformu a s ní šanci komunistických stran přinést něco víc než utrpení rozdrtili tanky a milicionářské vraždění v ulicích českých měst. Nicméně jak z hlediska racionální úvah, tak historické komparace (tedy z úhlu, kterým vy argumentuje proti Pražskému jaru ve prospěch intervence) konstatovat dlouhodobou neudržitelnost sjednocení svobody a socialismu v podmínkách "již ne striktně třídní společnosti" přesvědčivě nelze.

Pane Profante, takovým "ideologickým žvástem" je například i křesťanství; a přesto to bylo právě toto křesťanství, které svou fikcí homogenní společnosti (jednoty křesťanské obce před Bohem) dokázalo v zásadě velice úspěšně formovat Evropu po dobu celého jednoho tisíciletí. Někdy (a to dokonce dosti nezřídka) mají i "ideologické žvásty" svou velmi reálnou účinnost, pokud dokáží podchytit něco z objektivních antropologických, psychologických a dějinných daností.

Tento diskurs "společenské homogenity s cílem výstavby socialistické společnosti" byl dozajista diskursem komunistickým; nicméně je faktem, že právě tento diskurs byl ještě po celou první polovinu roku osmašedesátého naprosto dominantní. Teprve kolem poloviny roku se ve zvýšené míře začaly projevovat destruktivní, respektive centrifugální tendence. Jinak řečeno: spolu s politickým (ale i ekonomickým) uvolňováním se začal čím dál tím více prosazovat respektive obnovovat individualismus, který je ovšem člověku bezprostředně vždy bližší, nežli jeho účast v nadindividuálních, kolektivistických strukturách.

Z tohoto důvodu se pak apologeti individualistických modelů života vždy mohou opřít o tvrzení, že tyto modely jsou člověku "přirozenější". A že je tedy upřednostňuje většina populace.

To je dozajista fakt. Ovšem "přirozenější" v daném smyslu nemusí ještě nutně znamenat "humánnější", ve smyslu reálného rozvoje a uplatnění všech autentických lidských možností a potenciálů. Reformní komunisté v tehdejších polemikách znovu a znovu zdůrazňovali, že jim se nejedná jenom a pouze o "svobodu" v obvyklém, individualisticko-buržoazním smyslu; nýbrž že jejich cílem je společnost všestranně rozvinutá, kulturní a kultivovaná. Můžeme se tomuto komunistickému projektu všestranně kulturního a kultivovaného člověka a občana posmívat; ale přinejmenším bychom měli uznat a respektovat, že toto a právě toto bylo jejich finálním cílem.

Nejen ve Švédsku, ale i v Rakousku v té době nadpoloviční podíl HNP byl vytvářen podniky ve státním vlastnictví.

Reformní ekonom Selucký (už v emigraci) vyprávěl jednou ve Svobodné Evropě o svém zážitku z Rakouska ještě z doby Pražského jara. Jeden jeho známý (tuším že nějaký Čech-starousedlík, poválečný emigrant) mu chtěl předvést, jak to u nich v tom kapitalismu všechno dokonale funguje. Na rozdíl od neschopné a nevýkonné ekonomiky socialistické. A vzal ho tedy do nějakého restauračního zařízení. Pro později narozené je snad nutno připomenout (aby jim byl jasný smysl následujícího vyprávění): nejen socialistická plánovaná průmyslová produkce, ale především služby za socialismu byly pověstné svou neochotou a nevlídností vůči zákazníkovi. A tady ten domácí rakouský občan jenom luskl prsty - hned byla u jejich stolu obsluha. Luskl podruhé: už se jim neslo občerstvení. Luskl potřetí, že chce platit - a opět zde hned byla obsluha. Budiž připomenuto ještě jednou: takováto rychlá, svižná a ochotná obsluha byla v tehdejších socialistických restauračních zařízeních něčím zcela nepředstavitelným.

A když tedy všechno bylo vyřízeno, obrátil se onen místní patriot na svého návštěvníka z komunistického Československa: "Tak co - co tomu říkáš?"

A teprve teď mu Radovan Selucký sdělil, co mu chtěl prozradit celou tu dobu, ale jeho protějšek ho vůbec nepustil ke slovu: totiž že tento restaurační podnik je nikoli v soukromém, nýbrž ve státním vlastnictví.

To pro nás znamená toto, pane Profante: jak už jsem napsal minule, samotná f o r m a vlastnictví nemusí být ještě rozhodující. To co je skutečně rozhodující, to je reálný dominantní, určující, profilující c h a r a k t e r ekonomických vztahů. To jest: v tržní ekonomice se i ty ekonomické subjekty, které jsou ve vlastnictví státu, nevyhnutelně musejí chovat stejně tak tržně, jako jejich soukromovlastnické protějšky. Protože tady stále ještě funguje princip konkurence; a kdyby se tyto státem vlastněné subjekty chovaly ke svým zákazníkům stejně tak neochotně jako tomu bylo zvykem v socialismu, pak by se veškerá jejich klientela přelila k jejich konkurenci.

Jinak je tomu ovšem za podmínek, kdy dominuje socialistický, to jest plánem centrálně řízený a regulovaný typ ekonomiky, kde jenom určité procento ekonomiky je přenecháno - drobným! - soukromým subjektům. Tak, jak to bylo třeba ve Vámi zmíněném východním Německu. Tady pro tu rozhodující masu produkčních subjektů žádná konkurence neexistovala; a proto se mohly chovat "socialisticky", se všemi z toho plynoucími důsledky.

Jenže: či českoslovenští reformátoři šedesátých let přesně naopak jako snad úplně hlavní svůj cíl spatřovali vytvoření volnotržního, tedy konkurenčního ekonomického prostředí.

Jugoslávským modelem tady dost dobře argumentovat nelze; českoslovenští reformní ekonomové samozřejmě pozorně studovali ten jugoslávský model, a byli si vědomi jeho zásadních nedostatků. Především toho, že podniky řízené kolektivně (to jest samotným osazenstvem) jsou nakonec stejně tak nevýkonné a neefektivní, jako tomu bylo u nás. Ani v Jugoslávii totiž neexistovalo skutečně tržní, konkurenční prostředí; a tak ty pracovní kolektivy si raději přihrávaly do své vlastní kapsy. Krátce řečeno: zvyšovaly si mzdy, aniž by zvyšovali produktivitu.

Takže ještě jednou: vývoj československé ekonomiky šel zcela jednoznačně směrem k vytvoření tržního, konkurenčního prostředí - kde každý ekonomický subjekt bude hospodařit výlučně "za své".

Toto "hospodaření za své", které napohled zní velice rozumně nebo přinejmenším neutrálně, ve skutečnosti znamená toto: cílem veškeré aktivity ekonomických subjektů nadále už nebude nic jiného, nežli výhradně a výlučně vlastní zisk. Nic jiného. (A ze všeho nejméně nějaké ideály socialistické pospolitosti a kulturní socialistické společnosti.)

A produkce pro vlastní, osobní (respektive skupinový, ale stále ještě soukromý) zisk - podle jakých znaků by ji ještě bylo možno odlišit od kapitalismu?!...

Nastal by tedy stav naprosto stejný jako v současné Číně: reálná ekonomika kapitalistická (i když třeba se stále dominujícím státním sektorem); a nad tím se tyčící fasáda "socialistické" společnosti.

S tím rozdílem, že čínští soudruzi tuto fasádu mohou udržovat jedině díky svému masakru na "Náměstí nebeského míru"; zatímco českoslovenští reformisté by takovouto možnost neměli, protože jejich reformy byly od počátku míněny jako ne pouze ekonomické, ale - přinejmenším - stejně tak demokratické.

Jen tak pro zajímavost: otec celé tehdejší ekonomické reformy Ota Šik prý nedlouho před svou smrtí prohlásil, že oni - reformní ekonomové - si už tehdy byli vědomi, že to celé nakonec povede ke kapitalismu; jenomže z ideologických důvodů to tehdy ještě nemohli prohlásit veřejně.

Jestli tato historka souhlasí, nemohu zaručit; prodávám jak jsem koupil. Faktem je že v exilu Šik stále pracoval na své "třetí cestě" mezi ekonomikou socialistickou a ekonomikou kapitalistickou; konec konců přijatelná (respektive humánní) pro něj nebyla ani jedna, ani druhá.

To mluvíte o dvou dosti odlišných věcech. Křesťanství jakožto společenství bylo společenstvím sdíleného dobrého života. Z tohoto pohledu mohly být sice radikální sociální a mocenské nerovnosti morálně odsouzeníhodné, ale nijak neproblematizovali ono společenství v Kristu a jemu odpovídající jednotu normativního dobrého života. Homogenitu a rovnost věřících neruší, zda jsi Řek či Žid, otrok či svobodný.

Zatímco dokonce i ten neskurilnější bolševismus předpokládal uskutečnění společenství svobodných a rovných lidí, a proto předpokládal vytvoření společenského vlastnictví asociovaných bezprostředních producentů. Diktatura proletariátu byla v Leninově pojetí přechodné třídní panství nezbytné k vytvoření podmínek beztřídní společnosti a pouze jako krátkodobé, přechodné a k jednoznačnému cíli vztažené opatření byla vůbec jakžtakž obhájitelná v komunistickém kódu. Tudíž dokonce i z hlediska pravověrného marxismu-leninismu byla homogenita stávající socialistické společnosti žvást.

Pani Zemanová: víceméně jsem už daná témata zodpověděl v minulých vstupech.

Ještě jednou: samozřejmě že ten "komunistický diskurs" nezahrnoval celou společnost. Existoval zde dozajista i "antikomunistický diskurs" - napřed jenom v náznacích, ten ale zesiloval především spolu s tím, jak na povrch vyplývaly další a další zločiny režimu z let minulých. Ten "komunistický diskurs" se čím dál tím dostával do defenzivy; a dostal by se do defenzivy ještě více, souběžně s obnovováním volnotržní, tedy přinejmenším latentně kapitalistické ekonomiky.

Nijak se s Vámi nepřu o tom, že postupem času by ten "antikomunistický diskurs" nabyl převahy nad tím komunistickým. Při nejlepší vůli, ti reformní komunisté neměli reálnou šanci uřídit to spřežení, jehož každá část směřovala opačným směrem. Krátce řečeno: Dubček by nevyhnutelně skončil a ztroskotal víceméně naprosto stejně, jako později Gorbačov.

Ale to všechno nemění nic na skutečnosti, že po celou dobu Pražského jara měl ten "komunistický diskurs" stále ještě navrch, a že naprostá většina obyvatelstva se identifikovala s ideou socialismu.

A právě proto se reformní komunisté cítili být oprávněni stanovit určité limity pro demokratizační proces; protože věděli nebo alespoň tušili, že "čistá" (to jest: "buržoazní") demokracie je se socialismem principiálně neslučitelná.

Socialismus totiž znamená - jak už jsem vysvětlil minule - společné úsilí, společné dílo; a to vyžaduje vysokou míru disciplíny, ochoty své vlastní individuální zájmy podřídit zájmům celku.

Něco takového ale v té "čisté" demokracii obsaženo není; přesně naopak, tato "čistá" demokracie znamená absolutní prioritu zájmů a názorů individuálních respektive partikulárních. Nějaké "společné dílo" a odpovědnost vůči němu zde působí jako naprosto cizí element, chiméra.

To celé jednou větou: ano, reformní komunisté stavěli určité limity procesu demokratizace; ale pro tyto limity měli velice závažné - ideové, a je dokonce možno říci: ideální - důvody.

Pokud všechno jejich tehdejší snažení budete hodnotit jenom a pouze optikou toho "antikomunistického diskursu", pak tohle ovšem nikdy nedokážete pochopit.

V roce 1968 jsme tu měli státní vlastnictví. A minoritní družstevní vlastnictví. V obou případech vykonávali všechny funkce vlastníků příslušníci nomenklaturní třídy -- jinými slovy se ty funkce vykonávaly ve prospěch dílčí skupiny oddělené od bezprostřední výroby. Takže jaký strach z toho, že by tu bylo jiné soukromé vlastnictví (pokud člověk nepatřil k těm privilegovaným, kteří z toho stávajícího těžili)?

Ekonomická reforma podle Šikova modelu by vedla k předání části vlastnických funkcí dělnickým radám a k odpovědnosti za vlastnictví (jediná vlastnická funkce, kterou nomenklaturní třída nevykonávala). "Za své" znamenalo -- zájem pracujících na hospodářském výsledku (jako u jednotek v JZD, kde to mimochodem od šedesátých let docela fungovalo), neudržování neefektivních provozů -- nikoli možnost podnik zcizit, předlužit atd. Nadále měla fungovat silná ingerence centra, jen nikoliv ve formě šachmatovského plánování.
Jak říkám, jestli by to fungovalo nevím --zničili to ti, kteří se báli, že ano, ale nebyl v tom zakopaný ten pes, který zlikvidoval koncept kibuců ve prospěch soukromého vlastnictví.

asi jste si nevšiml, že o to, co tu opakovaně prohlašujete, se s vámi nijak nepřu. Totiž že i já konstatují, že vedení komunistické strany stavělo limity procesu demokratizace a že pro tyto limity měli /z jejich hlediska/ závažné důvody.
Jenže tento jejich postoj k existenci občanské společnosti, prosazovaný z pozice síly, vedl nakonec k tomu, že byli naprosto nedůvěryhodní a že se koncept opatrné demokratizace, který nepočítal s plnohodnotnými občanskými právy, nemohl stát alternativou ve chvíli, kdy někdo jiný přišel s kompletní nabídkou LZPS.

že po celou dobu Pražského jara měl "komunistický diskurs" stále ještě navrch, a že naprostá většina obyvatelstva se identifikovala s ideou socialismu.
Komunistický diskurs měl v komunistických médiích zajisté navrch. Jak taky jinak, že?
Co se týče té "naprosté většiny obyvatelstva", která se podle vás identifikovala s ideou socialismu, nevidím to tak jednoduše jako vy.
Především tu stále ještě panovala velká opatrnost, co do otevřeného vystupování na veřejnosti. Pokud měla "idea socialismu" spočívat ve státním vlastnictví průmyslových podniků a infrastruktury, opravdu málokdo by ji v tom roce rozporoval. Navíc si lidé uvědomovali geopolitické souvislosti, tzn. nemožnost překročení jistých limitů daných existencí našeho státu v rámci sovětského bloku. Pokud ale měla být ztotožněna se vším tím rétorickým balastem, kterým byli lidé dvacet let vytrvale krmeni a kterému vévodila idea o nutnosti vedoucí úlohy předvoje dělnické třídy - komunistické strany, pak si dovolím tvrdit, že s tím se většina identifikovat nedokázala, i kdyby se celý ÚV s ideologickým tajemníkem v čele rozkrájel na kousky.

A. Grün napsal: "V šedesátých letech uplynulého století vkládali lidé až příliš mnoho svých nadějí v možnosti lidstva vytvořit novou a člověka důstojnější budoucnost. Dnes to všechno vzalo za své. Právě proto je důležité novým způsobem si uvědomit křesťanskou naději. Ona nám totiž umožňuje pohlédnout realističtějšíma očima na vlastní moznosti a na budoucnost. Zakazuje nám poddat se všeobecně rozšířenému pesimismu, na druhé straně nás ale také brání před euforií, která je slepá k překážkám, jež jsou na cestě k nové budoucnosti nevyhnutelné. Spolupracuje na budování tohoto světa, avšak zároveň jej přesahuje, protože doufá v Boha nekonečně přesahujícího tento svět. Bez ohledu na úspěch či neúspěch našeho úsilí o novou budoucnost nás o naději ve vzkříšení nikdo nedokáže připravit. Ona nám dodává klidu důvěry v našich snahách o lepší svět."
(A. Grün: Víra, naděje a láska)

Pane Profante, nakonec všechno naprosto dokonale vystihl pan Krupička. Se svými - jakýmikoli abstraktními teoriemi nezatíženými - příklady z každodenního života.

Ale všechno popořadě. Napřed tedy k tomu, jaký byl výchozí stav roku osmašedesátého, co se týče forem vlastnictví. (Napsal jsem sice už, že ty formy jako takové nejsou rozhodující; ale budiž, pro pořádek si vyřešme i tuto záležitost.)

Píšete: státní a družstevní vlastnictví, obojí ve faktickém ovládání (a tedy vlastnictví) nomenklatury.

Na jedné straně se bezpochyby shodneme na základním rozlišování mezi vlastnictvím státním na straně jedné, a vlastnictvím společenským na straně druhé. Komunistický režim neustále ujišťoval, že je zde dáno vlastnictví společenské; ale fakticky zde v ekonomickém sektoru (jako ostatně kdekoli jinde) dominoval holý etatismus. A není sporu ani o tom, kdo tento stát fakticky ovládal.

Nicméně: stejně tak se dost dobře nedá tvrdit, že by zde existovalo nějaké "soukromé vlastnictví" komunistické strany nad celou ekonomikou. Institut soukromého vlastnictví znamená fakticky neomezené právo vlastníka nakládat se svým majetkem: ovládat ho, mít z něj zisk, zcizit ho, a třeba ho i zničit, když se mu zlíbí.

Zatímco to "socialistické" vlastnictví, i když (pouze) státní, to přece jen takto soukromovlastnický charakter nemělo.

Vezměme si třeba jenom ten zisk - tedy ten nejzákladnější atribut soukromého vlastnictví. Jistě: vrcholné komunistické kádry měly několikanásobně vyšší příjmy, nežli dělnická třída, jejíž ony byly "předvojem". Na straně druhé - to byly opravdu čistě funkcionářské platy, nikoli zisk. A jejich příjmy byly stále směšně malé s tím, co dnes má jenom trochu úspěšný soukromý podnikatel. A opravdu není na škodu si připomenout legendární řeč Milo(u)še Jakeše na Červeném Hrádku, kde - se sotva skrývanou závistí - hovořil o "miliónech paní Zagorové". Ty komunistické kádry měly opravdu mnohem menší příjmy, nežli dokonce i tehdejší hvězdy šou-byznysu.

Obdobně platí i o právu s tímto státním majetkem manipulovat: samozřejmě, příslušné státní řídící orgány měly právo státní podniky zřizovat, ovládat je a třeba i zase zrušit; nicméně tak opravdu nečinily ve svém vlastním ryze soukromém zájmu, nýbrž nakonec se vždy jednalo o to, aby tyto ekonomické podniky sloužily celé společnosti. I když sloužily mizerně, ale to už je zase jiná otázka.

Definovat to tehdejší "socialistické vlastnictví" tedy opravdu není nijak jednoduchou záležitostí; a podle mého přesvědčení je zde nakonec ze všeho nejpříhodnější onen ekonomický model, který Karel Marx označil jako "asijský výrobní způsob". Tedy takový typ ekonomiky (a vlastnictví), kdy p ův o d n ě se skutečně provádějí pracovní či produkční činnosti ve společném zájmu, tedy v zájmu v celé společnosti (jako například zavlažovací systémy v Mezopotámii); a teprve s e k u n d á r n ě se vyčlení privilegovaná vrstva. Která je napřed výjimečná jenom svou funkcí (specialisté ty práce řídící a organizující), která si ovšem časem dokáže ze svého vedoucího postavení vyzískat i příslušné materiální výhody. Nicméně, samotná produkční místa (závlahová zařízení) jako taková zůstávají objektem společného zájmu, a ani ta vládnoucí vrstva jimi nemůže libovolně manipulovat. Nejsou tedy v jejím exkluzivním, soukromém vlastnictví.

A nějak velice podobně to bylo skutečně i v socialismu. S tím, že v osmašedesátém roce se

- za prvé začala rozbíjet politická privilegia oné vedoucí kasty;

- a za druhé se zjistilo, že v moderní ekonomice je to centrálně-byrokratické řízení společné produkce naprosto neefektivní, a že je nutno řízení jednotlivých ekonomických subjektů (podniků) decentralizovat.

----------------------------------------------------------

Takže tolik obecně k tehdejším formám vlastnictví. Teď k těm dilematům reformních ekonomů.

Píšete, že "ekonomická reforma podle Šikova modelu by vedla k předání části vlastnických funkcí dělnickým radám a k odpovědnosti za vlastnictví". Ano, to je pravda; jenže právě v tom je zakopaný pes.

Totiž právě v tom, j a k á konkrétní část vlastnictví by měla být předána do rukou dělnických rad. Právě o tomto se v té době velice intenzivně diskutovalo. Jak už jsem napsal minule: českoslovenští reformní komunisté už věděli, že ten jugoslávský model dělnické samosprávy nic neřeší. Že to vede sice ke zvyšování mezd; ale nikoli ke zvyšování produkční efektivity.

Na jedné straně tedy reformní ekonomové skutečně chtěli zvýšit ten aspekt dělnické samosprávy, ve formě podnikových rad; ale na straně druhé si uvědomovali, že ekonomicky efektivní podnik musí mít jasně dané podnikové vedení, a že do operativních rozhodnutí ředitele nemají ty podnikové rady co mluvit. Tyto diskuse na toto téma byly ostatně snad tím nejhodnotnějším co v té době v teoretické oblasti probíhalo; právě proto že na rozdíl od mnohdy dnes stále ještě u části radikální levice přetrvávajících iluzí o naprosté výrobní samosprávě si tehdejší reformní ekonomové uvědomovali, že celá věc je mnohem složitější. A že příliš silná pozice podnikových respektive dělnických rad by ani nebyla zárukou produkční efektivity, ani zárukou toho že tyto podniky se nebudou chovat egoisticky, ve svém vlastním partikulárním zájmu.

A právě tady se dostáváme k samotnému jádru pudla. Připomeňme si: i ti reformní ekonomové stále ještě žili v pevném přesvědčení, že socialistická ekonomika produkuje ve společném zájmu všech, celé společnosti. Jenže: jakmile poskytli těm "socialistickým" podnikům jenom trochu více prostoru, více autonomie - ty se okamžitě začaly chovat naprosto egoisticky. Výhradně ve svém vlastním partikulárním zájmu, zcela bez ohledu na zájmy celku.

Především: doslova explodovaly mzdové požadavky. Už někdy v létě roku osmašedesátého se nahromadily mzdové požadavky na státní rozpočet ve výši - dodatečných! - čtrnácti miliard korun; to byla tehdy obrovská částka, která by státní rozpočet zcela zruinovala.

Zkrátka: ti reformisté stále ještě stavěli na komunistické představě homogenní společnosti, společné práce na společném díle. Jenže: právě tato společenská (a ekonomická) homogenita se jim přímo hroutila, rozpadala pod rukama. Už tehdy se začal akutně projevovat klíčový princip, na kterém nevyhnutelně ztroskotá každý pokus o (klasický) socialismus: košile bližší než kabát. Každý si přihrává především do své vlastní kapsy; nějaké "zájmy celku" se tu jeví být holou chimérou.

A nejen to, že každý si začne přihrávat především do své vlastní kapsy; se zavedením principu konkurence se nevyhnutelně hroutí základní princip socialismu, totiž soudružství. Lidé už nejsou navzájem soudruhy; nýbrž jsou k o n k u r e n t y, a tedy přinejmenším latentně nepřáteli. Pak už ale není možno hovořit o socialismu v jakémkoli ohledu.

------------------------------------

A dále; teď se dostáváme k tomu, co uvedl pan Krupička. S tím totiž jak se veškerá ekonomická aktivita přesune na jednotlivé podniky, má to za důsledek jejich nutnost a snahu generovat zisk - a ruku v ruce s tím vtrhá do společnosti ryze komerční myšlení.

Já v současné době pročítám staré noviny z roku osmašedesátého; a znovu a znovu mě přímo fascinuje, jak tehdejší reklama byla neagresivní, kultivovaná a dokonce esteticky (graficky) kvalitní. Zatímco za podmínek volného trhu a tedy všeobecné konkurence, kdy se každý snaží utrhnout si sám pro sebe co největší kus koláče, je reklama nevyhnutelně taková, jaká je: dryáčnická, řvavá, agresivní, sugestivní a manipulativní. Je to logické a přirozené: kdo chce v konkurenci přežít, musí mít zisk; a kdo chce mít zisk, ten musí zmanipulovat mysl potenciálního zákazníka tak, aby si koupil právě jeho produkt. Respektive aby si vůbec kupoval věci, i když je fakticky vůbec nepotřebuje.

A je to právě toto ryze komerční myšlení, které by definitivně rozbilo poslední zbytky socialismu. Kde by bylo ještě vůbec možno hovořit o "socialismu" tam, kde veškerá aktivita převážné části populace by byla orientovaná nikoli snad na vytváření nějaké humánní a lidsky kultivované společnosti, nýbrž na nepřetržitou honbu za materiálním konzumem?... Tady by už nějaký "socialismus" byl jenom prázdné slovo.

-----------------------------------

Poslední bod. Píšete, že "nadále měla fungovat silná ingerence centra" - jenže, právě to byl ten tehdejší kočkopes, který neměl sebemenší šanci na reálnou existenci.

Není prostě principiálně možné říct podnikům: "Vy teď budete hospodařit a podnikat ve své vlastní odpovědnosti, ve svém vlastním zájmu a na svůj vlastní účet" - a přitom jim do jejich provozu neustále zasahovat nějakými zásahy shora. Kdyby totiž stát zasahoval do operativního řízení podniků, pak by musel odpovídat za případné negativní následky svých rozhodnutí - a z toho by vznikaly nekonečné tahanice o to, kdo kde kdy co zavinil.

Anebo naopak, kdyby některé podniky subvencoval - jakékoli subvence (pokud nejsou jenom obecně sektorové) masivně narušují podnikatelské a konkurenční prostředí; stát by byl pak vystaven nepřetržitému tlaku prakticky ode všech ekonomicky činných subjektů, každý by chtěl - samozřejmě - dostat subvence.

Ta představa reformních ekonomů, že poskytnou autonomii podnikům, ale přitom si (socialistický) stát zachová možnost účinného zasahování do ekonomické činnosti těchto autonomních podniků, v zájmu celku - právě toto byla jedna z jejich největších iluzí. Tato iluze vyrůstala zu oné - ještě přežívající - socialistické představy o "společném díle", tedy o principiálně homogenní socialistické společnosti. Ti reformní komunisté opravdu neměli žádnou představu o tom, že svými reformami fakticky zavádějí kapitalismus; a že se tady nutně rozpadá jakákoli homogenita, naprosto mizí společný zájem státu (jakožto reprezentanta společnosti) a jednotlivých - ryze komerčně činných - podniků. To že by tyto podniky byly formálně i nadále ve státním vlastnictví - jak už minule řečeno, to by v reálné ekonomice nehrálo žádnou roli. Ty podniky by byly fakticky akciovými společnostmi; stát by jim jejich zisky nemohl odčerpat jinak nežli prostřednictvím daní.

Takže tohle bylo to základní ekonomické dilema ekonomických reforem roku osmašedesátého: na straně jedné nutnost rozbít etatistický, naprosto neefektivní centrálně řízený ekonomický model - ale na straně druhé nezadržitelná restaurace kapitalismu, když se ekonomickým subjektům poskytne opravdová autonomie.

Marnost snahy o jeho narýsování si zřejmě někteří reformisti uvědomovali už tenkrát.
Zdálo se, že je to důležité. Opravdu bylo? Nešlo lenivou ekonomiku zvednout na nohy jinak? Třeba začít věšet pracovníky za neplnění plánu? Ředitelem počínaje a uklízečem konče?
To by se soudružská homogenita začala jevit natotata.

Paní Zemanová, musím přiznat že jsem musel hledat v internetu, co vlastně znamená ta kryptická značka "LZPS".

Ale podívejme se na celou záležitost raději z principiálního hlediska; předminule jste uvedla, že ani tehdejší reformovaná komunistická strana nemohla strávit princip (občanské) autonomie.

Ano - právě v tomto je jádro věci. Liberálové (demokraté) jsou skutečně stále ještě přesvědčeni, že existuje prosté, lineární rovnítko "autonomie = svoboda". Že tedy naprosto postačí ponechat člověku právo dělat si co se jemu samotnému zlíbí, a že už on jenom tím bude "svobodný".

Tady je opravdu nutno si uvědomit, že marxisticko-komunistické pojetí svobody člověka vyrůstá skutečně ze zcela jiného základu. A to sice z pojetí obsahově-substanciálního.

Celé Marxovo pojetí člověka stále ještě konec konců vycházelo z Hegela. A z jeho pojetí svobody, respektive svobodné vůle. Pokud se tedy chceme osvobodit od marných polemik s vrháním stále těch samých argumentů sem a tam, musíme se poněkud blíže podívat na ten Hegelův koncept.

Hegel - jako první krok - plně uznává, že svobodná lidská vůle nezbytně obsahuje moment naprosté individuální nepodmíněnosti. Tedy moment autonomie.

Jenže - velikost Hegela spočívá v tom, že nezůstává stát u tohoto o sobě naprosto triviálního konstatování. Hegel jde dále; Hegel říká, že skutečná "svobodná lidská vůle" je jenom tehdy skutečně svobodná, když je svobodná nejenom formálně, nýbrž i obsahově.

To znamená: svobodný jsem ne tehdy, když dělám to co se (mně samotnému) zlíbí. Takováto "svoboda" je konec konců pouhou libovůlí, respektive svévolí (Willkür). Není v ní dáno nic, co byl zakládalo mou pravou svobodou jakožto lidské (rozumné) bytosti.

Do této autonomie se totiž vejdou jakékoli obsahy - které se nějak náhodně staly součástí mého (ne)vědomí, mého já. Není tu naprosto žádné rozlišování mezi tím, co skutečně odpovídá mé - rozumné - lidské podstatě, a mezi tím co mě fakticky strhává do hlubin animálních instinktů. V této autonomii není dáno nic víc, nežli jenom prázdná identita "já jsem já".

Hegel totiž pojímal člověka jako aktéra v rámci celého jeho dějinného procesu, celého jeho společenského a časového kontextu. Člověk je člověkem, protože je rozumným tvorem; a protože je jako takový vědomým účastníkem a aktérem rozumně-evolučního vývoje a progresu.

"Svobodná vůle" v plném slova smyslu je tedy dána pouze a jenom tehdy, když člověk nejenom dělá, co chce - nýbrž když chce to, co je objektivně rozumné, správné a dobré, co tedy odpovídá onomu všeobecnému dějinnému vývoji.

A v zásadě naprosto stejné pojetí lidské svobody je i v konceptu marxistickém. "Svobodným" není takový člověk, který nemá k dispozici nic více, nežli svou pouhou osobní autonomii. Nýbrž svobodným je pouze takový člověk, který si uvědomil svou nadosobní, nadindividuální spjatost s celou lidskou pospolitostí, a který ve vědomé a uvědomělé spolupráci s celou touto lidskou pospolitostí pracuje na vytvoření spravedlivějšího, humánnějšího, lidsky po všech stránkách kvalitnějšího a kultivovanějšího světa.

K takovému společnému dílu je ovšem nezbytně zapotřebí silného pocitu vzájemné odpovědnosti, a také osobní disciplíny. Nějaká "autonomie", pokud není ničím jiným nežli výkřikem izolovaného individua, že j e m u přece nikdo nesmí nic předepisovat - takováto autonomie je ovšem s tím marxisticko-komunistickým pojetím svobody člověka principiálně neslučitelná.

Takže, paní Zemanová, buďto teď musíte dokázat, že ten hegelovsko-marxistický model substanciální lidské svobody je ve své konstrukci a argumentaci zásadně vadný a špatný, a že ve skutečnosti skutečně platí ta prostá rovnice "autonomie = pravá lidská svoboda"; anebo byste těm reformním komunistům měla přiznat alespoň tolik, že pro svou skepsi vůči tomu volání po (výlučné a žádným dalším obsahem nenaplněné) autonomii měli v každém případě velmi závažné důvody.

Ostatně stejným směrem jde i ta - paní Hájkovou citovaná - argumentace A. Grüna: i tady je v pozadí všeho pojetí lidské svobody, které má nějaký hlubší základ.

Konečně se na něčem shodneme -- ano, to, co mladý Marx nazval zevšeobecnělým soukromým vlastnictvím čili hrubým komunismem a bez rozpaků pokládal za regres vůči kapitalismu a co později nazval orientální despocií (a sovětská vědy zpopularizovala jako asijskou sociálně-ekonomickou formaci, asijský výrobní způsob) -- to odpovídá nejspíše popisu vlastnických vztahů v reálném socialismu. Plat funkcionářů s tím má sotva co dělat -- odpovídám Vám na chalupě pár kilometrů od trosek obrovského sídla, které exklusivně využíval nomenklaturní soudruh krajského formátu, na druhou stranu bych v lese (do roku 1989 zakázaném) došel k luxusní lovecké chatě využívané tehdy několika soudruhy z vnitra.
Jistě, jednalo se o realizaci vlastnického práva jiným, méně universálním a racionálním způsobem, ale přiznám se Vám, jsem stále ještě raději vykořisťovaný občan než nevolný poddaný.

Ale samozřejmě, že můžete podnikům říci, hospodařte za své a na svoji odpovědnost a přitom si udržet silnou pozici centra. V Sovětském Rusku (později v Sovětském svazu) se právě na takovém půdorysu odehrála poválečná obnova země (do roku 1927).

Ekonomika a politika nejsou teoretické oblasti, ale praktické. Čili jak s oblibou říkával Klaus o skandinávském modelu: Teoreticky to nemůže fungovat, ale teoreticky také nemůže čmelák létat. Uskutečňování čistoty teoretických modelů v praktickém životě lidí zatím vždy znamenalo pouze jedno: musela se odstranit ta největší systémová nečistota, živí a nevypočitatelní lidé, buď redukci na součástky systému nebo likvidací.

S tím diskurzem šedesátého osmé. Myslím, že tehdy veřejný prostor neovládalo to, co tisklo Rudé právo, ale Literární noviny, Plamen, Reportér, postupně, co se objevovalo v publicistice (nikoli zprávách) Československé televize, ve veřejných diskusích na univerzitách (myslím, že to bylo v Československu poprvé a naposledy, kdy tato forma veřejné komunikace hrála významnou roli) -- a zde všude dominovali reformně komunističtí intelektuálové, kteří se opírali o pozici houževnatě a důsledně vytvářenou po celá šedesátá léta. Jejich hegemonii přijímali i osobnosti, které to opravdu neměli zapotřebí z jiných důvodů než z potřeby podpořit naději na změnu (Jan Patočka, Václav Černý) a nejspíše nejinteligentnější kritika jejich pozice z péra Jaroslava Stříteckého byla interní kritika. Dokonce i Tvář byla v tomto období přinejmenším v pozici následné kritiky, nepředstavovala alternativu.
Jistě, když dnes mluvím o reformně komunistických intelektuálech, působí to jako provokace a byl nazrálý příkrý střet mezi nimi a reformními nositeli či kandidáty moci v KSČ -- ale říkat jim socialističtí intelektuálové by byl do dubna 1969 anachronismus.

Samozřejmě, chybí tu specifická forma veřejnosti v zemích východního impéria --šeptanda, ale jak ji historicky analyzovat?

k debatě pod Ernstem Fischerem. Já jsem tam panu Nushartovi vypsala jisté krédo. Vy jste k tomu pravil, že v tom
- prý evidentně liberalisticky fundovaném - pojetí svobody cosi chybí. "Člověk tu má zvažovat a soudit "svobodně a rozumně" - ale nejsou tu dána žádná další kritéria, žádné další podklady pro rozhodování, co je a co není správné, rozumné a dobré. Takže pak nakonec stejně nevyhnutelně dochází - třebas i přes nejlepší vůli - k libovolným výkladům toho, co je a co není dobré."
Ano, správně.
Dále říkáte, že základní směr pro to, co je správné, rozumné a dobré, nám ukázal Hegel:
"Ten "maják" můžeme získat jenom tehdy, když člověka pojmeme nikoli jako pouhé individuum (byť i třeba slušně a mravně se chovající), nýbrž když ho pojmeme - a pochopíme - jako součást celého jsoucího světa. Světa, který se pohybuje, který se vyvíjí, a to sice odněkud někam. A teprve když si ujasníme konečný cíl, ke kterému tento svět (a tedy i lidský druh a lidský rod) směřuje, teprve potom můžeme doufat, že se nám tu rozsvítí světla vytouženého majáku."
Jenže přesvědčení, že svět a lidský druh směřuje odněkud někam, a to ke konečnému cíli, není pokud vím povinné. Svět i lidský rod v něm můžeme vnímat i jako osazenstvo voru, který je unášen neznámým oceánem, bez viditelných pevných břehů i bez racků v oblacích.
Moje pojetí svobody tu směřuje k rovnosti všech, co se spolu plaví, a k míru mezi nimi, ať už si myslí, že vor takto bezcílně popluje stále, anebo doufají, že dorazí k rajským ostrovům.

Nebudu zlá a nebudu vám předhazovat, kam až může vést vaše vytoužená homogenita, vyrostlá z imperativu společného díla a společného cíle.

pan Poláček tu v debatě přesvědčivě doložil, že působení oněch intelektuálů z Literárek a spol. mělo rozkladný účinek na tehdejší společnost a ohrožovalo socialismus, neboť, ať už si toho byli vědomi anebo ne, jejich myšlenky by dříve nebo později vedly k restauraci kapitalismu.

Ano, Josef Poláček přesvědčivě doložil, ze působení intelektuálů z Literárek a spol. mělo rozkladný účinek na tehdejší společnost a ohrožovalo socialismus -- tak jak si představovali tehdy ortodoxní bolševici a dnes on.

Já si vůbec nejsem jist, k čemu by nepravděpodobné vítězství myšlenek těchto intelektuálů (s nutným přebytkem očekávání revolučních dob) vlastně vedlo a ani k čemu by vedl mnohem pravděpodobnější kompromis po proběhlém střetu za podmínky mnohem hůře představitelného, ale možného souhlasu sovětské moci, jen ten kapitalismus mi v dané mezinárodní konstelaci moc neštymuje.

já jsem těm rozkladným elementům z tehdejší pražské /a nejen pražské/ kavárny držela přes svůj nízký věk palce.
Věřila jsem, že k horšímu to nebude.
Ekonomické problémy mě tenkrát nijak nebraly, takže jsem věnovala pozornost věcem jako svoboda slova a spolčování.
Hodně mne potom zasáhl konec skautingu. To jsem státostraně nikdy neodpustila.
A samozřejmě taky lživý narativ Poučení.

v tom Vašem krédu pod článkem Ernsta Fischera je imperativ společného cíle obsažen také, jen tedy (podle tohoto Vašeho příspěvku) o tom nevíte.

Řekl bych tedy, že snažit se o něco a nevědět při tom, že tím vlastně někam směřuji a kam tím směřuji, je ještě více nebezpečné než homogenita vyrostlá z imperativu vědomého společného díla a společného cíle.

v širších souvislostech toho textíku je opravdu obsaženo něco podobného, jako je snaha o homogenitu při uskutečňování společného cíle. Jenže není to tak, že bych to netušila. To naopak vy netušíte, odkud jsem si to vypůjčila.

Je to z knihy Učení II. vatikánského koncilu, která zde vychází z jeho dokumentů Dignitatis humanae a Gaudium et spes.
Je to podle mne doklad, že úcta k člověku a jeho svobodě může být společná, i když pochází z odlišných pramenů.

Ten Anselm Grün ve své knížce Víra, naděje a láska vzpomíná též na dialog křesťanů a marxistů z doby 60. let. 20. století. Vzpomíná Blocha a Rahnera. Marxistickokřesťanský dialog už vzal taky zasvé. Důvodem bude patrně především to, že vzali zasvé marxisté.

Myslím, že nejde o to, odkud jste si část textu vypůjčila, ale o širší souvislost toho textu.

Bez té širší souvislosti ve mně text Vaší výpůjčky evokuje nikoliv pouze ono "účel světí prostředky", ale na ten účel (na to, k čemu je lidská svoboda prostředkem) je navíc v té Vaší výpůjčce zcela zapomenuto, původní účel (tedy to, čeho má být prostřednictvím svobody dosaženo) je nahrazen tím prostředkem, tedy tou svobodou, potažmo vlastní interpretací "úcty k lidské osobě a nedotknutelnosti lidské osoby [života]".

Píšu, že úcta k člověku a jeho svobodě může být společná.
Že to tak často není, je zřejmé i z vašich příspěvků, kde se pokojné interpretaci požadavku lidské svobody vytrvale bráníte.

My se přece všichni o něco snažíme a přitom nevíme, kam to směřuje. To protože nejsme Bůh. Můžeme nejvýše na základě svých nejlepších znalostí věřit, že naše konání přinese to, oč usilujeme, ale vědět nemůžeme.

A lidská svoboda není a nemůže být prostředkem nějakého účelu. To by to nebyla svoboda. V křesťanském podání: člověk má svobodnou vůli, a to nutně zahrnuje i svobodu ke zlému; v sekulární variantě: člověk je svobodná, to znamená odpovědná bytost a této odpovědnosti bychom ho zbavili, kdyby svoboda nezahrnovala i svobodu rezignovat na svobodu.

Člověk může dosahovat své svobody jen ve společnosti a že svobodné individuum je zespolečenštěné individuum, ale to neznamená, že je podřízen společnosti nebo nějakým zaručeně platným a neměnným (ač co půl století zcela jiným) zákonitostem společenského vývoje.

Nutno uznat, paní Zemanová, že jste mé myšlenky reprodukovala v zásadě velice dobře. Přece jenom děláte určité pokroky. ;-)

Ale - hned vzápětí se zase snažíte uniknout z pasti ven. Ale: v daném případě se naprosto nejedná primárně o to, jestli ten (komunistický) maják má, či nemá být povinný. Nýbrž jedná se o to, zda komunisté pro tento svůj maják (ideový kánon) měli dostatečně d o b r é důvody. A to zcela evidentně měli.

Ano, je nepochybné (a s výjimkou ortodoxních komunistů to dnes už víme všichni), že ten jejich výklad světa byl pouze jednostranný. Ale - tohle oni tehdy opravdu nevěděli a netušili. Oni byli opravdu naprosto pevně, a naprosto upřímně přesvědčeni, že ten jejich komunistický výklad a model je naprosto p ř i r o z e n ý - stejně tak jako Vy jste neotřesitelně přesvědčená, že "přirozený" je právě ten Vás model svobody ryze individualistické. Oni byli skutečně naprosto pevně přesvědčeni, že ten jejich model lidské (kolektivní) svobody je principiálně mnohem kvalitnější a historicky progresivnější, nežli ten model občansko-individualistický.

Abychom si ještě více přiblížili, proč oni měli tak dobré důvody pro toto své přesvědčení: s tímto pojetím substanciální svobody se nacházeli plně v jednom ze dvou základních trendů celé evropské duchovní, filozofické i státoprávní tradice - počínaje takovými velikány ducha jako byli Sokrates, Platón a Aristoteles. - Ano, dokonce i sám Aristoteles, ačkoli (ve srovnání s Platónem) mnohem střízlivější a "neideologický" myslitel důsledně člověka definoval jako "zoon politikon", tvora společenského. Který tedy svou svobodu sice na jedné straně získává individuálně, důslednou prací na sobě samém - ale na straně druhé pouze v bratrské (přátelské) pospolitosti se všemi členy své vlastní obce.

Ale i kdybychom zůstali jenom u té ryze individuální stránky: i tady zůstává zachován ten zcela principiální rozdíl v pojetí substanciální svobody vůči pojetí ryze liberalistickému. - Ostatně, právě proto jsem jako klíčový párový vztah použil nikoli tradičních pojmů "svoboda individualistická - svoboda kolektivistická", nýbrž termínů "autonomie" kontra "svoboda substanciální". Ten kolektivismus v komunismu - to je jenom vnější stránka věci. Je to nakonec jenom forma. Rozhodující a základní je ten princip, že svoboda, má-li být skutečně svobodou člověka, musí mít nutně nějaký pozitivní, autenticky humánní obsah. Reálnou substanci.

Ta "svoboda" liberalistická totiž nikdy nepřekročí horizont té pouhé autonomie. Jak už jsem napsal, je to nakonec pouhá prázdná tautologie "já jsem já". Samozřejmě, vzdělaný a kultivovaný liberál tak nějak předpokládá, že svobodný občan se také bude nějak vzdělávat a kultivovat; ale toto není v tom samotném pojetí svobody jakožto (pouhé) autonomie dáno konstitutivně.

Zatímco u toho Aristotela, tam je tomu zcela zásadně jinak. Svobodným není (už) jenom ten, kdo je vybaven těmi či oněmi právy. Nýbrž svobodným v plném smyslu a obsahu toho slova je jenom a jedině ten, kdo se úsilím svého ducha vypracoval nad obhroublou přízemnost bezprostředně jsoucího (materiálního) světa, tak i nad svou vlastní výchozí nevědomost. (Mimochodem, právě proto Aristoteles považoval otroky za principiálně neschopné svobody: ne že by jim nebylo možno poskytnout ta či ona práva, nýbrž proto, že nevěřil že oni by mohli mít ten duševní a intelektuální potenciál nutný ke skutečně duchovnímu osvobození.)

Ostatně, právě proto komunisté tak usilovně setrvávali na své představě (respektive fikci) všestranně vzdělané, kulturní a kultivované komunistické respektive socialistické společnosti. Ještě jednou: pro komunismus je tato všeobecná kultivace lidské bytosti momentem zcela zásadním, konstitutivním; zatímco pro liberalistický model svobody zůstávající stát pouze u momentu autonomie je tato kultivace lidské bytosti momentem pouze dodatkovým. Který sice může být; ale stejně tak dobře je možno se bez něj obejít.

Mimochodem: v tradičních představách je Marx natolik úzce spojený s faktory materialismu, produkce a kolektivismu, že je prakticky zcela neznámé jeho (ovšem až z pozdějších dob) konstatování, že dokonce v samotné komunistické společnosti (tedy za podmínek, kdy práce je osvobozena od vykořisťování, a pracující sami vlastní a řídí svá produkční zařízení) - že tedy i za těchto optimálních podmínek je produkční práce stále ještě říší nutnosti. Které se člověk i tady musí podřizovat. A že tedy pravá a skutečná říše svobody nastává až tam, kde se člověk pozdvihne nad tuto ryze materiální produkci, a kde bude činný už jenom čirou kreativní silou svého vlastního ducha.

To znamená: ten notorický materialista Marx se nakonec obloukem vrací a dostává k tomu samému pojetí svobody, které vytvořil už Aristoteles: že teprve ve stavu osvobození se od hrubé materiální produkce, v ryzí říši ducha, je člověk skutečně svobodný!

Ale ještě jednou, paní Zemanová, o co se nám vlastně jedná: že to komunistické pojetí substanciální svobody mělo (a stále ještě má) velice kvalitní, pevný, a dokonce ušlechtilý základ. A že tedy není možno mít nijak za zlé reformním komunistům, že na tomto pojetí svobody pevně setrvávali; a že všechny snahy o restauraci pojetí čistě individualisticky-liberalistického ze svého pohledu nutně považovali za hluboký regres. Regres politický, ale i společenský a kulturní.

Ale budiž, paní Zemanová; věnujme se teď i té otázce "nucení". Tedy k tomu, že - z Vašeho hlediska - i ti reformní komunisté to své pojetí svobody společnosti "nutili".

Mezitím Vám už pan Nushart zcela správně namítl, že Vy (tj. Váš ideový tábor) nakonec své pojetí (liberalistické) svobody jste také společnosti vnutili. Objektivně vzato jsou tu dva konkurenční modely lidské svobody - a z těch dvou je vždy ten, který je právě v danou historickou chvíli vítězný, vnucen celé společnosti. Tedy i těm členům dané společnosti, kteří tento model nevyznávají, a inklinují k modelu opačnému.

Jistě - tady můžete namítnout, že ten liberalisticko-individualistický model (založený na tzv. "lidských právech") nebyl nikomu vnucen, že ho společnost (přinejmenším ta většinová) přijala zcela spontánně.

Jenže - tady je skryto několik "jenže".

Ano, je to zcela nepochybné - ty ryze individuální svoboda je člověku bezprostředně vždy bližší, nežli jakékoli pojetí svobody jiné. Je mu vždy "přirozenější" - protože se týká především ryze přírodní stránky jeho existence, především samotného těla (a jeho integrity), jakožto základní možnosti vlastní volné aktivity.

Tato individualistická svoboda je tedy bezprostředně přirozenější - ale to ještě zdaleka nedokazuje, že by byla zároveň lepší.

A je možno právem tvrdit naprostý opak: zcela všeobecně co je kvalitnější, co je vyšší, co je ušlechtilejší - to je člověku nepřístupnější, pro to si napřed musí vypracovat schopnosti to vůbec vnímat, chápat, uskutečnit.

A proto je tento argument, že lidé vždy spontánně volí tu svobodu liberalisticko-individualistickou (na místo modelů svobody náročnějších), je dosti značnou demagogií.

A za druhé: ono je opravdu velice snadné argumentovat "přirozeností" liberalisticko-individualistické svobody za podmínek panujícího kapitalismu. Jehož základními funkčními znaky je právě toto: osobní autonomie jednotlivce (tj. volný pohyb pracovní síly) - ale zároveň naprostá mentální manipulovatelnost člověka ve smyslu jeho "dobrovolného" podřízení se kapitalistickým maximám zběsilé produkce, zisku a konzumu. Pokud nám zde tedy panuje kapitalismus, pak to liberalisticko-autonomistické pojetí svobody se vzhledem k němu a k jeho potřebám skutečně jeví být zcela "přirozené".

Jestli ovšem lidská společnost ve svém dějinném vývoji pokročí někam dále (a výše), nežli jaký je současný stav, pak naši - pokročilejší a kultivovanější - potomci budou jenom nechápavě kroutit hlavou nad tím, jak my jsme kdy mohli vůbec propadnout takto povrchnímu, přízemnímu, bezduchému pojetí svobody - a že jsme tento paskvil na pravou lidskou svobodu dokonce mohli považovat za "přirozený"!

Takže takto se to má, paní Zemanová, s tou záležitostí "přirozenosti". To že si lidé právě v danou chvíli a za daných podmínek něco přejí, to ještě zdaleka nedokazuje, že je to tak pro ně objektivně opravdu správné a dobré, že to podporuje a rozvíjí jejich humánní potenciál.

Pokoušet se odhadovat, jaký byl převládající "společenský diskurs" (tedy převládající názorový proud) roku osmašedesátého je po tolika letech ovšem velice nesnadné; a jen velice přibližně je to možno odhadovat s poukazem na tu či onu tiskovinu. Vložme si tedy do našich úvah několik "tvrdých faktů" - tedy výsledků tehdejších průzkumů veřejného mínění, prováděných Ústavem pro výzkum veřejného mínění při ČSAV (Československá akademie věd).

Podle průzkumu z května roku 1968 by názor tehdejší veřejnosti takový:

Co se přínosnosti demokratizačního procesu týče, pak 53 procent se domnívalo, že je přínosný všem.

Zbytek respondentů byl pak rozdělen na dvě přibližně stejně velké skupiny, z nichž jedna (21 procent) byla názoru, že demokratizační proces prospívá pouze inteligenci. Druhá část pak, že neprospívá nikomu.

(Můžeme předpokládat, že tato druhá skupina se opět skládala ze dvou částí: za prvé z principiálních antikomunistů, kteří celý reformní proces od počátku pokládali za pouhou chiméru; a na straně druhé ze zatvrzelých stalinistů respektive novotnovců, kteří v obrodném procesu spatřovali ohrožení svých pozic.)

------------------------------------------------------

Co se pak otázky týče, zda by se v současné době mohly protisocialistické síly pokusit o zvrat politického systému, 70 procent respondentů odpovědělo, že to možné není.

Z tohoto souboru 30 procent bylo názoru, že to možné není proto, že u nás žádné protisocialistické síly už nejsou.

17 procent respondentů se domnívalo, že tento pokus antisocialistických sil o zvrat možný je.

----------------------------------------------------

Otázka ohledně důvěry v komunistickou stranu v polednovém období:

u 26 procent jejich důvěra v komunistickou stranu v daném období (tedy období demokratizace) stoupla

u 40 procent se jejich důvěra v KS nezměnila

u 20 procent jejich důvěra v KS klesla

asi osmina dotázaných odpověděla, že důvěru v komunistickou stranu nemá.

------------------------------------
------------------------------------

Podle jiného výzkumu, prováděného přibližně ve stejné době, pak více než pětina respondentů požadovala vznik opoziční politické strany; a 28 procent požadovalo vůbec systém více politických stran.

++++++++++++++++++++++++++++++

Takže tolik tehdejší ankety. Co si z toho můžeme vybrat?

V zásadě je možno vytyčit dvě klíčová zjištění:

1. existovaly značně různé názory na politickou situaci, a to i dost zřetelné názory opoziční;

2. nicméně přinejmenším v dané době měl ten "komunistický diskurs" stále ještě jednoznačně navrch; hrubým odhadem je možno soudit, že ten opoziční potenciál nepřesahoval nějakých 20 procent populace.

Tento odhad je možno založit především na tom údaji, že "více než pětina respondentů požadovala vznik opoziční politické strany".

Přičemž ovšem - ani toto ještě zdaleka nemusí znamenat, že tato pětina by požadovala zrušení socialismu a restauraci kapitalismu; v prvé řadě zde bylo ve hře zřejmě přání mít institucionální respektive politické záruky proti dominantní nadvládě jedné jediné (komunistické) strany.

Možná ještě výmluvnější je v daném ohledu ten údaj, že jedna osmina respondentů prohlásila, že "důvěru v komunistickou stranu nemá". Jedna osmina - to je nějakých 12 - 13 procent populace. To není zcela málo; ale na straně druhé to opravdu není nijak mnoho.

Celkem vzato tyto výsledky znamenají dvojí:

za prvé, tehdejší společnost nebyla zdaleka tak jednotně spojená "pod praporem socialismu", jak by si to představovali a jak by si to přáli komunisté; ale

za druhé, jak řečeno ten "komunistický diskurs" byl stále ještě převládající, a ti reformní komunisté mohli právem poukazovat na to, že za nimi stojí naprostá většina společnosti.

dokud by věřila, že jim jde o skutečnou změnu, tedy o nápravu všeho špatného, k čemu pod jejich vedením došlo za uplynulých dvacet let. Do dalšího období by kromě sypání popela na komunistické hlavy požadovala kontrolu uplatňování moci a
určitě by sledovala, jak je tento bod plněn.
Ale jak už jsem psala, pořád ještě trvala nedůvěra, která mnohým nedovolovala říkat, co si opravdu myslí. Zkušenost těch, co se pro neopatrný výrok ocitli v dolech či v káznici, byla stále živá.
Tady je opravdu těžké předvídat, jestli by se to podařilo zlomit. Atmosféra byla dost jiná v Praze a mimo Prahu, kde na okresech seděli ti samí soudruzi, co předtím.

Pane Profante, nejenom úvahy čistě teoretická, ale právě naprosto empirická dějinná praxe zcela jednoznačně ukazuje, že socialismus je s autonomií ekonomických subjektů principiálně nekompatibilní. Ukažte mi jeden jediný příklad (s výjimkou už zmíněné Číny), kde by se v socialismu natrvalo udržel volnotržní ekonomický model, tedy s plnou autonomií ekonomických subjektů.

A přitom - takových pokusů bylo nemálo. Už Leninův NEP - poté co první pokus zavést ryze komunistický model ekonomiky skončil naprostým krachem. Ukázalo se jednou provždy, že ta komunistická představa "každý bude vyrábět pro společnost a každý dostane od společnosti co potřebuje" je naprosto dětinská fikce. Lenin tedy naprostému zhroucení sovětského státu předešel tím, že obnovil ziskovou, tedy ryze kapitalistickou motivaci producentů. (A také on sám - tato ikona revoluce! - s tímto aktem měl ve své vlastní straně masivní potíže.)

Po Leninově smrti ovšem Stalin celý NEP zase zrušil; ne snad proto že by kapitalistický NEP byl neúspěšný, ale on velice dobře cítil, že tento duch volnotržní ekonomiky se nesnáší s jeho potřebou monopolní vlády. A tak motivaci ziskem nahradil opět přímým rekvirováním zemědělských produktů a "motivací" terorem.

Ale ta centrálně řízená, "socialistická" ekonomika se ovšem ukázala být chronicky nevýkonnou; a tak se například Chruščov pokoušel ji zreformovat, prostřednictvím poskytnutí větší autonomie spodním článkům ekonomického řízení, tedy oslabením centrálního řízení.

Ovšem, jak uvedl Ota Šik ve svých pamětech, Chruščov vůbec nepochopil, v čem je vlastní jádro problému. Chruščovova "ekonomická reforma" byla ve skutečnosti jenom decentralizace; z centrálních celosovětských orgánů směrem k orgánům republikovým respektive místním. Ale když se mu Šik snažil vysvětlit, že naprosto klíčovým momentem je to, aby samotné ekonomické subjekty (tedy podniky, ale i přímo zaměstnanci těchto podniků) získaly vlastní bezprostřední materiální motivaci (tedy zisk respektive výdělek v závislosti na reálné - respektive tržně realizované - produkci), pak Chruščov vůbec nebyl schopen pochopit, o co se vlastně jedná.

Je tedy jenom samozřejmé že i ta Chruščovova reforma nepřinesla nic; a pak už přišel rok osmašedesátý. A tedy především "Pražské jaro". Kdy už tedy měla být provedena ekonomická reforma skutečná, zásadní, s obnovením momentu bezprostřední materiální (finanční, ziskové) motivace ekonomicky činných subjektů.

Je dost málo známou skutečností, že v tom roce osmašedesátém se o ekonomickou reformu nesnažili pouze českoslovenští ekonomové. Nevýkonnost socialistické ekonomiky byla naprosto zjevná; a tak se o její možné reformě diskutovalo v mnoha státech tábora socialismu; a to dokonce i v samotném Sovětském svazu! A na to, jak dopadne ten československý experiment, s nemalým zájmem hleděla nejen Jugoslávie a nejen - vždy relativně liberálnější - Maďarsko, ale třeba i takové Rumunsko!

Ten československý pokus o reformu byl ovšem jak známo utnut dříve, nežli se mohl reálně projevit. A spolu s ním byly zmrazeny všechny myšlenky na ekonomickou reformu i ve všech dalších socialistických státech. - Proč? Právě proto že se definitivně ukázalo, že volnotržní ekonomika se zásadně nesnáší se socialismem. Přinejmenším ne s tím socialismem, jaký byl v té době k dispozici; a ani dodnes se ještě nějaký jiný model neobjevil.

Nedá se nic dělat, ale je tomu tak: nějaké mechanické, bezproblémové propojení socialismu a volnotržní (tedy kapitalistické) ekonomiky není možné.

To jediné o co je možno (a nutno) se pokusit, by byla nějaká syntéza (v dialektickém smyslu) obojího; s plným vědomím toho, že se stále jedná o vztah velice rozporuplný, a tedy velice labilní. A že jenom za podmínek velice promyšleného a velice vyváženého modelu by bylo možno tento projekt případně uskutečnit.

předhodila jsem pod Fischera "liberální" pojetí úcty k člověku a jeho svobodě, které jsem opsala od křesťanů.
V naději, že to neodbudete větami o tom, že potomci budou jenom nechápavě kroutit hlavou nad tím, jak my jsme kdy mohli vůbec propadnout takto povrchnímu, přízemnímu, bezduchému pojetí svobody - a že jsme tento paskvil na pravou lidskou svobodu dokonce mohli považovat za "přirozený"!
Ale co už. I papež je omylný. Formuluje-li svou představu o svobodě, podléhá zřejmě oněm liberálním věrozvěstům individualismu i jejich bezuzdnému "dobrovolnému" podřízení se kapitalistickým maximám zběsilé produkce, zisku a konzumu

Já myslím, že ani liberálně-demokratický stát není tak úplně v souladu s výkonností a s volnotržní ekonomikou. Protože na jedné straně lidé požadují po státu, aby zajistil výkonnou ekonomiku a na druhé straně někteří lidé vyžadují, aby byli státem od volnotržní ekonomiky osvobozeni. Tedy aby právě oni nebyli volnotržní ekonomikou popoháněni k větší výkonnosti. Čili na stát jsou vyvíjeny protichůdné tlaky.

Ano, paní Zemanová, ty výzkumy veřejného mínění které jsem tu uvedl, to byl samozřejmě jenom ryze momentální stav, tedy přibližně z léta roku osmašedesátého. Na tomto základě se opravdu nedá nijak predikovat, jakým směrem by se vývoj (a tedy veřejné mínění) ubíral nadále.

Všechno by záleželo v prvé řadě na ekonomické reformě. Dejme tomu, že by se ta ekonomická reforma podařila, a to sice velice rychle. To znamená, že by se v dohledném časovém horizontu zcela markantně zvýšila hmotná životní úroveň populace. To by ovšem popularitu vedoucí politické síly (tedy v daném případě komunistické strany) enormně zvedlo.

Na straně druhé by tu ale působily i jiné trendy. Jak už jsem sám zmínil: čím dále postupoval čas, tím více se odkrývalo ze zločinů režimu. V prvních měsících ještě převažoval šok především ze samotných politických procesů padesátých let. Pak se k tomu přidaly ale ještě politické čistky (a nutnost jejich rehabilitace) z let dalších. Pak se začalo i více veřejně projednávat násilí vůči soukromým zemědělcům. A především: postupem času by se čím dál tím více ukazovala největší ničemnost tehdejšího režimu: totiž postihování nejen samotného "třídního nepřítele" - nýbrž i všech rodinných příslušníků. Naprosto nestoudně plně ve smyslu nacistické "Sippenhaft".

Zkrátka: jestliže v počátku reformní komunisté ještě mohli s určitou přesvědčivostí (nakonec i oni sami byli často oněmi represáliemi postiženi!) tvrdit, že se jednalo jenom a jakési "deformace" o sobě ryzí komunistické respektive socialistické myšlenky, pak postupem času by se sotva dalo zabránit tomu, že by si společnost uvědomila, že všude kam komunismus vůbec jenom šlápl, tak tam zanechal krvavou stopu. Jinak řečeno: komunisté (a to i ti reformní) by v daném ohledu upadali do čím dál tím hlubší defenzivy.

To by pak téměř určitě vedlo k narůstání požadavků po institucionálních a politických zárukách, že se něco takového nikdy nebude opakovat. Konkrétně, ten názor o potřebnosti opoziční politické strany by pravděpodobně postupem času narůstal. Jakož i dalších demokratizačních opatření; která by ve svém souhrnu nakonec zlomila dominanci komunistické strany.

A nakonec: jestliže jsem napsal, že úspěšná ekonomická reforma by vysoce zvedla popularitu komunistické strany - pak stejně tak platí co jsem napsal výše, totiž že tato ekonomická reforma by celou ekonomiku, a s tím i celou společnost postavila fakticky na kapitalistický základ. A že by to postupem času vedlo k restauraci kapitalismu, stejně tak jako tomu bylo v roce osmdesátém devátém.

Jak už jsme to diskutovali výše: bylo by teoreticky myslitelné, že by tehdejší reformisté dokázali zastavit demokratizační tendence ještě před linií, kde už by to bylo pro systém kritické. Ale pokud by skutečně provedli svou ekonomickou reformu - pak by tím byla tato "červená čára" definitivně překročena.

volnotržní ekonomika to má skutečně nahnuté, a to zejména díky subjektům, které po státu neustále požadují "antivolnotržní" regulační výjimky. Stát, podléhající jejich lobování, mění původní ekonomickou soutěž v cosi úplně jiného. Bezskrupulózní žraloci v tomto prostředí nevyhynou, naopak, daří se jim skvěle.
Největší nepřítel a škůdce volného trhu je kapitalista, který si osedlal erár.

Jenže, paní Zemanová, i tady proti Vám kontroval naprosto správně pan Nushart, že to křesťanské pojetí "úcty k člověku" je ve skutečnosti někde naprosto jinde, nežli to pojetí (pouze) liberální, respektive liberalistické.

To že se tyto dvě "množiny" mohou navzájem protnout v určité výseči, to ještě naprosto neodstraňuje jejich zásadní protiklad v jejich celkovém pojetí.

Nechci tu liberální "úctu k člověku" zcela zavrhovat či podceňovat; dozajista i ona má svá pozitiva. Ale - v zásadě platí přesně to samé co v té Hegelově analýze svobody: ta liberální "úcta k člověku" je sice nutný moment, ale je to jenom základ. Který, přenechaný pouze sobě samému, se velice rychle zvrátí v element negativní.

Ta liberální "úcta k člověku" je totiž opět v prvé řadě pouze zaměřená na vnější stránku věci. Je to v prvé řadě respekt vůči osobě toho druhého jako takového, k jeho nedotknutelnosti; tedy daleko spíše jenom k jeho tělu. Zatímco ta křesťanská "úcta k člověku" - ta míří především na samotnou duši.

Ta "volnotržní ekonomika bez výjimek" - to není nic jiného nežli ten Klausův "trh bez přívlastků", jinak řečeno je to divoký a asociální kapitalismus 18. a 19. století.

Ty výjimky z volnotržní ekonomiky bylo nutno zavést prostě proto, že ani tu základní myšlenku sociálního státu není možno uskutečnit na čistě volnotržním základě.

které jsem zmátla tím, že jsem křesťanské pojetí svobody vydávala za liberální.
Přiznávám, že to ode mne byla nemístná svévole.

Co máte na mysli tím výrazem "pokojná interpretace požadavku lidské svobody"? Narážíte tím na známý výrok sv. Augustina?

"Lidská svoboda není a nemůže být prostředkem nějakého účelu. To by to nebyla svoboda."

-----------------------------------

Jak píšete, svobodu lze interpretovat různě, třeba také sekulárně a křesťansky. Domnívám se, že v té křesťanské interpretaci by svoboda mohla být svobodou volby mezi dobrem a zlem, což ovšem předpokládá, že člověk je schopen dobro a zlo rozeznat (viz biblický příběh o jablku ze stromu poznání). V jiné interpretaci může být svoboda třeba svobodou od útlaku.

V té první uvedené interpretaci může být svoboda prostředkem k jinému účelu docela dobře (aniž by ji nějak ubývalo).

Křesťanská úcta nesměřuje jen k duši, zatímco k tělu ne. Vždyť tělo je podle křesťanského pojetí chrámem, v němž přebývá Duch svatý. Tento chrám proto nemá být znesvěcován.

Právě že nemůže. Tu volbu dal Bůh člověku a na člověku je, aby si vždy sám stanoval nebo přijímal, co je dobré a co zlé. Nic na tom nemění, pokud se při tom stanovování zcela opřete o tradici, církev nebo údajné zákonitosti vývoje -- volba, a proto také odpovědnost je Vaše. Bůh Vám může svoji milostí dát mnoho, ale nesejme ji z Vás.

Odpuštění hříchů je v jistém smyslu sejmutí odpovědnosti. Pochopitelně, ne před světem, ale před Bohem.

Myslím, že mi nerozumíte. Nechci vůbec tvrdit, že v té zmíněné interpretaci svobody (jako "prostředku") je tím "účelem" (cílem) to, co zde zmiňujete.

Jde podle mě o to, že člověk nemůže mít někoho rád z důvodu, že by mu to bylo přikázáno, že by mu to bylo uloženo jako povinnost. Takováto "láska" jako příkaz jde proti smyslu lásky a proti významu toho slova. Je tedy nutné, aby se člověk pro lásku k bližnímu svobodně rozhodl, protože jinak to prostě nejde udělat. Svoboda je tedy nutným "prostředkem" k tomuto vztahu.

Sejmutím odpovědnosti za to, co jsem udělal a zač se sám kaju. Nikoli sejmutím odpovědnosti toho, že musím volit a že si nemohu být nikdy zcela jist, že volím dobře.

Mám hodně rád pražskou legendu o sestře fotnýřce, kterou v době, kdy hřešila na útěku od klášterního slibu zastoupila v jejím díle Panna Marie. Nezabránila ji odejít z kláštera a hřešit, a již zábranou nebo domluvou (dívka by jistě varování Bohorodičky poslechla), ale poskytla kajícnici to nejčistší odpuštění.

Při výčtu toho, o co se může člověk opřít při volbě toho, co je dobré a co zlé, jste zapomněl na to nejdůležitější: svědomí. Což zdůrazňuje i katolický katechismus.
V souladu se svým svědomím mohu dělat "objektivně" špatné činy, když se např. domnívám, že tím zabraňuji něčemu horšímu, a když zvažuji volby menšího zla.

Vždycky samozřejmě podstupuji riziko, že moje svědomí se mýlí a vede mě na scestí. Zvláště v těžkých situacích, před mimořádně těžkým rozhodnutím se proto věřící obracejí v modlitbách k Bohu, aby jim v rozhodování pomohl.

Odpuštění hříchů se ovšem týká vždy výhradně hříchů minulých, není to v žádném případě bianco šek do budoucnosti. Tu odpovědnost tedy mám stále.

Já vím, že se odpouštějí jen minulé hříchy. Ale nevěděla jsem, zda to ví pan Profant.

Svědomí je součást mne samého, stejně jako moje užití rozumu -- které také představuje nepominutelný moment volby -- a já panu Poláčkovi vypočítával to, co on rozlišuje jako rozdílné od individua. Abych předešel nedorozumění: on rozlišuje.

K tomu "komunistickému diskursu" roku osmašedesátého je zapotřebí připomenout ještě jedno: totiž jaký byl vlastně skutečně postoj komunistické strany k "jejímu" lidu. A to jmenovitě ze strany těch reformních komunistů.

Ze všeho nejvíce se mi tato záležitost ozřejmila při čtení pamětí Čestmíra Císaře. To byl dozajista poctivý, demokraticky smýšlející komunista už dlouhá léta před samotným propuknutím Pražského jara; byl to kulturní, kultivovaný, vzdělaný člověk (v mládí ostatně studoval ve Francii), jako ministr kultury udělil státní vyznamenání Janu Werichovi (který byl jinak tehdejšími komunistickými špičkami chápán daleko spíše jako "třídní nepřítel"). On sám byl pak za své demokratické smýšlení postižen, z postu ministra byl odsunut na místo velvyslance v Rumunsku. Jeho dcera byla vyloučena ze studia v souvislosti se strahovskými demonstracemi studentů.

Takže to všechno dohromady: jak řečeno Císař byl opravdu ze svého nejhlubšího přesvědčení zastáncem demokratického, humánního socialismu.

Ale - přece jenom ani on se zřejmě nikdy nedokázal zbavit té typické komunistické hantýrky. Jmenovitě ve vztahu k lidu, k národu - v jeho pamětech jsou znovu a znovu frekventovány typicky komunistické termíny jako "pracující lid", "široké masy", "uvědomělá dělnická třída", a tak dále a tak dále.

Čestmír Císař to všechno myslel dozajista naprosto poctivě a upřímně; ale on si přitom vůbec nedokázal uvědomit, jak se v této frazeologii projevuje zcela typický paternalistický vztah komunistické strany k lidu obecnému.

Vezměme si třeba to sousloví "široké masy". Co to má vlastně znamenat, tyto "široké masy"? A jakým atributem by se lišily od "úzkých mas"?...

Za touto frazeologií vždy znovu a znovu stojí ta utkvělá myšlenka komunistického pojetí světa, že jediným reálným subjektem veškerého společenského a dějinného hnutí jsou právě ty "masy". Respektive dělnická třída, případně samotný lid. Ale - ve všech těchto případech zde mizí samotný člověk - jakožto konkrétní, živoucí, jedinečná osobnost.

Komunismus - na rozdíl třeba od křesťanství - nemá schopnost, nemá vůbec možnost oslovit člověka v jeho individuální jedinečnosti, neřkuli v jeho duši. Člověk v komunismu vystupuje pouze jako holé abstraktum - jako součást velké masy.

A tato velká masa - protože jakožto toto amorfní těleso nemá svou vlastní vůli - pak ovšem potřebuje svůj "předvoj", tedy komunistickou stranu.

A dokonce ani reformní komunisté roku osmašedesátého se nedokázali nikdy plně zbavit tohoto svého paternalismu; přes všechen - dozajista poctivě míněný - demokratismus stále žili v pevném přesvědčení, že oni jsou konec konců tou exkluzivní elitou, která jediná může národ vést tím správným směrem.

Nic proti elitám; národ bez elit je jenom neorganizovanou tlupou. Ale - jakmile se tento vztah elit k národu stává jednostranným, jakmile ten "člověk dole" ztrácí svou tvář, svou individualitu a stává se jenom pasivním objektem vedení svými "elitami", pak je zde naprosto jistě něco špatně.

Nicméně existuje nejmíň jeden nezanedbatelně velký národ, v němž je jednotlivcům v jejich pozici "součásti velké masy" vedené stranickým předvojem zřejmě dost dobře.

Svoboda chovat se k druhému člověku špatně a zle umožňuje "poznat nutnost" [viz svoboda podle Spinozy a Marxe] svého bližního milovat. Kdyby totiž tento láskyplný vztah k bližnímu byl striktně nařízen a vynucován, člověk by se už pro lásku k bližnímu nemohl sám rozhodnout, nemohl by tedy bližního vůbec (autenticky) milovat, svět by byl o to ochuzen. Svoboda je tedy "prostředkem" k láskyplnému vztahu - prostředkem k účelu, u kterého je patrně nemyslitelné, aby "světil prostředky" tak, jako to bohužel často dělaly účely vypadající mnohem vznešeněji.

---------------------------------------

Jiné je to ale v případě svobody liberální. Liberální "svoboda" chápaná jako účel (současné její liberální pojetí) už "poznanou nutnost" údajně sama poznala a teď chce toto poznání vštípit do myslí lidí. Je tedy už hotovým receptem na to, co si má člověk myslet.

Je zjevné, že takový "předpis na správné myšlení" není cestou ke svobodě, ale k totalitě.

Jistě, pane Nusharte. Základní liberální imperativ, vnucovaný světu, praví, že každý jedinec nechť si myslí, co uzná za vhodné.
To je cesta k totalitě jako vyšitá. Vy jste to zase jednou vystihl.

Jsou věci, o kterých je dnes třeba "smýšlet správně", jinak můžete mít například potíže v zaměstnání ap. Zdá se, že diskurzivní etika je pouhým snem...

Ano, svoboda není zadarmo a vyžaduje odvahu. Jsou v Praze podniky, kde Vás majitel vyhodí, když obsloužíte Romku nebo matku s dětmi. A jiné, kde Vás vyhodí za opak. Odcházel jsem z docela dobře placeného zaměstnání, protože jsem využil své svobody nepřijmout koncepci destrukce školství podle tehdejší paní ministryně. Před dvaceti lety mě zasáhl příběh českého arabisty, který přišel o smlouvu na Univerzitě, protože konvertoval k islámu.
"Smýšlet správně", tedy konformně se vyplatí v každém režimu.

Pan Kalous: obávám se, že ten Váš výrok ohledně masy a jednotlivců kterým se v této mase vede dobře je pro mě až poněkud příliš kryptický. Mohl byste to nějak konkretizovat?

Pane Nusharte, liberalistické (libertinistické) společnosti je sice opravdu možno vytýkat leccos; jenže Vy se do ní zastřeluje zrovna tím naprosto špatným směrem.

Vy si vyhrazujete právo na "svobodu ke správnému rozhodnutí" - ale liberální společnost, ta tato právo mít nemá?!...

Vezměme si třeba transgenderové osoby (což je zřejmě jedno z témat které Vás nejvíce dráždí) - tak tato liberální společnost se po zralé úvaze (a po mnoha kontroverzních diskusích) konečně rozhodla a rozhoupala k tomu, že těmto osobám alespoň trochu ulehčí jejich dozajista nelehký život a osud tím, že jim přizná veškerá práva, která jejich "trans"-existenci pokud možno přibližují té u "normálních" lidí. To je otázka naprosto základní lidské slušnosti a základního pocitu pro spravedlnost; jinak řečeno, je to otázka kulturní vyspělosti dané společnosti, zda se k tomuto náhledu a postoji dokáže propracovat.

Tato liberální společnost Vám osobně ale nijak nebrání, abyste na tyto osoby i nadále hleděl s pocitem nadřazenosti nebo ošklivosti. Nikdo Vás tedy k ničemu nenutí. Jestliže byste ovšem tyto své negativní vztahy k těmto lidem ventiloval v zaměstnání, kde by takoví lidé pracovali, a tím snižoval jejich důstojnost - pak Vás z tohoto zaměstnání ovšem (doufejme) vyhodí, a to naprostým právem.

----------------------------------

To co je liberalismu možno - a nutno - právem vytýkat, to je všeobecná povrchnost jeho existence, povrchnost jeho pojetí člověka, a mnohdy i povrchnost jeho mravních postojů a soudů. Jenže - Vy této liberální společnosti jako "hřích" vytýkáte přesně ten z nemnohých momentů, kdy tato liberální společnost opravdu projevila smysl pro lidskost.

V dnešním Právu (příloha Salon) vyšel zajímavý článek českého politologa Pavla Barši "Slepá ulička antitotalitarismu". Autor zde recenzuje díla (a myšlenky) několika západních historiků (zčásti bývalých komunistů) na téma komunismus, respektive totalitarismus minulého století.

Barša se zásadně vyhrazuje především proti tomu, když se z dnešního pohledu, ex post utvářejí soudy (a odsudky) nad "selháním" intelektuálů minulého století, z jejich připojení se k myšlence komunismu - aniž by se vzaly v úvahy všechny podmínky a okolnosti tehdejšího světa. Z této - dnešní - optiky se ten příklon ke komunismu velice snadno odsuzuje jako přinejmenším tolerování totalitarismu; jenže ten tehdejší kontext byl namnoze zcela jiný, tehdy ještě mnohdy převažovala pozitivní stránka celého komunistického hnutí, jeho idea všestranného osvobození člověka.

Vnucuje se otázka, pane Nusharte, proč lidi, kteří někomu přikazují, co si mají myslet /já vůbec nepochybuju, že tací existují/, nazýváte liberály, když je to přesně proti jedné z hlavních zásad liberalismu.
Někteří z nich si to o sobě možná myslí, ale objektivní skutečnost je usvědčuje z omylu. Nepodléhejte mu taky, vede to k mnoha zdejším nedorozuměním.
Vidíte, teď mě možná obviníte z toho, že vám říkám, co si máte myslet o liberalismu. Nu, naložte s mou informací, jak se vám zlíbí.:-)

případy mnohých, které tehdejší kontext, jak to nazýváte, dovedl do řad komunistů, svědčí o tom, že étos osvobození člověka byl brzy překryt střetem s realitou Někteří, zejména básníci, to nesli velmi těžce. Až tak, že na to zemřeli.

Psal jsem o problémech, které dnes člověk může mít jen a pouze z důvodu, že veřejně prezentuje názory na určitá exponovaná společenská témata, tedy názory, které nejsou v souladu s tím, co je dnes (v současné "kulturní válce") prosazováno jako "správné myšlení".

Od toho je třeba odlišovat různě subjektivně interpretované pracovní spory o koncepci a pracovní spory s nadřízeným, které pod výše uvedené nelze automaticky zařazovat.

Když pominu fakt, že tu žádná kulturní válka nezuří, v čem, prosím Vás, ten rozdíl spočívá?

Problém generace těch pozdě přišedších či lidí zvenku (to se netýká Pavla Barši, ale těch, s nimiž polemizuje).

Ten, kdo prožil kus života v minulém režimu, rozlišoval docela přesně a určitě nevyčítal Seifertovi, Babelovi, Sartrovi nebo Franceovi jejich někdejší členství (nebo posputčiství) v té které komunistické straně. Dokonce se sice nezapomínalo na roli Josefa Kainara při vytváření normalizačního Svazu spisovatelů, ale nikoho by nenapadlo ho proto dávat do jednoho pytle s Floriánem. Pravda, když při jednom zátahu na máničky na Letné opakovala skupina lidí na otázku: Co jste tam dělal? verše: "Zatím je povoleno, toulat se volně po městě/ ale nevidí se to rádo", rozčilovala soudruhy orgány věta, kterou ty verše uváděli: "Jak napsal jeden komunistický básník:" Ale pokud si pamatuji, nemysleli to ti zadržení vůči Brechtovi jako výčitku.

"Pan Kalous: obávám se, že ten Váš výrok ohledně masy a jednotlivců kterým se v této mase vede dobře je pro mě až poněkud příliš kryptický. Mohl byste to nějak konkretizovat?"

Měl jsem na mysli Číňany.

Svoboda k rozhodnutí (ať už "správnému" či "špatnému") je spíše věcí jedince. (Liberální) společnost nelze z tohoto hlediska (z hlediska svobody ke špatnému či dobrému rozhodnutí) s jedincem srovnávat, člověk by v takovémto pojetí byl (použiji Váš vlastní výraz) jen jakési "abstraktum bez vůle", kterému jsou "správné myšlenky" dodány na klíč jakýmsi objektivně správným osvíceným "rozumem společnosti".

Společnost však, narozdíl od jedince, nepřemýšlí a s jejím svědomím (můžeme-li o nějakém mluvit) je to také složitější. Jedno a totéž rozhodnutí může být pro část společnosti "správné" a pro jinou část společnosti zase "špatné". Společenské rozhodovací mechanismy jsou prostě jiné než rozhodování jednotlivce, ustalují se postupně v kulturním vývoji, ve střetávání odlišných myšlenkových proudů, v mocenských střetech těchto proudů reprezentovaných nakonec konkrétními jednotlivci s různými (ať už vědomými či nevědomými) motivacemi...

Mluvit tedy o "právu společnosti na [správné či špatné] rozhodnutí" je poněkud zavádějící. Zde jde spíše o respektování těch (výše zmíněným "evolučním" způsobem vzniklých) pravidel a mechanismů společenského rozhodování, protože jiné měřítko správnosti konkrétních jednotlivých rozhodnutí na celospolečenské úrovni (nepočítám-li měřítko dlouhodobé evoluční úspěšnosti kultur) nemáme k dispozici.

Jedním z pokusů jak do tohoto evolučního procesu tvorby společenských mechanismů rozhodování, ovládáného často spíše nevědomými emocemi, vnést více racionality, byla diskurzivní etika.

Jde v ní o to, aby existoval prostor k výměně názorů, ve kterém budou platit nějaká obecná pravidla. Tedy prostor ke kooperativnímu hledání pravdy, a nikoliv prostor pro potyčky, kde obvyklou zbraní je nátlak či třeba podsouvání názorů, které mohu u oponenta snadno zkritizovat a odsoudit, ačkoliv oponent je vůbec nezastává. Idea diskurzivní etiky tedy bohužel ztroskotává na předpokladu, že lidé vstupují do debaty s vůlí hledat pravdu a nikoliv s motivy jinými, které si mnohdy ani neuvědomují. Emoce zkrátka vítězí nad rozumem, ačkoliv si to domýšlivý rozum nemyslí.

"Vnucuje se otázka, proč lidi, kteří někomu přikazují, co si mají myslet, nazýváte liberály."

-----------------------------------

Myslíte tedy, že bych například lidi z Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (sdružení Proud) liberály nazývat neměl?

Ptáte se, v čem spočívá rozdíl mezi "subjektivně interpretovanými pracovními spory"
a mezi "problémy, které člověk může mít z důvodu, že veřejně prezentuje 'nesprávné' názory na exponovaná společenská témata"?

No, pracovní spor lze subjektivně interpretovat jako "postih za názor", zatímco třeba veřejnou skandalizaci člověka za "nesprávný" veřejně projevený názor nijak jinak než jako veřejnou skandalizaci interpretovat nelze.

Neznám je, nikdy jsem s nimi neměla co do činění.

To je sdružení, které uděluje "cenu" homofob roku. V roce 2015 ji získal známý dětský psycholog Jaroslav Šturma za veřejně vyslovené odmítavé stanovisko k adopcím dětí páry stejného pohlaví.

Nařizují touto formou onomu psychologovi, co si má myslet, anebo kladou svůj názor proti jeho?
Když kněz kázal o hrozbách pekelných, které postihnou zastánce církvi nemilých myšlenek, nebo když soudruzi nutili lidi, aby veřejně odsoudili své vlastní výroky, dalo se to brát jako vynucování, protože za neuposlechnutí hrozily sankce.
Netuším, v čem vidíte nebezpečné autoritativní prvky v činnosti toho spolku. Jak by si mohl vynutit souhlas toho člověka s udělením anticeny?
Jinak samozřejmě nevylučuju, že člověk, který se ohání liberálními idejemi, může být v praxi nepříjemný autoritář, který ve svém okolí nepřipustí názorový střet.

Jen pro přehlednost, Vaše výroky, na které jsem se ptal:

a) "Jsou věci, o kterých je dnes třeba "smýšlet správně", jinak můžete mít například potíže v zaměstnání ap. "

b) "Psal jsem o problémech, které dnes člověk může mít jen a pouze z důvodu, že veřejně prezentuje názory na určitá exponovaná společenská témata, ...Od toho je třeba odlišovat různě subjektivně interpretované pracovní spory o koncepci a pracovní spory s nadřízeným, které pod výše uvedené nelze automaticky zařazovat."

c) "No, pracovní spor lze subjektivně interpretovat jako "postih za názor", zatímco třeba veřejnou skandalizaci člověka za "nesprávný" veřejně projevený názor nijak jinak než jako veřejnou skandalizaci interpretovat nelze."

Takže jde o pracovní postih za to, že člověk "nesmýšlel správně", jak tvrdíte ve výroku a) nebo o to vůbec nejde a jedná se o problém "veřejné skandalizace", jak tvrdíte ve výroku C?

Jen pro přehlednost, Vaše výroky, na které jsem se ptal:

a) "Jsou věci, o kterých je dnes třeba "smýšlet správně", jinak můžete mít například potíže v zaměstnání ap. "

b) "Psal jsem o problémech, které dnes člověk může mít jen a pouze z důvodu, že veřejně prezentuje názory na určitá exponovaná společenská témata, ...Od toho je třeba odlišovat různě subjektivně interpretované pracovní spory o koncepci a pracovní spory s nadřízeným, které pod výše uvedené nelze automaticky zařazovat."

c) "No, pracovní spor lze subjektivně interpretovat jako "postih za názor", zatímco třeba veřejnou skandalizaci člověka za "nesprávný" veřejně projevený názor nijak jinak než jako veřejnou skandalizaci interpretovat nelze."

Takže jde o pracovní postih za to, že člověk "nesmýšlel správně", jak tvrdíte ve výroku a) nebo o to vůbec nejde a jedná se o problém "veřejné skandalizace", jak tvrdíte ve výroku C?

Musím přiznat, pane Nusharte, že ji mi stále poněkud nejasné, jak byste si vlastně ten veřejný dialog s "diskurzivní etikou" prostý všech emocí představoval.

Jak sám píšete, "společenské rozhodovací mechanismy (...) se ustalují postupně v kulturním vývoji".

To znamená: liberální společnost se postupně v kulturním vývoji dopracovala (konečně) k poznání a uznání, že sexuálně či genderově odlišné jedince nebude pronásledovat, nebude je ostrakizovat, nebude snižovat žádným způsobem jejich důstojnost - nýbrž že plně uzná jejich osobnostní práva.

Tato liberální společnost tento humánní postoj zároveň uznala za natolik jasný a samozřejmý, že - ne sice přímo mimo zákon, ale nicméně mimo uznané normy slušného chování postavila všechny názory, které by onen uvedený zásadně zpochybňovaly.

To znamená: stejně jako se v liberální společnosti považuje za nepřijatelné a neslušné posmívat se třeba hrbáčům, tak stejně tak se za neslušné a nepřijatelné (dnes) považuje posmívat se třeba osobám se smíšenou respektive nevyjasněnou genderovou orientací.

Ten veřejný diskurs - to se nedá nic dělat - neprobíhá nikdy pouze prostřednictvím ryze akademických argumentů. Nýbrž jsou to právě ty emoce, které znovu a znovu zkoumají a vytyčují hranice, co v dané společnosti platí ještě za přijatelné, a co už ne.

To znamená: nemá smysl - a je zcela vadné - rozhořčovat se na emoce jako takové. To jediné proti čemu je možno právem protestovat a právem bojovat, to jsou emoce zaslepené. Emoce, které účastníky diskursu (ať veřejného či soukromého) strhávají k iracionálním, pudově podmíněným předsudkům vůči všem, kteří jsou nějakým způsobem "jiní".

Jestli si tedy žádáme "kooperativní hledání pravdy" - pak je k tomu zapotřebí právě ten kooperativní - to jest: vstřícný - postoj vůči druhému člověku. Ne pouze vůči druhému diskutujícímu; ale především k druhému člověku vůbec.

Pan Kalous: ano, myslel jsem si že byste mohl mít na mysli Číňany.

Ovšem: do jaké míry se opravdu čínské obyvatelstvo cítí být spokojeno pod vedením svých "elit" (to jest komunistické partaje) - to se dá opravdu jen krajně obtížně odhadnout. Z pohledu zvnějšku, a z takové dálky.

To mě teď upomnělo na jeden výjev z - ovšemže komunistického - Prvního máje v Praze, myslím že to bylo v roce šedesátém sedmém. Scenérie jako obvykle: komunističtí papalášové na tribuně, pod tribunou proudí nakomandovaný lid s mávátky v rukou, vykřikující předepsaná hesla.

Zpravodajskému týmu belgické televize se nějak podařilo dostat se na tribunu, do blízkosti samotného prvního tajemníka partaje Novotného. A ten - evidentně nesvůj z přítomnosti západních zpravodajů - mečel do jejich mikrofonů: "Tak tady vidíte... že to co se o nás říká... na Západě... že nás lidi nemají rádi... tak že to není pravda... oni nás přece všichni tak radostně... zdraví!..."

No, a už o rok později ten samý lid - tentokrát ovšem už zcela dobrovolně a spontánně - na Prvním máji radostně pozdravoval a oslavoval ty, kteří dogmatika Novotného svrhli, a pokusili se spojit ideu socialismu s ideou demokracie.

Takže nenechme se příliš mýlit tím, že současnému čínskému vedení se stále ještě daří prezentovat svůj lid jako "spokojený". Tato "spokojenost" může velice rychle vybuchnout v povstání, jako se to už stalo před lety na Náměstí nebeského míru.

Jediný rozdíl oproti tehdejšímu Československu je v tom, že čínský lid je - díky tomu že komunisté v ekonomice povolili kapitalismus - ekonomicky relativně saturovaný. Jedině díky tomu (a díky totalitním metodám policejního státu) se ještě daří lid ještě jakž takž držet v klidu. Ale pod tímto povrchem doutná požár, který může propuknout kdykoli. Tu nadvládu partajních kádrů vidí (a na vlastním těle cítí) i ti Číňané; a ani oni si to natrvalo nenechají líbit.

"To znamená: nemá smysl - a je zcela vadné - rozhořčovat se na emoce jako takové. To jediné proti čemu je možno právem protestovat a právem bojovat, to jsou emoce zaslepené."

Především je nutno ze všech sil bojovat proti umělému vytváření takových zaslepených emocí.

Jediná otázka, kterou jste mi v této diskusi položil (5.Září 2019, 15:51:48), zněla: "Když pominu fakt, že tu žádná kulturní válka nezuří, v čem, prosím Vás, ten rozdíl spočívá?" Na nic jiného jste se neptal.

--------------------------------------

Slovo "postih" (za názor) je v této diskusi poprvé použito ve výroku "c", který je ovšem odpovědí na Vaši výše citovanou (jedinou) otázku a ve kterém jsem si dovolil vysvětlit Vám rozdíl mezi "pracovními spory" a "problémy". (Výrok "c" tedy není ekvivalentem výroku "a", nýbrž odpovědí na Vaši již zmíněnou otázku.)

Výroky jste seřadil od "a" do "c" chronologicky, z čehož (při již zmíněném výskytu slova "postih") vyplývá, že ve výroku "a" slovo "postih" použito vůbec být nemohlo a tudíž jsem v tomto výroku nemohl ani tvrdit, že "jde o pracovní postih" (jak ovšem zase tvrdíte Vy, že údajně tvrdím já). Vaše tvrzení je tudíž nepravdivé.

Litera scripta manet. A tudíž si každý pořadí Vašich výroků a jejich následných popírání může přečíst sám.

Samozřejmě, mohl by to opravdu být tak, že jste slovy "pracovní potíže", které může mít ten, kdo o určitých věcech nesmýšlí správně, nemyslel hrozbu "postihu za názor" ze strany zaměstnavatele -- pak se Vám omlouvám, za hluboké nepochopení Vašich myšlenek.

Lhát v souvislosti s Vámi opravdu nemám zapotřebí.

Říkáte, "pracovní potíže"?

Ta slova jsem nikde nenapsal, takže jsem těmito slovy nic myslet nemohl.

"Pracovní potíže" člověk má, když třeba nemůže pochopit text. V zaměstnání ale žádné pracovní potíže mít nemusíte (všechnu práci skvěle zvládáte a odvádíte ji navíc i kvalitně) a přesto můžete mít potíže v zaměstnání.

Představte si třeba situaci, že Vám byla udělena anticena "homofob roku" a je to o Vás nyní tedy veřejně známo.

Domníváte se, že následkem té situace by pro Vás byl pracovní postih? Nebo byste měl spíše jen potíže v zaměstnání? Či by snad na Vás ta nepříjemná situace psychicky dolehla natolik, že byste následkem stresu začal mít i pracovní potíže, přestal byste zvládat svoji práci a následoval by pracovní postih?

jste bezostyšný šašek a nebavíte mne. Ale abych Vás uklidnil, udělení anticeny "homofob roku" je v zemi, ve které žijeme, evidentně doporučením na slušnou politickou nebo církevní funkci.

myslíte si, že Čapek se posmíval dělníkům a urážel je, protože byl proti komunismu?

Byl Čapkův "nehumánní [protikomunistický] postoj ne sice přímo mimo zákon, ale mimo uznané normy slušného chování, protože jeho názor na komunismus zpochybňoval zásadu, poznání a uznání, že dělníci se nemají pronásledovat, ostrakizovat a že se nemá žádným způsobem snižovat jejich důstojnost, nýbrž jejich osobnostní práva mají být plně uznána"?

Čapek jeden hnusnej!
(Emoce vytyčují hranice.)

Nemá smysl rozhořčovat se nad emocemi jako takovými. To, proti čemu je nutno bojovat, jsou emoce zaslepené. A Čapek byl zaslepen emocemi proti dělníkům, nechal se strhnout k iracionálním, pudově podmíněným předsudkům vůči nim! Byl totiž proti komunismu.

Jestli si tedy žádáme "kooperativní hledání pravdy" - pak je k tomu zapotřebí právě ten kooperativní - to jest: vstřícný - postoj vůči druhému člověku. Ne pouze vůči druhému diskutujícímu; ale především k druhému člověku vůbec. A ten Čapkovi prostě chyběl.

No byl přece proti komunismu, nebo snad ne?

Pokud by se snad někomu zdálo označení "bezostyšný šašek" poněkud přehnané, pak po originálním příspěvku na téma Čapek versus humanismus musí změnit názor.

Člověk je nucen, aby zastával myšlenkový směr ("správné myšlení" - Čapkův komunismus; genderový pohled), tedy nikoliv aby měl dobrý vztah ke konkrétním odlišným lidem (dobrý vztah k Čapkovým dělníkům; dobrý vztah k lidem s jinou sexuální orientací).

Člověk je tedy nucen ke "správnému myšlení" a když se nepodvolí, je mu poněkud nesmyslně vytýkáno, že má špatný vztah k odlišným lidem, že tyto odlišné lidi svou "myšlenkovou neposlušností" uráží a že jimi pohrdá. Jde zjevně o nátlak, aby se člověk stal konformní - poslušný vůči tomuto myšlenkovému směru, což je v rozporu se svobodou, ale nikoliv v rozporu se současným pojetím svobody liberální.

A co třeba cena "bludný balvan", kterou uděluje Sisyfos?

Musím se protentokrát plně připojit k hodnocení paní Zemanové.

Nemám, co bych k tomu sám dalšího dodal.

Co se toho "Bludného balvanu" týče: to je záležitost spojená se zaslepeným pocitem vlastní intelektuální nadřazenosti, na základě kteréhožto pocitu se dotyční domnívají, že oni a jedině oni s definitivní platností vědí, jaká je podstata a charakter jsoucího světa.

Spolek Sisyfos býval uskupení lidsky neobyčejně sympatických lidí, kteří vesměs utrpěli matematické či fyzikální vzdělání a dost často také profesorskou kariéru. Tvrdohlavá důvěra v určitý druh racionality a ji odpovídající argumentace vesměs tvořila jadrnost jejich osobnosti a také zdroj jejich velkorysosti. Motivovala je zloba na šíření pavědy a ztrátu imunity vůči takové plísní.

Mnozí z nich již odešli cestou veškerého těla a jiní se vzhledem k věku stáhli. Pochybuji, že po smrti Čenka Zlatníka udrží anticena svoji autoritu, vnášel do rozhodování uměřenost -- cena udělená Babišovi v době, kdy už byl mimo naznačuje zlé časy.

Bludné kamen měl autoritu (nikoliv moc) právě proto a jen proto, že si ji členové Sisyfa odedřeli. Tato autorita měla malý praktický dopad, například ministerstvo obrany nijak neřešilo milióny vyhozené za sestavu dvou přebujelých vidlicových ladiček, která měla odhalovat živou bojovou sílu nepřítele (čti vojáky) za fyzickou překážkou (čti zdi) -- ač Sisyfos přesvědčivě doložil, že úspěšnost testování nepřekročila náhodný výběr a že princip, na kterém věc údajně funguje není její vynálezce schopen nijak formulovat. Právě tak můžeme s úspěchem pochybovat, že oba bludné balvany, jejichž udělení se jeví sporné, nějak negativně ovlivnilo prodej kurzů holotropního dýchání a homopatických preparátů (či srazilo jejich nestydaté ceny)

Bude bez té okouzlující skupiny velkoryse hádavých moudrých starců svět o jeden odstín chudší.

při nepopiratelném vhledu do přírodovědné problematiky ubránit se pocitu intelektuální nadřazenosti nad vykuky, využívajícími lidskou hloupost k osobnímu obohacování. Zejména nad těmi, co si pomáhají pseudovědeckým mlžením.

:-D

Málokterý český intelektuál dosáhl v umění nastavovat sám sobě zrcadlo mistrovství Lubomíra Martínka, který napsal toto:
"Sestavil jsem si žebříček příznaků blbosti a všechny na mě sedí."

A na ctěné kolegium udělující Bludné balvany sedí i tento Martínkův povzdech:
"Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo."

Tak mě napadlo: Do jaké míry asi má na Martínkovy postoje vliv francouzské prostředí, které ho formuje už 40 let...?

Možná jsem teď trochu OT, ale o tohle se při listování pozapomenutými částmi archívu prostě nemůžu nepodělit...

"Morální pohoršení může být buď projevem touhy po spravedlnosti, nebo závisti, vzdor může být oprávněný i neoprávněný, tradice může být užitečná, nebo škodlivá, bez znalosti podrobností rozhodnout nelze."

"I umírněný věřící má s fanatikem společnou přinejmenším svatou knihu. Rozdíl spočívá v interpretaci."

Je to tak těžké, že se raději musíte nechat zachránit paní Zemanovou?

Zrovna včera jsem přemýšlela, oč vlastně jde v humanismu.
O to, aby se člověk měl dobře, aby žil nerušeně a v pohodlí? Čili nic po něm nechtít?
Nebo jde o to, aby člověk vydal ze sebe to, co je v něm nejlepší, aby rozvinul své schopnosti? Kvůli čemuž musí překonávat i překážky.

"Kdo nevěří v Boha [kdo nevěří našemu učení], je špatným člověkem [homofobem roku]."

Křesťanství ale už od takovéhoto primitivního hodnocení lidí naštěstí ustoupilo a uznává svobodu člověka.

Paní Zemanová, všichni ti sisyfové - s pocitem vlastní nadřazenosti - mají ovšem velice snadnou práci s tím, v celé té pestré směsce vyznavačů esoteriky najít celou řadu takových, kteří jsou buďto vědomí podvodníci, anebo tak či onak uvěřili - bez dostatečného důvodu -.na vlastní nadpřirozené síly.

Ale já prostě opravdu nevěřím na to, že oni při svých rešerších nikdy nepadli i na případy, které se s celou jejich vědou nedaly vysvětlit. A kdyby se k těmto případům postavili jenom trochu poctivě, tak by museli přiznat, že je tady něco, co přesahuje horizont analytických možností a schopností jejich "vědeckých" metod. Přinejmenším by museli přiznat, že se tu děje něco podivného a znepokojujícího.

Ale ten jejich povýšenecký způsob, ten je krajně selektivní, a krajně pohodlný; a proto k těmto pánům (a dámám, jsou-li tam jaké) chovám skutečně krajně malou důvěru.

odhlédnuto od povýšenosti: jestli víte o případech, že balvan byl udělen někomu jinému než osobám, kterým byla dokázána nepoctivost při prezentaci jejich produktů či metod, sem s nimi. Můžeme se podívat na sisyfovské odůvodnění a uvážit, jestli nebo do jaké míry bylo nespravedlivé.

Nástup politické korektnosti a citlivosti vůči druhým může samozřejmě problematizovat leckteré již tradiční a přínosné přístupy. Také anticeny.

Při vší úctě k důstojnosti dotčených jedinců i sympatizantů si myslím, že třeba vyhlašování Ropáka mělo význam a oprávnění. Také Bludné balvany nebyly k ničemu. Je skutečností, že s příchodem polistopadového pojetí svobody povstal (také) u nás miliardový byznys, založený na lidské neznalosti a sugestibilitě. Bylo asi dobré lidem připomenout, že když plně spoléhají na výsledky pokročilé vědy a techniky, je poněkud zvláštní zůstávat u přístupu "A proč by to nemohlo být třeba takhle? Mně se to docela líbí."

Pamatuji také na filmové anticeny. Dotčení tvůrci jen zcela výjimečně projevili tolik smyslu pro humor, že je převzali. Přibývalo rozpaků a většinou se od vyhlašování propadáků roku zase ustoupilo.

Přitom je zřejmé, že chvála nestačí a nejméně stejně důležitá je kritika. Vliv světa byznysu a reklamy, v němž je všechno (za peníze) úžasné, zatímco ostatní neexistuje, má podle mě negativní důsledky.

No, Vaši tirádu lze zestručnit až ad absurdum, a to velice jednoduše.
Například: Chudoba je zločin a chudé je za něj nutno trestat.
Nebo ještě stručněji: Na chudej lid musí být přísnost.

Mně je pana Krupičky líto, že ho ten kapitalismus tak frustruje.

"Mně je pana Krupičky líto..."
Někomu zase může být líto Vás, že s odkazem na bibli a Ježíše strkáte hlavu do písku, abyste nemusela vnímat krutou realitu světa.

Já ji přece vnímám. Myslíte si, že já v tomto světě netrpím? Myslíte si, že žiji nějaký bezproblémový život? Co o mně víte? Ježíš mně pomáhá jen k tomu, abych to vydržela. Nezbavuje mě utrpení. Ale pomůže někomu, když budu o tom svém utrpení vykládat?
Myslím si, že člověku v jeho utrpení může pomoci, když pomáhá druhým. I já bych panu Krupičkovi třeba nějak pomohla, kdyby si to přál. Ale zase na druhé straně - někdy to lidé nechtějí, aby jim někdo pomáhal. Chtějí, aby je druzí nechali být.

Mimochodem, víte, co bylo přáním J. Hellera (kterého jste asi neznal)? Padnout v boji za lepší svět.
Nesplnilo se mu to.

Uvědomila jsem si to už v debatě o ženském "multitaskingu" a teď znova, když paní Hájková politovala pana Krupička pod jeho příspěvkem o hrůzách přítomného světa. Jeho věta o sebevraždách mě podnítila k vyhledání příslušných statistik. Z nich jsem mimo jiné zjistila, že u nás ukončí svůj život zhruba pětkrát tolik mužů než žen a že v některých zemích je ten rozdíl ještě výraznější. Dávám do úvahy, že za schopností věnovat se současně více činnostem, tak za nižší sebevražedností žen než mužů stojí ženské vědomí, že hroutit se není dovoleno. Možná to v nich vězí od dob, kdy lidstvo představovalo pár tlup, putujících krajinou plnou smrtelných nebezpečí a navzdory jim bylo neustále nutné starat se dětem o jídlo a teplo.
Mimochodem, ty statistiky sebevražedností jsou zajímavé i tím, že nenabízejí žádné zjevné vysvětlení, proč se jednotlivé země v tomto ohledu tak liší.

vysoká sebevražednost je prý fenomén moderní doby. V tradiční společnosti, kdy lidé byli zvyklí žít mnohem méně pohodlně a méně svobodně než dnes, si málokdo vzal život.
Možná někdy není špatné brát život jako povinnost a ženy k tomu mají jistě větší předpoklady.
Jednou jsem kdesi četla, že deprese nám způsobuje naše ego.

Paní Zemanová, zkuste si ještě jednou - a pozorněji - přečíst můj vstup na který reagujete.

Samozřejmě že v celé té široké oblasti esoteriky je spousta šarlatánů a falešných proroků; takže takový Sisyfos nemá práci s tím nalézt tu dost vhodných případů pro svou "osvětovou" činnost. Ale opakuji znovu: nevěřím těmto pánům, že při svých rešerších nepadli také na případy, na jejichž vysvětlení celá jejich věda nestačila. Ale takovéto případy oni nijak nepublikují, nýbrž zamlčují a vytěsňují.

Když byl v dřívějších dobách člověk zapřažený do práce od nevidím do nevidím, šest dní v týdnu (na venkově sedm), pak na nějaké sebevražedné myšlenky prostě nebyl prostor. Nehledě k tomu, že práce (fyzická) je velmi účinný prostředek proti depresím.

S určitou mírou cynismu by se dalo říci, že sebevraždy jsou volnočasovou aktivitou moderního člověka.

Což ovšem neznamená, že by dříve vůbec nebyly žádné deprese; u vládců (například) se jim ovšem říkalo "trudnomyslnost".

Klub Sisyfos se od začátku zaměřuje na to, co je zřejmé a dokazatelné, tedy na zejména na podvody. Dělá to zcela otevřeně. Nikdy si nedával za cíl pouštět se do oblastí, kde věda nemá jasno anebo ke kterým nemá co říct, například k procesům, o kterých jsou k dispozici pouze různá svědectví a není šance je zopakovat. Vyčítat mu, že dělá to, co si předsevzal, nemá velký smysl.
Vědci si zajisté uvědomují, že jejich současné poznání má své hranice, nicméně dokážou rozeznat výzkumníky, kteří ony hranice posouvají, od těch, co se halí do oblaků tajemna za pomoci nejrůznějších esoterických či rádoby vědeckých neologismů.
K těm sebevraždám tu mám statistiku od roku 1876, starší bohužel není k mání:
https://www.czso.cz/documents/10180/28532303/-647756443.png/76f4ae3c-edef-4e18-b4ee-7d8ebcb836b2?version=1.0&t=1511435188838

Taky jsem to už viděla.
Starší statistiky nejsou k mání. Možná je měl k dispozici Masaryk, když psal svou práci o sebevraždách: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Sebevra%C5%BEda_hromadn%C3%BDm_jevem_spole%C4%8Densk%C3%BDm_modern%C3%AD_osv%C4%9Bty

Často to třeba znamená vyměnit lepší svět za uspokojení z hledání viníků horšího světa.

Co když se ale některým lidem v tom lepším světě (vytvořeném za cenu takových obětí) nebude líbit? Nebudou ty oběti pak zbytečné?

Však to se právě stalo. Věčná škoda životů, které byly položeny za socialismus, komunismus a lepší svět obecně.
Viníky on nehledal. A taky si byl vědom, že ta doba hrdinů padlých za lepší svět je už dávno pryč.

Apoštol Pavel také říkal, že smrt je pro něj zisk. Přál si zemřít a být už u Pána. Drželo ho na zemi hlavně to, že měl nějaký úkol. Kvůli svým křesťanským svěřencům si přál zůstat ještě nějakou dobu naživu.
Přemýšlel jste o tom někdy? Jak si to vysvětlujete?

Starší statistiky Masaryk neměl, resp. používal dosti disparátní čísla. Celkově tady eventuální statistiky před polovinou 19. stol. narážely na hanbu, kterou sebevrah způsobil své rodině. Proto Ofélie, jak víme z rozhovoru hrobníků, nespáchala sebevraždu utopením, ale voda se jí zmocnila, zachvátila jí a utopila (dnes se tato část obvykle z inscenací Hamleta vypouští, protože jí současný divák nerozumí); proto mohla mít dcera královského rádce řádný pohřeb.

Sebevražd přece jen nemálo ubylo, protože mnohé jejich důvody pominuly. Třeba nechtěné otěhotnění.

Za zlepšených podmínek suicidialita klesá. Za velmi špatných většinou též. Např. v koncentračních táborech byla celkem nízká.

Nižší sebevražednost žen (tj. jen dokonané případy) je nižší zajisté z přirozených důvodů. Nemůžeme však zcela přehlédnout skutečnost, že opravdu žijeme v "době žen", v čase, který jim přeje.

Co se týče přístupu k sebevraždám, obávám se, že postoj k nim se nezměnil až tak dramaticky. Třeba takový Bohumil Hrabal: Ač je zřejmé, že nevypadl z nemocničního okna náhodou, je mu jeho čin převážně upírán. Nepletu-li se, po smrti Pavla Tigrida bylo sděleno, že přestal brát životně nezbytné léky, teprve nověji se uvádí daleko aktivnější způsob ukončení života. Mohl bych přidat případ Jana Masaryka (u jeho zmínění v tomto smyslu jsem se setkal v minulosti s nesouhlasem), o méně známých nemluvě.

Doopravdy bojovat za lepší příští se dnes už poštěstí jen málokomu. Podle toho také vypadají životopisy a velmi vezdejší starosti současných předních politiků.

k eliminaci viníků horšího světa, bojem za lepší svět se svět stává horším.

Je možné (ale nikoli nutné) slovo "viníků" dát do uvozovek.

On to možná formuloval trochu jinak než "za lepší svět". On je tentýž svět vždycky pro někoho lepší a pro někoho horší.
Mimochodem, ozbrojený boj za vlastní zájmy je možný (když už diskutujeme pod článkem o lidových milicích)? Určitě ne, že? Jak plyne i z textu.

Apoštol Pavel si (podle mě) vlastně přál zůstat ještě nějakou dobu naživu kvůli tomu, aby sloužil lepšímu světu (ne kvůli tomu, aby padl v boji za lepší svět). Ten postoj v závorce zastával předtím, když ještě eliminoval viníky horšího světa.

Jeho přání zemřít a být u Pána může dnes mnoha lidem znít dost naivně a lacině. Pouze slovy (bez nějaké vnitřní zkušenosti) asi nejde ta z toho vzniklá nedorozumění vyjasnit. Srozumitelné snad může být to, že je lépe zemřít s láskou, než s nenávistí.

měl líbit úplně všem. Proč by tedy vzniku lepšího světa měl vůbec někdo bránit a proč by za něj mělo být nutno bojovat (a popřípadě v tom boji i padnout)?

Na facebooku jsem četla anglický text, který snad (když to neuměle přeložím) říká, že "nejnižším stavem lidského vědomí je názor (mínění), zatímco nejvyšším jeho stavem je empatie. Empatie vyžaduje vyloučit ego a žít v jiném světě."
Takže až se společnost posune od názoru k empatii, přesune se tím do lepšího světa.
Ten apoštol Pavel určitě kolísal mezi přáním, zda zemřít s láskou nebo zda žít s láskou. To druhé je v krutých podmínkách pochopitelně těžší. Ale má to pro bližní větší cenu. Navíc, on o sobě nerozhodoval. Rozhodoval o něm Bůh, jehož poslouchal.

Pro pana Krupičku sem dám ještě odkaz na svůj článek o kvalitě života, který vyšel tady https://www.krestandnes.cz/kvalita-zivota/

"...nejnižším stavem lidského vědomí je názor (mínění), zatímco nejvyšším jeho stavem je empatie. Empatie vyžaduje vyloučit ego a žít v jiném světě."

Které jsou ty stavy vědomí mezi tím? Jakou má vůbec ten hodnotitel definici vědomí a jaká má kritéria pro své řazení?

Také může jít o poznání (knowlidge). Psala jsem, že anglicky neumím. Pro překlad anglického textu používám překladače a slovníky na internetu. U vícevýznamových pojmů je to těžší.
Můžete si nají profil Ivana Štampacha na Facebooku a přeložit si to sám. Zkopírovala bych vám přímo ten anglický text, ale bohužel je v obrázku.
Netvrdím, že je to nezpochybnitelná pravda, ale je to zajímavé.

"Má být život pouze co nejkomfortnějším čekáním na smrt?" - Tak tohle je trefené opravdu naprosto přesně, paní Hájková.

Současná "demokratická" (snad přesněji: demokraticko-konzumní) společnost hledí jenom na to, jak člověku usnadnit, ulehčit jeho vezdejší existenci. To samo o sobě ovšem nemusí být nic špatného; ale pokud tomu všemu snažení není zároveň propůjčen či vtištěn nějaký vyšší cíl a smysl, pak to celé je nakonec opravdu jenom pouhým "komfortním čekáním na smrt".

Řečnickou otázku, zda život má být pouze co nejkomfortnějším čekáním na smrt, jsem nevymyslela já, nýbrž před časem s ní přišel do diskuse pan Nushart. Který ji patrně má od M.O. Váchy (https://radiozurnal.rozhlas.cz/svetovy-den-hospicove-a-paliativni-pece-7996683)

Knowledge je vědění, znalost, vědomost, poznatek... Vědomí jako stav psychiky je consciousness, jako myšlení mind. Poznání by bylo zřejmě cognition, ale může být i knowledge. Bez kontextu se to překládá dost blbě.

Můžete mi prosím dát na FB I. Štampacha odkaz?

Prosím: https://www.facebook.com/ivan.stampach.5?fref=search&__tn__=%2Cd%2CP-R&eid=ARAol-kO1gTKtdKPCBBtySMOG1s-rl89CgLn3VYG0pAP9XPBMsHNT2WrBqOJZ1WbOuueX29mDQgDjz0f
Kdyby to nefungovalo, tak normálně zadejte jeho jméno do okénka Hledat. Nikdo se nejmenuje stejně. Příspěvek byl přidán 9.září.