Musíme si promluvit o Jaromíru Soukupovi

Jaromír Soukup ze sebe možná dělá blbce z pragmatických pohnutek, jenže vinou vlastní neschopnosti z toho vychází jako blbec bez ohledu na pohnutky. Je moc nešťastný na to, aby se mu šlo smát, a moc špatný na to, aby na něj šlo útočit.

Premiér, nejnovější z pořadů Jaromíra Soukupa, je vyvrcholením nemotorného pokusu sebestředného nešťastníka instalovat sebe sama do vrcholné politiky. Oproti podobným případům, kdy před námi zeje propast mezi ambicí a dovedností, nám však ani po řádném výsměchu Soukupovu marnému snažení nemizí divné prázdno v břiše. Je třeba podívat se na to proč.

1. Diagnóza: pomsta šikanovaného
Stejně jako máme pocit, že Jaromír Soukup je většinu vysílacího dne sám v budově, i postava Pavla Diviše se nachází v podivném vakuu, bez úředníků na Úřadu vlády, bez publika v televizi, bez novinářů na tiskovce (kde to ještě podtrhne slovy „Na všechny se asi nedostane“). Přesto, když se octne sám v místnosti, nevede monolog, ale vždy dialog se sebou samým.

Tato podivná terapeutická atmosféra, která seriálem prostupuje, posílená častým oslovováním sebe sama v množném čísle, nás vede k pochybnostem, zda jde skutečně o hraný seriál, nebo spíš o syrovou sondu ztrápeného vnitřního života Jaromíra Soukupa. Možná je celá televize Barrandov tím barem z Kubrickova hororu Osvícení, kam si osamocený Jack Nicholson, dávno za hranou šílenství, přimýšlí hosty i barmana.

Výrazným motivem první epizody je šikana. Jaromír Soukup jako by si vytvořil kulisy, které mu teprve umožní peskovat svoje okolí, přičemž působí jako člověk, který se v reálném životě ocital spíš na druhé straně barikády. Aby vypadalo peskování od takového člověka aspoň trochu uvěřitelně, musí být jeho terč ještě poníženější. Touto obětí se od prvních minut stává tajemnice Marcelka. Vedle kohokoli jiného, než je troškovská karikatura hysterické nány zmítané trémou, chichotací neurózou a hluboko zadupanými ambicemi, by Soukup dál vypadal jako smutný ňouma.

Jako by to celý život šikanovaný chlapec potřeboval někomu vrátit, ale ani boxování, ani bohatství mu nepomohly vykročit z vlastního stínu ušlápnutého a neohrabaného dobráka. A tak vznikla televize Barrandov, místo, kde si může „občan Kane“ konečně vytvořit vlastní fantastický svět, ve kterém ho budou lidé oslovovat „pane řediteli“ – a kdyby to nestačilo, tak fiktivní postavy dokonce „pane premiére“. (A když ne fiktivní postavy, tak aspoň on sám.)

Ve třetí epizodě se na další tiskové konferenci nechává Diviš/Soukup konfrontovat několika dotazy novinářů. Vidět samozřejmě nejsou, neboť kamery TV Barrandov mají nastavené senzory na jediného člověka. Aby mohl opět vypadat jako frajer, ptají se všichni na úplné nesmysly – přesto jeho reakce postrádají vtip, pointu i argument. Vlastně to vypadá, jako kdyby ani vlastní seriál ve vlastní televizi s vlastním scénářem a vlastními dialogy nedokázal vytvořit situaci, ve které by Jaromír Soukup nebyl za blbce.

2. Humor: tradice „scének“ z lyžáku
Jak je na tom sitcom s „humorem“ asi není třeba příliš rozpitvávat. Jaromír Soukup navazuje na tradici toho nejhoršího z žánru „chlapecká scénka na lyžáku“. Taková scénka vzniká zpravidla v jednom z chlapeckých pokojů a její tvůrci věnují celou přípravu něčemu, čemu říkají „improvizace“, ale reálně jde jen o vzájemné přesvědčování o neodolatelnosti vlastního humoru (i v hlavě Jaromíra Soukupa to určitě celé vypadalo o hodně líp).

Skutečná improvizace přichází vždy na řadu až ve chvíli, kdy se scénka přehrává zbytku účastníků lyžařského výcviku – nepřipravené scény a dialogy zcela převládají a scénka se protahuje na několik desítek minut s velmi slabou odezvou, a končí zpravidla zpocenými zády a druhý den zasmušilým rozjímáním na sjezdovce a posléze i radikálnějšímu přehodnocení vlastní identity směrem k výrazně introvertnějším polohám od poezie až po fantasy.

3. Neherci, nekulisy, nedialogy
Seriál Ulice běží každý všední den a se zhruba stejnou frekvencí se plynule dál natáčí. Seriál Premiér vzniká stejně, akorát v řádově kratších rozestupech. Vzhledem k tomu, že první epizoda obsahovala zmínky o projevu Grety Thunbergové na půdě OSN a v páteční epizodě se řešily reakce na úmrtí Karla Gotta, bavíme se o předstihu v řádu jednotek dní. Takové šílené tempo umožňují dva faktory:

Tím prvním je žánr, tzv. „scripted reality“ (realita se scénářem), který využívá poloamatérská TV Barrandov často, třeba v případě pořadu Soudkyně Barbara: existuje scénář, ale dialogy se nikdo příliš neobtěžuje, herci, poloherci a neherci improvizují a cílem je dobrat se k pointě. Lze pochybovat, zda se většina scén Premiéra točí víckrát než jednou.

„Ona vám prej vzala dětství… Ne teda, vy jste jí vzala dětství, té Grétě.“

Byl to vtip? Při nejlepší vůli nikoli, byl to přebrept, který tam prostě zůstal. Pokud vám nestojí za nový záběr, ani když hlavní postava řekne něco úplně naopak, pak už vás nic nezastaví.

Druhým úsporným faktorem jsou nulové nároky na formu, obsah i náklady. Svůj inaugurační projev i všechny následné tiskovky pronáší premiér Diviš v soudní místnosti soudkyně Barbary. Možná jde o sofistikovanou satiru pro největší fajnšmekry. Spíš ale byla ta místnost prostě volná.

Seriál se natáčí většinou ve studiu nebo prostě v budově TV Barrandov, kde její majitel tráví celý den, příhodně i ve svém kostýmu. Všude jsou kamery, stačí je nechat běžet a připomínat si, ať sám sebe oslovuje jménem Pavel Diviš (sám s tím mám problém, protože Pavel Diviš se od Jaromíra Soukupa vůbec nijak neodlišuje).

Dosavadním vrcholem Soukupovy zjevné narcistní poruchy osobnosti je druhá epizoda, ve které hraje sám sebe coby moderátora Duelu Jaromíra Soukupa, jehož hostem je opět on sám v roli premiéra Diviše. Jaromír Soukup tedy musel vložit do příběhu sebe sama, aby opět on sám v roli premiéra čelil adekvátnímu oponentovi. Ani sám sobě se přitom nedokázal podívat do očí. Divák, který by přišel k obrazovce v průběhu rozhovoru, by měl navíc velký problém rozpoznat, kdo je Pavel Diviš v roli Jaromíra Soukupa, a kdo je Jaromír Soukup jako seriálová postava ztvárněná Jaromírem Soukupem jakožto ředitelem Barrandova, ztvárňovaným dlouhodobě Jaromírem Soukupem samým.

Kdo je Pavel Diviš v roli Jaromíra Soukupa, a kdo je Jaromír Soukup jako seriálová postava ztvárněná Jaromírem Soukupem jakožto ředitelem Barrandova, ztvárňovaným dlouhodobě Jaromírem Soukupem samým? Repro DR

Třetí a poslední postavu, „svůdnou“ lobbyistku Janičku, hraje stejná herečka jako Marcelku, akorát s parukou. Jaromír Soukup jí – opět se zadrháváním, robotickou křečí a pohledem do země – v jednu chvíli vysvětluje princip kšeftování s drogami tak nudným způsobem, že herečka chvílemi v podstatě opouští roli a na kameru se nezadržitelně nudí. To je myslím historický přelom, vytvořit něco tak nudného, že ostatní herci nedokážou ani zahrát, že je to zajímá.

Jaromíru Soukupovi se s odřenýma ušima podařilo vymyslet ženu, která by se od něj nechala peskovat. Ženu, která by ho vydržela poslouchat, ale zjevně nejde ani zahrát.

4. První vážná otázka: Proč je nám pořád divně?
Na první pohled není co řešit. Přesto zažíváme my všichni jedno dilema, se kterým se neumíme vypořádat: Proč nám výsměch Jaromíru Soukupovi nepřináší uspokojení?

TV Barrandov přinesla bezpochyby zcela nový rozměr televizní nekvality. A Jaromír Soukup je sám o sobě mimořádný televizní antitalent. Jádrem problému je jeho nátura, která vykazuje rysy spíše introvertního člověka s v zásadě roztomilými motorickými a sociálními dysfunkcemi, které se projevují třeba v tom, jak obtížné je pro něho udržovat oční kontakt už jen s člověkem. Naše utrpení při sledování jeho snažení vychází paradoxně z empatie: je nám prostě líto, že právě takový člověk je nucený udržovat několik hodin denně oční kontakt s kamerou, což je ještě řádově obtížnější.

Tento soucit, který takto neutralizuje naši vlastní slast s posmívání se Jaromíru Soukupovi, nám tedy znemožňuje prodělat onu katarzi, kterou jsme zvyklí zažívat, když se od srdce zasmějeme něčí troufalé neohrabanosti. A to nás na něm štve ještě víc – že nám nejde si na jeho adresu ani ulevit.

Tradičně nás štvou lidi, kteří šíří bludy a dívají se nám při tom do očí. Jaromír Soukup v tomto smyslu není tak hrozný – šíří sice bludy ve formátu celé stanice, má v sobě ale kousek dobrého člověka, který se nám při tom aspoň nedívá do očí, a když, tak jen s obrovským sebezapřením. Jaromír Soukup nás zkrátka drží v emocionálním šachu: je moc nešťastný na to, aby se mu šlo smát, a moc špatný na to, aby na něj šlo útočit.

Kdo nebo co tedy Soukupa nutí podstupovat dennodenně to nejhorší martyrium, které může introvertní jedinec zažít?

Pouze přibližný scénář, dialogy jako něco, co je potřeba tak nějak odbýt, pouze přibližné kulisy, v nich neherecký pár svalnatého muže a afektované ženy… Člověk, který někdy viděl nějaké porno, musí mít pocit, že ho sleduje právě teď. Jako by celá scéna byla postavená jen s tím záměrem, aby diváka uvedla do přibližného kontextu a vytvořila dojem přibližných postav, což je „nezbytné minimum“ pro to, aby mohl vypuknout přibližně uvěřitelný sex. Závažná otázka, která by nás měla zajímat, zní: co je „sexem“ v případě sitcomu Premiér?

Účelem Soukupova mediálního projektu je vytvořit fantaskní svět pro publikum nad 70 let, v němž bude Jaromír Soukup nejprve konfrontovat politiky, aby mohl vzápětí ukazovat, jak by si s tím poradil on. Ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému se takto podařilo svou seriálovou roli prezidenta přetavit ve skutečnost.

5. Druhá vážná otázka: Proč se na to někdo dívá?
Soukupova sledovanost ukazuje, jak funguje televize u starší generace. To, co vnímají mladší lidé jako zásadní limit televizní obrazovky, tedy její nulovou uživatelskou přístupnost a statičnost, je pro starší generaci naopak zásadní výhoda: zatímco mladší lidé jsou autory vlastního uživatelského rozhraní a jsou zvyklí určovat si sami co, kde a kdy budou sledovat, pro starší generaci by tento přechod do digitální reality znamenal až příliš velkou zátěž, kterou z ní televizní přijímač snímá – nechává lidem svobodu a rozhoduje za ně kdy, kde a co budou sledovat.

Mžourání Jaromíra Soukupa. Repro DR

Pořady Jaromíra Soukupa nám ukazují, že tato funkce televize je mnohem silnějším faktorem, než kvalita obsahu, který z ní vychází. Připomíná nám, že existují mechanismy, které formují náš vkus. Ten je u většiny z nás spíše produktem celé řady vlivů, než gejzírem originality prýštícím z naší jedinečnosti.

U mladší generace jsou to sofistikované mechanismy spojitých nádob online marketingu, „sběru cookies“ a přizpůsobování obsahu (např. u platforem typu Netflix) – je těžké říct, jestli se nám nový seriál tolik líbí proto, že je tak dobrý, nebo proto, že nás byli jeho tvůrci schopní tak dobře vymodelovat jako cílovou skupinu. U starší generace fungují mechanismy staršího typu: líbí se zkrátka to, co je v osm večer v televizi – starší publikum se stává cílovou skupinou prostě jen na základě toho, že tvůrci ví, kde bude v kolik hodin sedět a jakým směrem se bude dívat.

Proč tedy statisíce lidí denně sledují Jaromíra Soukupa? Protože je v televizi. Cokoli dalšího je zpětné zdůvodňování: „Soukup říká věci bez obalu“, nebo „nebere si s politiky servítky“. Ne že by se mu něco takového reálně dařilo, ale všichni tuší, že se evidentně o něco v tom smyslu snaží a v televizi to dál běží, čili to tak asi bude – a ostatní lidé, kteří to taky sledují, v tom sebe navzájem ještě utvrzují.

Pokud konkurence prospívá kvalitnějšímu obsahu, pak určitě jinde než v televizi. V televizi už je to jen konkurence supů, kteří se utkávají o mršinu s jediným cílem se najíst, bez dalších specifických ambicí. Prostě jde o to získat co největší koláč z lidí, které nechala globalizace na gauči.

6. Politický rozměr: Zemanovská nuda
Ani z hlediska politiky nenabízí Jaromír Soukup žádný ohňostroj imaginace. Soukupova politická satira si bere na mušku především mentální zdraví publika. Přesto lze vysledovat, kterým směrem by ráda mířila. Seriál trpí samozřejmě neuvěřitelnou mírou kognitivní disonance. „Neměl byste takhle pít, abyste nedopadl jako ten Kalousek.“ „Jo Kalousek, no ten chlastá no.“ Napadl mě jeden výrazně otřesnější příklad vysokého politika, který se zhuntoval alkoholem. Jenže s ním má holt Jaromír Soukup taky pořad. Můžeme tedy očekávat, že až přijde řeč na politika, který někde usínal na významné akci, bude to nejspíš Karel Schwarzenberg.

Aspoň jednu věc bych Soukupovi přiznal, ačkoli jde spíš o kouzlo nechtěného: Pavel Diviš se nakonec opravdu zas tak neliší od Andreje Babiše. I jeho pohled do očí nebo do kamery působí, jako by ho tam udržoval jen s maximálním sebezapřením a se znásilněním všech mimických svalů.

Jaromír Soukup možná odhalil směřování současné politiky směrem k surrealismu a pokusil se mu nadběhnout z druhé strany. Jeho mediální projekt ale celou situaci komplikuje: Soukup ze sebe dělá blbce z pragmatických pohnutek, jenže vinou neschopnosti z toho vychází jako blbec bez ohledu na pohnutky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.