V otevřeném kostele

Liverpoolský anglikánský kostel St Bride´s je kreativní, progresivní a inkluzivní. Tvář křesťanství, kterou ukazují otevřené, pohostinné, lidsky přístupné svatostánky, je zdrojem naděje i v době politického temna.

Liverpool, anglikánský kostel St Bride´s. Stavba z první poloviny 19. století zvenčí ani kostel příliš nepřipomíná, spíš antický chrám. A je oprýskaná, zašedlá, na první pohled je vidět, že jakékoli nákladnější opravy se jí už dlouhou dobu vyhnuly. Vevnitř to není příliš jiné. Nad hlavní místností, spíš jednoduše zařízeným sálem než kostelní lodí, je natažená síť. Ze stropu by mohla opadávat omítka.

S touto prostotou a ošuntělostí kontrastuje bohatství života, který se v kostele odehrává. Ve větších místnostech v zadní části se připravuje jídlo pro Potravinovou banku (Food Bank). Vaří se čaj a káva, v hojnosti se podává návštěvníkům. V kostele je celý týden rušno. V neděli se tu konají setkání skupiny Narcotics Anonymous pro pomoc drogově závislým. V úterý je prostor vyhrazený ženám, odehrává se tu setkání podpůrné skupiny na pomoc ženám z řad uprchlíků (Refugee Women Connect Support Group). Stěny zdobí nápadité dětské výtvory.

StbrideschurchliverpoolS prostotou a ošuntělostí kostelní budovy kontrastuje bohatství života, který se odehrává uvnitř. Foto web stbridesliverpool.org

Farnost St Bride´s (svaté Brigity) na svých webových stránkách označuje sebe samu jako „kreativní, progresivní, inkluzivní“ anglikánský kostel. Inkluzivní podle stránek farnosti znamená místo, kde se každý může cítit respektován a bezpečně, bez ohledu na sexualitu, gender, barvu pleti, tělesné postižení, sociální původ a vyznání. Být progresivní pak znamená „respektovat otázky stejně jako odpovědi, s otevřeností pro poznatky vědy a pro přístupy jiných náboženství“.

Farnost se věnuje mimo jiné práci pro LBGTQIA+ komunitu, působí v ní Warren Hartley, který se svým partnerem Kieranem Bohanem oslavil v roce 2012 jako první britský gay pár svůj civilní sňatek v kostele, konkrétně v unitářském Ullet Road Unitarian Church v Liverpoolu. 

St Bride´s se zaměřuje na to dělat věci po svém, bourat zažité stereotypy, jaký má a nemá být vzhled, život, zaměření církve. „Whatever you think of church, St Bride´s is doing it differently!“ Dělat věci jinak v tomto případě neznamená vždy natruc naopak, ale nově, tvořivě, bez omezování strnulými zvyklostmi a šablonami.

Přišli jsme organizovat program pro ekumenickou konferenci za dva roky. Ještě před vlastním pracovním setkáním jsme se s několika členy domácí komunity vedenými energickou vikářkou Mirandou Threlfall-Holmesovou, vystudovanou historičkou a teoložkou, sešli k modlitbě v malé postranní místnůstce. Dole u stěny kopie slavné Rubljovovy ikony Trojice a nad ní působivý obrázek Krista uprostřed lidských tváří, jakoby plovoucího v moři lidských starostí, radostí, smutku, obav, strachu.

Součástí krátkého společného ztišení byla i nezvyklá varianta nejznámější modlitby všech křesťanů. Namísto známého vzývání Otce v nebesích však v ní zaznělo něco jiného: Divine mother, divine father...

Božská matko, božský otče:
být v tobě znamená být v nebi.
Dej, ať dokážem slyšet krásu, která zaznívá v tvém jménu.
Ať nepřijímáme žádnou jinou vládu než vládu lásky.
Ať nikdy netolerujeme zlo hladu.
Ať jsou zranění, která jsme způsobili, odpuštěna
a zranění, která jsme utrpěli, uzdravena.
Ať si vždy uvědomujeme vlastní křehkost
a pečujeme o život, který sdílíme s ostatními.
Neboť všechna láska, život a moc
jsou darem Ducha.
Amen.

Uvědomil jsem si, jak duchovně osvobozující, občerstvující je odložit jednou známé a zažité formy, formulace, skořápky ukrývající duchovní obsah, a nahlédnout to podstatné novým pohledem. Najednou se to, co z pouhého nezvyku může působit jako šokující, jeví jako něco naprosto přirozeného, samozřejmého. Domácky blízkého. Tak jako oslovení Boha jiným než mužským rodem.

Duch vždy otevírá nové cesty
Modlitba byla převzata z knihy Modlitby pro inkluzivní církev (Prayers for an inclusive Church) z roku 2009, jejímž autorem je Steven Shakespeare, filosof působící na liverpoolské Hope University. Steven Shakespeare několik let pracoval jako anglikánský duchovní, pak se začal věnovat akademickému bádání se zaměřením na dánského myslitele Sørena Kierkegaarda. Jeho nejnovější knihou je soubor modliteb se zaměřením na stvoření (The Earth Cries Glory: Daily Prayer with Creation).

Otevřenost, pohostinná vstřícnost a vlídnost mě v anglických kostelích zaujala i jinde. V nedalekém Chesteru, malebném historickém městě na pomezí Walesu, je jeden z nejstarších místních křesťanských chrámů, kostel svatého Petra, zároveň bohoslužebným prostorem i veřejnosti otevřenou kavárnou, kde se dá posedět. Oba prostory jsou vedle sebe v jedné nepříliš velké kostelní lodi, prakticky nijak oddělené. Osvobozující otevřenost.

Samozřejmě ne všechny chrámy v tomto koutě Anglie jsou takto domácké, intimní. Nedaleko liverpolského St Bride´s se nachází obrovitá Liverpool Cathedral z počátku 20. století, majestátní, těžko uchopitelná stavba, svými rozměry i provedením se vymykající srovnání. Ale i tady je přímo v prostoru kostela umístěna kavárna, kde se dá posedět. Jen se v obrovských rozměrech katedrály navržené dvaadvacetiletým mladíkem jménem Giles Gilbert Scott zcela ztrácí.

Kultura otevřenosti, pohostinnosti jako by byla hluboce vrostlá do prostoru kostelů, do života církevních obcí je využívajících. Kostel jako otevřený prostor, otevřený ne jen výjimečně, o noci kostelů či nějaké slavnosti, ale zásadně a stále. Ta otevřenost odráží něco z podstatných Božích vlastností. Je dobré je mít před očima, v mnoha podobách a ztělesněních, protože život z Ducha nikdy není uniformní, ale je naopak nekonečně rozmanitý.

Teď, v době brexitové, soucítím se svými britskými přáteli z ekumeny. Naprostá většina z nich je tím, co se v jejich vlasti děje, upřímně zarmoucena, šokována, zklamána. Někteří z nich se vždy aktivně zajímali o politiku názorově blíže sociálně citlivějším labouristům a teď jim vadí nečitelnost labouristické strany ve vztahu k Unii. Nikdy nebyli k EU nekritičtí, ale uzavírání se do sebe, oddělení se od evropského společenství, do kterého vždy vnášeli svůj specifický anglický, velšský, skotský pohled, jim přijde zásadně špatné a v rozporu s podstatou křesťanského životního postoje.

Přes neveselé vyhlídky na politickou budoucnost Velké Británie si z cesty do severozápadní Anglie přivážím kromě osobních setkání také nečekaně silný dojem z tamního křesťanství. Ať se v politice stane cokoli, otevřenost a pohostinnost, hluboce lidská, a proto i duchovní tvář těchto kostelů, společenství, církví budou zdrojem potřebné naděje, blízkosti, pomoci. A také změny, protože Duch vždy a všude, v jakékoli situaci otevírá nové cesty.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.