V červenci jsem se zúčastnil konference Mezinárodního ekumenického společenství (International Ecumenical Fellowship, IEF) v Krakově. Organizace, která vznikla v roce 1967 na vlně nadějí vyvolaných druhým vatikánským koncilem římskokatolické církve, sdružuje ekumenicky zaměřené křesťany z desítky evropských zemí, zhruba polovina z nich ze západní, polovina ze střední a východní části kontinentu. Krakovská konference byla v pořadí již pětačtyřicátou, se zhruba dvěma stovkami účastníků. Pro zajímavost, nebyli výlučně evropští, dva hosté přijeli až z Kolumbie.

Mottem organizace je od počátku „Žít již dnes církev zítřka“. Co to konkrétně znamená? To není úplně jednoduché říct, protože sama představa toho, co je onou kýženou sjednocenou, jedinou církví, která překonala rozdělení, odsudky a předsudky minulosti, se časem proměňuje. Ve zkratce řečeno, namísto ideálu instituční jednoty v nějaké podobě dnes převažuje spíš představa sesterské a bratrské spolupráce různých a různorodých církevních společenství, která se ale v tom podstatném dokážou shodnout.

Jedním ze základních, možná tím vůbec nejdůležitějším prvkem života Mezinárodního ekumenického společenství je společné slavení eucharistie. Pro člověka, který se na věc dívá spíše zvenčí, není úplně jednoduché vcítit se do toho, jak podstatné pro prožívání jednoty křesťanů je společné slavení Večeře Páně. To, že i po několika desetiletích intenzivního ekumenického dialogu a vytrvalé teologické práce na objasňování neshod a hledání toho podstatného stále není jeden stůl Páně pro všechny křesťany, není z pohledu ekumenického hnutí nic menšího než skandál.

↗

V Krakově arcibiskup odmítl takové pozvání vyslovit. Vicente Juan Masip, Poslední večeře, 1562. Repro DR/WmC

Na konferencích Mezinárodního ekumenického společenství se kromě liturgií jiných církevních tradic (anglikánské, luteránské, reformované, metodistické atd., často slavených více denominacemi společně) tradičně slaví také římskokatolická liturgie. Před konferencí je zvykem oficiálně požádat místního biskupa, zda by byl ochoten vyslovit pozvání pro nekatolické účastníky k eucharistii. Je to v souladu s teologií i regulemi římskokatolické církve, odpovědnost za takové rozhodnutí je vždy na místním biskupovi.

V Krakově arcibiskup odmítl takové pozvání vyslovit. Tak jako třeba lyonský arcibiskup v roce 2010. Jindy, například ve španělské Ávile v roce 2013, místní biskup souhlasil a nekatolické účastníky eucharistie k Večeři Páně pozval.

To, že pozvání k jednomu stolu Páně nebylo vysloveno, je samozřejmě pro mnohé členy zklamání. Ale to, že „to jde“ tak pomalu, klopotně a někdy vůbec, neznamená, že celé úsilí je k ničemu. Jen je zkrátka zapotřebí mimořádné trpělivosti, stejně jako určitého nadhledu: ekumenické setkávání a sbližování má i jiné, také důležité součásti.

Evropa jako instituce, Evropa jako společenství

Přemýšlel jsem v Krakově, jako už vícekrát předtím, o tom, jak je různost a odlišnost zároveň krásná a obohacující i těžká a vyčerpávající. Společenství natolik stejnorodé, patřící do téže „bubliny“, jako je skupina křesťanů ekumenicky otevřených, připravených a ochotných objevovat druhé a učit se od druhých, by teoreticky mělo být harmonické, mělo by být „jedné duše“. A přece je i mezi členy Mezinárodního ekumenického společenství, kteří se mnohdy znají dlouhá léta i desítky let, hodně rozdílů, někdy je těžké si porozumět a shodnout se.

Mnohé z těchto rozdílů nejsou ani tak věcí církevní příslušnosti, jako spíš dotyčné národní mentality. Možná to ve společenství, kde jsou vedle sebe němečtí luteráni, britští anglikáni a metodisté, španělští katolíci, polští katolíci, rumunští pravoslavní ani jinak nejde. Tak jako v otázkách prožívání víry a slavení liturgie, i ve věcech týkajících se třeba politiky je zapotřebí trpělivosti a přijímání odlišných pohledů. Někdy se ukáže, že vlastně nejsou až tak odlišné, jen jsou jinak, v jiném kontextu utvořené a vyslovované.

Tahle „Evropa v malém“ je pro mě už několik let jakýmsi symbolem „velké Evropy“, tedy Evropské unie. Tak jako případnou ekumenicky sjednocenou církev, ani jednotnou Evropu si dnes už v podstatě nedokážu představit jinak než jako smířenou různost navzájem velmi odlišných součástí. Které si svou odlišnost uvědomují a vědí, že není možné a není ani záhodno se jí lacino vzdát, odhodit ji a přijmout jakousi unifikovanou novou identitu. Ale které zároveň vědí, že zůstat spolu je pro ně přesto důležité, a jsou ochotny pro to něco udělat.

Britští přátelé byli upřímně nešťastní z brexitu. Cítí se být součástí Evropy, je pro ně opravdu těžké vyrovnat se s tím, co se v jejich zemi právě děje. Součástí ekumenického společenství, ekumenické rodiny samozřejmě zůstávají. I součástí Evropy v hlubším smyslu, Evropy spojené mnoha vztahy, kontakty, přátelstvími, spoluprací v různých podobách. Ať se na instituční, politické úrovni děje cokoli, tahle hlubší, podstatnější, osobnější rovina je stále otevřená, je stále nadějí. V ekumenických vztazích mezi církvemi i v situaci dnešní Evropské unie.

Trpělivost není zrovna přitažlivá. Tváří v tvář něčemu, s čím nesouhlasí, co se mu nelíbí a čemu nerozumí, má člověk přirozenou tendenci k radikálním stanoviskům, k odmítnutí, k jasnému vymezení se. Často je to potřebné nebo přímo nutné. Stejně často je ale potřebné dát tomu jinému, odlišnému, odlišujícímu se čas a prostor, vystavit se mu. K pochopení druhého člověka, jakéhokoli problému nebo složité situace je to vlastně nezbytné.