Slavík na lafetě
Jan GruberDebaty nad státním pohřbem Karla Gotta potvrdily, že antikomunismus se má čile k světu. Bojovníci s minulostí stále nepochopili, že kořeny dnešních těžkostí se ukrývají v porevolučních letech. I proto je země v područí holdingu Agrofert.
„Asi každý si budeme už napořád pamatovat, kde jsme byli a co jsme dělali, když jsme se dozvěděli tu zprávu o úmrtí Karla Gotta. Já se zrovna vracel ze sázení stromů v Českém ráji,“ napsal ve svém pravidelném nedělním hlášení „Čau lidi“ premiér Andrej Babiš. Zapomněl však dodat, že okamžitě pojal plán smrt nejpopulárnějšího českého zpěváka náležitě vytěžit, a proto svolal mimořádné zasedání kabinetu, který na jeho návrh schválil uspořádání státního pohřbu.
Pokus vyždímat z Gottova skonu politický kapitál ovšem druhému nejbohatšímu z Čechů nevyšel. Pracovníci marketingového oddělení politické divize holdingu Agrofert si totiž neuvědomili, že takový státní pohřeb není ledajaká paráda s vlajkami na půl žerdi a kilometry černého sukna, ale má jisté náležitosti. Zkrátka že by několikanásobný Zlatý slavík tažený koňským spřežením na lafetě v doprovodu generality působil přinejlepším komicky.
Předseda vlády proto obrátil. „Mohu jen říct, že nepůjde o klasický státní pohřeb, jaký jsme od revoluce zažili jen jeden, ale bude to spíše pohřeb se státními poctami,“ prohlásil o dva dny později. Ačkoli by tím celá veskrze trapná eskapáda mohla skončit — pomineme-li selhání České televize, jejíž štáb se po vzoru bulvárních médií usídlil za plotem zpěvákovy vily a podrobně informoval o plápolajících svíčkách —, obratem se rozezněly hlasy, jež křičely, že Gott si takový projev úcty nezaslouží.
↗
Státní pohřeb měli doposud jen prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Ludvík Svoboda a Václav Havel. Zpěvák Karel Gott jejich řady nerozšíří. Foto web Karla Gotta, Katarína Orešanská
„Choval se jako komunistický lokaj první třídy. […] Nechal se zkorumpovat komunistickým režimem. Postavil se do čela umělců, kteří podpisem Anticharty legitimizovali pronásledování disidentů. [...] Jeho státně rituální pohřeb je čistou nestoudností vůči našim dějinám. […] A nyní jej bude požadovat celá antidemokratická, proruská a nacionalistická fronta, protože Gott symbolizuje jejich svět,“ napsal šéfredaktor deníku FORUM 24 Pavel Šafr.
Jakkoliv lze souhlasit s tím, že někdejší zasloužilý i národní umělec nebyl s ohledem na své počínání v dobách státně-socialistické diktatury vzorem statečnosti, útočit na něj několik dní po smrti nepatří k dobrému vychování. Mimo jiné proto, že nebožtík se těžko může bránit a na pomoc mu nepřispěchají ani jeho blízcí, kteří mají na práci zcela jistě důležitější věci, než se přít o přípustnou míru spolupráce s dávno zkrachovalou a po právu zdiskreditovanou mocí.
Navíc by se Šafr spolu s mnohými dalšími mohl podívat do kalendáře, aby si na vlastní oči ověřil, že diktatura komunistické strany padla již před třiceti lety, a proto je takřka lhostejné, zda se s ní někdo zapletl. Hledání kořenů stávajících těžkostí v tak dávné minulosti totiž postrádá hlubšího smyslu. Je to ostatně stejné, jako kdybychom Tomáše Garrigua Masaryka činili odpovědným za „Vítězný únor“, Edvarda Beneše za potlačení pražského jara nebo Emila Háchu za proces s Plastiky.
Antikomunismus — ztotožňování všeho levicového s vraždou Milady Horákové — patří do starého železa, neboť nabízí jen černobílé vidění světa, jež z podstaty věci leccos podstatného ztrácí ze zřetele a neumožňuje účinně zamířit kritiku. Proto jsou ostatně zhola neúčinné výpady vůči Babišovi připomínající jeho donášení Státní bezpečnosti. Bojovníci s minulými hrozbami by si to měli co nejdříve přiznat. V rámci rozcvičky, jež by je naučila novému jazyku, lze usilovat třeba o zrušení lustračního zákona, který měl být — z mnohem lepších důvodů — zrušen již dávno.
Diskuse
PK
napsal o článku, na který tady autor útočí, toto:
"Je to tak. Pavel Šafr napsal vynikající text. Karel Gott je kromě úspěchu i symbolem národního selhání. Proto má mít státní pohřeb?"
Souhlasím s Patočkou.
"Je to tak. Pavel Šafr napsal vynikající text. Karel Gott je kromě úspěchu i symbolem národního selhání. Proto má mít státní pohřeb?"
Souhlasím s Patočkou.
IH
Karel Gott asi mohl ve svém postavení vystupovat za starého režimu méně "já nic, já muzikant". Udělal však snad i leccos dobrého, jak zmínili třeba M. Kubišová a M. Kocáb. Je navíc krátce po jeho smrti a jde o události staré 40 let, zatímco naše problémy jsou novější.
Nečetl jsem, co napsal P. Šafr. Vím však, že pro mě selhal v době nedávnější (než K. Gott), kdy snad, doufám, bylo přece jen snazší nezklamat. Nebo ne? "Zpravicovatěl" trapně Lidové noviny, obnovené disidenty rozmanitější politické orientace. Šéfoval Blesku, který naši společnost nemálo poškodil a není bez viny na jeho politické současnosti.
Nečetl jsem, co napsal P. Šafr. Vím však, že pro mě selhal v době nedávnější (než K. Gott), kdy snad, doufám, bylo přece jen snazší nezklamat. Nebo ne? "Zpravicovatěl" trapně Lidové noviny, obnovené disidenty rozmanitější politické orientace. Šéfoval Blesku, který naši společnost nemálo poškodil a není bez viny na jeho politické současnosti.
PK
To je možné, ale off topic.
Já jsem ten Šafrův článek četl, a četl ho i šéfredaktor DR Jakub Patočka, který se k němu vyjádřil takto: "Je to tak. Pavel Šafr napsal vynikající text."
Souhlasím s Patočkou.
Já jsem ten Šafrův článek četl, a četl ho i šéfredaktor DR Jakub Patočka, který se k němu vyjádřil takto: "Je to tak. Pavel Šafr napsal vynikající text."
Souhlasím s Patočkou.
JN
October 7, 2019 v 11.47
"Antikomunismus (...) neumožňuje účinně zamířit kritiku."
To je možné.
Která ideologie to tedy umožňuje? A co to vlastně znamená to "účinné zamíření kritiky"? V jakém smyslu to účinné zamíření účinkuje?
Která ideologie to tedy umožňuje? A co to vlastně znamená to "účinné zamíření kritiky"? V jakém smyslu to účinné zamíření účinkuje?
AM
October 7, 2019 v 12.52
Nejvíce mě zklamalo, že Babišovo zcela nechutné populistické třeštění s mimořádným svoláváním kabinetu a státním pohřbem schválila vláda.
Opravdu hrůza.
Zato Miloš Zeman s trenkami na půl žerdi nepřekvapil.
Pardon - s vlajkami na půl žerdi.
Ze stejného důvodu omilostnil Kájinka.
Tak on teď vidí svět...
Opravdu hrůza.
Zato Miloš Zeman s trenkami na půl žerdi nepřekvapil.
Pardon - s vlajkami na půl žerdi.
Ze stejného důvodu omilostnil Kájinka.
Tak on teď vidí svět...
PM
a to jak mezi talentovanými muzikanty tak i adresáty hudby opojného afektu/efektu.
Politická scéna se bez zkreslování skutečnosti neobejde.
A čím méně talentu tím více falše...bych na okraj dodal.
Politická scéna se bez zkreslování skutečnosti neobejde.
A čím méně talentu tím více falše...bych na okraj dodal.
JP
October 8, 2019 v 11.12
"Politická scéna se bez zkreslování skutečnosti neobejde." - Pane Petrasku, tato Vaše věta by se vlastně měla povinně vepsat jako preambule do všech učebnic politologie.
Snad by to alespoň určitý počet nadcházejících studentů tohoto oboru přimělo k poněkud hlubšímu zamyšlení, o co se tu vlastně doopravdy jedná.
Snad by to alespoň určitý počet nadcházejících studentů tohoto oboru přimělo k poněkud hlubšímu zamyšlení, o co se tu vlastně doopravdy jedná.
AM
October 11, 2019 v 12.15
Nechal jsem si to projít hlavou a on by nakonec ten státní pohřeb možná nebyl špatný -- pokud by byl pojatý alá Kdyby tisíc klarinetů.
Vidím to živě před očima:
Gottova rakev na lafetě, za ním procesí generálů, všichni ve veselých barevných uniformách, místo frček a metálů houslové klíče a noty.
A čestná stráž vyzbrojená pozouny, fagoty, klarinety atd, místo salvy 20 výstřelů vystřihne Dotýkat se hvězd a třeba Lady Carneval v dechové úpravě...
Na druhou stranu Karel Gott se asi s poselstvím Kdyby tisíc klarinetů moc neztotožňoval, prostě tam jen hrál a zpíval, takže by to až taková legrace vlastně nebyla.
Vidím to živě před očima:
Gottova rakev na lafetě, za ním procesí generálů, všichni ve veselých barevných uniformách, místo frček a metálů houslové klíče a noty.
A čestná stráž vyzbrojená pozouny, fagoty, klarinety atd, místo salvy 20 výstřelů vystřihne Dotýkat se hvězd a třeba Lady Carneval v dechové úpravě...
Na druhou stranu Karel Gott se asi s poselstvím Kdyby tisíc klarinetů moc neztotožňoval, prostě tam jen hrál a zpíval, takže by to až taková legrace vlastně nebyla.
PM
..dám dělovou ránu bum..bubumbum.....
,,,,a za ním nekonečný zástup nás národovců.
,,,,a za ním nekonečný zástup nás národovců.
JP
October 11, 2019 v 14.19
"...a za ním nekonečný zástup národovců" - tak mě napadá, škoda že už nežije Alfons Mucha.
Protože ten by pak ke své národovecké "Epopeji" mohl přidat ještě další velkolepý, strhující výjev o tom, jak český národ v hlubokém smutku koná tryznu za svého boha Gotta.
Protože ten by pak ke své národovecké "Epopeji" mohl přidat ještě další velkolepý, strhující výjev o tom, jak český národ v hlubokém smutku koná tryznu za svého boha Gotta.
MP
Slovanská epopej nebyla národovecká.
Smutný umělecký omyl, ale právě jen umělecky - a alespoň virtuózně provedený.
Ikonografie slovanství, kterou si pro ni Mucha vytvořil, je dnes nečitelná i pro lidi slušně obeznámené s koncepty slovanství 19. a 20. století (a byla podle mého názoru a dobových recenzí nečitelná již v době vzniku) -- opravdu je těžké si představit, jak by si epopej přivlastnil nějaký český národovec anebo zastydlý pansláv.
Dneska řekla k věci několik potřebných a moudrých slov Marta Kubišová
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/marta-kubisova-pro-seznam-kaju-gotta-jsem-mela-rada-ale-pro-vlastu-chramostovou-placu-vic-80500?
Smutný umělecký omyl, ale právě jen umělecky - a alespoň virtuózně provedený.
Ikonografie slovanství, kterou si pro ni Mucha vytvořil, je dnes nečitelná i pro lidi slušně obeznámené s koncepty slovanství 19. a 20. století (a byla podle mého názoru a dobových recenzí nečitelná již v době vzniku) -- opravdu je těžké si představit, jak by si epopej přivlastnil nějaký český národovec anebo zastydlý pansláv.
Dneska řekla k věci několik potřebných a moudrých slov Marta Kubišová
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/marta-kubisova-pro-seznam-kaju-gotta-jsem-mela-rada-ale-pro-vlastu-chramostovou-placu-vic-80500?
PM
October 11, 2019 v 21.02
Karel Gott neodolatelně rád oslovoval city velké většiny
a proto zprostředkovával to, co velká většina si ze srdce přála mít.
Obsah srdcí/přání jeho ctitelů lze odkrýt ve vztahu Marty Kubišové k představitelům šoubyznysu.
Když jsem v tom roce 89, 90 začala hrát se Zdeňkem Rytířem, začali jsme dávat dohromady kapelu, tak já bych vlastně nemohla mluvit pomalu s nikým. Taky tehdy, když byla jedna schůze výkonných umělců nebo OSA – to už si nepamatuju – a já tam vstoupila, tak všichni strnuli. A já si říkala: Co se to děje?
Bylo by za současné situace možné/moudré se znovu zamýšlet nad M. Kundery - pěvec zapomnění....bych se zeptal.
Obsah srdcí/přání jeho ctitelů lze odkrýt ve vztahu Marty Kubišové k představitelům šoubyznysu.
Když jsem v tom roce 89, 90 začala hrát se Zdeňkem Rytířem, začali jsme dávat dohromady kapelu, tak já bych vlastně nemohla mluvit pomalu s nikým. Taky tehdy, když byla jedna schůze výkonných umělců nebo OSA – to už si nepamatuju – a já tam vstoupila, tak všichni strnuli. A já si říkala: Co se to děje?
Bylo by za současné situace možné/moudré se znovu zamýšlet nad M. Kundery - pěvec zapomnění....bych se zeptal.
AM
October 11, 2019 v 22.49
Já bych nebyl tak příkrý ani pokud jde o uměleckou stránku pane Profante.
Ideový omyl bez pochyby.
Ale spousta těch obrazů má nadčasový námět, třeba můj oblíbený Jiří z Poděbrad, král obojího lidu
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2c/Mucha_Jiri_z_Podebrad.jpg
tam je jedno, jestli je to Jiří z Poděbrad, anebo některý z králů Gondoru.
Hlavní je zobrazení modelové situace typické pro království jako státní zřízení. Vidíme představitele různých stavů, kteří předstupují se svými návrhy a stanovisky před krále, který je poslední instancí, tím, kdo nakonec rozhodne. Trůn jasně dominuje místnosti........ slovanské vyvanulo, pro zbytek světa je to prostě (romanticky) křesťanské. Kříž je na každém obraze.
Stejně tak je každému putna, kdo s kým se vlastně střetl u toho Grunwaldu, a co šlo. Vidíme obecnou krajinu po (středověké) bitvě.
Na jiném obraze je lid pod ochranou svých světců, předků a bohů.
Taktéž obecně srozumitelné pro celý svět.
To vše s uhrančivou malířskou imaginací, smyslem pro kompozici, s promyšleným rozložením barev...
Navíc ty obrazy jsou opravdu veliké, to samo o sobě dělá dojem.......
Je to zážitek, když jsou dobře nasvícené.
Třeba v Japonsku měl Mucha mimořádný úspěch.
Slovanská epopej není milník v dějinách umění, ale z umění jako takového bych ji rozhodně nevyřazoval.
Ideový omyl bez pochyby.
Ale spousta těch obrazů má nadčasový námět, třeba můj oblíbený Jiří z Poděbrad, král obojího lidu
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2c/Mucha_Jiri_z_Podebrad.jpg
tam je jedno, jestli je to Jiří z Poděbrad, anebo některý z králů Gondoru.
Hlavní je zobrazení modelové situace typické pro království jako státní zřízení. Vidíme představitele různých stavů, kteří předstupují se svými návrhy a stanovisky před krále, který je poslední instancí, tím, kdo nakonec rozhodne. Trůn jasně dominuje místnosti........ slovanské vyvanulo, pro zbytek světa je to prostě (romanticky) křesťanské. Kříž je na každém obraze.
Stejně tak je každému putna, kdo s kým se vlastně střetl u toho Grunwaldu, a co šlo. Vidíme obecnou krajinu po (středověké) bitvě.
Na jiném obraze je lid pod ochranou svých světců, předků a bohů.
Taktéž obecně srozumitelné pro celý svět.
To vše s uhrančivou malířskou imaginací, smyslem pro kompozici, s promyšleným rozložením barev...
Navíc ty obrazy jsou opravdu veliké, to samo o sobě dělá dojem.......
Je to zážitek, když jsou dobře nasvícené.
Třeba v Japonsku měl Mucha mimořádný úspěch.
Slovanská epopej není milník v dějinách umění, ale z umění jako takového bych ji rozhodně nevyřazoval.
JP
October 12, 2019 v 10.13
Pane Profante, nejsem sice odborník na historii vzniku Muchovy Slovanské epopeje; ale už na první pohled jejím jasným cílem je glorifikace (a mytologizace) českých národních dějin na pozadí dějin všeslovanských. Dost dobře nevím, pod jaký jiný příhodný pojem nežli "národovectví" (ať už pouze české či panslovanské) dílo takto ideově zaměřené zařadit.
A ten "způsob provedení" je stejně tak nicotný, jako je vlastní tvůrčí idea. Takovéto malovánky by se mohly docela dobře hodit jako ilustrace k Jiráskovým "Starým pověstem českým"; ale se skutečným uměním to nemá naprosto nic společného ani náhodou. Ani obsahem, ani provedením.
A ten "způsob provedení" je stejně tak nicotný, jako je vlastní tvůrčí idea. Takovéto malovánky by se mohly docela dobře hodit jako ilustrace k Jiráskovým "Starým pověstem českým"; ale se skutečným uměním to nemá naprosto nic společného ani náhodou. Ani obsahem, ani provedením.
JP
October 12, 2019 v 10.17
P.S. Pan Morbicer: to že Slovanská epopej měla velký úspěch v Japonsku, ještě naprosto nic nevypovídá o její skutečné umělecké kvalitě. - Myslíte si opravdu, že m a s o v é japonské publikum má signifikantně vytříbenější umělecký vkus, než je tomu jinde na této planetě? U masového publika vždy a všude vítězí líbivá nenáročnost (respektive nenáročná líbivost); tak tomu bylo, tak tomu je, a zřejmě přinejmenším ještě po nějaký čas bude. To jest: bude tomu tak dlouho, dokud by se toto lidstvo skutečně nedokázalo nějakým zcela zásadním způsobem transformovat, kulturně i vůbec existenčně.
MP
Odborník na vznik být nemusíte. Stačí otevřít oči a koukat se. První obraz, který se týká českých dějin je až pátý a jak spojíte s českými dějinami zrušení nevolnictví na Rusi nebo Horu Athos ...
Nelíbí se Vám ethos díla a symbolické přetížení -- budiž, proti vkusu žádný dišputát. Ale když se pouštíte do ideologické kritiky díla, měl byste to být schopen podložit něčím víc než dojmy.
Samozřejmě byla by to zajímavá monografie, která by ukazovala, jak Mucha ve svých akcentech míjel jak všechny úřadující panslavismy, tak nacionální příběhy českých dějin. Zvláště ten vyjádřený v Jiráskovi. Ale jak říkám, stačí oči a soudnost.
Nelíbí se Vám ethos díla a symbolické přetížení -- budiž, proti vkusu žádný dišputát. Ale když se pouštíte do ideologické kritiky díla, měl byste to být schopen podložit něčím víc než dojmy.
Samozřejmě byla by to zajímavá monografie, která by ukazovala, jak Mucha ve svých akcentech míjel jak všechny úřadující panslavismy, tak nacionální příběhy českých dějin. Zvláště ten vyjádřený v Jiráskovi. Ale jak říkám, stačí oči a soudnost.
MP
Nejsem příkrý. Napsal jsem, že Epopej byla virtuózně provedena. Jen to byl umělecký omyl: formátem a přetížením obrazů symbolikou v době, kdy po 1. světové válce ztratil symbolismus v křiku umírajících v zákopech hlas.
To poslední by mohlo být dobová záležitost, s větším časovým odstupem by mohlo to opoždění ztratit význam -- ale osobně si myslím, že se to prokletí, které změnilo symbolické tajemno v nejasnost a útržkovitost, msta zneuznaného ducha doby, je vepsané v samotných obrazech.
Resume: Umělecký omyl podložený osmnácti lety poctivé práce, nikoli šmíra nebo omalovánky.
To poslední by mohlo být dobová záležitost, s větším časovým odstupem by mohlo to opoždění ztratit význam -- ale osobně si myslím, že se to prokletí, které změnilo symbolické tajemno v nejasnost a útržkovitost, msta zneuznaného ducha doby, je vepsané v samotných obrazech.
Resume: Umělecký omyl podložený osmnácti lety poctivé práce, nikoli šmíra nebo omalovánky.
MP
Idiot hudby, zapomnění mělo u Kundery jen prezidenta. Nevím, jak velké množství lidí Gott oslovoval, zda to byla "velká většina", ale myslím, že je opravdu oslovoval idiocií hudby -- on sám to vyjadřoval: rozdával hudbou radost. Anebo ještě jinak: byl to zpěvák Včelky Máji.
A aniž bych chtěl jakkoli znevažovat opravdovost ztráty, kterou ti lidé ve frontě na Žofín pociťovali, on ten pohřeb, včetně článků na Gruberově podúrovni, působí jako by to režírovala Včelka Mája a Vilík.
U Marty Kubišové bych podtrhl jinou pasáž než jste citoval Vy: „Jak jsem říkala, nejsem soudce, abychom někoho soudila.“ Bylo to hodně těžké, nebýt po roce 1989 soudcem a vědět, že někdy je zapomnění to nejlepší ( a o to těžší zdůvodnit sám sobě, proč se v některých případech zapomínat nesmí). Z těch, na které se koukalo jako na němou výčitku, to zvládli jen ti charakterově nejlepší. Těch, kteří šířili sněť udavačství a štvanic bylo bohužel mnohem víc a jak vidno z diskusí o Gottovi a o Nohavicovi, šířili úspěšně.
A aniž bych chtěl jakkoli znevažovat opravdovost ztráty, kterou ti lidé ve frontě na Žofín pociťovali, on ten pohřeb, včetně článků na Gruberově podúrovni, působí jako by to režírovala Včelka Mája a Vilík.
U Marty Kubišové bych podtrhl jinou pasáž než jste citoval Vy: „Jak jsem říkala, nejsem soudce, abychom někoho soudila.“ Bylo to hodně těžké, nebýt po roce 1989 soudcem a vědět, že někdy je zapomnění to nejlepší ( a o to těžší zdůvodnit sám sobě, proč se v některých případech zapomínat nesmí). Z těch, na které se koukalo jako na němou výčitku, to zvládli jen ti charakterově nejlepší. Těch, kteří šířili sněť udavačství a štvanic bylo bohužel mnohem víc a jak vidno z diskusí o Gottovi a o Nohavicovi, šířili úspěšně.
PM
a vlády této země, která ku příležitosti očekávaného úmrtí zpěváka Včelky Máji vyhlašuje státní smutek.
Jde o gesto, které učiní sněť na obrazu tápající demokracie očividnou.
Jsou i soboty poučného tápání...bych dodal.
Jde o gesto, které učiní sněť na obrazu tápající demokracie očividnou.
Jsou i soboty poučného tápání...bych dodal.
PK
že to, čemu říkáte "elity", nejsou žádné elity, nýbrž magoři a debilové. Neboť nám vládne mrzká lůza.
Viděl jste už společnou fotku čtyř nejvyšších ústavních činitelů této země? Svobodně zvolených občany, nutno podotknout, aby vynikla tragédie celé záležitosti 30 let po převratu.
Viděl jste už společnou fotku čtyř nejvyšších ústavních činitelů této země? Svobodně zvolených občany, nutno podotknout, aby vynikla tragédie celé záležitosti 30 let po převratu.
PM
chápu jako výběr společensky vyvolených.
Zde proběhla transformace socialistického pojetí ekonomiky do pojetí neoliberálního, oproti procesu transformace západního sociálního humánně orientovaného kapitalismu šedesátých let.
Což bylo a je plošně doprovázeno všeobecným propadem etických hodnot a nárůstem kořistnictví.
Což se musí obrážet i v rozdílné pohlednosti politické reprezentace vystavené rozdílným výchozím podmínkám rozpadu humanistického smýšlení.
Když ale srovnávám vzezření a dikci činitelů Borise, Andreje a Donalda, tak vidím spíše dnes již splývající pohlednost než odlišnost ...bych řekl.
Zde proběhla transformace socialistického pojetí ekonomiky do pojetí neoliberálního, oproti procesu transformace západního sociálního humánně orientovaného kapitalismu šedesátých let.
Což bylo a je plošně doprovázeno všeobecným propadem etických hodnot a nárůstem kořistnictví.
Což se musí obrážet i v rozdílné pohlednosti politické reprezentace vystavené rozdílným výchozím podmínkám rozpadu humanistického smýšlení.
Když ale srovnávám vzezření a dikci činitelů Borise, Andreje a Donalda, tak vidím spíše dnes již splývající pohlednost než odlišnost ...bych řekl.
HZ
October 12, 2019 v 21.00
"Je to myslím hodně o prostém lidském citu a o tom, že odešel někdo, kdo byl přes 50 let (ať jsme chtěli nebo ne) součástí našich životů. Že ten cit chybí mnohým těm sebestředným mediálním exibicionistům, kteří měli hlavně v životě štěstí, mě nepřekvapuje."
Chyběl prostý lidský cit těm, které jste jmenoval, i když šlo o smrt někoho jiného, například Václava Havla?
Jsou naprosto bez citu, anebo jen nepociťují nutnost přidat se k zástupům lidí, kteří uctívají Gotta?
Co ti, co dnes okázale truchlí, ale když zemřel Havel, měli jen sarkastické poznámky o opilci a proutníkovi? Jak je to s jejich prostým lidským citem, když tenkrát zemřel člověk, který byl desítky let součástí našich životů a kterého si tolik lidí vážilo?
HZ
October 12, 2019 v 23.37
Šlo mi o to, pane Krupičko, že jste obvinil jisté lidi z nedostatku prostého lidského citu a nazval jste je sebestřednými mediálními exhibicionisty, a to konkrétně Radkina Honzáka /toho navíc psychiatrickým psychopatem/ a "havlistu" Františka Kostlána. Zřejmě proto, že dali najevo, že je rozladil mediální cirkus kolem úmrtí Karla Gotta, neboť jeho osobnost necení tak vysoko, aby ho viděli jako přiměřený.
Proto jsem se zeptala, jestli tito lidé nejsou podle vás schopni prostého lidského citu vždy, anebo jestli jim přiznáte tuto schopnost při jiné příležitosti.
Je intenzita žalu nad skonem populárního zpěváka opravdu tou správnou mírou lidskosti a naopak nepříliš uctivé vyjádření k jeho osobnosti příznakem exhibicionismu a necitelnosti?
Proto jsem se zeptala, jestli tito lidé nejsou podle vás schopni prostého lidského citu vždy, anebo jestli jim přiznáte tuto schopnost při jiné příležitosti.
Je intenzita žalu nad skonem populárního zpěváka opravdu tou správnou mírou lidskosti a naopak nepříliš uctivé vyjádření k jeho osobnosti příznakem exhibicionismu a necitelnosti?
October 13, 2019 v 8.08
Václav Bělohradský píše: "Myslím, že překvapivě masová a sjednocující vlna vděčnosti, sympatie, státních poct a pohnutí nad smrtí Karla Gotta je podvědomě nějak spojena s potřebou naše roztrhané životy spojit v jeden celek"
https://www.novinky.cz/kultura/karel-gott/clanek/vaclav-belohradsky-co-gott-spojil-clovek-nerozlucuj-40299497?fbclid=IwAR1ArCuYzkiF2XVL2hVtME0I0AjNv1ojNMkGmtKwGWBXvoqFaG0UHpOCABk
https://www.novinky.cz/kultura/karel-gott/clanek/vaclav-belohradsky-co-gott-spojil-clovek-nerozlucuj-40299497?fbclid=IwAR1ArCuYzkiF2XVL2hVtME0I0AjNv1ojNMkGmtKwGWBXvoqFaG0UHpOCABk
MP
K té idiocii hudby -- sousloví bych sám nepoužil, pochází od člověka, který na rozdíl ode mne hudbě rozumí. Ale není to totéž jako jako hudba špatná nebo bez nápadu. Jde o hudbu, která má potěšit ("rozdávat radost") a nevysilovat posluchače tím, že žádá jeho aktivní spoluúčast při poslechu. Nejde o idiotskou hudbu, ale o idiocii, co je součástí každé hudby a co se v ní může přespříliš rozrůst. Interpretace Bacha řvoucí z akusticky profesionálně vyvážených reproduktorů velkých obchodů o adventu kultivují právě tuto část Bachových děl. Existuje právě tak idiocie architektury a malířství.
Nemám -- není mi dáno, abych mohl mít -- elitářský hudební vkus. Jsem si jist, že většina těch, kteří milují Gottovy písně slyší hudbu mnohem znaleji a hlouběji než já. Jen je poslouchají jinak.
A jinak prožívají smutek, neděsí je jeho masifikace.
Nemám -- není mi dáno, abych mohl mít -- elitářský hudební vkus. Jsem si jist, že většina těch, kteří milují Gottovy písně slyší hudbu mnohem znaleji a hlouběji než já. Jen je poslouchají jinak.
A jinak prožívají smutek, neděsí je jeho masifikace.
JP
Pane Profante, tu Muchovu Epopej jsem bohužel - či snad spíše naštěstí - nikdy neměl příležitost shlédnout celou; takže při té její částečné výstavě kterou jsem svého času shlédl v Mnichově jsem opravdu nepočítal, který její výjev stojí na kterém místě v jejím pořadí. To co jsem tam spatřil, mi ovšem bohužel neumožnilo učinit jiný závěr než ten, který jsem zde prezentoval. Stačilo opravdu jenom "otevřít oči a dívat se". (A trpět nad tímto przněním umění, jen tak mimochodem.)
Jen tak pro zajímavost: na této výstavě nebyly pouze Muchovy obrazy ze "Slovanské epopeje". Byly tam vystaveny i jiné jeho pokusy o seriózní malbu. Ale - bez jakékoli výjimky se znovu a znovu ukazovalo, že skutečně závažná malířská tvorba, to není sféra, na kterou by stačily Muchovy malířské schopnosti. I u těchto o sobě závažných témat (válka) se znovu a znovu ukazovalo to samé: prvoplánovost jak v samotné umělecké ideji, tak i ve způsobu jejího provedení.
Pravé umělecké dílo se naprosto bezpečně pozná podle jednoho klíčového kritéria: totiž podle jeho mnohovrstevnatosti.
Není jediné skutečně umělecké dílo, které by bylo možno pochopit, pojmout, postihnout na první pohled. Vždy je nutno se do něj ponořit, je nutno vnímat, vyciťovat, vyhledávat další a další skryté vrstvy uměleckého sdělení.
Něco takového ale u Muchy prostě nenajdete. Ono to vůbec a nijak nevadí u těch jeho divadelních plakátů - tam se zcela programaticky nejedná o nic jiného, nežli právě a pouze o ten bezprostřední dojem. O zachycení okouzlující půvabnosti divadelních div. Nic proti tomu; znovu a znovu opakuji, že toto byla ta pravá sféra kde Mucha nalezl sám sebe, pravou oblast svého působení. Ale všude tam kde se Mucha pokusil překročit tuto hranici umělecké prvoplánovosti, kde se pokusil o nějaké vyjádření závažnější - tam se okamžitě ukázalo, že na něco takového jeho síly a schopnosti opravdu nestačí.
Bude asi zapotřebí si připomenout, že když Mucha svého času svou "Epopej" prezentoval veřejně, že tato byla zavržena prakticky celou tehdejší uměleckou obcí. Jenom a pouze tři význačnější činitelé se postavili na její obhajobu - a ani jeden z nich nebyl výkonný umělec, všichni to byli jenom funkcionáři na poli kultury! A Josef Čapek - který dozajista o opravdovém umění něco věděl - ten napsal svůj známý fejeton, který se vlastně jenom z důvodů autorovy zdvořilosti ve svém tónu odlišoval od proslulého fejetonu Jana Nerudy "Kam s ním?" o trablech s problémem, jak se zbavit starého proleželého slamníku.
Je na tom něco skutečně na hlavu postaveného, že současné umělecké vnímaní české kulturní veřejnosti se nachází drasticky hlubokou pod tou úrovní, na které byla česká veřejnost o století dříve. Není mi bohužel známo, jak se k tomuto Muchovu dílku staví současná skutečně odborná veřejnost jako celek; ale navenek to opravdu vypadá tak, že je to jediný Martin C. Putna, který vede osamělý heroický boj proti tomuto národnímu kýči.
Jen tak pro zajímavost: na této výstavě nebyly pouze Muchovy obrazy ze "Slovanské epopeje". Byly tam vystaveny i jiné jeho pokusy o seriózní malbu. Ale - bez jakékoli výjimky se znovu a znovu ukazovalo, že skutečně závažná malířská tvorba, to není sféra, na kterou by stačily Muchovy malířské schopnosti. I u těchto o sobě závažných témat (válka) se znovu a znovu ukazovalo to samé: prvoplánovost jak v samotné umělecké ideji, tak i ve způsobu jejího provedení.
Pravé umělecké dílo se naprosto bezpečně pozná podle jednoho klíčového kritéria: totiž podle jeho mnohovrstevnatosti.
Není jediné skutečně umělecké dílo, které by bylo možno pochopit, pojmout, postihnout na první pohled. Vždy je nutno se do něj ponořit, je nutno vnímat, vyciťovat, vyhledávat další a další skryté vrstvy uměleckého sdělení.
Něco takového ale u Muchy prostě nenajdete. Ono to vůbec a nijak nevadí u těch jeho divadelních plakátů - tam se zcela programaticky nejedná o nic jiného, nežli právě a pouze o ten bezprostřední dojem. O zachycení okouzlující půvabnosti divadelních div. Nic proti tomu; znovu a znovu opakuji, že toto byla ta pravá sféra kde Mucha nalezl sám sebe, pravou oblast svého působení. Ale všude tam kde se Mucha pokusil překročit tuto hranici umělecké prvoplánovosti, kde se pokusil o nějaké vyjádření závažnější - tam se okamžitě ukázalo, že na něco takového jeho síly a schopnosti opravdu nestačí.
Bude asi zapotřebí si připomenout, že když Mucha svého času svou "Epopej" prezentoval veřejně, že tato byla zavržena prakticky celou tehdejší uměleckou obcí. Jenom a pouze tři význačnější činitelé se postavili na její obhajobu - a ani jeden z nich nebyl výkonný umělec, všichni to byli jenom funkcionáři na poli kultury! A Josef Čapek - který dozajista o opravdovém umění něco věděl - ten napsal svůj známý fejeton, který se vlastně jenom z důvodů autorovy zdvořilosti ve svém tónu odlišoval od proslulého fejetonu Jana Nerudy "Kam s ním?" o trablech s problémem, jak se zbavit starého proleželého slamníku.
Je na tom něco skutečně na hlavu postaveného, že současné umělecké vnímaní české kulturní veřejnosti se nachází drasticky hlubokou pod tou úrovní, na které byla česká veřejnost o století dříve. Není mi bohužel známo, jak se k tomuto Muchovu dílku staví současná skutečně odborná veřejnost jako celek; ale navenek to opravdu vypadá tak, že je to jediný Martin C. Putna, který vede osamělý heroický boj proti tomuto národnímu kýči.
JP
Tento termín z článku V. Bělohradského zřejmě ze všeho nejspíše vystihuje pravé jádro věci.
Hana Zagorové se jednou - naprosto v dobrém! - vyjádřila o členech svého někdejšího fan-klubu ještě v dobách socialismu, že u nich mnohdy měla pocit "že jsou to lidé kteří nějak nenašli své vlastní místo v životě, a tak si ho náhradou hledají u mě".
Když člověk vidí na televizních obrazovkách ty zástupy truchlících Gottových příznivců, sotva se může ubránit velice podobnému pocitu. Jako by celý národ vlastně ještě vůbec nedokázal, nebyl schopen nalézt pro sebe pravý fundament své vlastní dějinné existence; a proto si musí hledat náhražky a kompenzace ve zbožšťujícím vyznávání ikon pop-music.
Ta tryzna ve Svatovítské katedrále svou pompézností pak opravdu působila dojmem, jako by nezemřela hvězda šoubyznysu, nýbrž sám Otec vlasti Karel IV.
Už jsem v souvislosti se státním smutkem vyslovil úsudek o "devalvaci české státnosti"; a teď nemohu jinak, nežli tento soud zopakovat znovu. Jestliže si národ sám svých státních symbolů váží tak málo, že jimi dokáže mrhat na uctívání popové ikony - jak může očekávat že by jeho státní status respektovali jiní?...
Hana Zagorové se jednou - naprosto v dobrém! - vyjádřila o členech svého někdejšího fan-klubu ještě v dobách socialismu, že u nich mnohdy měla pocit "že jsou to lidé kteří nějak nenašli své vlastní místo v životě, a tak si ho náhradou hledají u mě".
Když člověk vidí na televizních obrazovkách ty zástupy truchlících Gottových příznivců, sotva se může ubránit velice podobnému pocitu. Jako by celý národ vlastně ještě vůbec nedokázal, nebyl schopen nalézt pro sebe pravý fundament své vlastní dějinné existence; a proto si musí hledat náhražky a kompenzace ve zbožšťujícím vyznávání ikon pop-music.
Ta tryzna ve Svatovítské katedrále svou pompézností pak opravdu působila dojmem, jako by nezemřela hvězda šoubyznysu, nýbrž sám Otec vlasti Karel IV.
Už jsem v souvislosti se státním smutkem vyslovil úsudek o "devalvaci české státnosti"; a teď nemohu jinak, nežli tento soud zopakovat znovu. Jestliže si národ sám svých státních symbolů váží tak málo, že jimi dokáže mrhat na uctívání popové ikony - jak může očekávat že by jeho státní status respektovali jiní?...
October 13, 2019 v 12.38
Ovšem on tím kompenzačním kýčem myslí něco jiného než události kolem Gottova pohřbu:
"Hlučné oslavy „zahraničních vojáků“, kteří za ten stát bojovali, mají nutně příchuť kompenzačního kýče."
Mluví také o nesamozřejmosti bytí středoevropského národa, podobně jako Kundera. "Kdo tu chce zpívat, musí někdy mluvit, jak by mluvit nechtěl."
"Hlučné oslavy „zahraničních vojáků“, kteří za ten stát bojovali, mají nutně příchuť kompenzačního kýče."
Mluví také o nesamozřejmosti bytí středoevropského národa, podobně jako Kundera. "Kdo tu chce zpívat, musí někdy mluvit, jak by mluvit nechtěl."
MP
To už by bylo lepší -- nikoli národovectví, ale nepovedenost. A konvenční soud o Muchovi.
Ale k věci: Ty zástupy truchlících představovaly objemově půl procenta národa. I kdybych předpokládal, že na každého, kdo na Žofín přišel, připadlo dvacet těch, kdo by přišli, kdyby měli čas, peníze na vlak atd., pořád by to asi nestačilo na výpověď o národu.
A k té katedrále -- Gottovi z toho to, co jsem viděl, to rozloučení přeju: Lucia Bílá s Ave Marii a paní Bohdalová s krátkou a uměřenou řečí.
A že si přitom různí vašnostové a ctěné instituce přihřívali svoji polívčičku? A že to bylo v katedrále, do které vybírá církev nestoudné vstupné jako kolotočář? Možná je dobře, že bylo vidět, oč jsou co do vkusu a piety představitelé autority státu a církve pod šoubyznysem.
Ale k věci: Ty zástupy truchlících představovaly objemově půl procenta národa. I kdybych předpokládal, že na každého, kdo na Žofín přišel, připadlo dvacet těch, kdo by přišli, kdyby měli čas, peníze na vlak atd., pořád by to asi nestačilo na výpověď o národu.
A k té katedrále -- Gottovi z toho to, co jsem viděl, to rozloučení přeju: Lucia Bílá s Ave Marii a paní Bohdalová s krátkou a uměřenou řečí.
A že si přitom různí vašnostové a ctěné instituce přihřívali svoji polívčičku? A že to bylo v katedrále, do které vybírá církev nestoudné vstupné jako kolotočář? Možná je dobře, že bylo vidět, oč jsou co do vkusu a piety představitelé autority státu a církve pod šoubyznysem.
PK
aneb jak se dá vyrobit kýč záměnou jediného tónu:
Mnozí si jistě pamatujeme ten silvestrovský výstup Gotta s Matuškou v televizi, kde spolu zpívali různé písně, a nakonec si střihli árii z Prodané Nevěsty.
Gott zpíval chudáka Vaška, poté co tento zjistil, jakého ze sebe udělal hlupáka, a celé to končilo slovy: "celá ves, celá ves, celá ves se mi vysměje".
Vašek je zdeptán a psychicky na dně, čemuž odpovídá i to, že ve Smetanově originále na poslední slabiku slova "vysměje" klesne hlasem.
Ne tak Gott. Ten si ve slově "vy-smě-JE" dal poslední slabiku o oktávu výš, a nechal zazářit svému zdravému, jasnému hlasu ve velkém finále.
Na to jsem samozřejmě nepřišel sám. Upozornil na to hudební kritik Jiří Černý, a doplnil to právě poznámkou o tom, že i změnou jednoho tónu se dá z uměleckého díla vyrobit falešný kýč.
Mnozí si jistě pamatujeme ten silvestrovský výstup Gotta s Matuškou v televizi, kde spolu zpívali různé písně, a nakonec si střihli árii z Prodané Nevěsty.
Gott zpíval chudáka Vaška, poté co tento zjistil, jakého ze sebe udělal hlupáka, a celé to končilo slovy: "celá ves, celá ves, celá ves se mi vysměje".
Vašek je zdeptán a psychicky na dně, čemuž odpovídá i to, že ve Smetanově originále na poslední slabiku slova "vysměje" klesne hlasem.
Ne tak Gott. Ten si ve slově "vy-smě-JE" dal poslední slabiku o oktávu výš, a nechal zazářit svému zdravému, jasnému hlasu ve velkém finále.
Na to jsem samozřejmě nepřišel sám. Upozornil na to hudební kritik Jiří Černý, a doplnil to právě poznámkou o tom, že i změnou jednoho tónu se dá z uměleckého díla vyrobit falešný kýč.
IH
October 13, 2019 v 21.25
V návaznosti na příspěvek paní Zemanové bych podotkl, že lidi můžeme v probíraném ohledu rozdělit na asi čtyři skupiny.
První tvoří ti, které smrt žádného cizího člověka nepohne k nějakým emocím. A když přece jen, záhy se "srovnají" a rozhodně jim nedají navenek průchod. Někteří jedinci této kategorie nejsou silného citu, či aspoň smutku, schopni vůbec, jiní ano, ale výlučně v případě lidí, s nimiž byli ve skutečném vztahu.
Druhou skupinu tvoří lidé, kteří jsou vlastně přecitlivělí. Prožívají každé neštěstí. Někteří přímo vyhledávají zprávy o katastrofách, aby mohli s jejich oběťmi soucítit.
Třetí skupinu tvoří lidé velmi emotivně vázaní na některou, či některé osoby, ač se s nimi třeba nikdy nesetkali. Jsou do nich platonicky zamilovaní. Snad zde mohu upozornit na povídku Kateřiny Bečkové Plachá stalkerka ze souboru Příležitostní zoufalci, jež nezvládané fandovství dobře a s humorem vystihuje.
Posléze čtvrtá skupina zahrnuje lidi, kteří mají svět rozdělen na "náš" a "jejich" v takové míře, že svým citům spíše velí, než aby jim naslouchali.
Samozřejmě, že zúčastnit se nějaké formy rozloučení s významnou osobností veřejného či uměleckého života, by mělo být celkem normální. Pompy by ovšem nemělo být příliš. Vzpomeňme třeba velkých prvorepublikových pohřbů (např. A. Jiráska). Zdá se však zároveň, že lze nyní reagovat přece jen v kladném duchu: Některé projevy jsou stále normální a lidem pořád vlastní.
První tvoří ti, které smrt žádného cizího člověka nepohne k nějakým emocím. A když přece jen, záhy se "srovnají" a rozhodně jim nedají navenek průchod. Někteří jedinci této kategorie nejsou silného citu, či aspoň smutku, schopni vůbec, jiní ano, ale výlučně v případě lidí, s nimiž byli ve skutečném vztahu.
Druhou skupinu tvoří lidé, kteří jsou vlastně přecitlivělí. Prožívají každé neštěstí. Někteří přímo vyhledávají zprávy o katastrofách, aby mohli s jejich oběťmi soucítit.
Třetí skupinu tvoří lidé velmi emotivně vázaní na některou, či některé osoby, ač se s nimi třeba nikdy nesetkali. Jsou do nich platonicky zamilovaní. Snad zde mohu upozornit na povídku Kateřiny Bečkové Plachá stalkerka ze souboru Příležitostní zoufalci, jež nezvládané fandovství dobře a s humorem vystihuje.
Posléze čtvrtá skupina zahrnuje lidi, kteří mají svět rozdělen na "náš" a "jejich" v takové míře, že svým citům spíše velí, než aby jim naslouchali.
Samozřejmě, že zúčastnit se nějaké formy rozloučení s významnou osobností veřejného či uměleckého života, by mělo být celkem normální. Pompy by ovšem nemělo být příliš. Vzpomeňme třeba velkých prvorepublikových pohřbů (např. A. Jiráska). Zdá se však zároveň, že lze nyní reagovat přece jen v kladném duchu: Některé projevy jsou stále normální a lidem pořád vlastní.
JP
October 14, 2019 v 11.53
No ano, paní Hájková, Bělohradský ten "kompenzační kýč" použil v jiné souvislosti, já jsem si ten termín od něj jenom vypůjčil.
Pan Krupička: ano, pociťoval jsem to dost stejně, i ty krátké záběry z tryzny ve Svatovítské katedrále které jsem shlédl ve zprávách mě dokázaly nemálo znechutit; respektive u mě utvrdily dojem z kýčovitosti celého toho spektáklu.
Já samozřejmě nemám sebemenších námitek proti tomu když dejme tomu Gottovi kolegové z branže se s ním přijdou naposled rozloučit; ale ten způsob vedení pohřebních řečí - to se nedá nic dělat - opravdu značně sklouzával do sentimentální kýčovitosti. Včetně pohřební řeči vrcholného církevního hodnostáře. Bylo sotva možno objevit v tom něco opravdu a hluboce prožitého.
Vůbec, způsob jakým se prochází poslední branou mezi životem a smrtí, tento způsob svědčí o vyspělosti a kulturnosti ducha daného národa. A opravdu nemám pocit, že pohřeb Karla Gotta by v tomto ohledu podal zrovna nejlepší vysvědčení.
Pan Krupička: ano, pociťoval jsem to dost stejně, i ty krátké záběry z tryzny ve Svatovítské katedrále které jsem shlédl ve zprávách mě dokázaly nemálo znechutit; respektive u mě utvrdily dojem z kýčovitosti celého toho spektáklu.
Já samozřejmě nemám sebemenších námitek proti tomu když dejme tomu Gottovi kolegové z branže se s ním přijdou naposled rozloučit; ale ten způsob vedení pohřebních řečí - to se nedá nic dělat - opravdu značně sklouzával do sentimentální kýčovitosti. Včetně pohřební řeči vrcholného církevního hodnostáře. Bylo sotva možno objevit v tom něco opravdu a hluboce prožitého.
Vůbec, způsob jakým se prochází poslední branou mezi životem a smrtí, tento způsob svědčí o vyspělosti a kulturnosti ducha daného národa. A opravdu nemám pocit, že pohřeb Karla Gotta by v tomto ohledu podal zrovna nejlepší vysvědčení.
JP
To je dozajista případný poukaz, pane Profante - že ne všichni obyvatelé ČR byli postiženi onou "gottománií". A například můj vlastní bratr na mou - musím přiznat, poněkud cynicky znějící - otázku, zda si také "vystál frontu na Gotta", odpověděl jenom lakonicky "tohle jsem vynechal".
Vlastně škoda že - zřejmě - nikdo neprovedl v těchto dnech sociologický průzkum ohledně toho, jaké procento národa oné gottománii podlehlo, jakému procentu je to celkem lhostejné, a jakému procentu to všechno připadá přehnané a kýčovité.
Takže pro naše diskuse na dané téma nemáme k dispozici dostatečně pevná objektivní data; nicméně faktem je, že tato událost se stala v těchto dnech veřejnou záležitostí číslo jedna.
Vlastně škoda že - zřejmě - nikdo neprovedl v těchto dnech sociologický průzkum ohledně toho, jaké procento národa oné gottománii podlehlo, jakému procentu je to celkem lhostejné, a jakému procentu to všechno připadá přehnané a kýčovité.
Takže pro naše diskuse na dané téma nemáme k dispozici dostatečně pevná objektivní data; nicméně faktem je, že tato událost se stala v těchto dnech veřejnou záležitostí číslo jedna.
PM
jako nástroje přemostění zmatku v duši, popř. jako jednoho z nástrojů aktivizace produktivního zmatku v duši.
Účinek jednoho popěvku vyvolává škálu osobních recepcí od rozdával idiocií hudby přes rozdával hudbou radost až po zprostředkovával poznání vlastních fazet akceptace/potřeby kýče.
Příkladně tyto dvě verze toho samého popěvku
https://youtu.be/m8NN4fpdm40 uiYSjHPrVb0 https://youtu.be/uiYSjHPrVb0
nabídněte jej k posouzení vlastnímu já.... jen tak z dlouhé chvíle a ve věci kýče
Účinek jednoho popěvku vyvolává škálu osobních recepcí od rozdával idiocií hudby přes rozdával hudbou radost až po zprostředkovával poznání vlastních fazet akceptace/potřeby kýče.
Příkladně tyto dvě verze toho samého popěvku
https://youtu.be/m8NN4fpdm40 uiYSjHPrVb0 https://youtu.be/uiYSjHPrVb0
nabídněte jej k posouzení vlastnímu já.... jen tak z dlouhé chvíle a ve věci kýče
JK
Ten první odkaz máte špatně. Správně má být:
https://youtu.be/m8NN4fpdm40
https://youtu.be/m8NN4fpdm40
+ Další komentáře