Soumrak politických stran — tak by se mohlo jmenovat příští politické uskupení, které u nás uspěje v příštích volbách. Tradiční partaje už přes deset let nezvládají konkurenci Věcí veřejných, Tradice-odpovědnosti-prosperity, Akce nespokojených občanů, Úsvitu přímé demokracie a nejnověji také Pirátů. A zatím žádná ze stran, které se podílely na formování základů české demokracie v devadesátých letech, nenašla dobrou odpověď na otázku, co s tím.

Nejčerstvěji dolehl stín nepřízně voličů na sociální demokracii. Po debaklu v loňských parlamentních volbách, kde přišla o bezmála 640 tisíc voličů a 35 poslanců, ztratila letos strana polovinu svých zastupitelů na městských a obecních radnicích.

Skóre připomíná propad ODS po pádu vlády Petra Nečase v roce 2013. Ovšem s jedním malým rozdílem. Stranu Václava Klause staršího i mladšího podržela tradičně pravicová Praha. I v kritickém roce 2014 tu ODS získala celkem 173 zastupitelů na malých i velkých radnicích, zatímco „socany“ letos Pražané smazali z politické mapy zcela.

↗

Co se týče parlamentních voleb, ODS si po čtyřech letech v opozici polepšila o 3,6 %. Reálně se bavíme asi o 200 tisících voličů. Koláž MJ

Nejsou čísla jako čísla

To je také jeden z hlavních důvodů, proč se ČSSD nemůže u svého devadesátkového dvojčete bez dalšího inspirovat k politickému comebacku. On se totiž především neodehrál ani na pravici.

Co se týče parlamentních voleb, ODS si po čtyřech letech v opozici polepšila o 3,6 %. Reálně se bavíme asi o 200 tisících voličů. Z toho 30 tisíc jich přibylo právě v metropoli a dalších 20 tisíc v pěti z největších českých, moravských a slezských měst — v Brně, Ostravě, Plzni, Olomouci a Liberci.

Spíš než o rehabilitaci pravice se můžeme tedy bavit o preferencích městských voličů. Ti se nejspíš mohli vylekat agresivního populismu, který probublal do nejvyšších pater na zádech některých nových politických subjektů slibujících změnu.

Jistě sehrála roli i prezidentská kampaň, protože právě prezident neváhá poskytovat takovým změnátorům politiky podporu — ať už jde o Andreje Babiše nebo o Tomia Okamuru. Je třeba si uvědomit, že právě ve městech se „volit změnu“ před osmi lety stalo populární — ať to bylo vítězství TOP 09 v Praze nebo relativní úspěch Věcí veřejných ve městech jako České Budějovice, Ústí nad Labem, Liberec nebo Pardubice.

Ve městech zatáhli za záchrannou brzdu

„Volit změnu“ bylo tehdy symbolem boje proti korupci a naděje na „lepší politiku“. Za osm let se ovšem do „změny“ stihly promítnout i méně ušlechtilé představy. Část lidí ve městech tedy v posledních dvou letech volila tak, aby zatáhla za pomyslnou „záchrannou brzdu“ a učinila přítrž rozmáhajícímu se balancování na populistickém laně.

To jim totiž začalo hořet pod nohama nejen v souvislosti s nepříjemnou debatou o migraci, inkluzi a bruselském diktátu, ale i kvůli tomu, že se navzdory velkým slibům tak nějak nic neděje. Líp není, jen politika je víc ukřičená, vyostřená, vulgární a nepříjemná.

Populisté v tomhle ohledu ODS rozhodně pomohli. Zdroje kulturního nepohodlí ale Fialovo vedení  postupně rozšířilo i na jiné formy „nové“ politiky — stačí si vzpomenout na volební spoty, ve kterých roli hlavních záporáků ztvárnil mimo jiné zfetovaný pirát nebo zakuklená aktivistka malující tykadla na volební plakáty. I ti mohou být pro pravicový elektorát symbolem doby vymknuté z kloubů.

Představy o neschopné lůze, aktivistech a údajných neomarxistech pomohly rehabilitovat tradici antikomunismu jako základu české pravicové politiky, i když se dnes spíš prezentuje jako „antianarchismus“. I antikomunismus se v minulosti používal jako způsob, jak se vymezit proti čemukoliv, co má tendenci se formovat zezdola, ať už šlo o odboráře nebo ekologické hnutí.

Týmu Petra Fialy se navíc podařilo přesvědčit veřejnost o tom, že se strana očistila od korupčních kauz a šíbrů. To by samozřejmě slušelo i ČSSD. Samospásné to ale není. Lidé totiž ODS nevolí proto, že jsou to nadobro napravení mafiáni.

Mnohem spíš si od ní navrátivší voliči slibují srozumitelnější a funkčnější svět — ten, který tu býval, když ještě Pražský hrad obýval Václav Havel a politici se v televizi dohadovali o vzdálených velkých číslech, ne o islámu, teroristech a ekonomických zm*dech. Za nárůstem podpory ODS stojí v neposlední řadě snaha alespoň uhájit status quo, když se ukázalo, že může být i hůř.

Hledá se „Foldynův“ jazyk

Kde ODS opírá svou podporu o nově nalezený antikomunismus—antianarchismus, tam ČSSD narazí. Historicky ji totiž naopak volili lidé, kteří si od ní slibovali změnu pro „běžné lidi“ (odborně by se řeklo „neprivilegované“). Byla tedy naopak stranou zastupující zájmy lidí „zdola“.

V tom jediném se snad dá souhlasit s mediálně vděčným místopředsedou ČSSD Jaroslavem Foldynou, který volá po tom, aby sociální demokracie mluvila jazykem bližším veřejnosti. Kupodivu to ale není jazyk jaderných elektráren, investic do průmyslu nebo kanálu Dunaj—Odra—Labe. I kdyby to nakrásně vedoucí představitelé ČSSD mysleli s investičním šílenstvím doopravdy, nebudou se potkávat s tím, co v lidech dnes budí emoce, obavy nebo vášně.

Sociální demokracie by v první řadě musela umět politicky vystihnout nejistotu a osamocenost, kterou zažívají ti, na které pro jejich relativní bezvýznamnost mainstream rád zapomene. Můžeme si je představit na venkově, v menších městech, v profesích procházejících automatizací, u soudu kvůli rozvodu či exekuci, v panelových sídlištích s rostoucími nájmy.

Ale je to vlastně jedno. I kdyby si ČSSD vybrala jen jediné téma, stejně by nejprve musela předvést to nejdůležitější — najít způsob, jak alespoň k něčemu od lidí získat důvěru. A pražská komunální kampaň ukázala, že nestačí ani jasné téma a jeden neposkvrněný lídr. Sociální demokracie má zkrátka na jedné straně nálepku korupčníků a šíbrů, na druhé straně fazonu přátel lůzy a nemakačenků.

ČSSD musí bojovat, ale ne jen o sebe

ODS po jejím pádu málokdo vyčítal, že je stranou pro úspěšné a bohaté, stranou velkokapitálu. Když v roce 2013 ódéesáci sotva prošli do parlamentních lavic, neznamenalo to zároveň, že lidé masivně odmítli kapitalismus a přestali věřit úspěšným a bohatým.

V tomhle je pozice sociálních demokratů jiná. Nejen ČSSD sama, ale i její takzvaně tradiční elektorát dnes hledá legitimitu vlastní existence. Jaké je místo „neprivilegovaných“ v dnešním světě? Mají se prostě víc snažit a doufat, že se přeci jen někde zachytí? A o co se vlastně mají snažit?

Právě kvůli téhle nejistotě tolik tíhnou ke koketování s extremismem. Ostatně formuloval to už guru dnešních „zachránců ČSSD“ Miloš Zeman v devadesátých letech, když říkal, že republikáni jsou zdivočelí sociální demokraté. V té době se ale nebál zastávat Romů a ostře odsuzovat rasismus.

Ani v týmu Petra Fialy to nemají na mnoho let dopředu jisté. Ano, přibylo lidí, kteří si myslí, že dosavadní systém má své mouchy, ale je v něm vlastně líp než v novodobých „anarchistických“ experimentech. Přibylo jich za čtyři roky přesně 3,6 %, což na stranu sbírající druhdy podporu dvou milionu voličů není nijak slavné. Víc práce ale přesto čeká na levici, protože té nehraje do karet ani ten stávající systém.

Největší výzvou pro sociální demokracii je dnes obhájit místo na slunci nejen pro sebe, ale právě i pro svůj rozkolísaný elektorát. A inspiraci by si mohla brát v receptech, které ji kdysi dostaly na politické výsluní.

V časech největších úspěchů byl pro ČSSD „člověk na prvním místě“, ať už ho interpretoval Miloš Zeman, Vladimír Špidla nebo Jiří Paroubek. Vyznačovala se schopností na lidi vážně myslet a občas kvůli nim i něco obětovat. Moc jiných cest našim „socanům“ ostatně nezbývá. Stranu pro udržení bídy v mezích únosnosti už tady totiž máme — jmenuje se ANO 2011.