↗

Rath býval hlavním sněmovním řečníkem ČSSD a jednou z hvězd Paroubkovy ČSSD. bez ohledu na jeho skrytá přání se jeho návrat do vrcholné politicky ale čekat nedá, a ani by nebyl žádoucí. Foto Michal Kalášek, Archív DR

Bývala to před nějakými patnácti lety silná dvojka. Jiří „buldozer“ Paroubek a David „kraken“ Rath. Důrazný, strategicky uvažující premiér a předseda sociální demokracie a vedle něj mazaný, rétoricky nadaný ministr zdravotnictví a posléze středočeský hejtman. Čas je sice odvál z funkcí, a jednoho dokonce zavál až za katr, přesto se v posledních dnech zájem o ně oživil.

Jiří Paroubek se serveru Seznam Zprávy svěřil, že uvažuje o prezidentské kandidatuře. Definitivní to není, potřeboval by prý mít za sebou nějakou organizaci a peníze. Taky se mu nechce „běhat po náměstích jako skaut“. Líčil by na levicové voliče a myslí si, že by v tom byl úspěšnější než Andrej Babiš.

Což o to, jakousi zvláštní přitažlivost Paroubek má. Kdyby jej tolik nenadnášelo bezkonkurenční ego, mohl by mít ještě české politice co říct. V řadě situací se dokázal chovat jako profesionál. Člověk jej mohl zbožňovat či nenávidět, uznat však musel, že řemeslo Paroubek zvládá dokonale.

Potíž je, že podobně jako Babiš nevěděl, čí je. Národní socialista, nebo sociální demokrat? Značky libovolně střídal, poněvadž nešlo o ně, nýbrž o něj. Byly chvíle, kdy neznal bratra, i okamžiky, kdy by se spojil i s ďáblem. ČSSD s ním několik let dobývala vytyčené kóty, dokud většina rozštěpené společnosti šla za ním. Jakmile získali navrch soupeři, ona začala prudce klesat, ne-li padat. V zásadě patřil k těm, kteří svým politickým stylem porodili Babiše.

Na Hradě by Paroubek mohl uplatnit talent pro zahraniční politiku. Uměl v ní být aktivní a chápal spletitosti současného světa. Co ale z toho, když v prezidentském klání by byl stejně za outsidera, za návštěvníka z minulosti?

Starší levicoví voliči — i současní lídři ČSSD — si našli jiné koně a mladším již jeho jméno skoro nic neříká. Výmluvné byly Paroubkovy žalostné výsledky po odchodu ze sociální demokracie.

Také David Rath je sousto pro pamětníky. Na rozdíl od Paroubka se nás po propuštění z vězení snaží přesvědčit, že žádné politické ambice nemá. Kdyby přesto měl, zaslechl jsem úžasný nápad: Strana zdravého života — Paroubek předcvičuje, Rath léčí.

Cílevědomost Ratha s Paroubkem sbližovala. Ne nadarmo jej v roce 2005 Paroubek pozval do své vlády a následně z něj učinil hlavního sněmovního řečníka sociální demokracie. Předtím už ale Rath stihl i jiná stranická angažmá. Nejprve v pravicové ODS a pak ve středových Svobodných demokratech — Liberální straně národně sociální. Stěžejní pro něj vždy byla image pečlivého lékaře, který léči všechny a v politice hájí zájmy středních vrstev.

Nahoru vystoupal jako šéf Lékařského odborového klubu a pak i jako prezident České lékařské komory. Mnozí v něm dodnes vidí hlavně obětavého pana doktora, tak se ostatně zapsal i coby lékař v brněnské šatlavě.

Kdyby sám sobě naordinoval poctivost, mohl být dnes — v libovolné dresu — hodně vysoko. Leč on uvěřil ve vlastní výjimečnost a nepolapitelnost, pročež jej policisté načapali s pověstnými sedmi miliony v krabici od vína.

Rath má za sebou zatím pouze první linii středočeské korupční kauzy. Odsouzen může být i ve druhé, neméně vážné. Anebo taky ne, pokud by si soud řekl, že za vyučenou už dostal tak akorát. To je ostatně vedlejší.

Rathovo zatčení a pozdější odsouzení veřejnosti ukázalo, že éra nedotknutelných je ta tam. Snad i někoho od neplech odradilo, byť si spravedlnost došlápla i na špičky krajských samospráv na Ústecku, Liberecku či Olomoucku.

Možná už o Paroubkovi ani Rathovi v souvislosti s politikou neuslyšíme. Divil bych se ale, kdyby se o poslední vzepjetí nepokusili. Vždyť po jejich ústupu z výsluní přišlo s Babišem období, v němž voliči prominuli mocným kdeco.

Ambiciózní jedinci si dnes dokáží spočítat, na jaké dušičky cílit — že je lepší bojovat s migrací než ji hájit, odmítat vše co zavání „progresivismem“ i „europeismem“ a snažit se vemlouvat antivaxerům, kteří mají plná ústa svobody a lidských práv.

Když mi nevyhovují pravidla, tak si vymyslím vlastní. Tento přístup je pro staré pardály Paroubka a Ratha typický. Nic pro ně není nemožné, navíc si libují ve světle reflektorů. Třeba si s nimi ve finále vystačí.

Koneckonců představa, že Babiše střídají zombie napravo i nalevo, působí děsivě. Země za času krizí a poptávky po efektivních řešeních potřebuje nacházet politiky nové, ne recyklovat staré. Ti ať si přeborničí ve svých sociálních bublinách, v nichž nejlépe uplatní přesvědčení, že na ně nemá ani Pánbůh.