Práce pro platformy je v České republice rozšířenější než jinde v Evropě
Kateřina SmejkalováPřední česká odbornice na proměny trhu práce a digitální platformy komentuje výsledky průzkumu, podle nějž jsou tyto formy práce u nás rozšířenější, než je evropský průměr.
Nový průzkum The platformisation of Work představená v červenci a provedená na popud Masarykovy demokratické akademie, Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR a bruselské Foundations for European Progressive Studies výzkumníky z univerzity v britském Hertfordshiru poprvé ukazuje, jak rozšířený je v České republice nový typ práce umožněný digitálními technologiemi. Bezmála polovina dospělé populace (44,2 %) již někdy vykonávala nárazovou či jednorázovou práci zprostředkovanou digitálním způsobem, tedy s pomocí internetových stránek či mobilních aplikací souhrnně nazývaných „digitální platformy“. Jejich nejznámějším příkladem je u nás třeba taxi služba Uber či portál LidskaSila.cz.
To je ve srovnání s dalšími dvanácti evropskými zeměmi, ve kterých byl totožný průzkum v posledních letech proveden, číslo s odstupem nejvyšší. Obecně také platí, že je podíl takto práci hledajících a vykonávajících lidí v zemích středovýchodní a jižní Evropy, tedy v zemích s nižšími mzdami, vyšší než v severní a západní Evropě.
Zároveň si skoro tři čtvrtiny (73,1 %) lidí, kteří si práci hledají digitálně, takto vydělávají méně než polovinu měsíčního příjmu, a jde tak u nich jen o formu různě důležitého přivýdělku. Obě tato zjištění průzkumu vedou k hypotéze, že pro platformy je v České republice tolik rozšířená, protože jako často nízkoprahová výdělečná činnost kompenzuje zdejší obzvlášť nízké platy v hlavních pracovních poměrech.
Rozšířenější je v České republice méně kvalifikovaná práce pro platformy: 44,6 % pracujících se takto věnuje alespoň jednou týdně jednoduchým úkonům, jako je prostá administrativní práce nebo tak zvané „klikací úkoly“. To představuje zhruba pětinu české populace v ekonomicky aktivním věku.
Jen asi polovina z tohoto počtu (22,9 % platformových pracujících, to jest deset procent české pracující populace) vykonává alespoň jednou týdně platformou zprostředkovanou vysoce kvalifikovanou činnost, jakou je design, překlad nebo softwarový vývoj.
Nejvyšší podíl platformových pracujících je z věkové skupiny 25-34 let, následovaných lidmi ve věku 35-44 let, což přirozeně odpovídá vztahu jednotlivých generací vůči digitálnímu prostředí. Zajímavá je také genderová dimenze fenoménu — zatímco obecně na platformách u nás pracuje lehce více mužů než žen (podíl mužů, kteří již takto pracovali, je 47,3 %, zatímco žen pouze 40,9 %), podíl žen, pro něž platformová práce představuje jediný zdroj příjmu, je s 10,8 % přesně dvojnásobný oproti podílu mužů.
To odpovídá většímu znevýhodnění žen na klasickém trhu práce a tím větší potřebě nízkoprahových forem výdělku. Vzhledem k dosavadnímu vakuu regulace a různým zprávám o tom, že platformy nemusí nutně očekávanou roli snadného, flexibilního přivýdělku plnit, je ovšem nutné hlídat, zda to ženy ještě dále neznevýhodňuje.
Zajímavé také je, že ačkoli se digitální zprostředkovatelé nárazové práce mají ve zvyku tvářit jako moderní nástěnky, na kterých nabízí svou činnost nezávislí živnostníci, pouze 12,9 % takto pracujících lidí se ztotožňuje se svým zařazením jako „nezávislý kontraktor“. To odpovídá regulatornímu trendu ze zahraničí, kdy se již mnohde v soudních sporech došlo k závěru, že platformy zcela či zčásti splňují roli tradičního zaměstnavatele — to, když lidé na nich pracující vystupují jménem platforem, podléhají jejich přidělování úkolů a řízení práce či si výši odměny za ni nemohou svobodně zvolit.
Z těchto důvodů například již soudy ve Velké Británii v nižších instancích rozhodly o tom, že platforma Uber částečně naplňuje definici zaměstnavatele. Zkoumání daných otázek však naráží na to, že každá platforma v detailu funguje trochu jinak a je třeba zohlednit zcela nové fenomény jako řízení práce algoritmy či ještě subtilněji jen samu podobou rozhraní digitální aplikace.
Zkoumání práce pro platformy se obecně ukazuje jako obtížné, protože lidé mají mnohdy tendenci ji jako regulérní práci vůbec nevnímat. To jde často na vrub i poskytovatelům platforem, kteří vykonávané činnosti podávají spíše jako svého druhu zábavu — jako když například s Uberem mají údajně jezdit ti, které baví řídit a potkávat nové lidi.
Jelikož se jedná o práci nárazovou a mobilní, může být pro lidi, kteří ji vykonávají, obtížné ji přesně kvantifikovat. Nejjednodušší by bylo, kdyby informace poskytovaly samy platformy. Ty takovému požadavku ale málokdy vycházejí vstříc — často vůbec nemají na území České republiky organizační jednotku, ke které by vůbec bylo možné takový požadavek vznést, protože sídlí v daňově výhodných zemích. Nadto je jim jasné, že jakákoli větší průhlednost v jejich fungování by s největší pravděpodobností vedla k regulaci, která by nemusela být k jejich užitku.
Velmi pravděpodobně by se totiž zjistilo, že úspěch řady z nich nespočívá ani tak v nějaké skvělé technologické inovaci, jako v tom, že s její pomocí obcházejí dosud platná pravidla a principy. Včetně sociální ochrany a důstojné mzdy.
Očekává se přitom, že práce na platformách bude v budoucnu čím dál důležitějším segmentem pracovního trhu. Přestože se prognózy úbytku pracovních míst v důsledku automatizace velmi liší, všechny jsou zajedno v tom, že se přinejmenším dočasně budeme potýkat s nezaměstnaností v řádu desítek procent.
Vlivem technologicky podmíněného propouštění (nejen) v průmyslu pravděpodobně stoupne poptávka po nízkoprahovém, nekvalifikovaném výdělku, jaký platformy často nabízejí. V následujících letech se kromě toho čeká významné zdokonalování umělé inteligence, což zřejmě významně zlepší kvalitu propojení nabídky s poptávkou: využívání práce pro platformy bude ještě efektivnější, rychlejší a celkově jednodušší.
Vedle průzkumů o jejím rozšíření je tak nutné hledat také odpovědi na řadu otázek ohledně kvality a ohodnocení takové práce, čemuž se zmíněný výzkum zatím nevěnoval: je výhodná i pro pracující, nebo jen pro zadavatele a platformy, které na zprostředkování vydělávají? Jak vůbec roli platforem a z ní vyplývající povinnosti adekvátně definovat? Vydělají si pracující na platformách tolik, kolik potřebují? Dodržují platformy slib autonomie a flexibility, který je pro mnoho lidí při volbě této práce stěžejní?
Kvůli odlišnostem ve způsobu jejich fungování neexistuje jednoznačný závěr. Důležité je, zda platformy nabízejí regulérní zaměstnanecký vztah, zda jsou freelanceři placeni od úkolu či mají hodinovou sazbu, zda si mohou úkoly svobodně vybírat s ohledem na jejich ohodnocení, náročnost a případně čas a místo výkonu a kolik jim zbude, když od celkového výdělku odečtou všechny své náklady, ať již na vybavení či své sociální a zdravotní zabezpečení.
Urgentně se tedy klade otázka, jaké mají platformoví pracující možnosti bojovat za svá práva. Jejich postavení v tomto ohledu strukturálně ovlivňují dvě věci: za prvé to, že se provozovatelé platforem rádi tváří, jako by platformy nebyly nic jiného než moderní nástěnky, které s transakcemi, které se na nich odehrávají, nemají cokoli společného.
Tím se lidé, kteří jejich prostřednictvím pracují, dostávají do pozice freelancera se všemi pozitivy, které k tomu sice mohou patřit, v realitě se týkají ale především vysoce kvalifikovaných profesionálů. Jen ti si mohou zakázky vybírat a případně smlouvat o ceně. Pro většinu se takový stav pojí zejména se všemi negativy v podobě všeobecné nejistoty. Zde se jako určitá cesta jeví usvědčit alespoň část platforem z toho, že jsou zaměstnavateli se všemi povinnostmi, které k tomu patří, jako Uber ve velké Británii.
Druhá strukturální překážka je samo fungování digitálních platforem. Lidé jsou virtuálně atomizovaní, v realitě se v drtivé většině případů nesetkají a mají velmi omezené možnosti navázat mezi sebou kontakt. Kromě toho si často bezprostředně konkurují, v mnoha právních systémech jejich sdružování také brání právo — jde-li formálně o podnikatele, vztahuje se na ně a jejich „fúzování“ kartelové právo.
Specificky v postkomunistickém kontextu pak jakémukoli organizování brání mantra toho, že „pracovat na sebe“ je něco záhodného a že přitom zároveň neexistuje žádný nárok na určitou výši mezd či garanci jistých pracovních podmínek. Proto u nás paradoxně protestují klasičtí taxikáři, kteří se cítí znevýhodnění oproti Uberu, ale řidiči Uberu sami ne, byť je dávno propočítáno, že práce přes platformu se málokterému z nich vyplatí.
Zejména na Západě tomu je jinak, odtud nás co chvíli zastihují zprávy o stávkujících řidičích a poslíčcích. Jejich protesty jsou vesměs úspěšné, tu se jim podaří dosáhnout vyššího hodinového či úkolového ohodnocení, příspěvku na údržbu pracovních pomůcek či jiných benefitů. Na druhou stranu je odpor platforem ale také velký, často aktivisty různě penalizují a šikanují.
Je také třeba poukázat na to, že zatím se úspěšné pracovní boje vedly pouze u platforem, které mají nějakou fyzickou složku, takže lidé se pořád mohou potkat, respektive vykonávají úkoly, kdy jejich stávka má bezprostřední důsledky. Často se také jedná o práce, kde je předem stanovena výše odměny i způsob přidělování zakázek, takže pracující nejsou bezprostřední konkurenti.
Například u grafiků soupeřících o zakázku z různých končin zeměkoule je společný zájem méně zřejmý a společný odpor se organizuje daleko hůře. V tomto segmentu se pak často sází alespoň na různá fóra a weby, kde si platformoví pracující navzájem zanechávají hodnocení různých platforem, aby se ostatní z hlediska mezd a pracovních podmínek alespoň dokázali lépe zorientovat.
Je tedy zcela zřejmé, že platformová práce je, vzhledem k výsledkům srovnávacího průzkumu, již nyní důležitým tématem pro Českou republiku, a to dokonce víc než mnohde jinde po Evropě. Je třeba věnovat mu všestrannou pozornost ze strany všech relevantních aktérů, odbory nevyjímaje.
Článek vyšel původně v odborářském měsíčníku Sondy REVUE, s jehož svolením vychází v Deníku Referendum.