Práci pro platformy lze zatím regulovat jen obtížně, říká výzkumník Neil Spencer

Statistik Neil Spencer se podílel na ojedinělém výzkumu neformální práce přes digitální platformy. Hovořili jsme s ním nejen o výsledcích studie, ale také o prekarizaci pracovního trhu a možné regulaci platformové práce.

Kasparek-profil

Jan Kašpárek

14.07.2019 11:23

Photo_2019-07-14_09-52-34

V České republice je práce pro platformy atraktivnější, protože nabízí relativně vyšší mzdy. Foto Daniel Ort, MDA

Neil Spencer přednáší statistiku na britských univerzitách, z toho posledních dvaadvacet let na University of Hertfordshire. Podílel se na sběru dat pro řadu výzkumů, mimo jiné z oblasti zdraví mladistvých. V posledních letech se zaměřuje na problematiku neformální práce přes digitální platformy, jako je Uber. Mezi Spencerovy odborné zájmy patří využití informačních technologií ve statistice či problematika náhodnosti.

S Deníkem Referendum hovořil u příležitosti panelové diskuse představující dosud ojedinělá data o platformové práci v České republice. Obsáhlý průzkum zahrnující dva tisíce respondentů mezi osmnácti a pětapadesáti lety odhalil, že se neformálním jednorázovým pracovním úkolům věnují řádově statisíce Čechů, z nichž více než čtvrtina vydělává platformovou prací více, než účastí na standardním trhu práce.

Spolu s dalšími výzkumníky jste nedávno vypracoval studii o platformové práci v České republice. Můžete stručně shrnout její hlavní výsledky?
Došli jsme k tomu, že je úroveň platformové práce v České republice poměrně značná. Ve srovnání s dalšími zeměmi máme pocit, že také tušíme, proč tomu tak je. Jeden z řečníků při panelové diskusi interpretující výzkum Českou republiku popsal jako chudší zemi s výbornou informatickou infrastrukturou.

Platformová práce zde tak získala tu výhodu, že nabízí poměrně vysoké mzdy. Někteří z našich respondentů zmínili, že výdělek, kterého dosáhnout prací přes digitální platformy je vyšší, než kdyby pracovali v tradičnějších odvětvích. A to i přes možné nevýhody, jako je nižší úroveň sociální ochrany, nezahrnutí do penzijního systému a další problémy vyplývající z jisté neregulérnosti této práce.

Jedná se ovšem o výchozí informace. Abychom téma prozkoumali detailněji, je zapotřebí hovořit s platformovými pracovníky a skrze hloubkové rozhovory zjistit jejich konkrétní motivace.

Výzkum s odstupem několika let probíhal ve třinácti různých zemích. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi bohatšími státy západní či severní Evropy a semiperiferií, jako je Visegrádská čtyřka?
Je obtížné na to odpovědět, protože platformová práce je pohybující se terč. Rozdíly ale existují. Potíž je v tom, že když jsme v roce 2016 začínali, bylo to v zemích typu Velké Británie, Francie, Německa či Nizozemí. Nyní jsme u České republiky či Slovinska. Zjišťujeme tu obecně vyšší zastoupení platformové práce, ale část rozdílu jde na vrub časovému rozdílu. Pro srovnání bude nutné provést další kolo výzkumu ve státech, kde jsme začínali. Ve Velké Británii jsme tak již učinili.

Je tedy zřejmé, že zastoupení platformové práce průběžně roste. Co můžeme očekávat v příštích letech?
Z druhého kola výzkumu ve Velké Británii vyvozujeme, že sektor jednoznačně roste. Data nenaznačují, že by se trend měl zastavit. Růst ale samozřejmě nemůže být nekonečný. Kdy tento bod zpomalení nastane, se ale bude lišit zemi od země. Jeden z vlivů bude představovat místní legislativa. Ta se zatím v některých regionech zavádí ve vztahu k Uberu, platformové taxislužbě.

Uber je nicméně jen nejvýraznějším reprezentantem sektoru. Až státy přistoupí k nastavení legislativních limitů pro ostatní platformy, může to mít zásadní dopad. Otázka, na kterou dále poukazují odbory, zní, zda a kde budou platformoví pracující bráni jako osoby samostatně výdělečně činné, či naopak jako zaměstnanci.

Status zaměstnance má ohromné důsledky v podobě zahrnutí do sociálních systémů. Platformovou práci to pro řadu lidí může učinit atraktivnější, na druhou stranu takové opatření možná odradí provozovatele platforem. Proč by se měly chovat jako běžní zaměstnavatelé, když tím v podstatě zmizí hlavní důvod jejich vzniku?

Když se vrátím k otázce: vývoj v jednotlivých zemích bude záviset na regulaci. Zatím jsme ve stále velmi rané fázi.

Zmínil jste se o odborech. Existuje v rámci digitálních platforem prostor pro jejich zakládání či jinou formu kolektivního vyjednávání, nebo je povaha těchto semiprofesí příliš individualistická, než aby umožňovala vedení sociálního dialogu?
Zdůrazňuji, že nejsem expert na téma odborů, takže to, co řeknu, bude založené především na tom, co jsem slyšel od jiných lidí. Zrovna včera jsem byl v Bruselu na panelové debatě, kde se jeden z řečníků zmiňoval o příkladu dánských odborů, které se vyloženě specializují na organizaci pracujících z některých digitálních platforem. Dotyčné platformy se tomu nijak nebránily.

Obecně řečeno se lidé organizují v případě, kdy jeden druhého potkávají. Když má pracovník Deliveroo nejen na ulici možnost setkání s jiným člověkem pracujícím přes stejnou platformu, vytváří to příležitost pro organizaci.

Hádám, že zde bude výrazný rozdíl oproti člověku, co se věnuje neformální online práci z domova, aniž by kohokoli potkával nebo měl někoho, koho by bylo možné označit za kolegu. V takových podmínkách bude organizace samozřejmě obtížná.

Jsou každopádně odbory, které se snaží vytvářet speciální sekce pro platformové pracovníky, nebo dokonce odbory, jež se na platformovou práci vyloženě zaměřují. Potýkají se ale s rozdílem oproti jiným organizacím pracovních sil, které přirozeně vycházejí ze sebeorganizace lidí na fyzickém pracovišti.

Celá debata o platformové práci navazuje na témata postfordismu, digitalizace a průmyslu 4.0, která nejsou nijak nová. Přesto se – alespoň ve střední Evropě – zdá, jako by klíčoví hráči zaspali a nyní byli překvapení, že se obecně očekávané věci skutečně dějí. Čím to je?
Jednou z příčin je to, co jsem již naznačil: tedy že platformová práce představuje pohyblivý terč. Legislativa se oproti tomu musí promýšlet, což stojí čas. Je těžké ji aplikovat na něco, co se o překot vyvíjí. Kromě toho je mimořádně obtížně vytvářet konkrétní opatření pro něco, k čemu chybí informace.

Ano, věděli jsme, že přicházejí nové druhy práce. Jejich povaha je ale velmi nestálá, a především se průběžně mění.

Jedním z – přinejmenším teoretických – fenoménů spojených s ekonomikou postfordismu a novými formami práce je takzvaná playbour, čili produktivní činnost kombinující práci a zábavu, potažmo přesvědčující svou povahou pracujícího, že se spíše baví než pracuje. Zaznamenal jste během výzkumů něco takového?
Respondentů jsme se neptali na konkrétní motivace. To, co víme, ovšem je, že oproti lidem věnujícím se platformové práci na pravidelné bázi je tu část lidí, která neformální pracovní úkoly vykonává jen málokdy. Jejich výdělek je tedy velmi malý. Z logiky věci pro ně platformová práce nepředstavuje zásadní část příjmu.

Důvod, proč se práci věnují, tedy musejí být jiný. Přinejmenším částečně se bude jednat o věc zájmu, o hobby, nebo jak jste řekl, o hru či zábavu. Abychom tyto věci podrobněji odhalili, potřebovali bychom další, tentokrát kvalitativní, výzkum, jenž by si jako hlavní otázku ve vztahu k platformové práci stanovil „proč?“. Naše průzkumy byly dost rozsáhlé i bez tohoto aspektu.

Platformová práce poskytuje možnost příjmu, která části lidí chybí na tradičním pracovním trhu. Foto Daniel Ort, MDA

I přesto, že neznáme motivace platformových pracovníků: měli bychom jejich činnost chápat spíše jako snahu o svobodnější formu organizace pracovního života, nebo spíše přijmout pesimističtější perspektivu platformové práce coby důsledku prekarizace a akcelerace pracovního trhu?

Z kvalitativních průzkumů, které jsem měl možnost vidět, jasně vyplývá, že se jedná o obojí současně. Platformová práce poskytuje možnost příjmu, která části lidí chybí na tradičním pracovním trhu. Dalším lidem umožňuje dělat práci, již by na běžný úvazek nezískali. Není možné s jistotou říci, zda to je trvalý stav, nebo se to změní. V tuto chvíli každopádně vidíme, že jde jak o prekarizaci, tak volnější organizaci práce.

Závisí to i na individuálních poměrech a kvalifikaci konkrétních platformových pracovníků, respektive na tom, jak je pro ně náročné zajistit si příjem i bez platformy.

Opakovaně se dotýkáme otázky regulací platformové práce. Ta se stává čím dál aktuálnějším předmětem debaty. Jaké jsou vlastně perspektivy pro případné regulatorní opatření?
Obávám se, že to není otázka na mě. Zabývám se statistikou, odpověď na otázku, „co je třeba udělat“, není má parketa. Jednu věc ale říci mohu. Zjistili jsme, že platformová práce se promítá i do další práce, například skrze způsob udělování pracovních úkolů přes internet či telefon.

Část lidí říká, že potřebujeme speciální zákony pro platformovou práci. Kvůli tomu, že tato nová práce mění i ostatní práci, ji ale nemusí být snadné jednoznačně oddělit, a měli bychom proto být opatrní. Nasnadě je argument, podle kterého nemusí být správným řešením pouze zregulovat platformy, když není jasné, kde jsou jejich hranice.

Přidržme se výhledů do budoucna. Je patrné, že nám stále chybí některé druhy informací. Jaké to jsou? Co by mělo být cílem budoucích výzkumů o platformové práci?
Nuže, víme, že platformová práce existuje, víme, co dělá, víme, že je na vzestupu. Nyní je důležité, abychom porozuměli motivacím pracovníků. To se může opravdu hodně lišit zemi od země v závislosti na ekonomické situaci. Zjištění motivací může dokonce ukázat slabiny v širších ekonomických strukturách, které bude nutné řešit.

Další otázkou je, jak rostoucí výkon platformové práce měřit. Během panelové diskuse Dalibor Holý z Českého statistického úřadu mluvil o obtížích a odchylkách v průzkumech týkajících se pracovního trhu. Problém v zachycení práce přes digitální platformy spočívá v tom, že na otázku „Jakou práci jste vykonával minulý týden?“ část lidí odpoví „Minulý týden jsem nepracoval. Jen jsem jezdil jako řidič Uberu“.

Potřebujeme být schopni shromažďovat relevantní informace, a to je v tuto chvíli největší výzva. Bez informovanosti lze jen stěží přistoupit k otázkám toho, jak platformovou práci napojit na sociální systémy, jak ji právně ukotvit či zdanit.

Celkově si myslím, že se mění způsob, kterým potřebujeme pracovní výkony měřit, a to kvůli platformizaci standardní práce, již jsem zmiňoval. Postupem času totiž může docházet k tomu, že se zaměstnanci odvětví, jež se přiblíží onomu platformovému způsobu fungování, budou vnímat jako de facto nezaměstnaní, i když reálně budou vykonávat značné množství práce.

JAN KAŠPÁREK


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.