Nepokojné čtení o Karlu Englišovi

Karel Engliš byl významný národohospodář, státník a filosof, působil jako ministr financí, guvernér národní banky a rektor Univerzity Karlovy. Přesto zemřel po letech strádání v chudobě a v nepřízni poúnorového režimu.

Jen náhodou se mi dostala do ruky kniha o Karlu Englišovi od již zesnulého ekonoma Františka Vencovského. Publikaci vydala v roce 1993 Nadace Universitas Masarykiana Brno ve spolupráci s brněnským Moravským zemským muzeem a Nakladatelstvím Albert v Boskovicích.

František Vencovský byl nejprve Englišovým žákem, později se stali přáteli a podle mého Vencovský Englišovi také pomáhal v těžkém období jeho perzekuce. JUDr. Vencovský se zabýval zejména teorií měnové politiky a dějinami českého ekonomického myšlení.

Karel Engliš, jak jsme se učili, nebo spíše neučili, byl významným národohospodářem, státníkem a filosofem. Bývá uváděn jako tvůrce teleologické národohospodářské teorie. Napadá mě, jestli dneska ještě existuje disciplína „národohospodář“, a pokud, tak kdo jím je? Že by ten Babiš? Nebo snad miliardáři Petr Kellner či Karel Janeček?

Engliš se také zasloužil o založení Masarykovy univerzity v roce 1919 a byl jejím prvním rektorem. Za první republiky zastával po nějaký čas funkci ministra financí, byl guvernérem národní banky a v listopadu 1947 se stal rektorem Univerzity Karlovy v Praze.

Englisweb-790x395-2722565018Karel Engliš vyrůstal ve velice chudých poměrech a byl nadán sociální ohleduplností. Repro DR

Do roku 1948 u nás Karel Engliš vydal přes dvacet knižních odborných publikací; nevím, které jsou nejvýznamnější, podle titulů mě zaujala „Theorie státního hospodářství“ (Borový 1932) nebo „O nouzi v nadbytku“ (z roku 1935).

Engliš byl spolupracovníkem Aloise Rašína; národohospodářskou vizi v rámci budování státu měli víceméně společnou, ale lišili se způsobem jejího uskutečňování, tedy metodou. Sám Engliš svůj vztah k Rašínovi vyjádřil po jeho smrti: „Alois Rašín byl veskrze radikálnější a revolučnější. Šel přímočaře na měnu, šel přímočaře proti válečným půjčkám, chtěl léčit obce krizí, chtěl radikální vzestup měny. Proto provázely jeho opatření stálé krize měnové, hospodářské a finanční. Není ovšem sporu, že v krizi je mnoho ozdravovacího a že taková přímočarost je jednodušší a obecně pochopitelnější. Rašín byl neohrožený a nebál se žádné krize, díval se za ni.“

Ferdinand Peroutka pak oba národohospodáře porovnává: (Rašín) „…vskutku byl spíše populární finanční kazatel než vědec. Ale jeho přednosti nebyly odbornické, nýbrž lidské: důslednost a vůle. (…) Byl to muž horkého citu a podařilo se mu vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu. Dr. Engliš nepochybně lépe rozuměl financím, ale chyběly mu politické, vůdcovské schopnosti Rašínovy.“

Engliš, jenž vyrůstal ve velice chudých poměrech, byl nadán sociální ohleduplností. Vidí v ní „smysl demokracie“. Ve stejnojmenném pojednání vystihuje riziko demokracie rozkládat se do různých autonomií a dále se rozpadat až k individualistické anarchii.

Proti těmto tendencím zdůrazňuje „solidaristické poslání státu“ a „předpokladem solidarismu je smysl pro pospolitost“. „Individuum se nemůže vyvíjet, leda jako článek kolektivních svazků, umožňujících tvoření vyšší kultury; kolektiv nemůže žít, leda životem svých individuí.“

Podle Engliše ale zdola vynucovaný solidarismus vždy tenduje k egoismu určité části společnosti a stává se živnou půdou pro „násilný komunismus s diktaturou“. (Znalci Engliše ať mi takové hrubé zjednodušení prominou.) „Demokracie je však autonomie, a autonomie jako svéprávnost předpokládá příčetnost za činy, a příčetnost předpokládá jistý stupeň duchovního vývoje intelektuálního a mravního, a zralosti.“ Když to čtu, napadá mě: a to je to, oč tu stále běží.

Rektorem University Karlovy Engliš nebyl dlouho. Již 27. 2. 1948 ho Jiří Pelikán, předseda Akčního výboru Národní fronty na vysokých školách v Praze, vyzývá, aby se dostavil na zasedání Akčního výboru „…a sdělil nám, zda jste ochoten podporovat a prosazovat ve vysokoškolském životě politiku vlády Klementa Gottwalda, zda chcete zaručit, že činnost rektora Karlovy university bude plně oddána vůli pracujícího lidu…“ atd. A tak Engliš na funkci rektora rezignoval a vysokoškolské prostředí musel opustit.

Výměrem Ústředního národního výboru Hlavního města Prahy byl v srpnu 1952 vykázán z Prahy a dalším Výměrem, z května 1953, mu jako „představiteli vykořisťovatelského řádu“ Státní úřad důchodového zabezpečení odebral důchod. Zrušen mu byl také nárok na potravinové lístky. Závěr života prožil v Hrabyni u Opavy, kde 13. 8. 1961 zemřel; bylo mu 81 let.

Tady se čtenář znovu pozastaví nad krutostí tehdejšího režimu, zasvěcenému komunistické ideologii. Proč mu byl Karel Engliš tak nebezpečný? Pochopitelně osobně nebyl. Nicméně Engliš to napsal: „Demokracie je však autonomie, a autonomie jako svéprávnost předpokládá příčetnost za činy, a příčetnost předpokládá jistý stupeň duchovního vývoje intelektuálního a mravního, a zralosti.“ – A to je to, oč tu běží a co každému autoritářskému, autokratickému či totalitaristickému vládnutí a režimu vadí nejvíce, a tyto schopnosti a vztahy musí zničit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.