Mých šest knih a tři velcí autoři

Ondřej Vaculík nabízí šest zásadních knih a tři spisovatele, kteří poznamenali jeho pohled na svět. Vybral pohádky, dramatické kusy i dojemné příběhy od klasiků literatury.

Vaculik2

Ondřej Vaculík

12.08.2016 08:00

Související

Štěstí z šesti

Co číst?

Štěstí z šesti

Když máte příběh

Štěstí z šesti

Příběhy statečných žen

Štěstí z šesti

Šest mých knih

Štěstí z šesti

Šest knih mého života

Štěstí z šesti

Šest knih buřičů a mystiků

Štěstí z šesti

Nespravedlnost a revolta

Štěstí z šesti

Opomíjené příběhy

Štěstí z šesti

Zbytečně moc literatury

J. V. Pleva: Malý Bobeš
S postavou Malého Bobše jsem se, nevím proč, velice solidarizoval. Třeba jak ukradl tu skleněnou kouli, v níž sněží. Kdyby taková někde byla v dosahu, rovněž bych ji tehdy velice rád ukradl. Kapitola o párku jako by se týkala přímo mě, i já ho měl za vrchol blaha, maminka uzeniny nekupovala.

V ohledech na Bobše a jeho chudobu jsem se naučil ledasco si odepřít, což dělám podnes. Moje děti odhalily, že má idea spotřebního minimalismu vychází z Malého Bobše, proto ho jako údajného původce naší údajné chudoby přímo nesnáší. Podnes umím zpaměti pasáž, jak zemřel František. Nedávno se mi kniha dostala do ruky a zamrzelo mě, jak toporně je napsaná.

Pavel Nauman: Pohádky o mašinkách
Mají úžasné ilustrace od tehdy mladého Kamila Lhotáka, obzvláště uhrančivá je humorně strašidelná perokresba v Pohádce o dlouhé mašince, s popiskem „Zababa vypadal jako obyčejný inženýr“ (Kdyby Zababa nebyl černokněžník, nebyly by jeho lokomotivy zakleté a zpropadené, ale znamenité.)

Má posavadní láska k parním lokomotivám vychází z jejich kouře a vůně teplého oleje, jak Nauman píše: „…jen tak seděl a dával se ovívat večerním vzduchem, z něhož voněl lehoučký rozptýlený kouř z mašinek a olej a pára tím nejlíbeznějším jarním nádražním vzduchem, který je nejkrásnější vůní pro každého železničáře.“ Ano! Málo se ví, že Nauman je rovněž autorem sbírky tří povídek „Veliké sucho“, které však bohužel nejsou o mašinkách.

Hry Voskovce a Wericha
Ty jsou pro mě podnes jakýmsi manuálem, jak se může pojímat život, tedy že je přímo na člověku, jakou dá svému bytí dimenzi. Četl jsem je jako dvanáctiletý, a četl jsem je tak dobře, že je tak čtu pořád nehledě na mnohdy chatrný děj. O ten ani nejde, ale o výklad světaběhu a role, kterou si člověk v něm dá.

Hry Voskovce a Wericha jsou pro mě podnes jakýmsi manuálem, jak se může pojímat život. Foto ceskatelevize.cz

Osvoboditi se od tíže lze vlastním rozumem, i když břemeno zůstává. Nezjednodušovat na humor, ani ten není v tom tak hlavní, jde o víc – o radost, která dokonce může být i značně smutná, přesto váš stav je trvale blažený.

Jaroslav Havlíček: Neviditelný
Četl jsem jako asi čtrnáctiletý a byla to první kniha, od níž jsem se nemohl odtrhnout. Zaplnila mou mysl jako filmová projekce formátu 3D nebo co. Ani jsem nemohl jít do školy, ale dočítal Neviditelného za školou v klidu na hřbitově ve Strojnické ulici.

Psychologický román mě tak pohltil, že jsem delší čas na nic jiného nemohl myslet, takže se mi zhoršil prospěch. Abych se možná sám nezbláznil, museli mě osvobodit mí osvědčení V+W. Od Jaroslava Havlíčka jsem v té době přečetl všechno a pořád ho lituji, jak odmaturoval - a musel rukovat na frontu. K té nešťastné generaci patří také Edvard Valenta, ale o něm jindy.

Alois Jirásek: U nás (podtitul Nová kronika)
Má čtyři díly, každý má svůj svazek, dohromady bezmála dva tisíce stran děje orlických horalů. Četl jsem jako asi sedmnáctiletý s rozkoší poklidné četby, která vede stále dál a nikde neklesá. Hlavní postavou je farář, vzdělaný muž, pokrokový národohospodář, jenž imponoval i paní náchodské kněžně – platonická láska.

Prostomyslného Doubenuse jsem až nyní pochopil jako bezdomovce, který však na rozdíl od těch dnešních vždy někde u lidí měl přechodný domov i stravu – štípal jim za to dříví, v čemž byl mistr. Věděl jsem, že na Havlovického nemám, ale štípat jako Doubenus bych se naučit mohl. (Vskutku štípu obstojně.) Listuji teď čtvrtým dílem – a znovu bych se začetl, Jirásek psát tedy opravdu uměl.

Charles Dickens: Nadějné vyhlídky
Ty jsem četl teprve před dvěma lety, ale měl jsem je číst už dávno! Jsou něco mezi Jiráskem a Havlíčkem, ale mnohem lepší! Hlavní postavou je kluk Pip, kterého nelítostně vychovává jeho o dvacet let starší sestra.

Krušný život všelijak odstrkovaného kluka a pak i mladého muže nakonec k žádným nadějným vyhlídkám nevede, vyhlídky se vždy zvrtnou v beznadějné. Opět jsem prožíval rozkoš z četby a těšil se, abych co nejrychleji překonal den, a už si mohl zase v posteli číst. Dickensovým románem vrátila se mi po mnoha letech někdejší slast ze čtení. A zvláštní věc: Půjčil jsem knihu tatovi, a on ji musel odložit, strastiplný osud Pipa už nedokázal číst. Já naproti tomu dlouho nenacházel knihu, která by mě tak zaujala.

Tři velcí autoři
pro mě překonali své (úctyhodné) umění navíc originálním autorstvím přímo svého života, jenž jim (a z nich) vytvořil dílo ještě i jinými prostředky než uměleckými. Je to jako obraz a zároveň drama, ba i píseň a skladba teskná i veselá, tón, který se neochvějně nese, i když dva z nich už dávno nežijí: Josef Čapek a Jiří Voskovec.

Já je mám oba pořád velice rád a ani nevím, proč. Oni jsou pro mě významnější, než je jejich „stín kapradiny“ nebo „klobouk ve křoví“. Když na ně myslím, myslím a prožívám umění ještě větší.

A třetím je – naštěstí žije – Jiří Suchý. O něm se furt říká, a on to musí snášet, že je legenda. No možná. Ale důležitější je, že on je. On je další zárukou toho, že život je vždycky a za všech okolností k velmi obstojnému unesení. No ovšem: Josef Čapek i Voskovec jsou stejnou zárukou.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.