Prostor veřejný a soukromý

Jan Sapák

Veřejný prostor — toto sousloví rezonuje tak silně a často, že je sotvakdo mohl poslední léta přeslechnout. Víme však přesně, co to vlastně znamená?

V jednom svém dávném článku autor apeloval, že by se levice měla tohoto svého přirozeného tématu chopit jako hodnoty a více s ním pracovat. Ale to je protimluv. Veřejný prostor nemůže patřit levici a ovšemže ani pravici. Ze své hlubinné podstaty je to přirozené a nepochybné neutrum. Jak jinak by mohl být v pravém smyslu slova veřejný, když měl by k něčemu blíže a dalšímu dále?

Na první pohled to vypadá, že můžeme mít jasno. Zde je veřejné a zde soukromé. Ovšem tak tomu není. Vztah mezi veřejným soukromým prostorem je nekonečně spletitý a bohužel nebo bohudík mezi nimi není žádné jedno ostré rozhraní. Jako téma navýsost hodné kultivace a potřebné dobrého poznání se mi jeví střežení rozhraní nebo proměnných rozhraní mezi oběma doménami — soukromou a veřejnou.

Při výuce k tomuto tématu vyvstává poznání, že je silně rozšířen dojem o převaze soukromého. Opak je přitom pravdou, rozsah veřejného prostoru je nekonečně dominující. Považme jen, že zdrcující převahu povrchu naší rodné planety tvoří „veřejná“ teritoria povrchu všech oceánů a moří, vyjma pobřežních vod. Také Antarktida, a to už nehovořím o vesmíru. To je prostor, který nejen že není soukromý, ale není ani doménou žádného státu.

I když je účelová komunikace soukromým majetkem, je ve veřejném užívání. Podobné značky nedávají smysl. Repro DR

Ale i teritoria rozdělená mezi jednotlivé státy mají velmi rozlehlá území, veřejná ze své bytostné povahy. Jsou to všechny ty pouště, hřebeny velehor, hladiny jezer, velké řeky (a mnohde dokonce všechny vodoteče), silnice a dálnice a tak dále.

Pak je zde ovšem značná spletitost, která v některých detailech pravidelně klame. Prostor může být různý podle vlastnictví a přirozeného nebo zákonného modu užívání. Lesy, pole, pastviny a mnohé obdobné plochy nezřídka v soukromém vlastnictví, protože volně přístupné (jistě že při odpovídajícím způsobu chování).

Totéž platí o naprosté většině soukromých cest. Ty jsou veřejnými statky. Soukromých cest je dokonce zdaleka nejvíce ze všech komunikací. Zároveň jsou nejčastěji předmětem sporů. Dobrými kontrapunkty jsou soukromý les nebo pole, a pak byt ve veřejném vlastnictví, ze své povahy zcela neveřejný. Vlastnictví tedy není co do povahy přístupu rozhodující.

Byt může naproti tomu být a často je ve vlastnictví obce nebo státu. Je-li obydlen, stává se obydlím, a tedy výsostně soukromým prostorem jeho obyvatele. Tak výsostným, že je chráněn dávným, a mezinárodně nepochybným právem, zakotveným v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Už velmi dlouho, od první c. a k. ústavy.

Jenže jedno ostré rozhraní mezi veřejným prostorem (jako třeba ulice) a prostorem výsostně a jasně soukromým (jako třeba byt) neexistuje. Je spousta valérů a přechodných škál mezi veřejným a soukromým, závisejících na čase a okolnostech užívání nebo momentální či sezonní situaci. Jedním z příkladů je společný prostor bytového (činžovního) domu. Je-li trvale uzavřen, druží se k soukromým prostorům jednotlivých bytů a je sice veřejným, ale vůči všem ostatním soukromým.

Pokud ale (třeba z nedbalosti) není uzamčen, je spíše veřejným než soukromým, a to právě pro svobodný přístup (návštěva) obyvatel domů. Ve volném přístupu do domu, pokud tato možnost nebyla zajištěna uzávěrou, nelze nikomu spravedlivě bránit. Do velké míry se to týká takových prostor, jako jsou obchody nebo obchodní centra, nádraží, některé kostely, hřbitovy, nemocnice… ty jsou obvykle veřejně a bez omezení přístupny, ale jen podmíněně. Buď jen ve vymezenou dobu, nebo za určitých, byť dosti volně atestovaných podmínek. Nejsou tedy veřejné bez výhrad a adjektiv.

Vedle toho existují plochy a prostory ve veřejném vlastnictví a sloužící veskrze veřejnému účelu, ale neveřejné čili veřejně nepřístupné. Typicky jsou to vojenské prostory, věznice, ale též vodárenské komplexy a kanalizační síť. Všichni bychom to mohli vědět, ale je otázka, zda správně zobecňujeme a systémově reflektujeme. Zda v souladu s teleologii pojímáme kvazi veřejné prostory (nemocnice, hotel) správně…

Veřejný prostor může být pokoušen a atakován pravicově (agresivním a arogantním stavebníkem), ale stejně tak třeba i levicově — hnutí Occupy šlo nejspíš za rámec a přirozenou mez, pokud mu veřejný prostor ulic, náměstí a parků přirozeně sloužil za místo revolučního, politického projevu. A příkladů by bylo více. Vždyť za veřejný prostor se bere třeba Roger Scruton, známý konzervativní filosof, v práci Public space and the Classical Vernacular v časopise Public interest, vydávaném konzervativními pravičáky.

Veřejný a soukromý prostor byly atestovány na mnoha příkladech, kdy se stala otázkou správnost, legálnost a mravnost jeho užití. Technoparty v Mlýnci u Tachova (2005), pole Markéty Regecové (2001), hotel v Ostravě. Ve všech případech veřejná moc tápala nebo byla liknavá. Zdá se mi, že je před námi ještě dlouhá cesta k harmonii a správnému rozlišení různých poloh a odstínů (stupňů) veřejného a soukromého a vyšetření správných, byť komplikovaných a neostrých hranic.

    Diskuse
    PT
    August 27, 2019 v 13.21
    Díky autorovi
    za podnětný článek. Bohužel nelze sdílet jeho optimismus. Češi jako společnost jsou díky Klausovi neoliberální rétorice od 90.let součástí davového šílenství "osvobozených" individí na úprku před smyslem kategorií "veřejný", mávaje vlajkou trhu, jako jediného oprávněného zájmu (který přitom za 30let problémy spíše generuje než řeší) , třímaje v jedné ruce kladivo antikomunismu (jako železný zákon) a v druhé peníze (jako svatý grál).
    Soukromé je nedotknutelné(=nekontrolovatelné) a mnozí jsou ochotni tuto premisu nadřazovat smyslu pojmu (i zákonů). Bez kategorie veřejného by přitom soukromé neexistovalo. Individuální vlastnictví bez individuální odpovědnosti s ním souvisejícími důsledky se však přesto stalo mantrou. Pravděpodobně je to důsledek kompenzace 40let trvajícího deficitu.
    Mj. veřejnou účelovou komunikaci dnes dokáží lidé okupovat i s argumenty formátu", že kola na jedné straně jejich automobilu přece stojí na jejich pozemku(příplocenka)". Že v tu chvíli zároveň porušují nadřazený zákon o provozu na pozemních komunikacích (ustanovení o podmínkách pro zastavení/stání vozidla) elegantně vytěsní Klausem lobotomovaná ideologie o svátosti soukromého a oprávněnosti jít při jeho ochraně "přes mrtvoly". Ještě větší zpřístupnění střelných zbraní a pár precedenčních soudních rozhodnutí by nám jistě brzy ukázaly hranice "možného", za které je občan Česka ochoten jít.
    Bohužel v blízké budoucnosti před námi stojí výzvy, které opět dokáží lidé překonat pouze jako zoon politikon...což mě naplňuje hlubokým pesimismem nejen v souvislosti s perspektivou lidského druhu na Zemi.
    JP
    August 27, 2019 v 14.51
    Někdy před pěti lety byl v DR otištěn tuším přepis jedné přednáškové řady na téma "Společně sdílené statky". Autor tu dokládal, jak se principy vlastnictví soukromého a veřejného doprovázely, prolínaly a potýkaly prakticky po celou dobu historie lidstva. Za první momenty či objekty realizace principu vlastnictví veřejného považoval kultovní místa.

    Z tohoto přehledu se opravdu velice názorně ukázalo, jak tyto oba principy skutečně existují neustále; v lidských dějinách vždy získal určitou dominanci princip jeden či druhý, aniž by ale některý z nich bylo možno (natrvalo) odstranit.

    Do budoucnosti se tedy klade otázka: je možno oba tyto - o sobě dozajista protikladné - principy natrvalo harmonizovat, respektive syntetizovat?

    Anebo půjde vývoj i nadále dosavadním způsobem, podle modelu Hérakleitova, že veškerý pokrok nutně probíhá ve formě - nikdy nekončícího - střetu protikladů?