V jednom svém dávném článku autor apeloval, že by se levice měla tohoto svého přirozeného tématu chopit jako hodnoty a více s ním pracovat. Ale to je protimluv. Veřejný prostor nemůže patřit levici a ovšemže ani pravici. Ze své hlubinné podstaty je to přirozené a nepochybné neutrum. Jak jinak by mohl být v pravém smyslu slova veřejný, když měl by k něčemu blíže a dalšímu dále?

Na první pohled to vypadá, že můžeme mít jasno. Zde je veřejné a zde soukromé. Ovšem tak tomu není. Vztah mezi veřejným soukromým prostorem je nekonečně spletitý a bohužel nebo bohudík mezi nimi není žádné jedno ostré rozhraní. Jako téma navýsost hodné kultivace a potřebné dobrého poznání se mi jeví střežení rozhraní nebo proměnných rozhraní mezi oběma doménami — soukromou a veřejnou.

Při výuce k tomuto tématu vyvstává poznání, že je silně rozšířen dojem o převaze soukromého. Opak je přitom pravdou, rozsah veřejného prostoru je nekonečně dominující. Považme jen, že zdrcující převahu povrchu naší rodné planety tvoří „veřejná“ teritoria povrchu všech oceánů a moří, vyjma pobřežních vod. Také Antarktida, a to už nehovořím o vesmíru. To je prostor, který nejen že není soukromý, ale není ani doménou žádného státu.

↗

I když je účelová komunikace soukromým majetkem, je ve veřejném užívání. Podobné značky nedávají smysl. Repro DR

Ale i teritoria rozdělená mezi jednotlivé státy mají velmi rozlehlá území, veřejná ze své bytostné povahy. Jsou to všechny ty pouště, hřebeny velehor, hladiny jezer, velké řeky (a mnohde dokonce všechny vodoteče), silnice a dálnice a tak dále.

Pak je zde ovšem značná spletitost, která v některých detailech pravidelně klame. Prostor může být různý podle vlastnictví a přirozeného nebo zákonného modu užívání. Lesy, pole, pastviny a mnohé obdobné plochy nezřídka v soukromém vlastnictví, protože volně přístupné (jistě že při odpovídajícím způsobu chování).

Totéž platí o naprosté většině soukromých cest. Ty jsou veřejnými statky. Soukromých cest je dokonce zdaleka nejvíce ze všech komunikací. Zároveň jsou nejčastěji předmětem sporů. Dobrými kontrapunkty jsou soukromý les nebo pole, a pak byt ve veřejném vlastnictví, ze své povahy zcela neveřejný. Vlastnictví tedy není co do povahy přístupu rozhodující.

Byt může naproti tomu být a často je ve vlastnictví obce nebo státu. Je-li obydlen, stává se obydlím, a tedy výsostně soukromým prostorem jeho obyvatele. Tak výsostným, že je chráněn dávným, a mezinárodně nepochybným právem, zakotveným v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Už velmi dlouho, od první c. a k. ústavy.

Jenže jedno ostré rozhraní mezi veřejným prostorem (jako třeba ulice) a prostorem výsostně a jasně soukromým (jako třeba byt) neexistuje. Je spousta valérů a přechodných škál mezi veřejným a soukromým, závisejících na čase a okolnostech užívání nebo momentální či sezonní situaci. Jedním z příkladů je společný prostor bytového (činžovního) domu. Je-li trvale uzavřen, druží se k soukromým prostorům jednotlivých bytů a je sice veřejným, ale vůči všem ostatním soukromým.

Pokud ale (třeba z nedbalosti) není uzamčen, je spíše veřejným než soukromým, a to právě pro svobodný přístup (návštěva) obyvatel domů. Ve volném přístupu do domu, pokud tato možnost nebyla zajištěna uzávěrou, nelze nikomu spravedlivě bránit. Do velké míry se to týká takových prostor, jako jsou obchody nebo obchodní centra, nádraží, některé kostely, hřbitovy, nemocnice… ty jsou obvykle veřejně a bez omezení přístupny, ale jen podmíněně. Buď jen ve vymezenou dobu, nebo za určitých, byť dosti volně atestovaných podmínek. Nejsou tedy veřejné bez výhrad a adjektiv.

Vedle toho existují plochy a prostory ve veřejném vlastnictví a sloužící veskrze veřejnému účelu, ale neveřejné čili veřejně nepřístupné. Typicky jsou to vojenské prostory, věznice, ale též vodárenské komplexy a kanalizační síť. Všichni bychom to mohli vědět, ale je otázka, zda správně zobecňujeme a systémově reflektujeme. Zda v souladu s teleologii pojímáme kvazi veřejné prostory (nemocnice, hotel) správně…

Veřejný prostor může být pokoušen a atakován pravicově (agresivním a arogantním stavebníkem), ale stejně tak třeba i levicově — hnutí Occupy šlo nejspíš za rámec a přirozenou mez, pokud mu veřejný prostor ulic, náměstí a parků přirozeně sloužil za místo revolučního, politického projevu. A příkladů by bylo více. Vždyť za veřejný prostor se bere třeba Roger Scruton, známý konzervativní filosof, v práci Public space and the Classical Vernacular v časopise Public interest, vydávaném konzervativními pravičáky.

Veřejný a soukromý prostor byly atestovány na mnoha příkladech, kdy se stala otázkou správnost, legálnost a mravnost jeho užití. Technoparty v Mlýnci u Tachova (2005), pole Markéty Regecové (2001), hotel v Ostravě. Ve všech případech veřejná moc tápala nebo byla liknavá. Zdá se mi, že je před námi ještě dlouhá cesta k harmonii a správnému rozlišení různých poloh a odstínů (stupňů) veřejného a soukromého a vyšetření správných, byť komplikovaných a neostrých hranic.