Sorela a Karela v Praze

Architektura prvních čtyřiceti let poloviny dvacátého století představuje v Praze zvláštní drama doby. Stavby posledních třiceti let jsou oproti tomu opakováním stále téhož.

„Praha je Praha, to máte marné, Praha je vzor elegance…“ zpívávala v rozhlase Ljuba Hermannová, když jsem byl malý. Eleganci jsem Praze nepřisuzoval, nevěda, co to je. Nicméně zdálo se mně to stejně nesmyslné, jako že Praze „je vždycky do tance“. Aniž bych věděl, věděl jsem, že píseň vlastně není o současné Praze. (Pak jsem si velice mylně myslel, že slova písně napsal pro Hermannovou její tatínek Ignát.)

Tou dobou na Praze nic tančícího nebylo, přestože naše Expo 58 se nám právě úspěšně vrátilo domů a Suchý se Šlitrem zakládali Semafor.

V té době ovšem všichni už měli doroztrhán předválečný šatník, takže lidé byli buď hnědí, nebo šedí, v lepším případě černí, toliko milicionáři byli modří. Z mého dětského pohledu se v Praze nic nestavělo, ani nebouralo, od nás z Holešovic – Buben bylo na nově budovaná sídliště daleko. Stalinův pomník se ještě bělel novotou a nic nenasvědčovalo tomu, co se s ním už za tři roky bude dít.


Kromě Tančícího domu, Státní technické knihovny a několika dalších budov jsme už třicet let svědky stále téhož, což jsou povětšině variace sklem opláštěné krychlovitosti, hranolovitosti a kvádrovitosti tarasící se na všechny strany. Foto Karelj, Wikimedia Commons

Jelikož ani za války se v Praze nic podstatného nepostavilo – snad kromě budovy nynějšího technického muzea od architekta Milana Babušky –, zůstala Praha v předválečné podobě, takže poslední její vývojovou etapou byl v architektuře pozdní funkcionalismus, v němž se už objevovaly romantizující či změkčující prvky. Na pozdější tzv. bruselský styl jako by v Praze nebylo sil.

Architektura prvních čtyřiceti let poloviny dvacátého století představuje v Praze zvláštní drama doby: proměny sociální, ekonomické, estetické, snad i filosofické…, které se od té doby – navzdory radikálním politickým zvratům – už nikdy neopakovaly. V posledních padesáti letech se v architektuře Prahy nic zásadního, převratného nestalo, přesto stavební zásahy do prostředí Prahy jsou značné.

Pomineme-li odbočku k „sorele“ padesátých a první poloviny šedesátých let, jejíž nejvýraznější stavbou je hotel Internacionál, pak v Praze až na výjimky nevzniklo nic hodnotnějšího – tedy zajímavějšího, než bylo to, co se zbouralo, například nádraží Těšnov.

Kromě Tančícího domu, Státní technické knihovny v Dejvicích a dalších několika staveb jsme už třicet let svědky stále téhož, což jsou povětšině variace sklem opláštěné krychlovitosti, hranolovitosti a kvádrovitosti tarasící se na všechny strany a zaléhající veřejný prostor. Vzniká pochyba, zda je to ještě architektura, když ty stavby přestávají mít (a ctít) parametry architektury: tj. proporce obejmu a povrchu vzhledem k funkci, prostředí a vzhledu.

Povětšině jde o jakési technické stavby, jejichž řešení se podřizuje parametru jedinému, a to je co největší podlahová plocha, užitný prostor. Úkolem architekta není více, než ten prostor co nejjednodušeji „opláštit“. Je služebníkem vnitřního prostoru na úkor vnějšího. Vnímám to jako zradu architektů na nás, co jsme vnějšími uživateli jejich staveb a zpravidla nemáme možnost se jim vyhnout a nevidět je, nijak je nelze vypnout, pouze snad v nedaleké budoucnosti zbourat.

Vnitřní uživatelé těchto staveb, kvůli nimž obludnost vzniká, mají možnost – nechtějí-li – dovnitř nikdy nevstoupit, kdežto my zvnějšku jsme jejími povinnými účastníky. My ji musíme snášet, aniž bychom z ní měli jakýkoli užitek. Je to hrozně nespravedlivé a nevyřešilo by to ani odškodné, které by nám „vnějším“ platili ti „uvnitř“ jako desátek z nadměrně a stupidně obestavěného prostoru.

Nezbývá mi než zopakovat Bělohradského kapitalistický axiom o tom, že „zisky se privatizují, kdežto ztráty se přenášejí do veřejného prostoru“. Je to zvláštní, jak tenhle výrok vždycky sedí.

Dramatický vývoj architektury prvních desetiletí dvacátého století lze výstižně naznačit na postavách dvou tvůrců: Jan Koula a Pavel Janák.

Stavba může skýtat estetický požitek
Oba postavili v Praze mosty přes Vltavu. Koula secesní Čechův most pod Letnou, v letech 1905-1908, jako zdobnou železnou konstrukci na kamenných pilířích, který podle historika architektury Zdeňka Lukeše patří k nejkrásnějším v Praze; Janák jen o tři roky později železobetonový Hlávkův most už jako stavbu architektonické moderny. Ačkoli obě stavby vznikly téměř ve stejné době, každý z mostů představuje ale dobu úplně jinou, a oba jsou krásné.

Pavel Janák navíc postavil zhruba o dvacet let později ještě jeden most – libeňský – již v konstruktivistickém, ba mnohými znaky kubistickém stylu. A ještě jedna podoba Janáka, o další tři roky později: funkcionalisticky střízlivý Hotel Juliš na Václavském náměstí, jenž, ačkoli je vyšší, osmipatrový, nepotlačuje a neutlačuje zdobně neobarokního souseda zprava a pouze dvoupatrového, staršího empírového bratra zleva. Jednoduché pásy oken ve světlé, opaxitové fasádě – vytříbený styl.

Od Pavla Janáka a jeho žáků je také urbanistický koncept kolonie vil v Praze Na Babě. Na jejich projektech se podílelo více architektů. Funkcionalismus různě zapasovává do sebe kubusy a hledá rovnováhu mezi co nejúčelnějším využitím prostoru a geometrickou estetikou vnějšku, a to je velice těžké.

Když si našinec, co studoval večerní stavařství, rozkreslí dispozici vnitřních prostorů podle nějakého zadání a chce to udělat trochu důvtipně, vyjde mu zvnějšku ten dům značně ohavný. A když si ho naopak rozkreslí zvnějšku, tedy všechna průčelí a fasádu, vyjdou mu uvnitř místnosti naprosto nesmyslně, na záchod velké okno a do obýváku žádné. To si někdy zkuste, je to docela pěkná hra, a ne každý z nás je Adolf Loos, který byl v tomto vskutku zdatný!

Jde o rovnost estetické kvality domu uvnitř i vně, majitel stavbu užívá zevnitř a my všichni jako bydlíme vně, neboť náš je líc jejich rubu. Stavba z estetického hlediska skýtá všem rovnocenný požitek, srovnatelně obohacuje vnitřní i vnější prostor. Proto také architekti dbali na průhledné ploty, když už musí být, a uvědomovali si, že vnější prostor je stavbou ovlivněn podstatně více než vnitřní, protože je zpravidla několikanásobně větší a nezávislý na vlastnických vztazích pozemků a parcel.

Funkcionalismus v podání dobrých architektů má avantgardní filosofii a velikou sociální ohleduplnost vzhledem k veřejnému prostoru. A to je to, na co současná pražská architektura povětšině vůbec nedbá, takže podle mého ani nejde o architekturu, nýbrž o obal komerčních prostorů a jeho ochranu před klimatickými vlivy a vetřelci.

Jak se tenhle pokleslý směr ve stavebnictví bude jmenovat, ještě nevíme, možná „karela“.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Úterý, 27.Ledna 2015, 13:20:0

Já osobně mám pro tento způsob "moderní" architektury jedno pojmenování, které je sice bezpochyby zcela neodborné, ale reálnou praxí je mi neustále potvrzována jeho - alespoň subjektivní - platnost: je to estetika "krabice na boty".

To je právě ta holá (komerční) účelovost, kdy se vytvoří určitý užitný vnitřní prostor, a ten se pak - aby to vyšlo co nejlevněji a aby se nemuselo příliš "mrhat" vlastní kreativitou - obežene čtyřmi rovnými, zcela stereotypně formovanými plochami.

Anebo, jak to svého času vyjádřil domácí pán, pan Brouček, v Čechovově "Výletu pana Broučka na měsíc", jak se podle jeho názoru má stavět solidní dům: Prostě se vyženou čtyři rovné stěny, na to třírohá střecha, a hotovo!

Na druhé straně je ovšem nutno připomenout, že tato sterilní, ryze účelová architektura je čas od času "vyvažována" extravagantními výtvory, které jsou z estetického hlediska ještě daleko větším kýčem.

Jan Kovařík - Praha

Pomineme-li odbočku k sorele, pak v Praze až na výjimky nevzniklo nic hodnotnějšího... Středa, 28.Ledna 2015, 11:57:56

... až na síť metra, systém kolektorů, Nuselský most, Nové spojení, ... . Stavby - to nejsou jen budovy. Problém není tak černobílý.
Že v centru Prahy nemáme tolik výrazných budov z druhé poloviny 20.století, je spíš dobře. Město nebylo za války bombardováno (kromě Radlic a Emauz), a tak se zachovalo v podobě historického centra usazeného v kotlině - v rozsahu v Evropě dost výjimečném. Nic proti Tančícímu domu nebo Technické knihovně - ale kvůli nim se sem turisté nepohrnou. (Už jenom v tomhle smyslu je historické centrum Prahy výraznou hodnotou a památková péče má výrazný ekonomický přínos.)

Chápu, že hlavním smyslem článku je především poukázat na kvalitu dnešní architektonické produkce. Otázka je rozpracována v některých teoretických pracích - např. britského architekta L. Kriera. V knize "Architektura - volba nebo osud" upozorňuje na rozpor mezi něčím, co nazývá falešnou pluralitou a pravou pluralitou. Jádrem je otázka "jak si vychutnat atmosféru staré architektury, když je stará zástavba zaplevelena novými stavbami?" Mezi dnešními architekty je ten názor menšinový - jejich odpovědí je, že ani předchozí generace si tu otázku nestavěly stylem "jak zachovat gotiku a nezaplevelit ji barokem?" Potíž je, že tak postupně ubývá něčeho, co je tu jedinečné, a nahrazuje se to něčím, co se produkuje kdekoli na světě. (Navíc zde se to produkuje v nevalné kvalitě. Což si ale zdejší architekti neradi přiznávají.)

Druhou stránkou je, jestli soudobou architekturu zatracovat ve srovnání např. s výstavbou druhé poloviny 19. století? I to přece byla masová produkce, stavěná především na kšeft. Pavlače s malými krcálky za honosnou rádobyrenesanční fasádou a s jedním záchodem na patro - paláce pro chudinu. Nebo velké byty pro maloměstskou honoraci, zásadně s malým pokojíkem vedle kuchyně (pro služku).

A konečně - i v dobách dávných platilo, že staví ten, kdo na to má.
Když si barokní šlechtic stavěl zámek, ptal se vesničanů, zda jim jeho moderní výstavba neporuší kolorit jejich tradiční zástavby z roubenek? Taková otázka mu vůbec nepřišla na mysl. (A těm vesničanům taky ne - ostatně byli zvyklí, že do toho nemají co mluvit. Zámek se následně stal vesničanům předobrazem správné architektury... a vzniklo zednické baroko.) Dnes se ty obce barokními zámky prsí.
A zkuste si představit, že dnes např. banka staví skleněnou kastli uprostřed historického města. Stejná arogance financí. Ale představa, že se tou skleněnou kastlí bude v budoucnu město chlubit, je na první pohled absurdní. Jak píšete - zrada architektů na uživatelích takto formovaného veřejného prostoru.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Kovaříku Středa, 28.Ledna 2015, 23:48:54

Píšete:
" Ale představa, že se tou skleněnou kastlí bude v budoucnu město chlubit, je na první pohled absurdní."
Život je absurdní, co třeba Eiffelova věž?

Jan Kovařík - Praha

Eiffelova věž byla ve své době velkolepý technický výkon. Čtvrtek, 29.Ledna 2015, 08:52:51

Nejvyšší stavba světa. To samo o sobě něco znamená. Navíc ten tvar byl dost nezvyklý.

Naproti tomu - pár pilot v pravidelném rastru, šest pater železobetonového skeletu, opláštění trojsklem, zasazeným do hliníkových profilů... technická rutina, typová řešení výrobce fasádního pláště. Nic, na co by se člověk musel podívat podruhé.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.