V čase po komunálních volbách na pár měsíců z médií vyšumí zprávy, které by referovaly o nových plánech rekonstrukce náměstí, revitalizace parků či jiných opravách a budování veřejných prostranství. Mezitím v kuloárech probíhají politické debaty... a po několika měsících se v lokálních médiích prezentují nové plány, jak se bude rekonstruovat stávající náměstí a možná také jaké stromy se pokácejí a vysadí v místním parku. Nicméně bez zásadních informací, jakou cestou byl vybrán a vytvořen zvolený návrh rekonstrukce či výsadby.

Přitom způsob, jakým jsou plánována a utvářena veřejná prostranství v našich městech, patří do jisté míry k hlavním ukazatelům (de)centralizace moci a jejího uplatňování.

Veřejný prostor je často ovládán a formován pouze hrstkou vyvolených, kteří rozhodují o tom, kde, co a jak bude stát. Tím nemyslím jen politiky, ale i developery a investory, kteří se snaží tento prostor privatizovat a přetvořit dle obrazu svého za účelem dalšího zisku. Případy, kdy o formě a podobě veřejného prostranství v českém prostředí rozhodovala veřejnost opravdu participativním způsobem, pak můžeme spočítat na prstech jedné ruky.

Pokud vycházíme z principů zastupitelské demokracie, urbanistická řešení veřejných prostor vybírají politici, které si zvolíme v komunálních volbách. Politici by však tuto práci sami nezvládli, proto si najímají experty.

Urbanisté či architekti zařídí odbornou stránku věci: návrhy a plány nové výstavby či rekonstrukce, nicméně často se tak děje bez reflexe veřejnosti. Bez názoru místních obyvatel, kteří bydlí v bezprostřední blízkosti náměstí. Bez ohledu na potřeby kolemjdoucích, kteří tráví volný čas v místním parku. Většina řešení se tak vytvoří pro nepravé potřeby běžného uživatele, za nimiž stojí zájmy investora. Neměli by tedy především uživatelé těchto prostranství rozhodovat o jejich podobách?

V posledních letech se zájem veřejnosti o svůj životní prostor zvyšuje, což lze demonstrovat na nespočtu vzniklých občanských iniciativ. Občané, kteří by rádi viděli změny, jsou však často skeptičtí až otrávení jednáním politické samosprávy a byrokracií, v mnoha případech dokonce potlačující jakoukoli veřejnou angažovanost. Jako v případě zamítnutých petic a referend, které jen odradí občany od další snahy zasadit se o zlepšení stavu prostor a věcí veřejných.

Politici na druhou stranu argumentují, že lidé se jen málo zajímají o stav veřejných prostranství a plány jejich rekonstrukce. A že se jedná o značně nákladnou záležitost, pokud bychom chtěli informovat veřejnost, nedej bože ji přímo zapojit do tvorby plánů výstavby. Nemluvě o času, který by to zabralo.

Je neskrývaným faktem, že česká veřejnost je ve srovnání se státy západní Evropy považována za pasivní a že si zdejší lidé často stěžují a společenskou angažovanost u druhých vnímají jako něco nenormálního. Jenže pokud nedáte lidem možnost a prostor svobodně rozhodovat o tom, co bude stát před jejich domem, nemůžete se divit. Lidé jakoby zapomněli, že veřejný prostor patří jim a že mají právo rozhodovat, co zde bude stát a co zde mohou dělat. Pro ilustraci se hodí historka z nedávné doby.

S naším neformálním spolkem PARK jsme organizovali veřejný gastronomicko-hudební piknik na nábřežní louce. Na konci tohoto pikniku za námi přišel místní senior s řadou otázek typu: co tu jako děláme, jestli máme povolení od města (povolení jsme měli), když pořádáme akci na pozemku města… Jen s obtížemi jsme vysvětlovali, že se jedná v prvé řadě o veřejný prostor.

Je zapotřebí posilovat vztah lidí k prostředí, které obývají a užívají, aby získali pocit, že tento prostor jim opravdu patří a že i oni se aktivně účastní na jeho utváření. Takový pocit poté lidi vede k tomu, že si veřejného prostoru váží a že jej udržují. Vedení města by se tedy mělo snažit nejen budovat krásné parky, fontány a památníky, ale především iniciovat a zabezpečit proces, při němž bude veřejnost zapojena do plánování a tvorby veřejných prostranství. Vést diskuzi mezi odborníky a veřejností, kde, co a jak bude stát.

Hlasy kritické a skeptické však podotknou — a jakým způsobem byste chtěli zapojit veřejnost? To se budete ptát každého kolemjdoucího, jestli by chtěl lavičku raději napravo či nalevo? Nebo místních obyvatel, zdali souhlasí se vzorem dlaždic? Nebo se dokonce budete tázat bezdomovců, zda jim vyhovuje tamější keř či by ho chtěli rozšířit? To snad všichni tito lidé budou malovat obrázky, jak by si představovali podobu náměstí? A pak ho budou vlastnoručně dláždit a sázet tam stromy?

Zdá se příliš obtížné navázat a vést dialog o veřejném prostoru s veřejností. Zapojit všechny zúčastněné do procesu tvorby veřejného místa, jak v případě prostor malých, tak obrovských veřejných prostranství. Co když se však o to pokusíme?

Jak zapojit veřejnost do tvorby veřejných prostranství?

Není pravda, že neexistuje metodika o způsobech, jak umožnit veřejnosti mluvit do plánování a tvorby veřejných prostranství. V Brně již přes deset let funguje Nadace Partnerství, instituce, která vydala řadu publikací popisujících jednotlivé kroky, jak zapojit veřejnost do utváření veřejných prostranství, jak organizovat plánovací víkend s místní komunitou nebo jak interpretovat historické dědictví (nejkomplexnější publikaci představuje kniha Prostory: Průvodce tvorbou a obnovou veřejných prostranství).

Nadace Partnerství také organizuje workshopy, na nichž prezentuje inovativní a participativní přístupy ke komunikaci s veřejností.

Existují také iniciativy, které se snaží oslovit veřejnost, aby sama navrhla urbanistické či architektonické řešení zanedbaných veřejných prostranství. Jedním z příkladů může být zajímavý projekt Městské zásahy, v českém prostředí realizovaný v Praze, Brně, Jablonci nad Nisou, Kladně, Ostravě a ve Zlíně, v rámci kterého veřejnost navrhovala oživující intervence do veřejného prostoru města.

V Kladně, Ostravě i ve Zlíně občané před tím dokonce označovali zanedbaná místa ve městě, aby v následné aktivitě byla hledána jejich řešení. Bohužel v Praze i v Brně zatím drtivá většina projektů nebyla ze strany města kvitována, uvidíme časem, jak v dalších městech (více informací na mestskezasahy.cz).

Je třeba také připomenout, že participace občanů na rozhodování o podobě veřejných prostranství není jen zbožným přáním levicových či liberálních demokratů. Česká republika se v roce 1998 zavázala, že bude plnit Aarhuskou úmluvu, podle níž mají občané našeho státu právo získávat veškeré informace a participovat na věcech veřejných týkajících se environmentální problematiky.

Mimo to Stavební zákon č. 183/2006 definuje účast veřejnosti při připomínkování jednotlivých stupňů při tvorbě územního plánu a také její roli při územním řízení. Zákon však neukládá povinnost použít proaktivní metody při formulaci zadání územního plánu, ani v případě rekonstrukce nebo výstavby veřejných prostranství, čímž bohužel nemotivuje obce, aby takto činily. Na druhou stranu můžeme nalézt řadu případů, v nichž alespoň nějaká snaha zapojit veřejnost přinesla sic dílčí, ale kýžené ovoce (např. viz publikace Občané a veřejné prostanství.

Problém tedy tkví především v neochotě samosprávy aplikovat participativní přístup. Město klasicky protiargumentuje tím, že nemá kapacitu organizovat dotazníkové šetření, či dokonce plánovací setkání, aby zjistilo názor veřejnost (což pak dělat anketní průzkum kvůli každé rekonstrukci?).

Tato argumentace je však zčásti bezzubá, jelikož takové plánování a akce lze organizovat nízkonákladově ve spolupráci s místními neziskovými organizacemi nebo odborníky, případně je možné získat z mnoha evropských fondů dotaci (nejen ze strukturálních fondů, ale i např. z fondů Evropské komise), která by mohla podpořit změnu v místní participaci. Evropská unie se snaží podporovat zejména přeshraniční spolupráci mezi veřejnými a dalšími institucemi, která by mohla být prospěšná také pro řadu českých měst.

Spolupráce a participace může probíhat na různých bazích

Je obecně škoda, že do procesu plánování a tvorby veřejných prostranství nebývají zapojeni nejen studenti vysokých, ale i středních a základních škol. Navíc velmi často nefunguje vzájemná spolupráce mezi univerzitami, vzdělávacími institucemi a veřejným sektorem. Přitom jedním z hlavních problémů univerzitního studia je právě nedostatek praxe a neaplikovatelnost nabytých znalostí.

Domnívám se, že studenti a učitelé vysokých škol oborů, které se alespoň částečně zabývají veřejným prostorem, by mohli tento deficit smazat participací na plánovací činnosti veřejného prostoru.

Studentky a studenti architektury, stavebního inženýrství, urbanismu, geografie, sociologie, historie, ekonomie, regionální rozvoje, designu, zahradní architektury, sochy, ba i malby, divadelního herectví, filmové režie, psychologie, archeologie, antropologie, pedagogiky, managementu, práva, environmentálních studií, geologie či geodezie (předem se omlouvám těm příslušníkům a příslušnicím oborů, kteří byli opomenuti) by se mohli v rámci projektových mezioborových předmětů navzájem potkávat a diskutovat nejen sami se sebou, nýbrž i s veřejností.

Zaštiťující institucí těchto aktivit by mohly být jak univerzity, tak především města (rovněž neuniverzitní), v jejichž režii by tato práce de facto měla být. Právě zapojení studentů některých, zejména sociálně-vědních, oborů do participativní práce s veřejností by mohlo zpřístupnit tyto obory společnosti a ukázat aplikovatelnost jejich zaměření.

Možná se ptáte, co by mohli do této diskuze přinést takoví režiséři, herečky, sochařky či malíři? Navraťme se spíše k otázce: jak zprostředkovat dialog o veřejném prostoru a jak zajistit reálnou participaci veřejnosti? Jednoduše odpovězeno, pomocí kreativních praktik, které umožňují lidem zapojit se do vytváření veřejného díla. Skrze výtvarné a animační techniky můžeme veřejnost pobídnout nejen k tomu, aby se zamyslela nad reálným prostorem, nýbrž i přispěla k jeho utváření.

Jednou z takových metod je psychogeografické mentální mapování, při němž lidé intenzivněji vnímají a poznávají své okolí. Psychogeografické praktiky rozvinulo avantgardní hnutí situacionistů v 50. letech v Paříži. Pomocí performativních technik a kreativních metod, jako jsou veřejná oznámení na ulici, tvorba koláží z map, pomalé a chaotické procházky městem, utvářeli a prožívali rozmanité situace, objevovali emocionální hranice žitého prostoru a podrobovali psychoanalýze městské prostředí i sama sebe.

Podobné netradiční praktiky lze použít i v našem prostředí měst za účelem výzkumu, jak konkrétní městské prostředí vytváří pocity a nálady v lidech a jak by tyto aspekty mohly být zohledněny v následném plánování (při zájmu o další informace — autor textu spolu s výtvarnicí Katarínou Tuľakovou testuje tyto metody).

Spolupráce a participace rovněž nemusí fungovat jen na bázi univerzita — město — veřejnost, ba více než vítané je zapojení učitelů a studentů středních a základních škol a zástupců místních neziskových organizací a spolků. Potřebu vzájemné spolupráce rozličných institucí v rozvoji participace ukázala i nedávná konference v galerii DOX Od inspirace ke spolupráci.

Na konferenci se sešli jednak učitelé a studenti středních škol, kteří prezentovali úspěšné projekty občanské angažovanosti svých tříd, a jednak představitelé dalších vzdělávacích a neziskových institucí, přičemž všichni společně diskutovali právě o nutnosti komunitního občanského vzdělání. Úspěšné projekty potvrdily také jeden důležitý aspekt: čím více prostoru se přenechá studentům, tedy s nezbytnou facilitační rolí učitele, tím větší je potenciál úspěšnosti dopadů participativního projektu.

A co motivace občanů se zapojit? Participativní rozpočet a další cesty

Samozřejmě nelze očekávat, že se veřejnost začne zapojovat sama od sebe, ze dne na den, jen na základě propagace a příslibu, že bude dáno na jejich slova. Obecná nedůvěra v politiku shora, nechuť řešit věci veřejné, co se děje za mým dvorkem, je v lidech silně zakořeněna a jen těžko se překonává. Tudíž je nezbytné přemýšlet o motivacích, které lidi pobídnou, že opravdu přijdou na plánovací setkání a dokonce se zapojí do návrhu designu veřejného mobiliáře.

Již jsme nakousli důležitost kreativních praktik, které mohou jednak rozvíjet představivost a odlišný úhel pohledu na věc a jednak iniciovat spolupráci a další participaci. Jednoduchým příkladem může být ztvárnění místní pověsti divadelním ansámblem před diskuzí o budoucích plánech rekonstrukce historického náměstí, které může rozpoutat očekávanou diskuzi.

Ačkoliv článek apeluje na komunální politiky a úředníky, aby aplikovali participativní metody v lokální praxi, je třeba si uvědomit, že pokud rozjedeme takovou iniciativu zdola, bude mít pravděpodobně větší úspěch, než když mentální mapování místa nebo designérský workshop bude organizovat město. Ovšem výhodou může být již zmíněná spolupráce mezi místní samosprávou a neziskovými organizacemi, místními spolky, případně školami.

Neformální sdružení mají zpravidla bližší vztah k občanům než městské instituce. Pokud tedy iniciativu participativního plánování a tvorby veřejného prostoru rozvine místní spolek, lze očekávat i větší odezvu od místní komunity. Na druhou stranu město by mělo opět podporovat takové iniciativy již od počátku jejich vzniku.

Čímž se dostáváme k závěrečnému bodu — ekonomické motivaci. Lidé sice často ocení nízkonákladové intervence do veřejného prostoru (např. lavičky vytvořené z palet), ale nedokážou si představit aplikovatelnost participativního přístupu na úrovni plánování a budování veřejných prostranství v měřítku celého města. Východiskem z této situace může být zavedení participativního rozpočtu, prostřednictvím něhož mohou občané rozhodovat o rozdělení a použití financí použitelných na rekonstrukci a tvorbu veřejných prostranství.

Veřejnost by tak mohla na bázi občanských výborů, tématických skupin nebo komunit koordinovat nebo rozhodovat nejen o návrzích realizací rozpočtu, ale i jejich konkrétní podobě. Participativní rozpočet je již pár let probíraným tématem, přičemž první vlaštovku v českém prostředí představuje projekt participativního rozpočtu na Praze 7.

Na závěr bych chtěl znovu zopakovat, že cílem článku není popis přesné metodiky, jak by mělo probíhat plánování a utváření veřejných prostor. Je nabíledni, že mnoho věcí bylo opomenuto (např. praxe územního plánování), naopak jiné akcentovány (kreativní praktiky mentálního mapování). Nelze také očekávat, že ke změnám dojde teď hned, přesto bych rád inicioval veřejnou diskuzi o aplikaci participativních metod ve veřejném prostoru.

Myslím si, že právě doba, kdy se v mnoha městech formují nové samosprávy, kterým není lhostejná budoucnost obce, je vhodná pro implementaci těchto metod do praxe plánování a utváření veřejných prostranství v našich městech. A proč nezačít třeba pilotními projekty participativního rozpočtu...