Každá generace si musí svou poezii vybojovat sama

V polovině srpna se v Jihlavě uskutečnil malý literárně-hudební festival Kvílení. Přinášíme několik postřehů z této události, která představila to nejzajímavější ze současné česky psané poezie.

Jihlava je na horském hřebeni. Prameny (že jich na Vysočině je!), které v ní počínají, odtékají s čím dál větší pravidelností a urputností na východ nebo na západ, aby se slily do silnějších říčních ramen, jezírek a rybníků pod Vyšehradem a Petrovem. Jihlavě hrozí sucho. Aleš Kauer je básník, výtvarník, grafik, hudebník a organizátor kulturního hemžení a dění. Člověk, který v Jihlavě staví hráze, otáčí směr pramenů a z kulturních center státu přivádí vláhu tam, kde by ji v posthipsterské době málokdo čekal.

02Aleš Kauer, organizátor kulturního dění v Jihlavě. Foto Zdeněk Stejskal

Právě tím je festival Kvílení: jedinečným momentem, který na jeden den svede dohromady to nejzajímavější ze současné česky psané poezie, kterou podtrhne zvukem (který se na chvíli mění v hudbu, aby se vzápětí z výsostného pole Mozartů a Mahlerů zase stáhl), zesílí ji tancem a improvizovanou scénou a konfrontuje ji výtvarným objektem.

Osvobodit poezii z papíru
Aby bylo jasno: Kvílení je festival poezie, je svátkem literatury, kterou ale osvobozuje ze zajetí papíru. Kauer zahájil celou akci happeningem, při němž nasadil improvizované soše Gustava Mahlera křídla (kvůli počasí se akce musela přesunout z jihlavského Parku Gustava Mahlera do Divadelního klubu Horáckého divadla). Prý kdyby chtěl uletět. Ve skutečnosti ale nasadil křídla poezii, kterou půjčil vystupujícím a dovolil jim, aby se také proletěli.

Byl to krásný let. Nejprve vzlétli Michaela von Pacher, Eva Frühaufová a Martin Jelínek. Poezie tančila, byla prošita šicím strojem, strhávala si z úst pásku, a když konečně promluvila, obořila se: v prvé řadě na estetiku sdílejícího tlačítka, která se stala mírou vkusu i lásky naší doby. Olina Stehlíková prostřednictvím manifestu emancipovala Gaiu. Její apel byl environmentální, ale vyhýbal se naivitě nebo podbízivosti a nakonec byl zesměšněním a delegitimizací lidské potřeby kategorizovat vždy, všude všechno a přemýšlet právě jen v dialektice kategorií.

Poezie zůstala znepokojivou i ve vystoupeních dalších básníků a básnířek, Pavla Zajíce, Vojtěcha Kučery a Jana Spěváčka. Postupně se střídali před publikem a jejich výpověď se odrážela od artefaktů, které do prostoru klubu instalovali Jiří Staněk, Marek Fexa a Wari Berz. Především Staňkovy miniaturní plastiky a koláže vyrobené z odpadu vyzařovaly jemnou a sžíravou ironii, se kterou se autor dívá na konzumerismus. Vstupovaly tak do prostoru čtených textů a doplňovaly je, byly křídly slov.

06Eva Frühaufová. Foto Zdeněk Stejskal

Polijte se voskem
Pro mě vůbec nejzajímavější byly dva bloky: první provedl Petr Čichoň a Jana Orlová. Nevím, jestli existuje severomoravská poezie nebo poezie slezských Sudet, ale jestli ne, přimlouval bych se za vznik téhle kategorie. Prolnutí češtiny a němčiny bylo chvílemi drzé a přímočaré, ale přitom funkční. Čichoň a Orlová se pohybovali na hranici obscénnosti, ale nikdy ji nepřekročili. Jejich poezie (doprovázená na loutnu) byla erotická, ale ne nevkusná.

Druhým vrcholem bylo vystoupení Marie Feryny, Kateřiny Matuštíkové a Eleny Pecenové sdružených v projektu A X I S. Poezie si zula balerínky a místo nich si obula kanady, nasadila latexovou masku. Feryna má silné a úderné texty, loutnu tedy vystřídala elektronika a začaly se vázat oprátky, s nimiž Feryna chodí na návštěvu pro změnu různých kategorií genderu. Po rukou publika stékal rychle chladnoucí vosk a vzduchem běhala rákoska, protože s poezií to nejde myslet vážně a nedostat přes prsty, zůstat čistý, nepopálený, neproměněný.

Čichoň i Feryna volili opačné estetické postupy, kterými demaskovali lásku a to, že bolí. Nejen metaforicky, ale i fyzicky, a to, že je ta bolest přítomná a týká se všech. Nezachrání nás před ní masky identit (jazykových, národních nebo genderových). Možná je na místě ptát se po smyslu masek, nebo alespoň po tom, nakolik je třeba jim přikládat jakoukoli hodnotu.

44Petr Čichoň a Jana Orlová. Foto Zdeněk Stejskal

Festival absence
Po Feryně přišlo důstojné popíkové vydechnutí zprostředkované Kittchenem a Aid Kidem a šlo se do hajan. Jihlava utichla. Událost byla zajímavá jednak tím, co se na ní stalo, jednak i tím, k čemu na ní nedošlo. Je škoda, že nakonec nemohl dorazit její patron Mirek Kovářík. Jednou z kulis vystoupení akce se tak stalo i prázdno po generaci, všichni ostatní skvělí básníci prominou, Jiřího Kuběny.

Absence Kováříka byla v prvé řadě připomínkou, že každá generace si musí svou vlastní poezii vydupat a vybojovat, že to za nás nikdo neudělá. A že když v téhle zkoušce tváří v tvář věku do plastu zatavených pomerančů neobstojíme, třeba tu už žádná poezie být nemusí. Naštěstí existují lidé, kteří zastavují prameny, třeba jako Aleš Kauer.

76Kateřina Matuštíková. Foto Zdeněk Stejskal

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.