Život a poezie Mirka Kováříka

Mirek Kovářík, český divadelník, kulturní publicista, herec a moderátor slaví v těchto dnech své pětaosmdesáté narozeniny. Bude také patronem třetího ročníku literárně-hudebního festivalu Kvílení v Jihlavě, který proběhne 16. srpna.

Po přečtení a opakovaném dohledávání informací v knize Mirka Kováříka (1934) Život... a poezie...? lze získat pocit, že autor byl u všeho důležitého, co se v poezii druhé poloviny dvacátého století událo. A pokud náhodou nebyl, stihl mnohé zprostředkovávat na prknech Docela malého divadla v Litvínově, jež založil v roce 1962, než mu ho komunisté v roce 1969 zavřeli.

Od těch dob až do dnešních dnů(!) putuje po různých scénách a zpaměti nabízí verše „svých“ básníků. Mirek Kovářík patří k těm odvážným a respektu hodným osobnostem, které neohýbaly páteř ani v nejtěžších dobách, k osobnostem, které pomáhaly daleko nad rámec svých uměleckých výstupů. Což je k dohledání třeba v oné výše zmíněné knize.

156559881333348759Mirek Kovářík, osobnost, která byla snad u všeho důležitého, co se v poezii druhé poloviny 20. století odehrálo. Foto Pastorius, WMC

Docela malé divadlo
V Docela malém divadle, které je dnes pojmem v oblasti divadel poezie, stihl uvést Jiřího Ortena, Jana Zábranu, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Ivana Diviše, Ivana Slavíka a těsně před okupací i básnický manifest Znamení moci Jana Zahradníčka.

Mirek Kovářík objevil pro média Karla Kryla, natáčejícího „u nich“ (Český rozhlas Ústí nad Labem) své písničky. Na představení do Docela malého divadla často dojížděl Ivan Diviš, jehož tehdy nevydaná sbírka Sursum posloužila k vytvoření nového představení. Důvěrné přátelství s Janem Zábranou, který pravidelně přinášel „čerstvé“ překlady Ginsberga, Ferlinghettiho nebo Corsa, bylo vábivou sondou do dějin současné Ameriky. Pod titulem Podivná stráž inscenovali aktuální beatnické texty.

V roce 1990 se Kovářík setkal s Allenem Ginsbergem, když jej na 1. máje očekával spolu s Václavem Havlem a Vladimírem Mišíkem v dolní části Václavského náměstí, kde Ginsberg přednesl novou báseň Návrat krále Majáles v čerstvém překladu Jiřího Joska, která volně navazuje na konec básně Král Majáles z roku 1965. Prvního veřejného přednesu se ujal právě Mirek Kovářík.

Vpisuji sem zmíněná fakta kvůli jisté zavátosti, učebnicovosti oné doby. Žijeme už částečně ve virtuální realitě. Máme tady ale člověka, který to prožil, pamětníka, který byl u zdrojů, z nichž mnozí z nás dodnes čerpají.

Vydavatelství Galén
Další výčet aktivit Mirka Kováříka by byl dlouhý, zúžím ho na aktuální počin. Všech devět Elegií Jiřího Ortena v interpretaci Mirka Kováříka vychází poprvé na CD jako další díl série tohoto duchaplného počinu vydavatelství Galén. Rád připomenu předchozí nahrávky: Mirek Kovářík, Vladimír Mišík & ČDG ─ Reduta blues (2013), Václav Hrabě, Mirek Kovářík, Vladimír Mišík & ETC ─ Pár tónů, které přebývají (2018).

Mirek Kovářík uvádí Elegie Jiřího Ortena od roku 1963, tedy od svých devětadvaceti let. Tehdy ještě za doprovodu kytaristů Václava Prejzka a Jiřího Pertla. Bylo to po dlouhých desetiletích první celistvé provedení Elegií na veřejnosti. Později byly poměrně riskantně recitovány chvíli po Palachově smrti v pražské Viole.

Nynější nahrávka je podpořena hudbou Jiřího Pertla, s čímž mám (subjektivně) menší problém. Je logické, že k této nahrávce je nutné přistupovat jinak než k předchozím dílkům s bluesovými muzikanty (Vladimír Mišík & Etc...), kteří intuitivně dávali prostor slovům i dlouhým veršům, kteří slyšeli na každé ticho mezi verši a uměli na ně adekvátně zareagovat. Navíc byli v českém kontextu odlišní, a proto i svým způsobem svobodní.

V případě Ortenových textů se jedná o jistý typ melodramu. Osobně mi chybí větší prokomponovanost s Ortenovými slovy. Konkrétně v Druhé a v Třetí elegii se s hudebním feelingem rozcházím a nejsem schopen přijmout onu hudební „easy listening“ náladu. Co mě naopak fascinuje, je přesnost interpretova hlasu s patinou všech šrámů života. Nahrávka mi připomíná „vltavské“ pořady s poezií, kde se poměrně přesně hudba přiřadí ke konkrétním básním a celek potom nerušivě plyne. K Ortenovi, věčně mladému, mi toto ne(vz)rušivé plynutí nepasuje.

Ortenovy Elegie
Pro docenění Ortenových Elegií je užitečné nastínit kontext vzniku díla. Po 15. březnu 1939 Ortena jako Žida vyhodili z konzervatoře, studoval herectví. Jeho bratr Ota Ornest emigroval, Jiří zůstal doma, protože si nedovedl představit, že opustí maminku. Své sehrála i osudová láska Věra, jejíž nevěra a rozchod byly impulsem k napsání Elegií... Složil je za šest týdnů během zimy a předjaří roku 1941. Do tragické smrti pod koly německé sanitky mu zbýval necelý půlrok...

Mirek Kovářík k tomu v knížce Život... a poezie...? dodává: „Je úžasné sledovat, jak toto údobí prožíval – básně po Elegiích jsou jakýmsi dennodenním zvláštním výstupem až na samé vrcholy možnosti sebevyjádření... Nezapomeňme, že se ho také s dennodenní pravidelností týkaly i ponižující úkony spojené s jeho „neárijským“ původem. Bydlel na Výtoni v podnájmu. Jak asi mohl vnímat cedulku s německo-českým upozorněním, že do blízkého parku Psům a Židům je vstup zakázán? Každá z Elegií má svůj syžetový podíl na celkovém vystižení atmosféry v mladé básníkově duši.“

Mirek Kovářík bude patronem třetího ročníku literárně-hudebního festivalu Kvílení v Jihlavě, pár dnů po svých pětaosmdesátých narozeninách, tedy 16. srpna 2019, kde si „střihne" jeden ze svých legendárních básnických setů. Srdečně zveme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.