Zhasni červenou lampu srdce mého

Před dvěma dny přinesly noviny smutnou zprávu. Zemřel Jiří Kuběna (31. května 1936 – 10. srpna 2017), moravský básník, historik umění a překladatel. Aleš Kauer přináší několik osobních vzpomínek na tuto významnou osobnost naší literatury.

Až budu umírat, o to Tě prosím, Matko Boží 
Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého 
a těm, kteří mne budou oplakávati, se zjev 
podobou květin, které jsem miloval, 
poněvadž jsou krásné jako Tvé panny 
a mlčí. 
(Jakub Deml)


Existují povolanější, kteří by měli o Jiřím Kuběnovi psát, dovolím si tedy pouze krátký a spíše osobněji laděný dovětek.

Prožil jsem ve snu z 9. na 10. srpna bolestivý rozchod s krásnou mladou bytostí. Po společných a šťastných letech mi s ledovou tváří oznámil – konec. Nechci takové příběhy noci přeceňovat a ubírat metaforám na rozletu, ale ráno jsem s nejasným vědomím tušil, že někdo důležitý v mém životě odešel.

Jiřího Kuběnu jsem osobně poznal až v době jeho stáří. Několikrát jsem měl tu čest jej doprovázet na čtení a pobýt s ním pár dnů pouze ve dvou. Na jeho „etudy“ v lékárně, v knihkupectví, v hotelu, v kostele, v hospodě i pod polámaným deštníkem nelze zapomenout. Jeho humor byl kapitolou, která má tolik svazků jako jeho poezie. Zažil jsem to, uvědomuji si to, usmívám se… bolest koutků i bránice je velmi příjemná. Jeho metafory v mé hlavě stíhají jedna druhou, jako předtím obšťastňovaly naše společné cesty.

Jiří Kuběna mluvil s vášní i o současnosti, o době, která je poezii krajně nepříznivá, mnohem víc než v dobách nesvobody. Hovořil o babylonském čase inflace slova a všech hodnot v čase genocidy ducha. O všudypřítomném konzumu a zábavním blbství. Rád mluvil o přičinlivém dorostu kvazibásnických lemurů. Zahrnoval tam i mě a neodpustil mi nic. A přestože mi občas lezly krkem všechny ty rodokmeny, nesmrtelnosti, romantismy a jiná božstva, nemohl jsem mu upřít jedno – opravdovost. Opravdovost je přibližně to slovo, které mi jej charakterizuje nejpřesněji.

1957_v_byte_na_rasinove_nabreziJiří Kuběna s Janem Zábranou a Václavem Havlem na balkóně u Havlových, Praha, Rašínovo nábřeží č. p. 2000, jaro 1957, foto Ivan Havel

V Jihlavě jsem Jiřímu Kuběnovi zorganizoval dva večery jeho svérázného přednesu i komentování jeho vlastní poezie… Vloni jsem mu v nakladatelství Adolescent vydal bibliofilii Sonety (V přepychu krásy). V telefonátu před obědem se mi svěřil, že to byl nejkrásnější dárek, jaký k osmdesátinám dostal. Dál jsme se už bavili pouze o jídle. Výtvarnou terminologií jsem mu dopodrobna líčil recept na červenou omáčku s růžovým tuňákem a žlutou zeleninou. Smáli jsme se.

Slíbili jsme si, že se ještě jednou uvidíme a na rozloučenou políbíme.

A vy, přátelé moji, netruchlete! 
Dopodrobna vás znám a jenom svou smrtí 
mohu se odvděčiti za vaši lásku, 
která neviděla mých slabostí. 


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.