Někdy si přejeme svět zrcadlit, ať je v našich slovech a činech takový, jaký je. Chtěli bychom ustoupit do pozadí a být spíše zprostředkovateli skutečnosti. Byla by to nepředpojatá filosofická spekulace (latinsky speculum — zrcadlo). Jsme však tvořivé bytosti a čirá objektivita chladné kovové vrstvy nanesené na sklo není tak zcela našim způsobem, jak svět žije námi zprostředkován. Řeč o zrcadlech v názvu knihy a vícekrát v jejím textu vzbuzuje zvídavost, ne-li zvědavost. Jak to autor myslí?

Adam Borzič přiznává podnět pro nesnadnou, několik let trvající práci na této své čtvrté samostatné básnické sbírce. Bylo to připomínání tradičních evropských hodnot a jejich údajného ohrožení islámem. Sám je doma v západní filosofické a duchovní tradici a zároveň ctí islámskou kulturu a zejména opojný mystický islám v podobě súfjského hnutí. Ostrý politický spor vykonstruovaný nad záminkou nové vlny migrantů z islámského světa zraňoval jeho nitro. Chtěl na to odpovědět svým způsobem, jako básník.

↗

Poezie filozofická v tom nejvlastnějším smyslu. Repro DR

Básník proniká do světa přírody a lidských dějů jinak než třeba filosof, obvykle konkrétněji, v obrazu, v příběhu a zároveň jaksi hlouběji. Exaktní myšlení slouží technickému zvládání života. Filosofie bývá odtažitá, akademická, udržuje si odstup od tepu života. Borzičova poezie je však filosofická v tom nejvlastnějším smyslu, je láskou Sofii, k Moudrosti. Je to porozumění životu, které samo je živé.

V této sbírce se autor docela radikálně posunul ve volbě výrazových prostředků. V dosavadních třech se na čtenáře či posluchače valila vlna metafor. Čtenáře autor nešetřil a nechal na něm, aby se napětí tím vyvolané vybilo, jak naladění čtenáře umožňovalo. Básně obou tematických okruhů sbírky, ty, které jsou doma v počínající italské, zejména florentské renesanci i ty, v nichž promlouvají súfjští mystici, vypadají jako prostá vyprávění.

Které vyprávění však je takzvaně prosté a je přesnou reprodukcí skutečnosti? Snad žánr úředního protokolu, který je možná faktograficky korektní, ale plytký? Autor obvykle nechává mluvit postavy z obou kulturních okruhů (mimo jiné Lorenza a Cosima Medicejského, Michelangela, Botticelliho, Leonarda da Vinci, Al Ghazáliho, Ibn al Arabiho, Hadžiho Bektaše) o svých příbězích a prožitcích a úvahách. A to nemůže být jinak, než že je to plné mluvících obrazů, které básník poučený literárními a historickými svědectvími svrchovaně vybírá, shrnuje, dotváří, snad i vytváří, ale vždy tak, že svět jeho řeči zůstává řečí světa.

Jazyk sbírky i přes oproštění výraziva, nebo možná právě proto, je silný, evokující, bohatý. I volný verš současné poezie může mít jakýsi složitější vnitřní rytmus a může být zpěvný. U Borziče tomu tak je. A přitom cosi jako básnická forma tu není z vnějšku nasazeno na téma. Máme dojem, že z něj vnitřně vyplývá. Právě tak, a ne jinak to mělo být řečeno.