Francouzský filosof Bruno Latour ve svém brilantním a nanejvýš aktuálním pojednání Down to Earth: Politics in the New Climatic Regime přichází s metaforou Spojených států volících Trumpa prezidentem jakožto koně, který byl přiveden před překážku a odmítl skočit. Myslím, že tím koněm ve skutečnosti nejsou jen Američané, ale tváří v tvář klimatické krizi a destrukci přírody my všichni. Točíme se v kruhu, vzpínáme se, koulíme očima — i ržát by nám šlo — ale ke skoku jsme se zatím neodhodlali.

Ještě před chvílí jsme si mohli myslet, že běžíme Velkou pardubickou, teď už ale začínáme chápat, že ve skutečnosti prcháme o život. Stačí se ohlédnout a přes rameno vidíme rychle se blížící a zhmotňující se hrozbu. Už cítíme pach smrti, který ale nečiní stěnu před námi o nic méně hrozivou.

Ruku na srdce — nikdo z nás neví, jestli se nám skok může podařit. Netušíme ani, co nás čeká za touto překážkou, jestli přímo za ní nezeje hluboký příkop, nebo jaké další nástrahy budou následovat.

A stále se najdou i takoví žokejové, kteří nám tvrdí, že je všechno v pořádku, že vůbec nikam skákat nemusíme. Máme se v klidu popást na travičce pod našima nohama, pokochat se třeba výhledem na nebe — a hlavně všechno v klidu a bez panikaření, to přece ještě nikdy ničemu nepomohlo.

Latourova politická filosofie vychází z předpokladu, že hlavní politická dělící linie uplynulých desetiletí mezi „globálním“ a „lokálním“ je překonaná, neboť slibovaný horizont bezmezného a nekonečného blahobytu pro všechny se zjevně konat nebude, a stejně tak už není možné se vrátit k původním jistotám. Rodná vesnice a kus pole za ní se totiž za dobu naší nepřítomnosti proměnily k nepoznání a odlišně vidí i oči, kterými na ně hledíme.

Nový politický vektor vede mezi fantaskními představami popírajícími samy základy skutečnosti — například o tom, že můžeme postavit zeď a za ní oživit naší bývalou slávu, nebo o tom, že rozšíření těžby uhlí je nezbytným krokem na cestě k bezuhlíkové budoucnosti — a mezi něčím, čemu Latour dává pracovní název „Pozemskost“, ač bychom to mohli nazvat také Gaiou. Pozemskost je světem, který se v důsledku našeho věčného popichování dal do pohybu a sám se z pouhého jeviště dějin stává politickým aktérem. Pozemskost ale také znamená uvědomění, že toto je jediný svět, který máme, a že se na něm a s ním musíme naučit společně žít.

↗

Pozemskost či Gaia se dala do pohybu a má pro nás vzkaz. Malba josephine101. Repro DR

Onen příslovečný skok je pak právě přijetím Pozemskosti včetně všech jejích nedostatků a omezení a odmítnutím báchorek o tom, že můžeme beztrestně pokračovat tak, jako doposud, že se nás netýká to, co se děje za státními hranicemi a že ze všech problémů nakonec nějak vybruslíme, jako ostatně už tolikrát.  

Může takový skok vstříc Pozemskosti v praxi vést k ohrožení stálých dodávek elektřiny? Nelze to vyloučit. Bude nás stát miliardy, které bychom rádi viděli investované jinam? Nepochybně. Zahrnuje přehodnocení rozsahu individuální svobody konzumovat a ničit? Je to pravděpodobné. Dovede nás ke zpochybnění hospodářského růstu jako základní politické priority? I to se klidně může stát. Víme dokonce i to, že nás nespasí moudrost našich předků, protože nastalá situace je veskrze nová a bez historického precedentu.

Právě proto je překážka tak děsivá — žádá po nás připravenost zpochybnit základní jistoty, odvahu pohlédnout do očí víru budoucnosti a schopnost vybrat si mezi samými nepříjemnými alternativami. O co jednodušší je pod taktovkou falešných proroků slibujících neskutečné odvrátit zrak a ještě chvíli se nerušeně pást. Avšak hrozba za našimi zády se mezitím blíží a zvětšuje a požírá vše, co jí stojí v cestě.