Vitální studentské hnutí za klima zažehlo v české společnosti novou diskuzi o nedostatečnosti politických opatření na zmírnění akcelerující klimatické katastrofy. Skandování početných průvodů studentů „Na co škola, klima volá“ rozléhající se českými městy spolu s transparenty typu „Až budu velká, chci být naživu!“ ostře rezonují ve veřejné debatě. Formulace „zavraždili jste nám budoucnost“ jsou sice některými podrobovány kritice, avšak nesou fundamentální poselství, které otřásá současným světem.

Často alibistický argument všech koleček systému „děláme to pro své děti“ nabírá na hrůzné grotesknosti, uvědomíme-li si reálné dopady své každodenní práce, do které nás uvrhl pyramidový systém maximalizace digitálních čísílek na zužující se hrstce účtů těch nejbohatších. Svět se otřásá, světové mínění se pomalu mění k lepšímu a vznikají organizace, které se snaží rebelovat proti vyhynutí.

↗

Protestující studenti se chovají zraleji než mnozí jejch učitelé. Foto Peter Tkáč, DR

V některých skanzenech se však svět zcela zastavil. Tendence určité části českého školství spočívající v ignoraci, praxi vojenského drilu a v autoritářském přístupu se projevily v nenávistné reakci na studentské klimatické hnutí. Někteří studenti aktivně zapojení v hnutí Fridays for Future jsou tak za své postoje školou perzekuováni a učiteli za jejich podporu zesměšňováni.

Na nedávné debatě Stálé konference asociací ve vzdělávání popsala své zkušenosti s třídní učitelkou jedna z mluvčích české odnože hnutí Anna Mezgerová následovně: „Když mě vidí vystupovat televizi, jsem podle ní trapná, stejně jako když si připnu odznáček Fridays for Future.“ Výjimkou nejsou ani kázeňské postihy.

Na studentské demonstraci v Brně mi jeden žák popisoval, že jim někteří učitelé hrozí „pětkou za účast na klimatické demonstraci“. Na sociálních sítích i v některých kabinetech lze zaslechnout negativistické výlevy části pedagogů. Tyto zahořklé ataky se opírají do stávkujících studentů s argumenty, že také používají mobily, pijí z petlahví, měli by raději uklidit potok, chtějí se jenom ulít ze školy, chtějí se jenom zviditelnit a podobně.

Přestože se z perspektivy učitelů z liberálnějších větších měst může zdát toto líčení přehnané, v regionech a menších městech, ve „fosilních“ školách je situace opravdu často strašidelná. Kolega učitel mi líčil následující situaci po příchodu do kabinetu:

- „Tak co říkáte na klimatické protesty?“

- „Počkat. A co je špatně s klimatem, nebo co?“

Opravdu máme být nadřazení jenom proto, že jsme starší?

V reakci na negativistické tendence určité části pedagogického sboru vznikla petice učitelů, která naopak studenty podporuje a kterou podepsalo přes dvě stě učitelů. Platforma Učitelé za klima, ve svém prohlášení deklaruje podporu studentů.

„Těžko můžeme naše žáky a studenty připravovat na budoucnost, když v důsledku devastace životního prostředí a změn klimatu již žádná udržitelná a dlouhodobá budoucnost nastat nemusí,“ a vyzývají ministerstvo k většímu důrazu na podporu výuky o klimatické změně. Namísto přehlíživé arogance nabízejí Učitelé za klima studentům přijetí a jejich aktivity si upřímně váží: „Stávkujete za vaši i naši budoucnost. Jsme si toho vědomi.“

Mezi další aktivity učitelské inciativy bude patřit vypracování veřejně přístupné série metodik pro výuku, které budou tematizovat širokou problematiku klimatické katastrofy v nejrůznějších předmětech pomocí aktivizačních moderních didaktických metod. Platforma zvažuje i zapojení pedagogů do stávky, přičemž možné se zatím zdá být vyhlášení protestních dnů, ve kterých budou učitelé ve všech předmětech otevírat palčivé téma současného klimatického kolapsu a diskutovat o něm s žáky.

Co je to vlastně klimatický kolaps? Jak se vyrovnat s nepříjemnou pravdou? Jak docílit toho, abychom měli společnou budoucnost, která bude mít smysl?

Prubířským kamenem, na kterém se bude brousit české vzdělávání čelíc existenční nutnosti globálního kolektivního humanistického činu, je podle mého názoru esenciální pojetí vztahu mezi učiteli a žáky. České školství je totiž stále hluboce autoritářským prostředím, ve kterém jsou žáci vnímáni jako podřízení mocenské libovůli učitelů.

Tato mentalita je niterně zakořeněna v mechanismech sociální hry na školu, kdy neuposlechnutí příkazu je vnímáno jako pobuřující drzost a klimatický aktivismus je důkazem přechytralého neadekvátního sebevědomí těch, „kteří přece ještě nic nedokázali.“ Ovšem, co přesně jsme dokázali my, starší, „zkušenější“ a „moudřejší“?

Přes všechny mnohovrstevnatosti globální společnosti, přes nutnost rozlišovat mezi uhelným baronem a ekologickým aktivistou, navzdory vědomí složité systémové determinace každého z nás, je nejvyšší čas přiznat si fakt, že možná všichni tak trochu můžeme za jejich zničenou budoucnost. Mohli jsme být aktivnější? Mohli jsme ekologické téma klimatického kolapsu zvednout dříve? Měli jsme blokovat ulice velkoměst vlastními těly už před lety?

Nejde zde o neplodné obviňování a vyvolávání traumatického pocitu viny, ale o přijetí odpovědnosti za stav současného světa. Studenti začínají odpovědnost přebírat, dokáží totéž jejich učitelé?

Hrát si ve školství nadále na armádní logiku, ve které je vzdělávání definováno vztahem mezi „autoritou zkušeného pana učitele“ a „mladým podřízeným nevzdělaným žákem“, spadá do žánru tragikomického skeče. V něm starší generace, jež úspěšně dovedlla naši civilizaci na práh naprosté zkázy, předstupuje za katedru a hodlá nadřazeně kázat mladým.

Klimatická katastrofa tak poněkud drasticky aktualizuje potřebu respektujícího vztahu mezi učitelem a žákem, založeném na akceptaci, empatii, autenticitě a rovnosti. Nehledě na stohy psychologických a neuro-vědeckých výzkumů, které dokazují, že jenom takový respektující vztah může spustit proces smysluplného učení, je evidentní, že hierarchické nastavení vzdělávací soustavy je dnes prostě už chucpe a mělo by být nenávratně zatraceno.

Nutnost radikalizovat respektující vztah vzájemné rovnosti mezi učiteli a žáky se může projevit například v rozšíření působnosti školních parlamentů, v možnosti žáků definovat si okruhy svého učení či ve společném rozhodování učitelů i žáků o fungování a filozofii jejich školy. Pokud dokážeme vnímat mladou generaci jako rovnocenné partnery ve společném úsilí o humanističtější budoucnost, potud máme šanci nějakou smysluplnější budoucnost mít.

Možná, že nás může zachránit vědomí toho, že jak učitelé, tak žáci, tak vlastně celé lidstvo se nacházíme na společně potápějící se kocábce, kde máme všichni strach z budoucnosti. Nejlepší zbraní proti strachu je solidarita. Není nevyšší čas zahodit relikty minulosti jako fosilní paliva a autoritářské hierarchie a pokusit se společně zasadit o to, aby nějaká budoucnost vůbec byla?