Jak rozeznat veřejný prospěch

Přímé hlasování občanů o veřejných záležitostech bez občanského vzdělávání a odpovědnosti ztrácí své poslání. Lidé se často rozhodují na základě předsudků a s vidinou krátkodobého zisku, uvažuje Ondřej Vaculík.

Kdyby bylo referendum na počasí, hrozila by nám sucha ještě větší. Uvědomil jsem si to na konci letošního suchého dubna, kdy v jeho závěru, poslední sobotu a neděli, konečně pršelo. Kéž by i další dny svlažoval blahodárný déšť, i další víkend – přáli si ti, kteří mají málo vody ve studni, přáli si to zemědělci, vodohospodáři, lesníci, přírodoznalci a také ti, pro něž příroda je největším zážitkem i bohatstvím pozemského života. Zdálo by se, že to bychom měli být všichni – ó kdežpak, jsme zase v menšině!

Jako Babišovo chamtivě bezohledné vládnutí zřejmě lahodí rozhodující části voličů, podobně by nám převažující část společnosti v referendu rozhodla o počasí ještě sušším: nebe bez mráčku, všechny víkendy slunné, jasno i přes týden, dovolené a dětské pobyty na táborech bez deště.

Kupodivu i vzhledem ke stálé hrozbě sucha je déletrvající déšť pokládán za špatné počasí! „Jenom aby příští víkend zase nechcalo,“ obával se kolega, protože zrovna organizoval výpravu na bicyklech. Také starší kolegyně má hlídat vnučku a nechce s ní být zavřená doma. Má-li pršet, ať tedy prší, ale jindy! Jiný kolega se těšil, že bude napouštět bazén a má na to sjednaného odborníka.

Pochopil jsem, že nás, kteří by volili déšť, přestože překazí naše plány, není tak mnoho. Panuje názor, že vodu do našich kohoutků i bazénů mají vodohospodáři zajistit vždy, vždyť si to tučně platíme, rajčata se stejně dovážejí odněkud z Brazílie, a pokud by vody v budoucnu snad vskutku mělo být málo, bude se muset nějak vyrobit nebo zajistit jinak.

Skladov__haly_u_z_kupNavzdory všem vládním prohlášením a osvětě na téma větších ohledů a lepší péče o životní prostředí se povětšině děje opak. Foto Zákupák, WMC

Přibývá lidí, kteří nejsou schopni náležitě vnímat přírodní, společenské ani politické souvislosti. Nedomýšlejí ani to, co dříve takříkajíc nám dával zdravý rozum. Nechtějí tomu ani věnovat pozornost, zatěžovat mysl, nebaví je to. Referendem pak cokoli posunou k horší variantě, často destruktivní jako závěr špatného smýšlení. Referendum je sice nástrojem pro přímé hlasování občanů o veřejných záležitostech či zákonných opatřeních, ale bez „občanské odpovědnosti a uvědomělosti“ ztrácí své poslání a schopnost – rozhodovat v zájmu veřejného prospěchu, a nikoli v zajetí předsudků.

Co je veřejný prospěch, je ovšem otázka. Neshodneme se. Obávám se, že kdyby možná v kterémkoli našem městě měli lidé rozhodovat o tom, zda na jejich sídlišti na určitém pozemku bude park, nebo parkoviště, vyhraje parkoviště. Park totiž občané nikdy nepotřebují tolik jako parkoviště. Přestože vědí, jak je důležité zadržovat dešťovou vodu zvláště v aglomeracích, mírnit horké městské klima, dávat přednost zdravějšímu prostředí před škodlivějším. Tohle všechno víme, ale co je to platné, když není kam zaparkovat. Všechny pojmy ve prospěch parku jeví se proti tomu abstraktními, kdo řekne, že park je také pěknější než parkoviště, vysmějí se mu.

Mám příklad, případ, o němž už jsem tu před časem psal, tedy pouze připomenu: Souběhem (nepříznivých) okolností rozhodovalo se jakýmsi pomístním plebiscitem o existenci vzrostlého, asi padesátiletého stromu. Argumenty pro jeho odstranění: stíní (bráno jako zápor, nikoli jako klad), padá z něj listí, které pak tlí na chodníku a dlí na vozovce, což snižuje bezpečnost chodců i vozidel, vichrem ulomené větve mohou poškodit auta a ohrozit maminku s kočárkem. Kdo se zaručí za jeho kořeny, ví někdo, v jakém jsou stavu? Vždyť může hrozit vyvrácené celého stromu, a stejně se jednou bude muset pokácet… atd.

Argumenty pro jeho zachování: Je zdráv a asi v polovině obvyklé životnosti. Opadávání listí se děje všem listnatým stromům a není to důvod pro jejich likvidaci. Stromy jisté bezpečnostní riziko představovaly vždy, ale převažují pozitiva: jsou součástí blahodárné „zelené infrastruktury“ města, zlepšují mikroklima, za veder ochlazují prostředí výkonem srovnatelným s klimatizací. Vzrostlý strom ve městě stává se součástí jeho kultury, vydatně přispívá k jeho obytnosti. A hlavně je krásný! Vy to nevidíte? – A ty seš nám ňákej zelenej chytrolín!

Všechna dobrozdání pro strom zněla protistraně jako zpupné tlachy. Na otázku, kdo zaručí, že padající větev někoho nezabije nebo nezmrzačí, totiž neuměl odpovědět nikdo. Strom nakonec pokácen nebyl, úřad životního prostředí to nepovolil, ale pro většinu obyvatel je nežádoucí. Čeká se na příhodnější, horší dobu.
Nakonec nepřipadáme si jako ten strom i my?

Vláda vytýčila řadu dotovaných programů jak na protipovodňová opatření, tak na zadržování vody v krajině. Podle nich jistě se leckde budují různé suché poldry, revitalizují vodoteče a rybníky. To je všechno málo platné.

Nezměnil se způsob našeho ničivého hospodaření! Náš vztah k přírodě je pokrytecký. Je-li krásná, líbí se nám a obdivujeme ji. Máme-li se v její prospěch něčeho vzdát, dát jí přednost před přímým užitkem, ani náhodou! Jaký premiér, takové hospodaření. Čím větší blahobyt, tím hůře přírodě. Prosperita jde proti ní, nikoli v její prospěch.

Obce, jak teď mají peníze, ani nezařizují žádné vsakování dešťové vody, ale v souladu s většinovou vůlí občanů dláždí a asfaltují i to, co by mohlo zůstat v přírodnější podobě. Například za Cerhovicemi sleduji mnohahektarové skrývání orné půdy, která se ještě na jaře pěkně zelenala. Vzniknou tu obrovské, velkoplošné haly, výrobny a sklady, v nichž už nyní nemá kdo pracovat a v blízké budoucnosti možná ani nebude důvod v nich něco vyrábět či skladovat. Jak je možné, že drahé pozemky ve městě ženou stavby do výše, a cena pozemku na venkově umožňuje jeho velkoplošný zábor stavbou tak ubohé hodnoty?

Navzdory všem vládním prohlášením a osvětě na téma větších ohledů a lepší péče o životní prostředí se povětšině děje opak. Všude kolem nás. Jak nemyslet na jinou vládu? – Na druhé straně, kde by se vzala?

Bavil jsem se o tom s kolegou, který je inženýr, technokrat. Hledali jsme viníky té bezohlednosti, kdy sami jsme si položili otázku, zda naše úřední činění už není více škodlivé než prospěšné. A kdo za to může?

Kolega vytáhl staré logaritmické pravítko a chvíli na něm něco posunoval. Inženýrskou, logaritmicky přesnou a suše podanou odpovědí mě překvapil: Nevíme si rady se změnami klimatickými ani politickými. A k tomu ten strašný souběh Zemana a Babiše, pýchy, hamižnosti a ztráty soudnosti. Otázka je, co dál, co po nich, a hodil logáro do šuplíku. – Probůh, jen žádné referendum.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jindřich Kalous - důchodce

Úterý, 25.Června 2019, 13:38:4

Ve zdejší pohraniční podhorské obci o šesti stovkách duší by člověk čekal, že by usedlé i naplavené venkovské obyvatelstvo snad mohlo mít nějaké povědomí o narušených přírodních cyklech a souvislostech, zvlášť když někteří ojedinělí vytrvalci stále s nasazením všech sil pěstují svoje brambory a další naturálie. Bohužel tomu není tak. Většina, a týká se to nejen náplav z měst, se zoufale snaží i v současném suchu marně udržovat anglické trávníky (přestože ani oni nemají vodu na jejich zalévání...) a místo nich si - sekajíce trávu obden - na svých pozemcích vyrábějí beznadějnou polopoušť. (O neustálém jimi produkovaném kraválu radši nemluvit.)

Ta nesmrtelná hláška majora Terazkyho - "Píliť treba, píliť!" - nevznikla ve vzduchoprázdnu a bohužel ani dnes a ani náhodou není jen zaniklým dědictvím vygumovaných lampasáckých mozků sloužících za Čepičky socialistické vlasti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zkorumpovaná demokracie Úterý, 25.Června 2019, 15:32:47

Už Aristoteles věděl, že demokracie (tj.: lid obecný) je nejenom korumpovatelná - nýbrž že je vysloveně zkorumpovaná, a to ze své nejvlastnější podstaty.

Aristoteles se demokracií zabýval především v jejím porovnání s oligarchií; a dospěl ke konstatování, že nejen tato oligarchie, ale stejně tak i demokracie (lid) hledí v prvé řadě na své vlastní, to jest ryze egoistické zájmy.

To vědění o pravém (přinejmenším ambivalentním) charakteru demokracie je tedy už staré a dávné; to jenom v nové době byla tato holá realita demokracie překryta ideologickým nánosem o idealizované a glorifikované "vládě lidu".

Snad už by bylo načase tyto ideologické brýle konečně odložit, a začít zase střízlivě vnímat holou realitu. Tak, jak to před dvěma a půl tisíciletími udělal Aristoteles.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.