Období „šílené dopravní přetíženosti“

Ondřej Vaculík

Ukazuje se, že rozvoj techniky v oblasti dopravy sice vypadá nadějně, ve skutečnosti ale problémy s přetížením a překročením kapacity komunikací neřeší, spíše stupňuje. Zřejmě přišel čas hledat jiné východisko.

My, co jsme více méně „zelení“, nebo se o to poněkud snažíme, patrně budeme muset něco přehodnotit. A to sice tezi, která se objevuje i v aktuálním programu Zelených a prosazuje převedení těžké nákladní automobilové dopravy na železnici, tedy alespoň v nějaké podstatnější míře, která by redukovala kamionovou dopravu. To je jeden z programových bodů, který Zelení prosazují už od devadesátých let minulého století.

Tehdy ale, kdy se naopak nákladní železniční doprava převáděla z ocelového kola na pneumatikové a ekologická (i jiná) zátěž silniční dopravy vzrůstala každým dnem, byl takový požadavek aktuální a svědčil o krizi železnice. Tehdy ovšem ekologové nedosáhli téměř ničeho a my byli svědky pozvolného zániku systému železničních překladišť, skladů, terminálů. Vítězila silnice a kamionový provoz neustále houstl (a houstne).

Po dvaceti letech se ale ukazuje, že naše železniční síť — i ta obtížně modernizovaná — už nemá kapacitu, aby silniční nákladní dopravě mohla výrazněji pomoci, odlehčit jí. Zejména kolem velkých měst (krajských), ale nejhůře je na tom Praha a Brno, se do hustého železničního provozu už více vlaků ani nevejde.

Nejdůležitější železniční tratě dospěly k jakési mezi průchodnosti, propustnosti, zejména zhruba v asi padesátikilometrovém okruhu od velkých měst, vytíženém regionální osobní dopravou.

Dříve stačilo cestovat do velkého města s půlhodinovým předstihem. Dnes nestačí ani hodina. Foto PxHere

Můžeme míti radost z toho, že člověk 21. století sám a dobrovolně znovu přesedá z aut do vlaků, nikoli však z nějakého ekologického přesvědčení, ale kvůli ucpaným dálničním přivaděčům a silnicím v okolí velkých měst, zvláště v dopravních špičkách. S nadsázkou lze říci, že kamiony vytlačují lidi ze silnic na železnici, protože pasažéři jsou ochotni přesedat sami, vlastní silou, a nikdo je nemusí překládat na rampách.

Dobře znám situaci na trati Plzeň — Praha, kritický je úsek z Berouna do Prahy. Dříve stačilo cestovat do velkého města s půlhodinovým předstihem — s dvacetiminutovým zpožděním člověk raději počítá vždycky —, dneska často nestačí ani předstih hodinový. Jakýkoliv technický zádrhel vychýlí grafikon na celý den, jedno zpoždění vyvolává druhé, protože teprve v noci je nějaký prázdný čas „dostat se znovu do času“.

České dráhy to někdy řeší tak, že nedojedou s vlakem až na Hlavní nádraží, ale skončí už na Smíchově; na druhé straně souprava nedojede do Berouna, ale skončí v Karlštejně, kde má šanci znovu chytit pravidelné časy své jízdy z Berouna do Prahy.

Pro nás, cestující, jsou to komplikace veliké, my ale ani nenadáváme, protože jednak chápeme, že České dráhy dělají, co mohou, snaží se, a jednak vidíme ten stav na silnicích, kdy ani automobilistovi často nestačí při příjezdu do velkého města hodinový předstih. Kdy dojedeme, neví nikdo z nás.

Na přelomu století mohli jsme my, příznivci železnice, čísti před Prahou povzbudivý slogan „auta stojí, vlaky jedou“. Dneska přes všechnu modernizaci dopravních systémů, tedy železničních i silničních, přes obrovské snahy špičkových dopravních techniků a pracovníků, přes stálé technické zdokonalování motorových vozidel — opravdu velice krásná a ušlechtilá auta se vyrábějí, dospíváme ke sloganu „auta stojí, vlaky taky“.

Onehdy jsem v televizní reportáži postřehl mimochodný výrok nějakého činovníka z Ředitelství silnic a dálnic, který na otázku reportéra, kdy bude konečně dokončena rekonstrukce D1, sice vyslovil jakési mírně vzdálenější datum, ale také dodal, že pak se začne znovu. Jinými slovy my už se nedočkáme toho, že by jak na silnicích, tak i na železnici bylo něco dokončeno, to už nebude nikdy nic, a výluky a zúžené mnohakilometrové profily budou vždycky a čím dál víc.

Zvláště na železnici i přes všechny moderní systémy řízení dopravy i její bezpečnosti, ba navzdory tomu, že dopravní rychlosti se budou neustále zvyšovat, musíme počítat také s tím, že úměrně se budou zvyšovat také možnosti stále vyšších zpoždění. To není paradox, ale logický důsledek, který si nechceme nebo nemůžeme přiznávat. Dospěli bychom k poznatku, že rozvoj techniky, alespoň co se týká dopravy, nám sice dává neustálou naději, ale ve skutečnosti naše základní problémy neřeší, spíše je stupňuje.

Východiskem je pouze, řekněme, jiný způsob života. Jednou se možná tato naše epocha bude nazývat „obdobím šílené dopravní přetíženosti“.

Měl jsem vzácného přítele, který byl za protektorátu totálně nasazen jako topič rychlíkové parní lokomotivy řady 387 zvané Mikádo. Při jízdě z Prahy do Olomouce musel naházet do topeniště snad deset tun uhlí. Vlak se řítil více než stokilometrovou rychlostí a strojvedoucí na něj neustále řval: Nemám páru, nemám páru! — Nemám páru! Desetiminutové zpoždění bez zjevného důvodu bylo pokládáno za sabotáž.

Tehdy dopravní kázeň záležela hlavně na „lidském faktoru“. Dneska se cosi nenápadně pokazí v jakémsi počítači u vršovického hlavního dispečera a celá Praha půl dne stojí. Čas technika nepřekonává, pouze prostor.

    Diskuse
    December 4, 2018 v 15.25
    Zdroje tu nejsou
    Nejspíš bude časem potřeba dopravovat méně lidí i méně zboží.
    Zdroje nejsou neomezené, ať už za zdroj považujeme spotřebovanou energii, materiál nebo prostor dopravních cest.
    IH
    December 4, 2018 v 22.48
    Když se někoho z Prahy zeptám, kdy byl naposledy v Ostravě, nebo v Českých Budějovicích, stěží mi odpoví, že letos na podzim už dvakrát. Když se zeptám venkovana od Třebíče, kdy byl na Pražském hradě, neřekne asi že letos na sv. Václava. Kdo a co to tedy jezdí sem a tam po našich městech a mezi nimi? Pro koho se staví (vedle stavařů) dálnice, které jen stimulují další zvýšení dopravní zátěže? Samozřejmě, hlavně pro podnikatele, pro obchodníky, pro zboží.

    Byly doby a filosofie, v nichž bylo normální tvrdit, že není důležitý cíl, ale cesta. Uvědomujeme si, kolik jsme ztratili zkrácením a unifikací všeho putování, že se začíná podobat cestování prstem po mapě?

    VK
    December 5, 2018 v 10.58
    Ovšem tím, že budete do stavby dálnic házet vidle, ty toky zboží nijak neumenšíte. Pouze zacpete stávající infrastrukturu pro osobní provoz. Jako vedlejší efekt proti těmto aktivitám popudíte čím dál rozhodnější většinu "běžných lidí".

    Měl bych vůbec pro zeleně smýšlející kompromisní návrh - zaměřovat se primárně proti nákladnímu provozu jako takovému, výstavbu infrastruktury nechat (třeba prozatím) na pokoji. Co do efektů na exhalace to vyjde stejně, dokonce líp (polovina veškerých z dopravy jde na vrub náklaďáků), ne-zelená většina veřejnosti by pak ovšem stála daleko spíš na straně takové snahy místo proti a stala spíš spojencem.

    Na zjištění, kdo používá naší silniční sítě, se zeptejte spíš někoho z Třešti, kdy byl naposledy v Jihlavě nebo v Kolíně, kdy byl naposledy v Praze. Dozvíte se každý den, v práci. Jak toho Davida Ungera za lásku k rakouským šibenicím nemám rád, tak musím k vlastní lítosti uznat, že jistý pragocentrismus se zde projevuje. Třeba právě v neschopnosti vidět svět jinak než perspektivou celoživotního obyvatele velkoměsta majícího to do práce, školy, kina, divadla, zoologické pět zastávek nepřetržitě jezdící hromadnou dopravou.
    IH
    December 5, 2018 v 23.39
    Panu Klusáčkovi
    Život ve velkém městě má zajisté své výhody, stejně jako nevýhody. Obyvatel Třešti je za 20 minut v Jihlavě, třeba v tamější ZOO, což já v pražské rozhodně nejsem. Za 35 minut je on v Pelhřimově, zatímco já na Pražském hradě nikoli. Za 50 minut je za Slavonicemi na rakouské hranici (vše po vedlejších silnicích), zatímco já ještě trčím ve městě. O cestách "nás dvou" do lesa na houby (pokud náhodou některý týden rostou) raději ani nemluvit.

    Co se týče té nákladní a osobní přepravy: Samozřejmě, že se mi tolik kamionů vůbec nelíbí. Něco by se nemělo vozit z daleka vůbec, protože je to buď velmi zbytné, či by mělo být využíváno bližšího zdroje. Nebo by byla - někdy - lepší jiná forma dopravy. Přece však musíme uznat, že patnáctitunový kamion, vezoucí 25 tun čehosi celkem cenného je jaksi adekvátnějším dopravním prostředkem než desetinu jeho váhy mající osobní auto, převážející sedmdesátikilového řidiče/řidičku. Běžné automobily jsou pro svou spotřebu a nároky na místo na silnici málo adekvátním řešením individuální dopravy. Přání jezdit rychle, tedy mít k dispozici dálnici, aby byl člověk za hodinu v práci 120 kilometrů daleko, tady už je něco hodně špatně. Nejen ta čtyřproudová silnice, jež by měla vést vlastně všude, ale i ta ujetá vzdálenost, přes 50 tisíc kilometrů za rok (za min. nějakých 100.000 Kč). To mi přijde neoddiskutovatelné. Vždycky je někde nějaké místo, kde by se nám šiklo za chvíli na chvíli být. (Což si takhle dát zítra oběd v Kantonu?)
    JP
    December 6, 2018 v 15.23
    Za jeden z vrcholů (anti)ekologické perverzity naší doby jsem považoval, když jsem kdysi v německé televizi v rámci nějaké reportáže slyšel se vší rozhodností a niterným přesvědčením prohlašovat jednu mladou dámu, že našla zalíbení v Austrálii, a že ona prostě m u s í každý rok alespoň jednou letět na dovolenou do Austrálie.

    Že se přitom spálí tuny kerosinu, dále se zplodinami zahltí zemská atmosféra a zvýší globální oteplování, jenom proto že ona si nevystačí s "obyčejnou" německou přírodou, a "musí" si pro svůj exotický zážitek zaletět až na opačný konec světa - s něčím takovým si naprosto evidentně ani v nejmenším nelámala hlavu.
    JP
    December 6, 2018 v 15.26
    Ale na straně druhé je nutno ocenit: právě v minulých dnech vyšla zpráva o tom, že ve Švédsku se naopak začíná rozmáhat hnutí letecké abstinence. Zkrátka, účastníci tohoto hnutí se rozhodli že už nebudou zbytečnými lety zatěžovat životní prostředí; a na sociálních sítích si navzájem sdělují, jakými způsoby je možno co nejlépe přestoupit na alternativní způsoby dopravy.

    Takže tedy nakonec přece jenom trochu pozitivní zpráva o současném stavu lidské civilizace.
    VP
    December 7, 2018 v 6.40
    Třeba nás časem bude víc, co budeme mít raději Austrálii v televizi než pod svýma nohama.
    JN
    December 7, 2018 v 20.45
    "Cesta je cíl"
    by mohlo být heslo budhismu i globalizace (globalizace jakožto období šílené dopravní přetíženosti :-)

    Vyhnout se šílené dopravní přetíženosti je snadné: nepovažovat globalizaci za nevyhnutelnou.
    VK
    December 8, 2018 v 12.02
    Víte, pane Horáku,
    byl to takový pokus o kompromisní návrh, přípustný pro obě strany. Nečekal jsem po pravdě, že by u vás uspěl, ačkoli jistou malou naději jsem choval.

    Mimochodem, přístup omezovat osobní auto-mobilitu zároveň velkoryse přehlížet nákladní automobilní provoz - je až v pozoruhodném souznění s kapitálem. S principem svobody pohybu kapitálu a zboží, zato co nejomezenější svobody pohybu lidí. Aby náhodou kapitálu nemohli ujet, aby se nedalo jen tak utéct před těmi konkrétními v místě kapitálem zařízenými podmínkami. Třeba do vzdálenějšího zaměstnání atp.