„To je nějaká střecha támhleto dole?“, říká mi Jaromír Bláha a ukazuje kamsi dolů do Labského dolu. V naznačeném směru vidím oranžovočervenou plochu a pak další a další v celém údolí. Protože naše malá exkurze po Krkonoších směřuje právě do míst, kde se zvolna postupně utváří budoucí evropský veletok, budeme mít za chvíli možnost záhadu prozkoumat.

V horní části údolí, kousek od Labského vodopádu, stihnu ještě návštěvě ukázat právě rozkvétající vzácné kropenáče a lepnice, obklopené trsy suchopýrku alpského. Všechny jmenované rostliny jsou vázané na prameniště, rašeliniště a vlhké skály. O pár metrů níž je už podél kamenného chodníku situace jiná.

Obvykle zelený rašeliník je na jindy vlhkých a mokrých místech vysušený a vyšisovaný až do běla, vzácné mokřadní rostliny sluneční žár buď předčasně zahubil, nebo tu přežívají v malé a drobné podobě. Poupata symbolu Krkonošského národního parku, hořce tolitovitého, který by měl už za pár týdnů zdobit horské stráně, jsou leckde spálená dohněda.

A vyjasněna je i záhada rudooranžových ploch. Takhle umírají celé porosty borůvčí. V Krkonoších je sucho. S krátkou přestávkou výjimečného roku 2017 nejvyšší české hory vysychají už jedenáctým rokem, přičemž situace je rok od roku horší. Změnu nepřinesla ani letošní sněhová nadílka.

↗

Vzácná krkonošská rašeliniště vysychají. Jako řešení volí správa parku odstraňování odvodňovacích rýh a příkopů. Foto Petr Vilgus

Každé jaro čeká mnoho místních i přespolních na tisíce rozkvetlých prstnatců májových na Sluneční stráni ve východních Krkonoších. Dostat se blíž k těmto atraktivním zemním orchidejím většinou znamená se také pořádně zmáčet. I tyhle rostliny patří mezi mokřadní. Letošek přinesl změnu. K červenofialovým vstavačům se leckde dalo dostat suchou nohou. Radost ovšem často zkazil fakt, že rostliny s ohledem na nedostatek vody ani nevytvořily pořádnou lodyhu a nezvykle malá květenství rozkvetla hned u přízemních listů.

Že s krkonošskou přírodou není něco v pořádku, pozná i někdo s daleko materiálnějšími zájmy. V Krkonoších už druhým rokem prakticky nerostou houby. Po prvních senách vypadají leckteré stráně jako ve Středozemí, s otavami se nepočítá a cena sena roste.

Sucho v Krkonoších už dopadá také na lesy. I když v době rychlé zkázy zejména hospodářských lesů jinde v České republice vypadají zelené stráně národního parku jako svého druhu zázrak, skutečnost nijak optimistická není. Ve výškách zhruba 800 až 1200 metrů nad mořem se vyskytují porosty s dominujícím smrkem přirozeně. I když to neplatí beze zbytku, odolávají tyto smrčiny kůrovci i dalším škůdcům lépe než v nižších polohách, kde už se smrk ocitá mimo své optimum.

V nadmořských výškách od 480 do 800 metrů, kde je v Krkonoších místo pro smíšené lesy s bukem, jedlí, javorem klenem a tu a tam smrkem, byly v minulosti mnohde tyto pestré porosty člověkem nahrazeny za smrkové, a dnes proto představují nejohroženější části krkonošských lesů. Tyto porosty jsou už 25 let postupně přeměňovány tak, aby se jejich složení přiblížilo přirozenému stavu. Vzhledem k rozloze národního parku nebyl ale tento proces zahájen zdaleka všude. Škody na kulturních smrčinách už se tedy začínají projevovat. Zjevnější pak budou v příštím roce.

Projekty obnovy samořídících funkcí lesních ekosystémů, zkráceně stabilizace nebo přestavby, nejsou jedinými projekty reflektujícími klimatickou změnu a její dopady. Dalším cílem Správy KRNAP je obnova mokřadů. V souladu s novelou zákona o ochraně přírody a krajiny, která v roce 2017 upravila pravidla pro fungování národních parků, zasahují správci parku ve prospěch zlepšení vodního režimu i v budoucích přírodních, dnes prvních zónách chráněného území.

Prakticky jde o budování přehrážek v rašeliništích, díky nimž do budoucna zaniknou v minulosti vytvořené odvodňovací rýhy a příkopy. Akumulační schopnost horských mokřadů a přirozeně se vyvíjejících lesních porostů je nesrovnatelně vyšší oproti kontroverzním technickým opatřením s pochybným účinkem, jakými jsou například přehradní nádrže.

Správa nejstaršího národního parku v České republice vnímá dopady klimatické změny na místní křehké ekosystémy velmi citlivě. Téma je proto jak součástí obecné komunikace, tak i řady dílčích programů připravovaných pracovníky pracoviště ekologické výchovy i tzv. ambasadory národního parku, kteří zajišťují informovanost hostů krkonošských bud o přírodě a historii Krkonoš v rámci projektu Partner KRNAP.

Cílem environmentální osvěty a vzdělávání v KRNAP není posilování environmentální skepse. Při návštěvnosti 3,65 milionu lidí v roce 2017 a 3,8 milionu lidí v roce 2018 ale musíme mít na tomto poli v nejzatíženějším velkoplošném chráněném území na světě nějakou ambici. Tou je snaha posílit přesvědčení návštěvníka, že i jeho chování má vliv na zachování unikátní přírody v srdci Evropy a konečně nejen tam.