Hermanův výsměch demokratické opozici

Ivan Štampach

Daniel Herman, stále ještě významný politik KDU-ČSL, označil v twitterové debatě Velkou francouzskou revoluci za „katastrofu novodobých dějin“. Jak takovéto postoje politiků chápat?

Společně nás trápí politika Miloše Zemana a podobné vnímání role Andreje Babiše, jen s mírně odlišnými odstíny. Zdálo se, že kolem nezávislého občanského odporu se dokážou dát dohromady politické síly označované jako demokratické. Některé projevy jednoho ze dvou nejsilnějších opozičních uskupení, občanských demokratů, však ukazují, že je to jen poněkud inteligentnější verze Okamurovy SPD, s níž ODS pojí stejný odpor k evropské integraci a evropskému sociálnímu státu.

Za pilíř demokratické opozice, i se svými aktuálními nízkými volebními preferencemi, je považována také KDU-ČSL. Přála by si být pokládána za stranu proevropskou, respektující občanské svobody, ba i lidská práva. Někteří její politici, například Ludvík Hovorka, Jan Čižinský a Hayato Okamura, odkazují i k jejím dávným křesťansko-sociálním kořenům. O víkendu vstoupil do debaty na Twitteru Daniel Herman, ještě donedávna její místopředseda a po odchodu ze sněmovny a neúspěšných senátních volbách stále ještě významný politik.

Čím chtějí politici jako D. Herman vyrovnat autoritativní, oligarchické tendence nejvyšších představitelů současné veřejné moci u nás? Foto FB B. Sobotky

Debata se vedla kolem výročí Velké francouzské revoluce. Herman, bývalý ministr kultury ve vládě s převahou sociálních demokratů tuto (spolu s americkou revolucí) zakládající událost současného demokratického systému nemilosrdně smetl. Je to pro něj takzvaná revoluce a tvrdí, že „fatálně poznamenala další běh dějin chaosem a násilím“. V dalším vstupu do této diskuse ji označuje jako „katastrofu novodobých dějin“.

Programem revoluce se stalo Prohlášení práv člověka a občana přijaté 26. 8. 1789 Ústavodárným národním shromážděním. Prohlašuje „pod záštitou Nejvyšší bytosti“ tato práva za přirozená, nezcizitelná a posvátná. Lze tedy říct, vyplývající z lidství samého. Nelze je milostivě udělovat nebo odebírat, člověku přísluší. Jsou účelem politické instituce a státní moc, zákonodárná i výkonná, má být jimi poměřována.

Občané Francie zastoupení svými poslanci deklarují svobodu s tím, že lidé se rodí svobodní. Dnes bychom to zřejmě dovedli do důsledku, že jim nelze svobodu upřít ani na základě odlišné kultury. Dnes se učíme pro koncepci svobody založené na myšlenkovém vývoji evropské kultury společně hledat opory i v jiných civilizačních okruzích a vzájemně se inspirovat. Lze si ovšem představit, že pro člověka s otrockou mentalitou, s kulturní bází v autoritářském myšlenkovém systému, je svoboda chaosem.

Proti dřívějším pořádkům, které pouze na základě příslušnosti k rodinné linii přiznávaly některým obyvatelům privilegia, prohlašuje parlament, že lidé se rodí rovní ve svých právech a že společenské rozdíly, které realisticky konstatují, se mají zakládat pouze na prospěšnosti pro celek. To lze za daných ekonomicko-sociálních poměrů, které nebyly revolucí změněny, pokládat za neuskutečněný sen nebo za výzvu budoucnosti.

Deklarace jmenuje práva, která mají být garantována: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. Pro Hermana to je nejen chaos, ale, jak výslovně uvádí, „protokomunismus“. Stálo by za úvahu, z jaké pozice horlivě bojoval proti komunismu v roli šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů v létech 2010—2013.

Hodnotí Herman jako katastrofu a chaos v deklaraci uvedenou zásadu, že každý člověk má být pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina, tedy mnohokrát i v současnosti připomínanou presumpci neviny? Herman byl svou církví převeden z kněžského do laického stavu. Zřejmě si však zachoval tradiční křesťanské přesvědčení, že člověk se rodí vinen a nevina je výjimečná a spíše shůry daná či uznaná. Podle církve, k níž Herman podle všeho stále patří, jsou pouze dvě osoby z celého lidstva za veškeré jeho dosavadní dějiny neposkvrněny dědičnou vinou.

Nejstručnější shrnutí programu Velké francouzské revoluce je heslo svoboda — rovnost — bratrství. V politické koncepci sociální trojčlennosti propracované zhruba před sto lety se to spojuje se třemi dimenzemi lidského bytí. Pro ducha, v sociálním rozměru tedy pro filosofii, spiritualitu, vzdělání, umění a vědu, je dominantním principem svoboda. Bratrství bychom dnes střízlivě nazvali solidaritou. Ve veřejném životě se prosazuje sociální spravedlností, sociálním státem.

Tak jako duch a tělo se u člověka vyvažují v duši, ve vnímající, cítící, hodnotící lidské bytosti otevřené vzhůru k duchu a dolů k přírodě, je uprostřed mezi volností a solidaritou princip rovnosti, základ politiky a práva, tedy zásada všem měřit stejně. Realizace tohoto programu by byla sociálním naplněním organické jednoty lidské bytosti a její otevřenosti vůči duchovně fyzickému kosmu.

Na ustavení parlamentu a vyhlášení práv a svobod ve Francii navázaly další události. Demokracie není selanka, je to moderovaný, ústavou a zákony usměrňovaný konflikt politických programů. Ve volbách roku 1793 zvítězily radikální strany (jakobíni a kordeliéři), které se bohužel zpronevěřily programu revoluce a zavedly diktátorský režim Je však nespravedlivé ztotožňovat desetiměsíční epizodu jakobínského teroru s revolucí jako celkem.

Církev, ke které se Herman hlásí a které sloužil, má ušlechtilé křesťanské základy. Ježíšovo veřejné působení a zakládání lokáních církví ve Středomoří bylo svého druhu revolucí. Dodnes může inspirovat. A bylo by pokřiveným jednáním, kdybychom celé křesťanství a celou katolickou tradici posuzovali pouze podle násilných etap jeho dějin. Přitom nejde o epizodu, pronásledování „pohanů“ a „heretiků“ začíná již ve 4. století. Oficiální reprezentace církve se věrohodně distancuje od hubení jinak smýšlejících a od válek, které vedla, až v posledních desetiletích. Ještě kolem poloviny minulého století měla římskokatolická církev privilegované postavení v diktátorských, víceméně totalitních režimech Frankova Španělska a Salazarova Portugalska a podporovala je.

Herman staví v diskusi na Twitteru proti francouzské revoluci Klementa Václava Metternicha, jejího vášnivého odpůrce, státního kancléře v Říši rakouské a architekta Vídeňské konference (1815), která po porážce Napoleona posílila vliv východních konzervativních monarchií, Ruska, Rakouska a Pruska. V jeho prospěch je třeba poznamenat, že byl odpůrcem tehdy bujícího nacionalismu, a to i německého, a stoupencem evropské jednoty v různosti. Bohužel však prohlašoval tisk za největší zlo, došlo za něj k posílení politické cenzury a vrchnostenské kontroly nad občanským životem a byla omezena autonomie univerzit.

Čemu vlastně oponují politické postavy jako Daniel Herman? Co je na jejich veřejně zastávaných názorech demokratického? Čím chtějí vyrovnat autoritativní, oligarchické tendence nejvyšších představitelů současné veřejné moci u nás?

    Diskuse
    JP
    July 18, 2019 v 14.57
    Čím byla Francouzská revoluce?
    Aniž bych tímto chtěl vstupovat do samotné polemiky Ivana Štampacha proti D. Hermanovi (musel bych napřed pročíst názory tohoto autora, k čemuž pociťuji jen krajně málo motivace), pokud se samotné Velké francouzské revoluce týče, tady je nutno konstatovat, že její charakter - a její význam - byl a je skutečně nemálo ambivalentní.

    Za prvé: heslo svobody. Tady by v prvé řadě bylo nutno určit, jakým způsobem je tuto "liberté" zapotřebí adekvátním způsobem převádět do češtiny: zda jako "volnost", anebo ale jako "svoboda". To totiž naprosto není totéž; a v zásadě je možno říci, že ona "volnost" je jenom (liberalisticko-buržoazním) paskvilem svobody skutečné, svobody pravé a plným životem žijící lidské bytosti.

    Rovnost: tady by zase bylo nutno vyřešit otázku, zda jakobínský teror byl skutečně jenom jakýmsi excesem, historicky náhodným - anebo jestli se jednalo o zákonitý a nevyhnutelný důsledek revolučně-extrémistického pojetí rovnosti každého s každým; kterážto rovnost vylučuje (a nesnáší) jakoukoli osobitou individualitu.

    Už Hegel napsal, že tato "rovnost" Francouzské revoluce je ve skutečnosti rovností pouze formálně-abstraktní, která všechny rozdíly osobností zkracuje na jednu jedinou všem společnou míru - "totiž na míru gilotiny".

    A vlastně už svého času Hérakleitos velice nesmlouvavě odsoudil své efeské spoluobčany za jejich rovnostářství: "Efesané by se všichni, jakmile se stanou dospělými, pověsit a vládu města přenechat svým dětem; neboť oni Hermodora, toho nejschopnějšího z nich, vyhnali z města s touto větou: z nás nemá být nikdo ten nejlepší, - nanejvýš někde jinde a u jiných."

    Zkrátka: jak je na straně jedné občanská a právní rovnost beze vší pochyby principem pokrokovým a nepostradatelným, pak stejně tak je ten princip formálního, všechny rozdíly v reálné kvalitě nivelizujícího rovnostářství jejím nevyhnutelným rubem. A tento fakt je dnes a denně pozorovatelný v reálných procesech a mechanismech tohoto typu společnosti, kdy postoj humanisty nemá o nic vyšší váhu nežli přisprostlý výlev pouličního otrapy, neboť "všichni jsou si přece rovni".

    ------------------------------

    A to bratrství?... Je možno plným právem soudit, že ta původní idea "bratrství" Francouzské revoluce měla být něčím substanciálně jiným, nežli pouhý moment "solidarity", jmenovitě pak solidarity sociální.

    Ta (sociální) solidarita - ne že by byla něčím negativním, dozajista je chvályhodnou hodnotou; ale to "bratrství", to je vposledku naprosto jiný vztah. Ta "solidarita", ta přichází vlastně vždycky až ex post, když už je všechno špatně, tak je nutno to zachraňovat aktem solidarity, respektive aktem milosrdenství.

    Zatímco to "bratrství", to je tu dáno předem, to je pozitivní, vstřícný vztah člověka k člověku, kdy se nehledí pouze na stav sociální nouze u toho druhého, ale kdy je ten druhý od samotného počátku pociťován jako náš vlastní bližní, jako někdo kdo je nám blízký, s kým můžeme sdílet náš vlastní život.

    -----------------------------

    Co se pak ještě té zmíněné "ochrany vlastnictví" týče - tady pak každý jenom trochu uvědomělý marxista musí vzápětí ohlásit protest, že ve skutečnosti je tím míněna především ochrana vlastnictví soukromého; a že soukromé vlastnictví ze svého nejvlastnějšího principu produkuje reálnou závislost (nesvobodu) a nerovnost.

    Jinak řečeno: ten princip ochrany (soukromého) vlastnictví okamžitě a bezprostředně popírá základní hesla revoluce, tedy heslo svobody a rovnosti. O nějakém "bratrství" za podmínek kapitalismu a všeobecné konkurence ani nemluvě.

    Takže na toto všechno je zapotřebí hledět, když chceme hodnotit, jaký faktický a reálný význam měla - a má - Francouzská revoluce. Ta revoluce, pro kterou marxistická teorie vždy zásadně měla přídomek "buržoazní"; a jak jsme si ukázali, naprosto ne zcela neprávem.
    IH
    July 18, 2019 v 20.54
    Vyjádření Daniela Hermana k Velké francouzské revoluci není vzhledem k celku tohoto historického fenoménu adekvátní. To je zřejmé. Nemyslím však, že by bylo výsměchem demokratické opozici.

    V případě událostí na konci 18. století ve Francii, z nichž povstaly posléze napoleonské války, je stěží možné pominout jejich klady, stejně jako zápory. Jak už tomu většinou bývá, praxe se nevyrovnala teorii.

    Některé vymoženosti revoluce se později staly natolik samozřejmými, že se proti nim už postaví asi jen málokdo. Na druhé straně ovšem nedává smyslu odsuzovat po sto letech en bloc bolševickou revoluci, ale nemít po 230 letech vůbec co říci k teroru, jenž předcházel a inspiroval.

    Upřímně řečeno, Daniel Herman by se ve svém pravděpodobném pohoršení např. z potlačení povstání ve Vendée i jinde neocitl v nezáviděníhodné menšině intelektuálů, a to nejspíš ani mezi nekatolíky.
    JN
    July 18, 2019 v 20.59
    Tak jako můžete můžete, pane Štampachu, mít v demokracii různý názor na (katolické) křesťanství,
    můžete mít v demokracii i různý názor na Velkou francouzskou revoluci.

    Pokud se domníváte, že v případě té revoluce je nutno mít názor odněkud předepsaný a hříšníka, který má názor jiný, je (místo názorové polemiky s ním) nutno veřejně pranýřovat, tak už se o demokracii nejedná.

    Názory Daniela Hermana na Velkou francouzskou revoluci neznám, přesto se však domnívám, že jakýkoliv názor na tuto dějinnou událost ještě nezakládá postoj ke svobodě a k demokracii.

    Svědky právě takovéhoto nesmyslu jsme bohužel byli za minulého totalitního režimu: Postoj k "Velké říjnové socialistické revoluci" byl předepsaný režimem a kdo v názoru vybočil, byl považován za nepřítele.
    PM
    July 19, 2019 v 15.09
    Copak ta demokracie, ta jednou je a jednou není,
    ale hlavně že je tu možnost svobodného rozhodnutí pro vládu .pevné ruky vyjímečné osobnosti........často slýchávám mezi nezpůsobilými/neschopnými liberální demokracie.
    Pro konzervativně a elitně smýšlející může být novodobá demokracie doopravdy chaosem a násilím, ba katastrofou novodobých dějin ......bych vykláněje se nejen napravo dodal.
    JN
    July 20, 2019 v 0.10
    Nejde mi to do kebule, pane Petrasku:
    Demokracie má být liberální. Ekonomika být liberální nemá, ale zato má být demokratická. Kultura zas liberální být má, ale jestli má být taky demokratická, to nevím. Čert aby se v tom vyznal.

    Být liberální je tedy dobré, nebo špatné?

    A co takhle být přímo demokratický? To bych si skoro tipnul, že je dnes asi špatné. Být liberálně demokratický je ale bez jakýchkoliv pochybností dobré! Čert aby se v tom vyznal...
    JN
    July 20, 2019 v 9.26
    Neznamená "liberální" třeba něco jako "elitní"?
    Jakože elitní škola a liberální demokracie nejsou pro blbce?

    Zdá se, že to významově odpovídá: Ekonomika pro blbce být má, takže liberální být nemá, má být demokratická. Kultura pro blbce být nemá, takže má být liberální, ale ne demokratická.

    Být přímo - demokratický tedy znamená být pitomio. Být liberálně - demokratický tedy vlastně... Aha.
    July 20, 2019 v 10.35
    Teolog Tomáš Petráček v knize "Západ a jeho víra" lituje, proč to nebyla právě církev, kdo jako první přišel s požadavky na zrušení nevolnictví, na toleranci, svobodu tisku, spolčování a shromažďování. Cožpak svoboda lidské bytosti není křesťanskou hodnotou? Církev, bohužel, stála poměrně dlouhou dobu na straně reakčních sil, neboť byla zpočátku proti tomu všemu. A pak se divila, že s tím přišla revoluce, která už s ní nechtěla mít nic společného.
    JK
    July 20, 2019 v 12.08
    Evě Hájkové
    "Církev, bohužel, stála poměrně dlouhou dobu na straně reakčních sil..."

    ... zatímco dnes nepochybně představuje etalon veškerého společenského pokroku...
    July 20, 2019 v 12.17
    Samozřejmě že ne. Ale jsou tady pokusy to změnit. A to i uvnitř církve. Jenže změnit své vlastní myšlení lze, zatímco změnit myšlení někoho jiného je problém. Papež nepapež.
    JP
    July 20, 2019 v 14.43
    Demokraticky liberální, liberálně demokratický...
    Nutno uznat, panu Nushartovi se - při jeho neustálé palbě brokovnicí kolem sebe - tu a tam přece jenom podaří zásah do černého.

    A tak se mu opravdu podařilo velice názorně ukázat, jak všechna ta hesla o "liberálnosti" a "demokratismu" jsou ve skutečnosti konfúzní, nejasná, a mnohdy bezprostředně sobě navzájem odporující.

    Jenom k té ekonomice bych měl výhrady (nejsem si ovšem zcela jistý, jak pan Nushart mínil to slovo "má" - má být): podle vládnoucí ideologie ekonomika má být liberální, ale nikoli demokratická. "Demokratická" má být podle názoru (levicové) opozice.

    Ale faktem v každém případě je, že ve všech těch "liberalismech" a "demokratismech" existuje tak nepřehledný guláš, že nakonec není žádného divu, že část zmatené společnosti volá po jednoduché, přehledné a pochopitelné vládě silné ruky. A to ať "vykláněje se doprava nebo doleva".

    Jinak řečeno: tato liberální demokracie by napřed musela dokázat odstranit své vlastní interní protiklady a pojmové protismysly; a teprve potom by mohla právem očekávat, že se lid přestane "vyklánět" v touze po vládě silné ruky.