ÚSTR se změnil. To ale nestačí

K čemu je nám dnes Ústav pro studium totalitních režimů a jak by se měl výhledově proměnit a vyvíjet?

Poslední dobou dostávám otázku, proč opět kandiduji do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Vždyť jsem v roce 2013 patřil k původcům zemětřesení, po němž ve vedení ústavu skončili Daniel Herman, Pavel Žáček a Eduard Stehlík a instituce se přiblížila normálním vědecko-výzkumným a osvětovým pracovištím. Kromě toho, koho jsem nenamíchl jako malý revolucionář, tomu jsem beztak šlápl na kuří oko svými komentáři. Takový člověk pak už prý není prakticky nikam volitelný.

Něco na tom je. Vlastně by mne překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. Ale nechci si nechat vzít příležitost říct, že změny, ke kterým došlo, stále pokládám za potřebné a že si za devětadevadesáti procenty z nich stojím. Milovníky bahenních soubojů tělo na tělo přitom zklamu. Nikdy jsem proběhlý střet nevnímal osobně. S exředitelem Danielem Hermanem dodnes nemám problém hovořit jako s každým inteligentním člověkem a s jeho někdejším zástupcem a současným radním Eduardem Stehlíkem vycházím také korektně.

Změna v ÚSTR nebyla uzmutím politické kořisti pravice levicí. V jeho Radě jsou poměry mezi lidmi inklinujícími od středu doprava a od středu doleva vyrovnané. A současný ředitel by se asi osypal, kdyby jej někdo označil za levičáka. Různé proudy jsou zastoupeny i mezi historiky – ÚSTR tiskne Petra Placáka i Michala Pullmana. Mezi kmenovými zaměstnanci jsou Petr Blažek i Muriel Blaive.

Nešlo tenkrát ani o klíče od archivu, jak se tradovalo. Ty mají experti v Archivu bezpečnostních složek, který je k ÚSTR přičleněn. Hlavně však všechny dostupné archiválie vztahující se k období protektorátu a komunistické vlády jsou badatelům volně přístupné ze zákona.

15895128_1291391084217040_8274556589093305876_nVýstavy, semináře, konference, školení. Agenda vzdělávání se stává čím dál důležitější složkou činnosti Ústavu. Foto FB Dějepis v 21. století

Ústav byl v roce 2008 zřízen s úkolem „zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody a období komunistické státní moci“. Zákon též říká, že „analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu“.

Přes práci řady schopných historiků se ale od počátku prezentoval především jako morální arbitr a strážce historické pravdy. To by ještě nemuselo tolik vadit, kdyby nebyl spojen s politickými a mediálními hrami, které se týkaly Milana Kundery, Jiřího Dienstbiera či údajného plánu bratří Mašínů odstranit Klementa Gottwalda. Také kvůli tomu od počátku štěpil veřejné mínění. A sotva se divit rozladění zástupců Akademie věd či vysokých škol, když se podívali na svoje chudičké rozpočty a štědrý rozpočet ÚSTR.

V takové situaci byly jen dvě možnosti. Buď ústav zrušit, nebo rehabilitovat a učinit podstatně užitečnějším. Jsem rád, že přednost dostala druhá cesta. Stavění a bourání úřadů je něco podobného jako stavění a bourání pomníků. Prostě spolehlivá cesta k vytváření zlé krve. Likvidovat práci druhých není moudré. Není úkolem věci ničit, ale činit je efektivními – zvlášť když jsou navázány na stát a jeho kasu.

Další překvapení
S tím souvisí další překvapení, které nové členy Rady ÚSTR v roce 2013 čekalo – zanedbaná administrativa. Všechny ty vnitřní předpisy, řády, spisové služby, desítky nudných byrokratických standardů, které by ale ve státem řízené instituci měly fungovat. Nejsmutnějším zjištěním pak byla kvalitativní pochybení v digitalizaci, která de facto znehodnocovala produkci ÚSTR a Archivu bezpečnostních složek.

Není zde prostor vyjmenovávat všechny dosažené posuny, stačí aspoň několik. ÚSTR se dočkal zevrubné Koncepce vědeckého zaměření a Koncepce vzdělávací a popularizační činnosti. Byl zapsán na seznam vědecko-výzkumných institucí. To mu otevřelo cestu ke grantům. Letos jich získal sedm a čerpat z nich bude kolem čtyř milionů. Nejen u publikací, ale u všech odborných projektů bylo zavedeno důsledné recenzní řízení. Digitalizace přešla pod Archiv bezpečnostních složek a dočkala se dvoustupňové kontroly splňující mezinárodní nároky.

Archiv dnes spravuje na dvacet kilometrů archiválií. Rapidně rostl počet přijímaných historiků – ze škol, ale i s praxí. ÚSTR navázal spolupráci s ústavy Akademie věd, vysokými školami a dalšími pracovišti. Synergicky se rozvíjejí společné projekty. Zřízeno bylo oddělení, které pokrývá stále důležitější agendu vzdělávání.

Další údaje lze vyčíst ze zatím poslední výroční zprávy: v roce 2016 vydáno 26 publikací, uspořádáno 7 výstav, 101 konferencí, seminářů, workshopů, vyškoleno 635 učitelů. Letos byla spuštěna eBadatelna umožňující zaregistrovaným badatelům přístup i z domovů. Po již uskutečněné takzvané malé evaluaci je připravena evaluace podle mezinárodních standardů, inspirovaná evaluací ústavů Akademie věd. Hodnotiteli budou výhradně zahraniční odborníci.

Přínosem ale také je, že se ÚSTR vyvázal z nejrůznějších diskreditačních kauz a ani z pohledu médií již není součástí politického střetu. Ještě sice nedohasly všechny pracovně právní spory a ne všichni ti, jimž byly rozšlápnuty bábovičky, složili zbraně, přesto však je na sklonku listopadu 2017 Ústav pro studium totalitních režimů institucí, na niž není důvod hledět skrz prsty. Má renomé i v odborném prostředí, což dokresluje nominace hned několika akademiků do Rady, která bude zanedlouho Senátem obměněna.

Kdo z vás to má?
Jsou ale ještě dva důvody, proč jsem já sám využil příležitost kandidovat znovu. Existuje několik míst, kde nechal tesař díru. Zákonodárce je třeba upozornit na nekončící střet práva nahlížet do archivů s ochranou osobních údajů, na potřebu dohlédnout na legislativně-organizační budoucnost Archivu bezpečnostních složek, ale i na nutnost posílit možnost ÚSTR zkoumat i období, v němž se totalitní režimy formovaly.

Protože jestli mne něco trápí ze všeho nejvíc, je to neschopnost se poučit z proměn společnosti. ÚSTR by měl mít i sociologické a politologické kapacity na vyhodnocování posunů společenských nálad ve složitých etapách 20. století.

Kde jsou ty časy, kdy panovaly jediné obavy, a to z komunistických nostalgiků. Jejich nářky jsou už dnes variací na folklor. Pokaždé například pookřeju, když se o mne v Haló novinách otře legendární Jaroslav Kojzar. Naposledy se tak stalo, když jsem se v deníku Právo otázal, kdo by České republice pomohl, kdyby došlo na slova KSČM o našem ohrožení a zároveň bychom byli mimo EU a NATO. Prý jsem propagandista v zájmu aliance a jejích válečnických plánů. Dámy a pánové, řečeno s klasikem, kdo z vás to má?

Potíž ale je v nástupu pestřejších extrémů, než je ten komunistický. Lidé v míře větší než malé naslouchají autoritářům stavějícím na odiv svoji pevnou ruku. Někteří jsou populisty bez ideologie, další ale mají ostře řezaný profil nacionalistické a xenofobní pravice.

Abychom se naučili předcházet bobtnání radikálů, co jsou na štíru s demokracií, měli bychom umět popsat způsob získávání podpory a manipulativní techniky, ale také odhadnout a pochopit myšlenkové pochody jejich protějšků – běžných lidí s běžnými životy, radostmi a strastmi. Co kdyby se výhledově podobné role ujal ÚSTR?

Pro začátek postačí, když budou příští členové Rady Ústavu pro studium totalitních režimů jevit zájem o víc než jen chlebíčky na schůzích. Plnou podporu si jednak zaslouží jeho stávající, v řadě ohledů progresivní management. Ještě důležitější je ale rozvíjet interdisciplinární potenciál ústavu. Jen tak půjde přesvědčit tu část společnosti, jež by jej nejraději zrušila a prostředky rozpustila jinde, že podobně výjimečné pracoviště má svůj hluboký smysl.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.