↗

Zámek Lednice je klenot mezi zestátněnými zámky. Má krásný park a skvělou návštěvnost. Česká republika je zemí státních zámků. Stát si je povětšinou nekoupil. Foto Henry Kellner, WmC

Bylo, nebylo, dávno tomu. Značný kus Moravy vlastnil rod Lichtenštejnů, který, na rozdíl od Schwazenbergů, po druhé světové válce nebyl okraden zvláštním zákonem. Byl to kus Moravy, kde je teplo, zraje tam víno, stojí tam zámek Lednice, asi aby se bílé chladilo, představujeme si z Prahy.

Zámek Lednice je klenot mezi zestátněnými zámky. Má krásný park a skvělou návštěvnost. Česká republika je zemí státních zámků. Stát si je povětšinou nekoupil, stát si je vzal. Zámky jsou díky české bezradnosti v lepším stavu, než byly kdykoli předtím.

Češi, Moravané a Slezané totiž moc rádi investují do toho, co kdysi sebrali. Investují do minulosti, do té zdobné, protože budoucnost je odrazuje. Dokonce si zřídili zvláštní — Národní — památkový úřad. Je to jedna z nejlépe fungujících institucí v zemi, s krásným sídlem na Malé Straně v Praze.

Bylo, nebylo, dávno tomu. V roce 1930 bylo v Československu sčítání lidu. Kdo se v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, byl po roce 1945 vyhnán. Tak to bylo, podle zákona, většina se tomu v nastalém zmatku a v dané době ani nedivila. Němci se tenkrát psali s malým n.

Lichtenštejnský kníže se nepřihlásil k německé národnosti, byl mimo republiku, asi někde v dalekém knížectví. Sčítací lístek ale za něj někdo vyplnil, asi aby všichni měli pokoj. V každém případě — podpis není jeho.

Lichtenštejni tedy byli na první pohled vyhnáni a zbaveni majetku v rozporu s dekrety prezidenta republiky Beneše, zatímco jiní byli vyhnáni a vyvlastněni v souladu s nimi. Bylo, nebylo, dávno tomu, tak tomu bývalo. Vyhánělo se s polehčujícími okolnostmi, že si to vyhnaní zasloužili. Zestátňovalo se v souvislosti s vyhnáním v dané době pokládaným za zasloužené. A co teď s tím?

Expáter Herman má názory

Honorárním konzulem Lichtenštejnského knížectví v České republice je někdejší kněz a někdejší ministr kultury Daniel Herman. Někdejší kněz se v češtině obvykle označuje jako „páter vyklouz“.

Za pozornost stojí, že toto spojení nemá přímý německý ekvivalent, na rozdíl třeba od řady pranostik, které Němci znají stejně jako my, zatímco Poláci či Maďaři vůbec ne. Ve spojení „páter vyklouz“ se zjevně značí česká jazyková uštěpačná originalita.

Honorárními konzuly a konzulkami se obvykle stávají zajištěné osobnosti, původu právnického či továrnicko-rentiérského, které si k bohatství přejí nějaký ten titul. Princip čestného konzulování spočívá v tom, že daná osobnost je tak trochu diplomat, a tak trochu zastupuje nějaký stát. Lichtenštejnské knížectví je bohatý malý stát, který obchoduje zejména s penězi.

Dá se předpokládat, že honorárního konzula si knížectví vybralo, protože rozumí knížecím záležitostem a ve své zemi se těší vysokému kreditu. Expáter a exministr má nyní názor, že by český stát měl přijmout dohodu s Lichtenštejny. Podle dostupných informací má spočívat v tom, že stát do společného fondu vloží nezákonně zestátněný majetek, zatímco Lichtenštejnové tam vloží peníze, čímž nastane vzájemné sblížení, protože to je žádoucí.

Pan honorární konzul operuje také výzkumem veřejného mínění, ve kterém se praví, že veřejnost si přeje, aby se přijalo, co navrhuje knížecí rod. Expáter Herman umí mít názory a jeho řeč připomíná malá kázání.

Jako honorární konzul málo vyložil obsah a okolnosti navrhované dohody a věnuje se žádoucímu výsledku. I to se někdy vyskytuje v kázáních, těch horších. Hermanovi tudíž nevěřit. Umí jen vytvářet bubliny, jako iluzionista.

Vztah České republiky a Lichtenštejnů

Lichtenštejnsko je svým způsobem legální evropský daňový ráj. Když se tam k dani přihlásíte, vzniká dohodou. Třeba pět procent. Ne jako tam, kde ve skutečnosti bydlíte.

S Lichtenštejnským knížectvím má Česká republika kromě jiného historickou komisi, která léta pracuje a má výsledky. Expáter a exministr Herman se snaží zúžit otázky v jednáních na jedno rozhodnutí.

Faktem ale je, že kontakty s Lichtenštejny probíhají dlouhodobě, dokonce se vydala společná poštovní známka. Když se v rámci restitučních snah knížecímu státu povedlo vysoudit zlomek někdejšího majetku poblíž Prahy, knížecí nadace ucítila příležitost a podala žalobu, bez ohledu na probíhající vlídnou komunikaci. Žaloba se nyní vyvíjí, současná nabídka je nabídkou na smír.

Česká republika může nyní chránit právo svých občanů na někdejší zestátnění, v konzervativních kruzích označovanou za krádež, nebo projevit kreativitu. Kreativita by spočívala například v parlamentním poděkování Lichtenštejnskému rodu za přínos pro rozkvět českých zemí a třeba návratu části vyvlastněných uměleckých děl.

Česká republika by mohla navrhnout zřízení finančního fondu, do kterého by přispěly obě země. Tak by zůstal majetek odcizený Lichtenštejnům v lidovém vlastnictví, což je dobově otřesná formulace, ale tak to je.

Kultura vyvlastňování i krádeže je naší zemi vlastní, má ji v politických genech, a asi to není o moc horší než provozovat daňový ráj. Česká republika by také mohla Lednici darovat původním majitelům. Po vzoru takzvaných církevních restitucí.

Česká strana by si mohla v případě zřízení fondu odečíst své výdaje za údržbu vyvlastněného majetku, čímž bychom se symbolicky dověděli, co celý tento špás české daňové poplatníky všech pohlaví stojí. Stručně řečeno: expáter a exministr tu kolíkuje hřiště způsobem, které rozhodně není třeba respektovat. Na případu s Lichtenštejny se v symbolické podobně ukáže, nač se tento stát ještě zmůže.

Smír ano, ale ne podle Hermana

Osobně jsem pro smír, ale úplně jiného typu. Jsem pro vyjednávání, jaká se vedla v případě česko-německé deklarace, žádnou lepší zkušenost česká diplomacie neučinila.

Kreativní řešení, velkorysé, se slabším partnerem, který navíc, ač knížecí, má globálně kapitalistické nectnosti. Vše toto otevřeně tematizujme. Dojdeme k výsledku, Lichtenštejnové jsou Evropané a zkušení vyjednavači.

A sebevědomí lidé. Nebo si počkejme na konec soudu a připusťme si, že můžeme i prohrát. Už někdo spočítal a vymodeloval, co by prohra znamenala? Nedluží nám náš stát, náhodou, i tuto informaci?

V každém případě je dobré vyhnout se radám pana honorárního konzula Hermana, kterému jsem kdysi pro účely porozumění dal přezdívku Dan Zlatoústý, protože to hlavní, co umí, je mést pod koberec a jmenovat selektivně, říkají ti, kdo ho sledují.

Nevěřit Hermanovi, zapojit kreativitu.